25 Cdo 831/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a/ I. N. a b/ P. Š., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/
Ing. J. Š. a 2/ Ing. P. N., zastoupenému advokátem, o zaplacení 300.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 471/99, o
dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.
listopadu 2000, č. j. 21 Co 341/2000 - 95, t a k t o:
I. Dovolání druhého žalovaného proti výroku rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2000, č. j. 21 Co 341/2000 - 95, jímž
druhému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům 200.000,- Kč s 26 %
úrokem od 1. 8. 1998 do zaplacení, se ohledně částky 100.000,- Kč s
příslušenstvím ve vztahu žalobce a druhého žalovaného z a m í t á;
dovolání druhého žalovaného proti témuž výroku o jeho platební povinnosti
zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč s 26 % úrokem od 1. 8. 1998 do zaplacení se ve
vztahu žalobkyně a druhého žalovaného o d m í t á.
II. Ve vztahu žalobců a druhého žalovaného nemá žádný z účastníků na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost
zaplatit jim společně a nerozdílně 300.000,- Kč s odůvodněním, že tuto částku
složili ve dvou splátkách jako zálohu na kupní cenu nemovitosti podle smlouvy o
budoucí kupní smlouvě, ve znění jejího dodatku, do úschovy zprostředkovatele
realitní kanceláře I. R. P., za níž jednali žalovaní. K uzavření kupní smlouvy
pro špatný zdravotní stav a posléze úmrtí prodávající B. N. nedošlo, žalovaní
odmítají složenou částku žalobcům vrátit a o její existenci nebyl informován
ani Okresní soud Benešově, který projednává dědictví po jmenované.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 8. 2. 2000, č. j. 8 C 471/99 - 59,
uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit první žalobkyni částku 100.000,-
Kč s 19 % úrokem od 1. 1. 1998 do zaplacení, žalobu druhého žalobce, jíž se
domáhal, aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku 150.000,- Kč s
26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení, žalobu první žalobkyně proti
žalovaným o zaplacení další částky 50.000,- Kč s 26 % úrokem od 1. 1. 1998 do
zaplacení a 7 % úroku z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a žalobu obou
žalobců proti prvnímu žalovanému zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 27. 5. 1996 byla v realitní
kanceláři I. R. P. (se kterou B. N. uzavřela smlouvu o obstarání věci a které
udělila plnou moc k zastupování při prodeji domu čp. 409/II se stav. parc. č. 2872 a zahradou parc. č. 2873 v P.) sepsána listina nazvaná jako „smlouva o
budoucí kupní smlouvě“, v níž jako kupující byli označeni žalobci a jako
prodávající B. N. a která byla podepsána první žalobkyní a prodávající. Podle
této smlouvy se smluvní strany zavázaly do 30. 9. 1996 uzavřít kupní smlouvu o
převodu označené nemovitosti za dohodnutou kupní cenu 2.000.000,- Kč, která
bude zaplacena ze zálohy 200.000,- Kč složené při podpisu smlouvy
zprostředkující firmě a zbytek nejpozději při podpisu kupní smlouvy, tj. do 30. 9. 1996, na účet prodávající. V této smlouvě byla dále ujednána smluvní pokuta,
a to jednak pro případ neuzavření kupní smlouvy z důvodu na straně kupující ve
výši 200.000,- Kč, která bude rozdělena mezi prodávající a zprostředkující
realitní kancelář pro každého 50 %, a dále pro případ neuzavření kupní smlouvy
z důvodu na straně prodávající ve výši 200.000,- Kč ve prospěch kupující a
zprostředkující firma se zavázala vrátit kupující složenou zálohu. Ze smlouvy
dále vyplývá, že při jejím podpisu složila kupující zálohu na kupní cenu ve
výši 200.000,- Kč. Podle „dodatku č. 2 smlouvy o budoucí kupní smlouvě“,
sepsaného dne 30. 10. 1996 zprostředkující firmou a téhož dne podepsaného první
žalobkyní a dne 4. 11. 1996 prodávající, složila první žalobkyně
prostřednictvím zprostředkující firmy na účet prodávající částku 100.000,- Kč
„jako splátku kupní ceny za předpokladu uzavření kupní smlouvy a úhrady celé
kupní ceny do 10. 12. 1996 s tím, že nebude-li kupní smlouva z viny kupující
uzavřena, stává se tato částka smluvní pokutou ve prospěch prodávající“. Přijatou částku 100.000,- Kč zaslala zprostředkující firma podle předloženého
potvrzení ze dne 30. 10. 1996 na účet prodávající. Dále soud prvního stupně
zjistil, že k uzavření kupní smlouvy o převodu předmětné nemovitosti nedošlo,
že prodávající dne 1. 2. 1997 zemřela, že dopisem ze dne 12. 3. 1999 sdělil
druhý žalovaný první žalobkyni, že složená záloha na kupní cenu nemovitosti ve
výši 200.000 byla vypořádána dle ujednání ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě a
že v řízení o dědictví vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. D
634/99 byla k dodatečnému projednání přihlášena částka 100.000,- Kč uložená k
datu úmrtí prodávající v realitní kanceláři I. R. P., kterou rozhodnutím soudu
ze dne 8. 10. 1999 zdědily rovným dílem dvě dcery zůstavitelky. Soud prvního
stupně dovodil, že smlouva o budoucí kupní smlouvě ze dne 27. 5. 1996, ve znění
dodatku ze dne 30. 10. 1996, je pro neurčitost a nesrozumitelnost podle § 37
odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná, protože ji za kupující podepsala jen
první žalobkyně, ačkoliv v záhlaví smlouvy jsou jako kupující uvedeni oba
žalobci, a dále v ní není stanoveno, v jakém poměru měli žalobci nemovitost
nabýt.
Z důvodu neplatnosti smlouvy posoudil okresní soud uplatněný nárok podle
§ 457 obč. zák., přičemž za aktivně legitimovanou považoval pouze první
žalobkyni, neboť ta byla účastnicí smluvního vztahu a obě zálohy na kupní cenu
složila; pokud žalobci tvrdili, že zálohy zaplatil každý z nich jednou
polovinou, je na nich, aby se vzájemně vypořádali. Pasivně legitimovaným je
podle názoru soudu jen druhý žalovaný (první žalovaný je jeho zaměstnancem),
neboť ten si ze složené zálohy 200.000,- Kč ponechal 100.000,- Kč jako smluvní
pokutu. Žalobě proto soud vyhověl jen co do částky 100.000,- Kč s přísl. ve
vztahu první žalobkyně a druhého žalovaného s tím, že případné další nároky
může žalobkyně vznést vůči právním nástupcům zemřelé B. N. Dále soud prvního
stupně dovodil, že neuvedli-li žalobci v žalobě výši částky, kterou každý z
nich požaduje od žalovaných zaplatit, je třeba vycházet z ust. § 512 odst. 1
obč. zák., když jde o dělitelné plnění, tedy z toho, že každý ze žalobců se
domáhá zaplacení částky 150.000,- Kč. Vznesenou námitku promlčení nepovažoval
okresní soud za důvodnou, neboť o tom, že si druhý žalovaný ponechal částku
100.000,- Kč jako smluvní pokutu, se žalobkyně dozvěděla z jeho dopisu ze dne
12. 3. 1999 (§ 107 odst. 1 obč. zák.); za stavu, kdy smlouva o budoucí kupní
smlouvě byla uzavřena dne 28. 5. 1996 a žaloba byla podána dne 26. 5. 1999, byl
nárok uplatněn též před uplynutím objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Úroky z prodlení soud žalobkyni přiznal od 1. 1. 1998, jak požadovala, i
když podle jeho názoru byl druhý žalovaný v prodlení již od 28. 5. 1996, kdy
smlouvu o budoucí kupní smlouvě podepsala kupující.
K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2000, č. j. 21 Co 341/2000 - 95, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku, jímž bylo rozhodnuto proti prvnímu žalovanému, potvrdil, dále jej
změnil tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobcům 200.000,- Kč s 26 %
úrokem od 1. 8. 1998 do zaplacení, a žalobu v části, v níž se žalobci domáhali
na druhém žalovaném zaplacení dalších 100.000,- Kč s 26 % úrokem od 1. 1. 1998
do zaplacení a 26 % úroku z částky 200.000,- Kč od 1. 1. 1998 do 31. 7. 1998,
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, dokazování doplnil, avšak
kromě závěru o nedostatku pasivní legitimace na straně prvního žalovaného se s
jeho závěry neztotožnil. Na rozdíl od něj předně dovodil aktivní legitimaci
obou žalobců, když z jejich výpovědi před soudem prvního stupně a z doplňující
výpovědi žalobkyně v odvolacím řízení vzal za prokázané, že na realitní
kancelář druhého žalovaného se obrátili oba žalobci, oba také projevili zájem o
koupi nemovitosti do podílového spoluvlastnictví a rovným dílem se podíleli na
složení záloh na kupní cenu. Nesprávný je podle krajského soudu i názor
okresního soudu, že smlouva o budoucí kupní smlouvě ve znění dodatku je podle §
37 obč. zák. neplatná; jestliže je totiž z obsahu návrhu kupní smlouvy o
převodu předmětné nemovitosti (viz č.l. 34 a 35 spisu) patrné, že kupujícími
měli být oba žalobci a že úmyslem B. N. byl převod nemovitosti do jejich
podílového spoluvlastnictví, pak s ohledem na ust. § 44 odst. 3 obč. zák. nebyla smlouva o budoucí kupní smlouvě uzavřena, protože její návrh nepřijali
oba žalobci, jak v řízení bylo prokázáno. Nebyla-li tudíž smlouva uzavřena a
přijal-li druhý žalovaný od žalobců jako zálohu na kupní cenu částku 200.000,-
Kč, vzniklo na jeho straně plněním bez právního důvodu bezdůvodné obohacení (§
451 odst. 2 obč. zák.), které je povinen žalobcům vydat (§ 451 odst. 1, § 456
věta první a § 458 odst. 1 věta první obč zák.). Jestliže žalobci nárok
uplatnili společnou žalobou a nebylo-li zjištěno, že se dohodli jinak, lze jej
oběma žalobcům přiznat v celkové výši s tím, že druhý žalovaný je jako dlužník
oprávněn plnit každému z nich stejný díl (§ 512 odst. 1 část věty za středníkem
obč. zák.). Druhý žalovaný však není pasivně legitimován v rozsahu dalších
požadovaných 100.000,- Kč, když dodatkem ke smlouvě o budoucí kupní smlouvě
bylo prokázáno, že tato částka byla vyplacena na účet B. N. Ohledně vznesené
námitky promlčení odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že
nárok byl uplatněn včas, avšak podle jeho názoru počala subjektivní promlčecí
doba běžet až od okamžiku, kdy se žalobci dozvěděli, že kupní smlouva nebude
uzavřena ani s právními nástupci B. N., tj. „cca v prosinci 1988“, a objektivní
promlčecí doba běží od 27. 5. 1997, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Odvolací soud nepřisvědčil ani názoru soudu prvního stupně, že druhý žalovaný
je v prodlení s placením dluhu již od 1. 1.
1998, neboť zaslali-li žalobci
tomuto žalovanému doporučeným dopisem ze dne 17. 8. 1998 výzvu o vrácení částky
200.000,- Kč ve lhůtě 7 dnů, uplynula lhůta k plnění dne 31. 7. 1998, a žalobci
mají právo na přiznání 26 % úroku z přisouzené částky od 1. 8. 1998.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání z důvodů
podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., přičemž napadá výrok, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že mu byla uložena povinnost zaplatit
žalobcům 200.000,- Kč s příslušenstvím. Namítá, že v řízení bylo sice zjištěno,
že prostřednictvím jeho zaměstnance Ing. J. Š. převzal od žalobkyně 200.000,-
Kč, avšak z dokazování současně vyplynulo, že z této částky dovolatel zaslal na
základě usnesení Okresního soudu v Benešově částku 100.000,- Kč dědicům po
zemřelé B. N.; k bezdůvodnému obohacení na jeho straně tudíž došlo jen ohledně
částky 100.000,- Kč a nikoliv ve výši 200.000,- Kč. Krajský soud podle jeho
názoru nesprávně posoudil i vznesenou námitku promlčení, když dovodil, že
žalobci se o tom, že nedojde k uzavření kupní smlouvy, dozvěděli až v prosinci
1998. Dovolatel má naopak za to, že subjektivní promlčecí doba počala běžet od
okamžiku, „kdy žalobci věděli, že kupní smlouvu neuzavřou v termínu, který
vyplývá ze smlouvy o budoucí smlouvě, tj. do 30. 9. 1996“. V této souvislosti
poukazuje na to, že první žalobkyně „dohodla změnu podpisu kupní smlouvy s tím,
že složila další zálohu ve výši 100.000,- Kč přímo k rukám prodávající B. N., a
již tehdy věděla, že kupní smlouva nebude v daném termínu podepsána“. Chybná je
podle dovolatele i aplikace ust. § 512 obč. zák., neboť v posuzovaném případě
jde o dělitelné plnění, takže každý věřitel je oprávněn požadovat od dlužníka
jen svůj díl, nehledě na to, že v řízení ani nebylo prokázáno, že by zálohy na
kupní cenu skládal i druhý žalobce. Dále dovolatel nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že v prodlení s plněním dluhu je od 1. 8. 1998, neboť
vycházel-li krajský soud z toho, že žalobci mu zaslali dopis s výzvou k vrácení
peněz dne 17. 8. 1998, je nelogické, aby v prodlení byl již od 1. 8. 1998.
Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném měnícím výroku zrušen a
aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ust. § 240 odst. 1 o. s. ř., osobou k tomu
oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241
odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku podle
§ 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné a částečně
není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí
trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je též
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno,
jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle
§ 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
K posouzení toho, zda jde o rozsudek měnící ve smyslu ust. § 238 odst.
1 písm. a/ o. s. ř., není rozhodující, jak je samotný výrok rozsudku odvolacího
soudu formálně označen, nýbrž to, zda skutečně znamená změnu oproti původnímu
rozhodnutí. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je totiž založena
na zásadě tzv. diformity, tj. rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího
soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy,
jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy
rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů
těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní
posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen
takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v
právních vztazích účastníků. Okolnost, jak odvolací soud formuloval výrok svého
rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z
hlediska ust. § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř je podstatné porovnání obsahu obou
rozsudků.
Jestliže v dané věci okresní soud žalobě ve vztahu žalobkyně a druhého
žalovaného vyhověl co do částky 100.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 1.
1998 do zaplacení a v dalším žalobu zamítl, a odvolací soud rozsudek tohoto
soudu změnil tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobcům 200.000,- Kč s
26 % úrokem z prodlení od 1. 8. 1998 do zaplacení, pak ohledně částky 100.000,-
Kč s 19 % úrokem od 1. 8. 1998 do zaplacení ve vztahu žalobkyně a druhého
žalovaného jde o rozsudek potvrzující, neboť práva a povinnosti těchto
účastníků byla v uvedeném rozsahu soudy obou stupňů stanovena shodně.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu není přípustné, neboť
odvolací soud nevyslovil ve smyslu ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustnost
tohoto mimořádného opravného prostředku. Protože ve věci nebyl soudem prvního
stupně vydán rozsudek, který by byl zrušen, nelze dovozovat přípustnost
dovolání proti tomuto výroku ani z ust. § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že druhý žalovaný netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že
by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z vad taxativně uvedených v ust.
§ 237 odst. 1 o. s. ř., bylo dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu podle ust. § 243b odst. 4, věty první a § 218
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnuto.
O diformní rozhodnutí odvolacího soudu jde jen ohledně částky
100.000,- Kč s 26 % úrokem od 1. 8. 1998 do zaplacení ve vztahu žalobců a
druhého žalovaného a ohledně dalšího 7 % úroku z částky 100.000,- Kč od 1. 8.
1998 do zaplacení; jen v tomto rozsahu je proto dovolání druhého žalovaného
proti tomuto rozsudku přípustné (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.
spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a
dále dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj. že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ o.
s. ř.) tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §
132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je
logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného (případně i procesního) práva.
Námitku dovolatele proti závěru odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno,
že zálohy na kupní cenu složil i druhý žalobce, nelze považovat za důvodnou.
Odvolací soud v tomto ohledu vycházel jednak z výpovědi žalobců před soudem
prvního stupně a dále z doplňujícího výslechu žalobkyně v odvolacím řízení.
Jeho skutkový závěr, že druhý žalobce se na složených zálohách na kupní cenu
podílel v rozsahu jedné poloviny, má tedy oporu v provedených důkazech a
odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by v tomto ohledu vzal v úvahu skutečnost,
která z provedených důkazů nevyplynula, nebo že by pominul nějakou podstatnou
skutečnost v řízení prokázanou. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.
s. ř. nebyl tudíž naplněn.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. může
spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným
obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu,
plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který
odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat
tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán,
zjistit, musí se vydat státu.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se
nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen
takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle
§ 451 a násl. obč. zák. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty
(došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož
majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení.
Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož
základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň
ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se
povinný obohatil.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že z celkové částky
300.000,- Kč s přísl. požadované žalobci předala žalobkyně dne 27. 5. 1996
druhému žalovanému prostřednictvím prvního žalovaného částku 200.000,- Kč, z
níž si druhý žalovaný ponechal částku 100.000,- Kč, a dalších 100.000,- Kč
zaslal po smrti B. N. na základě usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 8.
10. 1999, sp. zn. D 634/99, na účet jejích dědiček; zbývající částka 100.000,-
Kč byla prostřednictvím realitní kanceláře zaslána dne 30. 10. 1996 na účet
prodávající B. N. (zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu ohledně této částky
dovolacímu přezkumu nepodléhá, neboť nebyl dovoláním napaden). Při právním
posouzení věci odvolací soud dovodil, že nebyla-li smlouva o smlouvě budoucí
uzavřena a není-li zde ani jiný právní důvod pro plnění, které druhý žalovaný
od žalobců získal, vzniklo mu plněním bez právního důvodu bezdůvodné obohacení
v částce 200.000,- Kč. S tímto názorem odvolacího soudu se dovolací soud
ztotožňuje. Pro vznik bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu je
totiž rozhodující okamžik přijetí tohoto plnění, které se podle § 451 obč. zák.
vydává tomu, na jehož úkor obohacení vzniklo, a na povinnost vydat bezdůvodné
obohacení nemá vliv způsob, jakým obohacený následně s předmětem obohacení
naloží. Závazek vzniklý z bezdůvodného obohacení tudíž nezaniká tím, že
obohacený v důsledku jiných okolností předmětem obohacení v době rozhodování
soudu o nároku na vydání bezdůvodného obohacení již nedisponuje (např. proto,
že jej předal jinému, ztratil jej, byl mu odcizen apod.), pokud tímto způsobem
nedojde k vrácení předmětu obohacení tomu, na jehož úkor vzniklo; povinnost
obohaceného podle § 458 obč. zák. i v takovém případě trvá (srov. rozsudek NS
ČR ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 968).
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávný názor na otázku
počátku běhu subjektivní promlčecí doby.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.).
Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka
promlčení, nelze právo přiznat.
Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se
oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k
získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost
se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve). Pro počátek běhu tříleté, popř.
desetileté objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k bezdůvodnému
obohacení skutečně (fakticky) došlo. V daném případě je tedy pro určení počátku
subjektivní promlčecí doby rozhodující okamžik, kdy se žalobci skutečně
dozvěděli skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit bezdůvodné obohacení na
straně druhého žalovaného. Jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že
žalobci jednali o koupi nemovitosti po smrti B. N. s právními nástupci
jmenované a „cca v prosinci 1998“ bylo zřejmé, že k uzavření kupní smlouvy
nedojde, je názor odvolacího soudu na počátek běhu subjektivní promlčecí doby
správný. Námitce dovolatele, že subjektivní promlčecí doba počala běžet od
data, do kterého měla být uzavřena kupní smlouva, tj. do 30. 9. 1996,
přisvědčit nelze, a to již z toho důvodu, že k uzavření smlouvy o smlouvě
budoucí, včetně jejího dodatku, nedošlo.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nesprávně na danou věc aplikoval ust. §
512 odst. 1 obč. zák., když částku 200.000,- Kč s přísl. přiznal oběma žalobcům.
Jestliže ze skutkových zjištění v dané věci vyplynulo, že každý ze žalobců
plnil druhému žalovanému jednou polovinou, tj. částkou 100.000,- Kč, má každý z
nich právo na vrácení plnění z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 100.000,-
Kč; za stavu, kdy žalobkyni byla rozhodnutími soudů obou stupňů přisouzeno
100.000,- Kč s přísl. (ohledně této částky bylo dovolání druhého žalovaného
odmítnuto), nelze rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti druhého žalovaného
zaplatit žalobci dalších 100.000,- Kč považovat za nesprávné, když v této části
uplatněného nároku nebylo dovolání druhého žalovaného shledáno důvodným, jak se
shora uvedeného vyplývá.
Dále dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v prodlení s
plněním dluhu je od 1. 8. 1998.
K prodlení s plněním peněžitého dluhu dochází uplynutím doby
splatnosti a právo věřitele požadovat úroky z prodlení vzniká, jakmile došlo k
prodlení dlužníka (§ 517 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že pro nárok na vydání
bezdůvodného obohacení není stanovena splatnost, je třeba vycházet z § 563 obč.
zák.; splatnost podle tohoto ustanovení nastává následující den po dni, kdy byl
dlužník vyzván k plnění. Pokud jde o výši úroků z prodlení, odkazuje zákon na
prováděcí předpis.
Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. činí výše úroků z prodlení ročně
dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu
dni prodlení s uspokojením peněžitého nároku.
Výše úroků z prodlení se tedy řídí v závislosti na době, kdy se
dlužník dostal do prodlení, tedy podle toho, kterým dnem měl být dluh splněn.
V dané věci odvolací soud na základě zjištění, že žalobkyně výzvou odeslanou
dne 13. 7. 1998 požádala realitní kanceláři I. R. „o vrácení zálohy 200.000,-
Kč do 14 dnů po obdržení tohoto dopisu“ a že výzvu opakovala dne 17. 8. 1998,
dovodil, že lhůta k plnění uplynula druhému žalovanému dne 31. 7. 1998. Dospěl-
li k závěru, že od 1. 8. 1998 je druhý žalovaný v prodlení s plněním částky,
která nebyla zaplacena do doby splnění, lze se s tímto jeho názorem ztotožnit;
výše úroku z prodlení byla správně stanovena dvojnásobkem diskontní sazby,
která k 1. 8. 1998 činila 13 %.
Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že
dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. nejsou naplněny a že
rozsudek odvolacího soudu je správný; proto dovolání druhého žalobce proti
napadenému výroku rozsudku krajského soudu ohledně platební povinnosti druhého
žalovaného plnit částku 100.000,- Kč s příslušenstvím žalobci podle ustanovení
§ 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť
druhý žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalobcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2003
JUDr.
Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu