25 Cdo 772/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce S. N., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti ČR, o 21.333,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 69/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2005, č. j. 39 Co 157/2005-52,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení 21.333,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu ušlého zisku, který měl
žalobci vzniknout v době, kdy jako obviněný v trestním řízení vykonával vazbu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Policie ČR ze dne 29. 6.
2002, bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání
trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a
jedů, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 7. 2002, č. j. Nt
4337/2002-53, byl vzat do vazby a usnesením Obvodního státního zastupitelství
pro Prahu 4 ze dne 29. 11. 2002, č. j. 1 Zt 910/2002-254, bylo trestní stíhání
zastaveno. V době vzetí do vazby byl žalobce bez zaměstnání a pobíral sociální
podporu. Soud prvního stupně výkladem ustanovení § 30 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb.
, o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále též „zákon“/, dovodil, že
náhradu ušlého zisku za vykonanou vazbu je možno přiznat osobě, která má v době
vzetí do vazby uzavřenou pracovní smlouvu a dosahuje určitého příjmu nebo
vykonává samostatnou výdělečnou činnost, tzn. osobě, která prokáže, že jí v
důsledku výkonu vazby nějaký zisk ušel; pouze tehdy lze paušální částku
stanovenou v § 30 zákona použít na místo náhrady škody podle obecných předpisů.
Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce v době vzetí do vazby nevykonával
výdělečnou činnost, nemohl mu v příčinné souvislosti s omezením jeho osobní
svobody ujít žádný majetkový prospěch a nárok na náhradu škody mu ani podle §
30 zákona nenáleží.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2005, č. j. 39
Co 157/2005-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se s jeho právním posouzením předpokladů odpovědnosti státu za škodu
způsobenou rozhodnutím o vazbě. Odvolací soud uvedl, že v daném případě by měl
žalobce nárok na náhradu škody za předpokladu, prokáže-li její vznik a
příčinnou souvislost s rozhodnutím o vazbě, neboť nahradit lze jen škodu
existující; v souzené věci však žalobce netvrdí, že by mu v souvislosti s
výkonem vazby zisk ušel, a proto na jeho případ nelze aplikovat ani § 30
zákona. V tomto kontextu je pak třeba vykládat uvedené ustanovení dávající
poškozenému na výběr, zda bude požadovat náhradu škody paušální částkou ve výši
5.000,- Kč za každý měsíc výkonu vazby, aniž by byl povinen prokazovat skutečný
rozsah a výši ušlého zisku, nebo podle zvláštních právních předpisů. S odkazem
na princip neúplné apelace v odvolacím řízení se odvolací soud nezabýval novým
tvrzením žalobce, že je od roku 1992 soukromým podnikatelem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že zákon
č. 82/1998 Sb. „sám předpokládá, že každý soukromý podnikatel musí dosáhnout
nějakého minimálního zisku a z toho platit i příslušné daně a další odvody“,
když ve svém ustanovení § 30 stanoví minimální náhradu ve výši 5.000,- Kč,
pokud poškozený nepožádá a nedoloží, že by mu měla být poskytnuta náhrada
vyšší, a proto jsou rozhodnutí soudů obou stupňů zcela mylná a nesprávná.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle žalobce zásadní právní význam, neboť ve
svém důsledku znamená, že občan, který byl omezen na svobodě a toto omezení se
následně ukázalo jako protiprávní, nemá nárok na náhradu škody. Navrhuje proto,
aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující
usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost
dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené
rozhodnutím o vazbě má ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti
němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže
byla věc postoupena jinému orgánu.
Podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném v době, kdy žalobce vazbu
vykonal, tj. do 26. 4. 2006 – před novelou č. 160/2006 Sb.) se náhrada ušlého
zisku poskytuje ve výši 5000 Kč za každý měsíc výkonu vazby, trestu odnětí
svobody, ochranné výchovy nebo ochranného léčení, pokud poškozený nepožádá, aby
mu byla stanovena náhrada ušlého zisku podle zvláštních předpisů.
Objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit,
je podle této úpravy založena při současném splnění tří podmínek: 1) rozhodnutí
o vzetí do vazby, ač trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením
poškozeného, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi rozhodnutím o vazbě a
vznikem škody. Důkazní břemeno o kumulativním splnění všech těchto podmínek
leží na žalobci. Možnost náhrady škody paušální částkou, kterou zákonodárce v
ustanovení § 30 zákona pro tento účel stanovil, se těchto podmínek odpovědnosti
nikterak nedotýká ani je nenahrazuje; jde o institut, který má garantovat
rychlejší a jednodušší řízení o náhradu škody, aniž by bylo třeba provádět
dokazování ke zjištění její výše. Nárok na náhradu ušlého zisku v paušalizované
podobě tedy vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny předpoklady
odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, včetně toho, že u
poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na
pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s
rozhodnutím o vazbě. Žádnou fikci ani domněnku existence ušlého zisku tím zákon
nezakládá, což kromě výkladu textu zákona i jeho smyslu vyplývá i z důvodové
zprávy k zákonu, podle které nárok na náhradu škody v souvislosti s výkonem
vazby nevzniká, pokud poškozenému zisk neušel.
Závěr odvolacího soudu, že k náhradě škody podle ustanovení § 9 a § 30 zákona
č. 82/1998 Sb. nestačí samotný fakt, že žalobce byl vzat a držen ve vazbě,
nýbrž že musí být prokázána majetková újma, která by nenastala, pokud by
žalobce do vazby vzat nebyl, je tedy v souladu s hmotným právem i judikaturou
dovolacího soudu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp.
zn. 25 Cdo 1965/2006), a není proto důvodu přikládat napadenému rozsudku
zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o.s.ř. Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR
je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.