K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2003, č. j. 58
Co 378/2002-31, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. K
námitkám žalobce v podaném odvolání uvedl, že žalobce je osoba rehabilitovaná
podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších změn, a jeho nároky na
odškodnění se řídí pouze tímto zákonem, který je zákonem příslušného státu ve
smyslu čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě o lidských právech a svobodách (vyhlášena
pod č. 209/1992 Sb.). Zákon č. 58/1969 Sb., na který odkazuje § 24 odst. 1
zákona č. 119/1990 Sb., řeší postup při uplatnění nároku a nikoli samotné
nároky, upravené zvláštním předpisem. Rozsudek Evropského soudního dvora ve
věci Tsirlise a Kouloumpase proti Řecku ze dne 29. 5. 1997, na nějž žalobce
poukazoval, odvolací soud neshledal pro řešenou problematiku relevantním, a
rozhodnutí téhož soudu ve věci Pincové a Pince proti České republice ze dne 5.
11. 2002 neměl soud k dispozici, protože zatím nebylo publikováno v české
verzi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního
významu spatřuje v tom, „zda občan má či nemá v odškodňovacím řízení právo na
odškodnění za nemateriální újmu,“ a „zda mají české soudy povinnost přihlížet
jen k těm rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva, která byla publikována
v české verzi.“ Uvádí, že existují i jiné názory na odškodnění imateriální újmy
a poukazuje na nepravomocný rozsudek prvostupňového soudu v jiné věci a na
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlise a Kouloumpase
proti Řecku ze dne 29. 5. 1997 a Pincové a Pince proti České republice ze dne
5. 11. 2002, ke kterým měl podle žalobce odvolací soud přihlédnout. Dále uvádí,
že výčet nároků uvedených v § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. je
demonstrativní a že při uplatňování nároků, které jsou založeny tímto
ustanovením, ale nejsou v něm výslovně uvedeny (a tedy i nároků na náhradu
nemateriální újmy), je třeba postupovat podle zákona 58/1969 Sb., na nějž
odkazuje § 24 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., popř. podle občanského zákoníku.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu projednání.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem,
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Podle § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších změn, nárok na odškodnění zahrnuje zejména: a) náhradu za ztrátu na
výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500
Kčs, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta
náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle
obecných předpisů, b) náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s
vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší
podle jiných předpisů, c) náhradu nákladů trestního řízení ve výši 200 Kčs,
výkonu vazby ve výši 600 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí
svobody ve výši 150 Kčs za každý měsíc výkonu trestu, pokud poškozený nepožádá,
aby mu byla místo těchto náhrad poskytnuta náhrada skutečně zaplacených
nákladů, d) náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení, e)
náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za
práci při výkonu trestu nápravného opatření.
Podle § 24 odst. 1 tohoto zákona se při uplatňování nároků podle § 23, 26 a 27
postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
K otázce, zda v řízení o odškodnění osoby rehabilitované podle zákona č.
119/1990 Sb. lze odškodnit i nemateriální újmu, z ustálené judikatury
Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že ačkoli je ust. § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990
Sb. ustanovením s demonstrativním výčtem, nelze z něj dovodit, že by soud mohl
kromě nároků v tomto zákoně uvedených svým rozhodnutím konstituovat nějaké
nároky další, a nárok na odškodnění imateriální újmy za odsouzení a výkon
trestu odnětí svobody nezakládá ani zákon č. 58/1969 Sb. Nárok osoby
rehabilitované na odškodnění, který vyplývá ze zrušeného výroku o trestu odnětí
svobody, se řídí zákonem č. 119/1990 Sb., který jako norma speciální má
přednost před normou obecnou (srov. např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo
1659/98, publikované ve časopise Soudní Judikatura pod č. 85/2000, rozhodnutí
NS ČR sp. zn. 25 Cdo 334/2002 a 21 Cdo 3000/99).
Vzhledem k tomu, že nárok žalobce na odškodnění nemateriální újmy posoudil
odvolací soud v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí dovolacího
soudu, nejde o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
c), odst. 3 o. s. ř.
K druhé dovolatelem vymezené otázce je třeba především připomenout, že soudce
je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí
právního řádu (čl. 95 odst. 1 věta před středníkem ústavního zákona č. 1/1993
Sb., Ústavy České republiky). Česká republika se stala stranou Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, ve znění Protokolu č. 11 (č. 209/1992 Sb.,
dále jen Úmluva) dne 1. 1. 1993 jako nástupnický stát České a Slovenské
federativní republiky a Úmluva je tak součástí právního řádu České republiky.
Podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy se vysoké smluvní strany zavazují, že se budou
řídit konečným rozsudkem Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami. Znamená
to, že rozsudky Evropského soudu pro lidská práva nemají povahu precedentu a
jsou závazné pouze pro strany konkrétního případu.
Kromě toho, rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Tsirlis a
Kouloumpas proti Řecku ze dne 29. 5. 1997, č. 54/1996, a Pincová a Pinc proti
České republice ze dne 5. 11. 2002, č. 36548/97, na něž dovolatel poukazuje,
neřeší problematiku posuzovanou v dané věci. Stěžovatelům Tsirlisovi a
Kouloumpasovi bylo Evropským soudem přiznáno spravedlivé zadostiučinění podle
čl. 41 Úmluvy, tedy nikoliv podle českého právního řádu, a to za situace, že v
jejich zemi jim nebylo poskytnuto vůbec žádné odškodnění, ačkoliv řecké právo
(konkrétně čl. 540 odst. 1 trestního řádu) upravuje i náhradu nemajetkové újmy.
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincová a Pinc proti České
republice, k němuž mělo být podle dovolatele při rozhodování přihlédnuto, se
týká práva stěžovatelů na ochranu majetku, jehož byli zbaveni v rámci restituce
podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a nikoliv nároků na odškodnění za vazbu a
trest.
Z uvedeného vyplývá, že ani druhá z otázek předložených dovolatelem nemá
zásadní právní význam pro rozhodnutí o uplatněném nároku a nezakládá tak důvod
pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Proto dovolací soud dovolání žalobce odmítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a
žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu