25 Cdo 827/2018-388
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně: D. J., zastoupená JUDr. Robertem Jehnem, advokátem se sídlem
Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s.,
Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o
náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn.
11 C 40/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8. 11. 2017, č. j. 62 Co 272/2017-371,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, č. j. 62 Co 272/2017-371,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
ledna 2013 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že pojištěnec
žalované způsobil pod vlivem alkoholu dne 14. 12. 2008 dopravní nehodu, při níž
došlo k poškození zdraví žalobkyně s následnou pracovní neschopností do 13. 12.
2009. Od 14. 12. 2009 byl žalobkyni přiznán částečný invalidní důchod (od 1. 1.
2010 invalidita II. stupně), neboť byl zjištěn pokles její pracovní schopnosti
o 50 %. Náhrada bolestného a ztížení společenského uplatnění byla žalobkyni
přiznána v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 126/2012. Soud
posoudil nárok žalobkyně podle § 447 odst. 1 obč. zák. a uzavřel, že pokud
žalobkyně nevyužila svůj zachovalý 50 % pracovní potenciál a nenašla si
odpovídající práci, nejedná se o majetkovou újmu mající příčinu ve škodní
události.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j.
62 Co 272/2017-371, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Po zopakování a částečném doplnění dokazování dospěl
k závěru, že je důvodná námitka promlčení a nárok žalobkyně na náhradu škody je
podle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen, neboť dvouletá subjektivní promlčecí
doba počala žalobkyni běžet ode dne 13. 8. 2010, kdy jí byla doručena
rozhodnutí ČSSZ, z nichž se dozvěděla, zda a v jakém rozsahu u ní došlo ke
ztrátě na výdělku v důsledku poklesu její pracovní schopnosti o 50%. Proto
žaloba podaná u soudu dne 14. 12. 2012 byla podána po marném uplynutí promlčecí
doby.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237
o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky
promlčení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25
Cdo 2902/2012 a 25 Cdo 113/2006 zdůrazňuje, že předmětem řízení je nárok na
pojistné plnění, nikoliv na náhradu škody od škůdce, což odvolací soud
nerozlišil a v závislosti na tom nesprávně posoudil otázku promlčení, jež se v
daném případě řídí § 101 obč. zák. ve spojení s § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o
pojistné smlouvě. Promlčecí doba tak počíná běžet 1 rok po vzniku pojistné
události a právo samotné se promlčí nejpozději za 3 roky. Nárok na pojistné
plnění není promlčen, neboť ho uplatnila u soudu dne 14. 12. 2012, tedy včas.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že i podle jejího názoru se jedná o
nárok na pojistné plnění s tím, že námitka promlčení byla vznesena pouze z
opatrnosti v době, kdy žaloba obsahovala řadu rozličných nároků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení, zastoupenou advokátem,
dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro otázku
promlčení nároku poškozeného na plnění od pojistitele škůdce.
Vzhledem k § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1.
2014, se promlčecí doba k uplatnění nároku žalobkyně posuzuje podle dosavadních
předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Odvolací soud posoudil promlčení nároku žalobkyně podle § 106 odst. 1 obč. zák.
a aplikoval dvouletou subjektivní promlčecí dobu počínající od okamžiku
vědomosti poškozené o tom, že utrpěla škodu a kdo za ni odpovídá. Přehlédl
ovšem, že uplatněný nárok vůči žalované pojistitelce odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem dopravního prostředku nemá charakter nároku na náhradu
škody, nýbrž pojistného plnění. Tomu musí odpovídat i délka a počátek běhu
promlčecí doby.
Přestože ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. dává poškozenému
oprávnění uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za
škodu, neznamená to, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným
vstoupil namísto škůdce jeho pojistitel, který není za vzniklou škodu
odpovědný. Jeho povinností je pouze plnit za pojištěného, jestliže poškozený
uplatnil vůči němu své právo na plnění. Mezi právem poškozeného na náhradu
vzniklé škody vůči škůdci (§ 420 a násl. obč. zák.) a specifickým právem
poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce (§ 9 odst. 1 zákona č.
168/1999 Sb.) je třeba důsledně rozlišovat. Plnění pojistitele poskytnuté
poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou
odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný; toto plnění má
charakter pojistného plnění a tomu musí odpovídat i promlčecí doba. Nárok
poškozeného na plnění od pojišťovny na základě pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem vozidla se řídí úpravou promlčení nároku na pojistné plnění
podle § 101 obč. zák. ve spojení s § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné
smlouvě, podle kterého se právo na plnění z pojištění promlčí nejpozději za 3
roky, a jedná-li se o životní pojištění (§ 54), za 10 let; promlčecí doba práva
na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události.
V tomto směru lze poukázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006,
publikovaný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25.
8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2652/2007, ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo
1002/2012, ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2902/2012, a ze dne 23. 2. 2017,
sp. zn. 25 Cdo 1371/2015), z níž vyplývá rozpor napadeného rozhodnutí s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Protože není správný právní závěr odvolacího soudu o promlčení nároku žalobkyně
na pojistné plnění, je dovolací důvod uplatněný žalobkyní naplněn. Nejvyšší
soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Marta Škárová
předseda senátu