25 Cdo 712/2011
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce HELP Car – nezávislá likvidatura, s. r. o., IČO 26162105, se sídlem
Praha 6, Špačkova 839, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem
Praha 2, Na Slupi 15, proti žalované České kanceláři pojistitelů, IČO 70099618,
se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem,
advokátem se sídlem Brno, Radnická 14/16, adresa pro doručování: Praha 2,
Londýnská 59, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
13 C 331/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 22. 9. 2010, č.j. 13 Co 350/2010-103, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č.j. 13
Co 350/2010-103, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do
částky 7.768 Kč s příslušenstvím, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č.j. 13 Co
350/2010-103, se v potvrzujícím výroku ohledně částky 98.468 Kč s
příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 22. 12. 2008 došlo
k dopravní nehodě, při níž bylo poškozeno vozidlo tovární zn. SEAT Toledo,
jehož vlastníkem a provozovatelem byl poškozený J. S. Provozovatel odpovědný za
škodu byl registrován v cizině a byl držitelem tzv. zelené karty, tj.
mezinárodní pojistné karty. Poškozený svůj nárok na plnění z garančního fondu
vyplývající z § 24 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla, uplatnil u žalované České kanceláře pojistitelů
prostřednictvím žalobce dne 7. 1. 2009. Žalovaná pověřila vyřízením pojistné
události obchodní společnost AVUS International, s. r. o., což bylo oznámeno
pověřenou společností žalobci dne 9. 1. 2009. Pověřená společnost neprovedla
prohlídku poškozeného vozidla, ale po opakovaných výzvách ze strany žalobce dne
22. 1. 2009 mu sdělila, že má odbornou prohlídku zajistit sám. Poškozený
uplatnil nárok na náhradu věcné škody na vozidle, na náhradu nákladů
vynaložených na nájem náhradního vozidla ve výši 108.902,70 Kč, na náhradu
nákladů za odbornou zprávu ve výši 6.902 Kč a na náhradu nákladů za parkování
ve výši 5.747,70 Kč. Žalovaná poškozenému zaplatila dne 17. 3. 2009 škodu na
vozidle, za nájem náhradního vozidla 10.434 Kč, za odbornou zprávu 1.800 Kč a
za parkovné 1.416,10 Kč. Poškozený rovněž využil nabídky žalobce, který mu
pronajal náhradní vozidlo, půjčil částku na úhradu nájemného za nájem
náhradního vozidla a tento dluh byl poškozeným splněn tím, že žalobci postoupil
svoji pohledávku za žalovanou ve výši 135.814,70 Kč z titulu pojistného plnění
na náhradu škody vzniklé v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou. Soud měl
za to, že náhradní vozidlo SEAT Toledo bylo obdobného charakteru a třídy jako
poškozené vozidlo a částka 1.900 Kč za den + DPH je částkou přiměřenou za nájem
náhradního vozidla. Soud neshledal v činnosti žalobce spočívající v poskytování
komplexních služeb poškozenému rozpor s dobrými mravy či poctivým obchodním
stykem a zdůraznil, že nelze po poškozeném požadovat v situaci, ve které se po
nezaviněné dopravní nehodě ocitl, aby prováděl průzkum trhu a hledal nájem
náhradního vozidla za nižší cenu. V řízení před soudem prvního stupně bylo též
prokázáno, že poškozený náhradní vozidlo potřeboval a skutečně užíval, stejně
jako své vozidlo před nehodou. Poškozený prostřednictvím žalobce byl při
vyřizování škodné události aktivní a nezavdal příčinu k prodlužování doby, po
kterou užíval náhradní vozidlo. Soud shledal příčinnou souvislost mezi dopravní
nehodou a uvedenými náklady za nájem náhradního vozidla za dobu od 7. 1. 2009
do 17. 3. 2009 a jako důvodný posoudil i nárok žalobce na zaplacení nákladů
spojených s parkováním poškozeného vozidla na střeženém parkovišti v období od
poškození do doby výplaty pojistného plnění a nárok na zaplacení ceny za
vypracování odborné zprávy.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2010, č.j. 13
Co 350/2010-103, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil jen
tak, že žalobu na zaplacení částky 1.666 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej
v tomto výroku ohledně částky 106.236 Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se
soudem prvního stupně v tom, že poškozený má právo na náhradu za užívání
náhradního automobilu půjčeného od žalobce po tu dobu, po kterou nemohl v
důsledku dopravní nehody užívat svůj automobil. Tato situace trvala od okamžiku
havárie, tj. od 22. 12. 2008, avšak poškozený své právo využil až od 7. 1. 2009
do 17. 3. 2009, kdy žalovaný vyplatil pojistné plnění odpovídající časové ceně
totálně zničeného automobilu, jehož oprava by již byla ekonomicky nerentabilní,
tedy po dobu 69 dnů. Až do okamžiku vyplacení pojistného plnění se totiž na
postavení poškozeného od okamžiku nehody nic nezměnilo, nemohl používat svůj
automobil a podle vlastního tvrzení neměl možnost, ale ani nebyl povinen si z
vlastních prostředků zakoupit automobil jiný, stejné značky a typu a obdobného
stáří, třebaže by jistě v průběhu žalovanou uvažovaných 14 dnů dokázal na trhu
s ojetými vozidly takový automobil určený k prodeji vyhledat. Až teprve po
vyplacení pojistného plnění měl poškozený možnost reparovat stav vzniklý
následkem dopravní nehody a zakoupit si pro svou potřebu jiný automobil. Proto
poškozený a po postoupení pohledávky žalobce má podle odvolacího soudu právo na
náhradu skutečné škody, představující náklady na užívání náhradního automobilu
stejné značky i typu po celou dobu 69 dnů. Odvolací soud snížil výši soudem
prvního stupně přiznané částky o 1.666 Kč představující parkovné za dobu, ve
které poškozený již věděl, že automobil se opravovat nebude, neboť žalovaný
škodu likvidoval jako totální.
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a
podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Otázky, jež mají po
právní stránce zásadní význam, spočívají podle dovolatelky v posouzení
účelnosti a přiměřenosti doby nájmu náhradního vozidla v souvislosti se škodou
na vozidle poškozeného a v posouzení platnosti postoupení pohledávky
poškozeného jako nájemce na žalobce jako pronajímatele nájemního vozidla. V
této souvislosti nelze hovořit o ustálené judikatuře, neboť tyto právní otázky
nejsou podle dovolatelky v soudní praxi jednotně řešeny, což dokládá poukazem
na rozdílná rozhodnutí odvolacích soudů. Jednání žalobce nelze považovat za
jednání v souladu s ustanovením § 415 obč. zák., neboť jednání poškozeného je
třeba posoudit jako nehospodárné se zjevným nepoměrem mezi účelností nájemního
vztahu a existencí nájemního vztahu v rozsahu 69 dnů. Tyto náklady tak nelze
považovat za skutečnou škodu podle § 442 obč. zák. Poškozený tak nese výlučnou
odpovědnost za škodu, jež vznikla nepřiměřenou dobou pronájmu. Tato škoda není
již v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou, a nemůže tak jít k
tíži škůdce, resp. jeho odpovědnostní pojišťovny, neboť tento postup by byl
zjevně v rozporu s dobrými mravy a ustálenou judikaturou. Odkazuje též na nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 a zdůrazňuje, že právní posouzení věci
je s ním v rozporu, neboť soudy bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu
mechanicky a formalisticky aplikovaly příslušné právní normy, aniž by
zohlednily zjevný nehospodárný poměr mezi výší totální škody a výší nájemného
za náhradní vozidlo, představující bezdůvodné obohacení třetího subjektu
(žalobce) parazitujícího na poškozeném a zneužívajícího jeho nepříznivého
postavení k tomu, aby na účet povinného získal finanční prospěch
několikanásobně překračující vzniklou škodu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané
věci, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo
nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno
uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je
tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále
použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS
1572/11).
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč a v obchodních věcech 100.000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním
výrokem (ohledně částky 106.236 Kč s příslušenstvím), je jednoznačné, že
rozhodnuto bylo o více samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného
skutkového základu. Uvedená částka je totiž souhrnem částek představujících
náklady nájmu náhradního vozidla 98.468 Kč, náklady na vypracování odborné
zprávy 5.102 Kč a náklady parkovného 2.666 Kč. Byť se tyto dílčí nároky
odvíjejí od téže škodné události, mají odlišný charakter, a jde tak o
samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke
každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a
že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího
soudu ohledně nároků v částkách 5.102 Kč s příslušenstvím a 2.666 Kč s
příslušenstvím bylo rozhodnuto vždy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč
(k příslušenství se nepřihlíží), je přípustnost dovolání proti této části
potvrzujícího výroku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění
ze všech těchto samostatných nároků přesahuje částku 50.000 Kč.
Dovolání tak směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto
ohledně částky 7.768 Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tak může
být ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pouze
ohledně částky 98.468 Kč, a to za předpokladu zásadního právního významu
rozhodnutí.
Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky, zda a v jakém rozsahu má
poškozený i v případě, že poškozené vozidlo není účelné opravovat, právo na
náhradu nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla, neboť tato otázka
dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a v praxi nižších
soudů není posuzována jednotně.
Rozsah plnění, k němuž je žalovaná povinna podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č.
168/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů, je dán rozsahem způsobené škody. Jak
již dříve dovodila judikatura, újma spočívající v tom, že poškozený vynaložil
vyšší náklady na „vypůjčení“ [dnes spíše „nájem“] osobního automobilu ve
srovnání s náklady, jež by jinak vynaložil na provoz svého automobilu, který
nemohl použít v důsledku poškození, je skutečnou škodou, kterou je škůdce
povinen nahradit v rozsahu nutně a účelně vynaložených nákladů (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č.
7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V odůvodnění citovaného
rozsudku se uvádí, že jde o náklady na vypůjčení věci, která má nahradit věc v
důsledku poškození dočasně nepoužitelnou.
V rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, uvedl dovolací soud,
že výše náhrady účelně vynaložených nákladů na vypůjčení či pronájem vozu po
dobu opravy vlastního motorového vozidla zásadně nesmí přesahovat obvyklou cenu
pronájmu obdobných aut v daném místě a čase. Skutečnou škodu, spočívající v
nákladech na vypůjčení náhradního vozu, jež převyšují náklady na provoz
vlastního vozu, je odpovědný subjekt povinen nahradit jen v rozsahu, v jakém
náklady byly vynaloženy nutně a účelně na vypůjčení (nájem) náhradní věci,
odpovídající věci poškozené. I u srovnatelného náhradního vozidla platí, že
rozsah náhrady, k níž je škůdce povinen, je omezen hlediskem účelnosti. Výši
náhrady škody, za níž škůdce odpovídá, je třeba stanovit s ohledem na obvyklé
ceny pronájmu obdobných osobních aut v daném místě a čase; výše náhrady není
totiž dána částkou skutečně vyplacenou v jakékoliv výši, ale výší částky účelně
vynaložené.
Otázka, zda náklady na nájem náhradního vozidla byly nutné a účelné, závisí na
posouzení konkrétních okolností případu. Jedním, nikoli však jediným hlediskem
pro posouzení účelnosti výše vynaložených nákladů je porovnání nákladů na nájem
náhradního vozidla a škody způsobené na vozidle.
Není rozumně akceptovatelné tvrzení žalobce, že poškozený musel čekat na
výplatu plnění v částce 14.500 Kč (náhrada totální škody na vozidle), aby mohl
koupit obdobné vozidlo, a musel tak vynaložit na nájem náhradního vozidla
požadovanou částku 108.902,70 Kč. Hledisko účelnosti vylučuje, aby v situaci,
kdy je objektivně zřejmé, že vozidlo je natolik poškozeno, že opravováno
nebude, byly i nadále za účelné považovány náklady na nájem náhradního vozidla,
a to až do doby, kdy je poškozenému poskytnuta náhrada za zničené vozidlo.
Takový názor by vedl k absurdním důsledkům, že by škůdce (pojišťovna) byl
povinen uhradit jak škodu spočívající ve snížení hodnoty vozidla (u totální
škody jde o hodnotu vozu), tak i náklady dlouhodobého nájmu náhradního vozidla,
jež by přitom mohly výrazně (mnohonásobně) převýšit škodu na vozidle.
Nelze mít za neúčelné náklady nájmu náhradního vozidla v situaci bezprostředně
po nehodě, není-li dosud zřejmé, jaké by byly náklady na opravu poškozeného
vozidla, a zda tedy vozidlo bude či nebude účelné opravit. Jakmile je však
objektivně zřejmé, že oprava poškozeného vozidla je nehospodárná, a proto
prováděna nebude, lze zásadně náklady nájmu náhradního vozidla považovat za
účelné jen do doby, kdy je jisté, že oprava prováděna nebude. Nájemné za
vozidlo po dobu delší již nelze považovat za účelný a nutný náklad vynaložený v
příčinné souvislosti se vznikem škody. Pojmově již nejde o vozidlo náhradní,
pronajaté dočasně po dobu, kdy z důvodu poškození nelze užívat vozidlo vlastní.
Okolnost, že poškozený náklady na náhradní vozidlo fakticky nevynaložil, ale
čerpal prostředky na pronájem ve formě úvěru od žalobce a pohledávku z úvěru
žalobci postoupil, nelze jednostranně hodnotit jako podnikatelský koncept
vstřícný vůči poškozenému, nýbrž je nutné zvažovat, zda nejde o využití
nepříznivé situace poškozeného k získání nepřiměřeného zisku na úkor žalované a
v konečném důsledku na úkor pojištěnců povinného pojištění odpovědnosti za
škodu způsobenou provozem motorových vozidel.
Pokud tedy odvolací soud dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že
poškozený má právo na náhradu za užívání náhradního automobilu po dobu, po
kterou nemohl v důsledku dopravní nehody užívat svůj automobil, a to od
okamžiku nehody – byť poškozený toto právo využil až později – až do výplaty
pojistného plnění odpovídajícího časové ceně totálně zničeného automobilu,
ačkoli bylo již dříve zřejmé, že automobil je natolik poškozen, že z důvodu
hospodárnosti opravován nebude, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
Jelikož žalovanou uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
byl shledán opodstatněným, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. v potvrzujícím výroku o věci samé
ohledně částky 98.468 Kč s příslušenstvím a v závislém výroku o náhradě nákladů
řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne odvolací soud o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu