ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně J. S., zastoupené MUDr. Mgr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem
v Plzni, náměstí Republiky 28, proti žalované Fakultní nemocnici Plzeň, se
sídlem v Plzni, tř. E. Beneše 1128/13, IČO: 00669806, za účasti Kooperativy
pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní
665/21, IČO: 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 327/2006, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2011, č. j. 56 Co
127/2011-352, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2011, č. j. 56 Co
127/2011-352, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. října 2010, č.
j. 14 C 327/2006-333, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k
dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-město mezitímním rozsudkem ze dne 26. října 2010, č.
j. 14 C 327/2006-333, rozhodl, že nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví je
dán. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dne 26. 10. 2004 na ortopedické klinice
žalované podrobila operaci, kterou jí byl nahrazen levý kyčelní kloub. Vlivem
operace došlo k poškození femorálního (stehenního) nervu levé dolní končetiny,
což způsobuje mírné omezení hybnosti levé dolní končetiny. Na základě
znaleckého dokazování soud zjistil, léčebná péče ve zdravotnickém zařízení
žalované probíhala „lege artis“, k poškození nervu mohlo dojít jednou ze čtyř
příčin, a to: 1) trakčním poškozením nervu při prodlužování končetiny během
operace (nejvíce pravděpodobné), 2) poškození nervu tlakem elevatoria
(operačního háku), 3) poškození nervu závitořeznou jamkou implantátu, 4) útlak
nervu v důsledku hematomu nebo otoku, jednoznačně však nelze určit, která
příčina vedla k poškození nervu. Soud dovodil, že všechny zvažované příčiny
mají původ v samotné léčebné péči poskytované žalovaným, lékařská věda
nestanoví přesné postupy a u nejpravděpodobnější příčiny záleží spíše na
zkušenostech a zručnosti operatéra. I když znalci dospěli k závěru, že postup
žalované byl lege artis, soud uvedl, že tento jejich názor se neopírá o přesně
definované postupy a přípustné rozsahy operačních možností; v zájmu zachování
obecné prevenční povinnosti předcházet škodám má operatér s přihlédnutím ke
zdravotnímu stavu pacienta zvolit metody a postupy operace, které pacienta
nepoškodí, nebo zvolit postupy, které sice představují riziko, avšak na ně byl
pacient předem upozorněn. V rámci informovaného souhlasu byla žalobkyně poučena
jen velmi obecně, bez upozornění na možnost porušení femorálního nervu. Soud
uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu podle § 420 obč. zák., neboť nedostála
své prevenční povinnosti (§ 415 obč. zák.).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. září
2011, č. j. 56 Co 127/2011-352, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se s jeho názorem, že pro odpovědnost žalované je postačující
zjištění, že všechny pravděpodobné příčiny poškození zdraví žalobkyně se týkaly
buď samotné léčebné péče nebo se jednalo o zvláštní objektivní odpovědnost za
škodu podle § 421a obč. zák. (poškození nervu závitořeznou jamkou implantátu).
Soud posoudil nárok podle § 415 a § 420 obč. zák. a dovodil, že prevenční
povinnost znamená počínat si s takovou opatrností, která obvykle stačí k
zabránění předvídatelným škodám. Předešlé operace a vrozená vada kyčelního
kloubu žalobkyně mohly sice mít vliv na způsobení škody, nebyly však její
příčinou, a pokud některá z příčin označených znalci vedla k poškození zdraví
žalobkyně, je dána odpovědnost žalované za škodu. Okolnost, že znalci nebyli
schopni stanovit rozhodující příčinu poškození zdraví žalobkyně, nemůže jít k
její tíži.
Tento rozsudek napadla žalovaná dovoláním, v němž namítá, že v případě
odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. musí být dáno zavinění žalované a
při odpovědnosti za škodu způsobenou lékařským zákrokem musí být zavinění
prokázáno zcela jednoznačně, pouhá pravděpodobnost nestačí. V dané věci
znaleckým posudkem a výslechem znalce bylo prokázáno, že žalovaná postupovala
lege artis. Znalci označili tři příčiny, které mohly způsobit současný stav, u
žádné z možností však nebylo stanoveno, že se jedná o zavinění žalované, což je
předpoklad odpovědnosti dle § 420 obč. zák. Otázku zásadního významu spatřuje
žalovaná v posouzení, zda lze dovodit odpovědnost za škodu na zdraví pacienta,
když bylo zjištěno, že péče mu poskytnutá byla lege artis. Uvádí, že ze
znaleckého posudku vyplývá, že stav po operaci výrazně zlepšil život žalobkyně
a pokud by se operačnímu zákroku nepodrobila, její stav by se postupně
zhoršoval a plně by ji invalidizoval. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalované
není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť otázka, jíž
připisuje zásadní význam, není otázkou právní, nýbrž skutkovou. Rozsáhlým
dokazováním bylo zjištěno, že poškození zdraví žalobkyně bylo zapříčiněno
lékařskou péčí žalované, a skutková zjištění nelze zpochybňovat. Skutečnost, že
znalci označili postup žalované za postup lege artis, nemůže znamenat, že k
porušení právní povinnosti ze strany žalované nedošlo. Odkazuje na názor v
rozhodnutí Ústavního soudu, že požadavek „stoprocentního“ prokázání příčinné
souvislosti je nereálný a je třeba důsledněji chránit pacientovo základní právo
na tělesnou integritu. Dále se vyjadřuje k námitce promlčení vznesené vedlejším
účastníkem, kterou považuje za rozpornou s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací
soud dovolání odmítl nebo zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a jeho přípustnost se řídí
podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. V projednávané věci odvolací
soud řešil právní otázku odpovědnosti žalované za škodu v důsledku porušení
prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák., kterou však po právní stránce
neposoudil správně, a protože její řešení je pro rozhodnutí dané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek rozhodnutí, které má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání žalované je
proto přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k
tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne 27. září
2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod
7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na závěru, že
žalovaná odpovídá za škodu podle § 420 obč. zák., neboť lékaři při operačním
zákroku porušili prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.).
Prevenční povinnost je též povinností právní ve smyslu § 420 obč.
zák. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím,
jak určitá osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak
jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Obecná odpovědnost za škodu podle §
420 obč. zák. není odpovědností za výsledek, nýbrž odpovědností za protiprávní
jednání, jímž může být i počínání v rozporu s obecnou prevenční povinností dle
§ 415 obč. zák. Aplikace § 415 obč. zák. však přichází v úvahu jen tam, kde
neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož
protiprávnost se posuzuje, tedy není-li konkrétní postup předepsán. Ze samotné
okolnosti, že k poškození nervu došlo zřejmě během operace, nelze dovozovat, že
lékaři zanedbali své povinnosti včetně prevence (obdobně srov. usnesení ze dne
31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2381/2012).
Při posouzení, zda postup lékařů byl lege artis, jde primárně o to, zda byla
porušena přímá povinnost. Byl-li postup lékařů při operaci shledán lege artis,
bylo by možno usuzovat na porušení povinnosti vyplývající z § 415 obč. zák.,
pokud v daném případě existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly
provedení dalších úkonů či zvláštních opatření nad rámec předepsaného či
obvyklého postupu a byly způsobilé k zamezení či snížení možnosti způsobení
újmy na zdraví, za niž je náhrada požadována, a provedeny nebyly.
Závěr, že lékaři při operačním výkonu porušili právní povinnost,
nelze totiž činit bez zjištění, že porušení nervu bylo způsobeno jejich
jednáním či opomenutím. To platí i v případě porušení prevenční povinnosti.
Příčinou vzniku škody na zdraví, za niž odpovídá žalovaná, není totiž samotný
fakt poranění nervu, nýbrž jednání či opomenutí na straně žalované, které k
poranění nervu vedlo; za situace, že postup lékařů při operaci byl shledán lege
artis, může být dána odpovědnost zdravotnického zařízení, byla-li škoda na
zdraví způsobena takovým jednáním či opomenutím zdravotnického personálu, jemuž
bylo možno předejít a které lze kvalifikovat jako porušení prevenční povinnosti
ve smyslu § 415 obč. zák. (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2008, č. j. 25 Cdo 3234/2006). Soud prvního stupně i odvolací soud učinily
skutkový závěr, že žalovaná při operaci postupovala v souladu s pravidly
lékařské vědy (lege artis), a zároveň dovodily porušení její prevenční
povinnosti, aniž by vymezily, v čem konkrétně (v jakém jednání či opomenutí)
porušení této povinnosti spočívá, popř. jak správně či obezřetně mělo být v
konkrétním případě postupováno, aby ke škodlivému následku nedošlo.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243 b odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243
odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu