25 Cdo 711/2024-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: L. Š., zastoupený Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, proti žalovanému: JUDr. Petr Čichovský, IČO 12573256, advokát se sídlem Jílovská 609, Týnec nad Sázavou, o zaplacení 156 008 Kč s příslušenstvím a 162 008 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 152/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2023, č. j. 27 Co 111/2023-398, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 27 Co 111/2023-398, částečně změnil zamítavý výrok I rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 12. 2022, č. j. 6 C 152/2019-305, tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 36 008 Kč s příslušenstvím a ve zbývající části jej potvrdil (výrok I), částečně změnil zamítavý výrok II rozsudku okresního soudu tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 36 008 Kč s
příslušenstvím a ve zbývající části jej potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů. V řízení o náhradu škody způsobené porušením povinností advokáta při poskytování právních služeb (pozdním podáním dvou žalob o zaplacení a nepodáním řádných odvolání proti zamítavým rozsudkům) vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, jež sám doplnil, že žalovaný podle plných mocí z roku 2015 a z roku 2016 zastupoval žalobce ve dvou soudních řízeních (vedených u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 109/2015 a sp. zn. 10 C 66/2015) o vydání bezdůvodného obohacení představovaného užíváním společného bytu spoluvlastnicí nad rámec jejího spoluvlastnického podílu, a to za období od března 2005 do února 2006 a od března 2007 do února 2008.
Obě žaloby byly zamítnuty pro úspěšně vznesenou námitku promlčení (uplynutím subjektivní promlčecí doby) s tím, že žalobce musel již v roce 2004 vědět, že se spoluvlastnici na jeho úkor dostává bezdůvodného obohacení, žaloby však byly podány až v roce 2015. Proti prvému ze zamítavých rozsudků žalovaný jako zástupce žalobce odvolání nepodal, druhé odvolání podal bez odůvodnění a včas nedoplnil, odvolání proto bylo odmítnuto. Žalobce zaplatil v obou řízeních soudní poplatek z žaloby 6 000 Kč, ve druhém z nich i soudní poplatek za odvolání 6 000 Kč, a kromě toho mu bylo v každém z uvedených řízení uloženo zaplatit protistraně náklady 30 008 Kč. Odvolací soud dále vzal za prokázané, že žalobce zastoupen žalovaným podle plné moci z roku 2011 se v jiných řízeních zahájených počínaje rokem 2011 domáhal proti spoluvlastnici vydání bezdůvodného obohacení za jiná (pozdější, nepromlčená) období.
Odvolací soud pokládal za podstatné, kdy se žalobce na žalovaného obrátil s požadavkem na uplatnění peněžitých nároků spojených s nadužíváním bytu za citovaná období a co bylo obsahem tohoto právního vztahu. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že před rokem 2011 nebyla žalobcem žalovanému udělena žádná plná moc k podání žaloby na peněžité plnění. Odvolací soud po doplnění dokazování zjistil, že mezi žalobcem a žalovaným ani v době do konce února 2010, kdy došlo k promlčení předmětných pohledávek, ani pak až do roku 2011 neexistoval právní vztah ze smlouvy o poskytování právních služeb týkající se vymáhání jakýchkoli peněžitých nároků z bezdůvodného obohacení.
Dále zjistil, že při soudním jednání o jiném nároku mezi žalobcem a spoluvlastnicí v roce 2014 žalovaný za přítomnosti žalobce (a bez jeho námitek) uvedl, že žalobce za dobu od roku 2003 do roku 2008 nežádal a nežádá bezdůvodné obohacení po spoluvlastnici, která si nadužíváním předmětu spoluvlastnictví „odbydlela“ finanční prostředky, jež vynaložila na úpravy a modernizaci předmětného bytu. Teprve roku 2015 žalobce počal s žalovaným řešit možnost žalovat i pohledávky z bezdůvodného obohacení za období od března 2005 do února 2006 a od března 2007 do února 2008.
K promlčení těchto pohledávek tedy nedošlo opomenutím žalovaného, neboť byl k podání obou žalob žalobcem zmocněn až v době, kdy byly nároky již promlčené.
Mezi případným pochybením žalovaného při poskytování právních služeb a ztrátou nároku na uplatnění pohledávek u soudu proto odvolací soud neshledal příčinnou souvislost. Uzavřel, že žalovaný v obou výše citovaných řízeních porušením povinností advokáta podle § 16 a § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále též jen „zákon o advokacii“) žalobci nezpůsobil škodu ve výši částek v těchto řízeních žalovaných. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že v obou řízeních žalobci vznikla škoda v podobě zbytečně vynaložených nákladů řízení, a že za ni žalovaný odpovídá, neboť měl očekávat vznesení námitky promlčení, a tedy pravděpodobný neúspěch v řízeních a s ním spojenou povinnost k náhradě nákladů řízení protistrany.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil všemi předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř., aniž by je nějak konkretizoval v návaznosti na dovolací důvody.
Za důvod dovolání označil chybné právní posouzení hmotněprávních otázek, na kterých napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí. Zejména, zda je žalovaný advokát odpovědný za škodu vzniklou tím, že podal žalobu po uplynutí subjektivní promlčecí doby, neboť se chybně domníval, že subjektivní promlčecí doba počala běžet až rozhodnutím soudu ve věci určení vlastnictví k ideálním 2/3 bytové jednotky (ke dni 13. 12. 2013), nepoučil přitom žalobce o následcích promlčení a po zamítnutí žaloby pro promlčení nároku nepodal odvolání, ačkoli jej o to žalobce žádal (resp. odvolání podal, ale k výzvě soudu jej řádně nedoplnil). Dovolatel namítal, že se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly porušením povinností advokáta podle § 16 a § 24 zákona o advokacii, zejména porušením poučovací povinnosti a povinnosti využít všechny zákonné prostředky k ochraně zájmů klienta. Konečně měl soud prvního stupně pochybit tím, že nepostupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, neboť řádně neodůvodnil zamítnutí některých navržených důkazů. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř. 4. Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, uveřejněný pod C 1743 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor”). Příčinná souvislost mezi pochybením advokáta při výkonu advokacie a vznikem škody je dána tehdy, jestliže nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient (poškozený) v soudním řízení úspěšný. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném, který musí prokázat, že jeho právo na plnění proti dlužníkovi existovalo a že při řádném výkonu advokacie by se svého práva domohl. V řízení o náhradu škody způsobené advokátem soud jako předběžnou otázku řeší, zda by poškozený při řádném postupu advokáta s žalobou u soudu opravdu uspěl. Jako předběžnou otázku je třeba posoudit výši skutečného nároku klienta. Jenom v tomto rozsahu advokát za škodu odpovídá. Závěr o příčinné souvislosti mezi pochybením advokáta (v tomto případě žalobce za pochybení označil skutečnost, že advokát podal žaloby o zaplacení nároků, u nichž již uplynula subjektivní promlčecí doba, a nepodal, resp. nedoplnil blanketní odvolání) a tím, že klient ve věci nebyl úspěšný, je možné učinit pouze v případě, že právo klienta skutečně existovalo. Výši skutečného nároku klienta je třeba posoudit jako předběžnou otázku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, č.j. 25 Cdo 2533/2007). 5. Ze shora uvedeného přehledu zásad pro posuzování odpovědnosti advokáta za porušení jeho povinností podle zákona o advokacii je zřejmé, že žádnou z žalobcem položených dovolacích otázek nelze pokládat za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění (která nepodléhají dovolacímu přezkumu), podle nichž žalobce o možném uplatnění nároků za předmětná období s žalovaným poprvé jednal až v roce 2014 a plnou moc k podání žalob udělil žalovanému v letech 2015 a 2016, tedy v době, kdy oba nároky již byly promlčeny. Žalovaný sice měl nesprávný názor na počátek běhu subjektivní promlčecí doby, ale podle skutkových zjištění odvolacího soudu tento jeho názor nebyl důvodem, pro který nebyly nároky za předmětná období včas uplatněny u soudu (žalobce sám je původně požadovat nemínil). Žalovaný se tedy nedopustil žádného porušení povinností advokáta, které by bylo příčinou toho, že nároky nebyly u soudu uplatněny včas, tedy ještě před koncem subjektivní promlčecí doby, která uplynula v únoru 2010. 7. Odvolací soud dále shledal nedostatek vztahu příčinné souvislosti mezi škodou představovanou uplatněnými nároky na bezdůvodné obohacení a pochybením advokáta spočívajícím v podání žalob o zaplacení promlčených nároků a v nepodání řádného odvolání ve výše citovaných řízeních. Především shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce proti spoluvlastnici představovaný pohledávkami za užívání nemovitosti za výše uvedená období byl v době podání žalob promlčen. Žalobce by v odvolacím řízení o promlčených nárocích nemohl být úspěšný. Nepodání řádných odvolání žalovaným tedy nemělo žádný vliv na neúspěch žalobce ve věci samé, a proto není příčinou škody, způsobené zamítnutím žalob o promlčených nárocích žalobce. Odvolací soud tedy posoudil vztah příčinné souvislosti v souladu se shora citovanou judikaturou. 8. Odpověď na žalobcovu dovolací otázku, zda advokát odpovídá za škodu vzniklou tím, že podal žalobu o zaplacení promlčené pohledávky, aniž seznámil klienta s možnými riziky takového postupu, je kladná, ovšem škoda tím způsobená v daném případě nebyla představována neúspěchem ve věci samé, ale jen náklady, které žalobce v neúspěšném řízení vynaložil, ať sám, nebo jako náhradu úspěšné protistraně. 9. Námitka žalobce, že soudy neprovedly všechny navržené důkazy a nedůvodně jejich provedení zamítly, je námitkou vady řízení, k níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. 10. V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu