25 Cdo 774/2024-273
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. B., zastoupený JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti žalované: Generali Česká pojišťovna, a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupená Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem U studánky 250/3, Praha 7, o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 19/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 15 Co 146/2023-231, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 15 Co 146/2023-231, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, č. j. 15 Co 146/2023-231, změnil rozsudek ze dne 19. 1. 2023, č. j. 64 C 19/2017-195, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 400 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozhodl tak o nároku pojištěného proti pojistiteli na zaplacení pojistného plnění ve výši 400 000 Kč, které pojištěný škůdce sám uhradil sekundárnímu poškozenému.
Soudy vyšly ze zjištění, že dne 5. 3. 2013 žalobce jako řidič motorového vozidla pojištěného u žalované způsobil dopravní nehodu, při které zranil chodce, který následkům zranění podlehl. Synovi zesnulého chodce (dále jen „poškozený“) žalovaná vyplatila pojistné plnění v podobě jednorázového odškodnění 240 000 Kč podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s § 6 odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném do 31.
12. 2013. Vedle toho Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 4 T 139/2013, kterým uznal žalobce vinným z přečinu usmrcení z nedbalosti, uložil také žalobci zaplatit poškozenému 400 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Žalobce tuto povinnost splnil. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že nezjistil žádné okolnosti, které by svědčily o mimořádnosti újmy poškozeného představované zásahem do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu § 11 obč. zák. a odůvodňující náhradu podle § 13 obč. zák. nad rámec již poskytnutého jednorázového odškodnění podle § 444 obč. zák. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že nárok žalobce na pojistné plnění vůči žalované vznikl.
Soud je v občanskoprávním řízení podle § 159a odst. 3 o. s. ř. vázán rozhodnutím trestního soudu o tom, zda a v jaké výši vzniklo poškozenému právo na odškodnění podle § 13 odst. 2 obč. zák. za újmu způsobenou úmrtím příbuzného, a nemůže si ji podle § 135 odst. 2 o. s. ř. posoudit sám (v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1338/2006). Proto nebyl žalobce v tomto řízení povinen tvrdit a prokazovat, že mu vznikla mimořádně závažná újma nebo že byly dány mimořádné okolnosti, za kterých jeho otec umřel.
2. Rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, zda je pravomocné rozhodnutí o rozsahu povinnosti škůdce zaplatit poškozenému náhradu újmy vydané v trestním řízení závazné pro soud rozhodující o povinnosti pojistitele poskytnout za škůdce pojistné plnění poškozenému (či škůdci za plnění, které sám zaplatil poškozenému), při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 59/2023. Podle žalované nebyl odvolací soud vázán výrokem rozsudku, kterým trestní soud uložil žalobci povinnost k náhradě újmy poškozenému, když žalovaná nebyla stranou trestního řízení a nemohla tedy ani realizovat své právo být slyšena a vyjádřit se ke skutkové a právní stránce věci. Navíc ji žalobce jako pojištěný o trestním řízení vůbec neinformoval a současně se i vzdal práva na odvolání, a proto rozsudek trestního soudu ve vztahu k náhradě újmy neobsahoval žádné odůvodnění. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), a je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na otázce vázanosti soudu ve sporu o pojistné plnění rozhodnutím trestního soudu o nároku na náhradu nemajetkové újmy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto i důvodné.
5. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
6. Podle § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
7. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pravomocný rozsudek ve sporu o náhradu škody mezi poškozeným a škůdcem je závazný pouze pro tyto (hlavní) účastníky řízení, které jeho vydání předcházelo, a netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro spor, v němž poškozený či škůdce požaduje plnění vůči pojistiteli (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008, ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 738/2015, a ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3850/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 59/2023, a ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2629/2012). Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že plnění pojistitele odpovědnosti z provozu motorového vozidla poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný, tedy toto plnění má charakter pojistného plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017). Odvolací soud se od této judikatury odchýlil, pokud uzavřel, že je jako soud v civilním řízení vázán výrokem trestního soudu o povinnosti škůdce nahradit poškozenému škodu ve sporu, v němž se tento škůdce (pojištěný) domáhá pojistného plnění vůči pojistiteli. V řízení o žalobě pojištěného proti pojistiteli o pojistné plnění představované tím, co pojištěný škůdce podle pravomocného rozhodnutí vydaného v adhezním řízení zaplatil poškozenému na náhradu škody, je soud vázán jen výrokem o tom, že pojištěnému bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo nahradit škodu. Otázku, zda je pojišťovna povinna toto plnění pojištěnému nahradit, je oprávněn a povinen posoudit sám.
8. Na uvedeném nemůže nic změnit ani odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1338/2006, ve kterém dovolací soud dospěl k závěru, že soud rozhodující o tzv. postižním nároku pojišťovny, která plnila za pojištěného, jemuž byla pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení uložena povinnost k náhradě škody, není oprávněn posuzovat, zda a v jakém rozsahu je dána odpovědnost pojištěného za škodu. Toto rozhodnutí není na danou věc přiléhavé, neboť se týká postižního nároku pojistitele vůči pojištěnému a nikoli nároku pojištěného na pojistné plnění vůči pojistiteli. Především však v odkazované věci dovolací soud vyslovil závaznost ve vztahu ke škůdci, který byl účastníkem trestního řízení i řízení o postižním nároku pojišťovny, a proto svou námitku o spoluzavinění další osoby měl uplatnit jíž v trestním řízení, kde soudy rozhodovaly o náhradě škody, nikoli až v rámci řízení o postižním nároku.
9. Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g ve spojení s § 226 o. s. ř.). V dalším řízení soud
rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu