25 Cdo 751/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce Zemědělského obchodního družstva J., zastoupeného advokátem, proti
žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě
28, IČ: 48136450, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
Zn. 21 C 155/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 25. listopadu 2003, č. j. 20 Co 291/2003-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody s tím, že je akcionářem
A., a. s., v likvidaci (dále jen „A.“), v níž byla rozhodnutím České národní
banky (dále jen „ČNB“) ze dne 17. 9. 1996, č. j. V42/9-96, zavedena nucená
správa podle ust. § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve
znění tehdy účinném, aniž by mu za toto nucené omezení vlastnického práva byla
poskytnuta náhrada. Škoda mu vznikla nesprávným úředním postupem, který
spočíval v zavedení nucené správy a v nesprávném počínání nuceného správce, v
rozdělení aktiv banky na „dobrá“ a „špatná“ a v prodeji těch „dobrých“ jiné
společnosti, což vedlo ke znehodnocení investice žalobce. Žalobci tak vznikla
škoda ve výši hodnoty jeho podílu na čistém obchodním jmění A. ke dni zavedení
nucené správy, tedy k 17. 9. 1996. Pokud by výše této škody nemohla být
zjištěna jinak, navrhl, aby žalované byla uložena povinnost nahradit mu škodu
ve výši nominální hodnoty jeho akcií.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 2. 2003, č. j. 21 C 155/98-55,
žalobu na zaplacení částky 1,591.700,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vzal za prokázané, že žalobce je akcionářem A., v níž byla rozhodnutím
ČNB ze dne 17. 9. 1996 zavedena nucená správa, která skončila dne 7. 6. 1999.
A. vstoupila do likvidace, která dosud není ukončena. Soud dovodil, že pokud
žalobce napadá rozhodnutí o zavedení nucené správy podle ust. § 26 odst. 1
písm. c) zákona o bankách, ve znění účinném v době vydání rozhodnutí, nejedná
se o odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, nýbrž
způsobenou nezákonným rozhodnutím. Soud je však tímto rozhodnutím vázán (§ 135
odst. 2 o. s. ř.) a nemůže je přezkoumávat kromě případů, kdy by je bylo možno
považovat za paakt. Při náhradě skutečné škody pak nelze vycházet z nominální
hodnoty akcií a vzhledem k tomu, že probíhá likvidace A., jejíž výsledek nemůže
být před ukončením znám, nelze učinit závěr, že žalobci, jenž má dle ust. § 220
obch. zák. právo na podíl na likvidačním zůstatku A., vznikla škoda jako jeden
z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a event. jaká je výše této škody.
Proto, aniž by prováděl další dokazování, žalobu pro předčasnost zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, č. j. 20
Co 291/2003-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o předčasnosti žaloby. Okamžik, kdy bude
možno uplatnit nárok na náhradu škody proti státu odpovědnému za výkon
bankovního dohledu, nastane až po dokončení procesu likvidace, která navázala
na nucenou správu, jestliže v rámci likvidace nebude možné uspokojit nároky
žalobce z likvidačního zůstatku jakožto jeho nároky přímé. Teprve bude-li takto
prokázán vznik škody na straně žalobce, bude na místě zabývat se tím, zda se
ČNB dopustila nesprávného úředního postupu a zda za vznik škody nese žalovaná
odpovědnost podle ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb., případně podle ust. § 13
zákona č. 82/1998 Sb. Do té doby je nadbytečné zabývat se tím, zda jednání
žalované je či není nesprávným úředním postupem, jak namítá žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. spatřuje v tom, že právní
otázka byla soudy oběma stupňů řešena v rozporu s hmotným právem a dovolateli
bylo postupem soudu odepřeno právo na soudní ochranu. Namítá, že organizační
rozdělení A. bylo úředním postupem směřujícím k prodeji „dobrých“ aktiv A.,
čímž došlo ke znehodnocení akcií A. a tím byla žalobci způsobena škoda, která
spočívá nikoliv ve snížení tržní ceny akcií, ale v jejich znehodnocení, tedy v
tom, že s nimi nelze jako s akciemi nakládat (nelze je realizovat na
kapitálovém trhu). Uvádí, že nesprávný úřední postup žalované vedl k tomu, že
A. vstoupila do likvidace, čímž byla znemožněna realizace akcií, nejedná se
tedy o zákonem připuštěné podnikatelské riziko akcionáře, ale o škodu, která je
v době podání žaloby existující a vyčíslitelná. Z této skutečnosti dovolatel
dovozuje, že výše eventuálního likvidačního zůstatku a jeho rozdělení v daném
případě s požadovanou náhradou škody vůbec nesouvisí, neboť v žalobě tvrzený
nesprávný úřední postup žalované sice vedl k likvidaci společnosti, avšak není
v příčinné souvislosti s výší event. likvidačního zůstatku. Navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení s tím, že je nutno zjistit, zda se v dané věci jednalo o
nesprávný úřední postup.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., po přezkoumání rozhodnutí v rozsahu napadeném dovoláním
dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních
otázek v něm řešených, proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní
význam. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti
žaloby akcionáře na náhradu škody, spočívající ve ztrátě hodnoty akcií v
důsledku zavedení nucené správy v akciové společnosti.
Otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů banky (akciové společnosti v
likvidaci), spočívající v poklesu hodnoty jejich akcií, byla již v rozhodovací
praxi dovolacího soudu opakovaně řešena, např. v rozsudku NS ČR ze dne 4. 8.
2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, v usnesení NS ČR ze dne 1. září 2004, sp. zn.
25 Cdo 2546/2003, a v usnesení NS ČR ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo
459/2004, a shodně byla zodpovězena odvolacím soudem v dané věci. Dovolací soud
nemá důvodu ani v této věci se odchýlit od právních závěrů, uvedených v
citovaných rozhodnutích.
Tvrzená majetková újma žalobce, ať již spočívá ve snížení tržní ceny akcií
nebo, jak je namítáno v dovolání, v jejich znehodnocení, představuje skutečnou
škodu ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák., a také za ztrátu tržní,
popř. nominální hodnoty akcií, je náhrada škody proti státu uplatněna.
Akcie je cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako
společníka podílet se podle zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím
zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti (srov. ust. § 155 odst.
1 věta první, § 220 obchodního zákoníku). Akcie představuje podíl akcionáře na
základním kapitálu společnosti, tedy jeho majetkovou účast ve společnosti.
Pokud akciová společnost existuje, byť je v likvidaci, akcionář, který vlastní
její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená. Okolnost, zda akcie je či
není „realizovatelná“ na kapitálovém trhu, sama o sobě neznamená vznik skutečné
škody vlastníka akcie, a tou není ani proměnlivá tržní hodnota akcie v průběhu
doby. Je-li po ukončení likvidace akciové společnosti podíl akcionáře na
likvidačním zůstatku nižší, než jaký byl jeho podíl na obchodním jmění
společnosti před škodnou událostí, teprve tak mu vzniká majetková újma, za níž
lze na dalších subjektech v rozsahu jejich odpovědnosti požadovat náhradu.
Vznik skutečné škody na straně akcionáře se odvíjí od výsledné hodnoty jeho
podílu na obchodním jmění společnosti, představovaného akcií; vznik škody proto
předpokládá, že jeho majetkové právo spojené s akcií není a ze strany akciové
společnosti již nemůže být uspokojeno.
Skutkovou otázku výše škody (která je zjišťována za situace, kdy škoda již
vznikla) přitom nelze zaměňovat nebo ztotožňovat se vznikem škody jako takové
(tj. s jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu). Pokud škoda neexistuje
v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok
uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“,
aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za
škodu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionáře
v případě probíhající likvidace akciové společnosti byla odvolacím soudem
zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se o otázku zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolání proti
tomuto rozsudku není tedy podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a
§ 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá náhradu nákladů dovolacího
řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu