25 Cdo 856/2018-116
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně:
Quintero, a. s., IČO 02324989, se sídlem náměstí Jiřího z Poděbrad 1561/9,
Praha 3, zastoupená Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská
32, Praha 2, proti žalované: A. D., zastoupená JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem
se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, o 55 600 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 204/2016, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2017,
č. j. 20 Co 238/2017-95,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
4 404 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Slezáka,
advokáta.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout tím, že žalovaná
přes důvodné očekávání žalobkyně v uzavření smlouvy o nájmu bytu bez
spravedlivého důvodu ukončila jednání o jejím uzavření. Škoda představuje ušlé
nájemné za měsíce září a říjen 2015.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 10 C
204/2016-75, zamítl žalobu o zaplacení částky 55 600 Kč s příslušenstvím a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že žalovaná měla ve smyslu § 1729
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) spravedlivý důvod
pro ukončení jednání o uzavření nájemní smlouvy, a nejednalo se tedy z její
strany o nepoctivé jednání. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 20 Co 238/2017-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že
žalovaná projevila zájem pronajmout si bytovou jednotku ve vlastnictví
žalobkyně, jednání proběhla v létě 2015 prostřednictvím realitní kanceláře. Žalovaná odmítla podepsat rezervační smlouvu. Žalobkyně připravila písemnou
nájemní smlouvu, v níž nebyl uveden počátek nájmu. Žalovaná podle ústní dohody
měla zpočátku užívat jinou bytovou jednotku, protože nabízený byt byl v
rekonstrukci, teprve po jeho dokončení by se přestěhovala. Toto do návrhu
nájemní smlouvy vtěleno nebylo. Žalovaná žalobkyni sdělila, že se s bytem již
rozhodla, následně schůzku zrušila s tím, že její přítel dospěl k názoru, že
bude lépe byt koupit než pronajmout. Nabídka bytu nebyla v průběhu jednání
účastníků stažena z inzerce realitní kanceláře. Odvolací soud považoval závěr
soudu prvního stupně o existenci spravedlivého důvodu k ukončení jednání o
smlouvě za správný, navíc měl za to, že mezi účastníky probíhalo běžné jednání
o uzavření nájemní smlouvy bez toho, že by byla uzavřena rezervační smlouva
stvrzující vážný úmysl zájemce. Dospěl k závěru, že na takový případ § 1729 o. z. nedopadá. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Přípustnost dovolání
spatřovala v tom, že soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že se v
odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi jejími námitkami, své
rozhodnutí řádně neodůvodnil a jeho závěr o tom, že § 1729 o. z. nedopadá na
běžná jednání, je překvapivý. Dále přípustnost dovolání spatřovala v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Formulovala otázku, zda
spravedlivými důvody ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z. mohou být takové důvody,
které účastník jednání o smlouvě druhé straně v průběhu jednání nesdělil a
teprve dodatečně jimi ukončení jednání odůvodnil, a zda § 1729 o. z. míří i na
běžná jednání o uzavření smlouvy, kdy nedošlo k uzavření rezervační smlouvy. Dovolatelka má za to, že žalovaná se dovolává skutečností, které druhé smluvní
straně nesdělila, a porušila tak povinnost podle § 1728 odst. 2 o. z. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení, případně rozsudek změnil a žalobě vyhověl. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Nejvyšší soud posoudil podané dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí,
podle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení
(§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
a je přípustné pro řešení otázky naplnění podmínek vzniku předsmluvní
odpovědnosti podle § 1729 o. z. Tato otázka dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyla řešena.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Odvolací soud založil své rozhodnutí o neexistenci předpokladů pro vznik
povinnosti nahradit škodu podle § 1729 odst. 2 o. z. na závěru, že pro ukončení
jednání o smlouvě měla žalovaná spravedlivý důvod a že se ani nejednalo o fázi
jednání, kdy by se jevilo uzavření smlouvy vysoce pravděpodobné. Podle § 1728 odst. 1 o. z. každý může vést jednání o smlouvě svobodně a
neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v
takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít. Podle odst. 2 tohoto ustanovení při jednání o uzavření smlouvy si smluvní
strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo
vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít
platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít. Podle § 1729 odst. 1 o. z. dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko,
že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta
strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o
uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod. Podle odst. 2 strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu,
nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v
obdobných případech. Úprava tzv. předsmluvní odpovědnosti stojí na obecné povinnosti jednat poctivě
(§ 6 o. z.), a to i při jednání o uzavření smlouvy. Ustanovení § 1728 dopadá na
případy, kdy strana zahájí jednání a pokračuje v něm, aniž by vůbec měla vůli
smlouvu uzavřít, § 1729 dopadá na případy bezdůvodného přerušení jednání o
smlouvě poté, co je u druhé strany vyvolána představa, že smlouva bude
uzavřena. Prioritou je vždy svoboda smluvního vyjednávání, která je prolamována
pouze tehdy, odporuje-li její prosazování principu poctivosti jednání. Dovolací soud se již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále
„obč. zák.“), v judikatuře opakovaně zabýval otázkou odpovědnosti za škodu
vzniklou chováním potencionálních smluvních partnerů při jednání o uzavření
smlouvy a formuloval názor, že nesolidní jednání jedné z budoucích smluvních
stran může představovat porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. a založit tak ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. povinnost k náhradě
škody. Např. v rozsudku ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 695/2003, dovodil,
že ten, kdo porušil závazek prodat nemovitost, odpovídá druhému účastníkovi
smlouvy o smlouvě budoucí za škodu, která mu vznikla v souvislosti se
zajišťováním finančních prostředků na koupi nemovitosti. V rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněném pod č. 82/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, byla z hlediska § 415 a 420 obč. zák.
řešena
odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti
- bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy za situace, že tato jednání
dospěla do stadia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku
chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná
smlouva bude uzavřena, a k ukončení jednání druhá strana přistoupila, aniž k
tomu měla legitimní důvod. V rozsudku ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo
127/2007, Nejvyšší soud označil za obecně platný právní názor, že při
respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování
jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní za
předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze
stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude
uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla
legitimní důvod. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze
dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008. I podle nové právní úpravy lze při respektování zásady smluvní volnosti chování
jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní
(porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat v právním styku poctivě,
zakotvené v § 6 odst. 1 o. z.) za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy
dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v
dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce
pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu
měla spravedlivý důvod. Co je oním spravedlivým důvodem pro ukončení
kontraktačního procesu, nelze říci obecně, vždy bude záležet na okolnostech
konkrétního jednání. Z hlediska zdůrazněného principu autonomie vůle je zjevné,
že vznik případné odpovědnosti za újmu vzniklou ukončením kontraktačního
jednání bez spravedlivého důvodu má být spíše výjimkou, nikoli pravidlem, a
posouzení spravedlivosti důvodu a tudíž poctivosti či nepoctivosti jednání,
nesmí být příliš přísné. Jako spravedlivý důvod by měla být posouzena každá
racionální úvaha jednající strany, vycházející z objektivní skutečnosti, ale i
z obhajitelného subjektivního přesvědčení podloženého konkrétními okolnostmi v
daném místě a čase. Pro poměry projednávané věci to znamená, že věděla-li žalobkyně, že jí nabízená
bytová jednotka je v rekonstrukci a tudíž v době jednání nezpůsobilá k
nastěhování, že by se žalovaná měla nejprve nastěhovat do jiného bytu a vyčkat
skončení rekonstrukce, že do návrhu smlouvy toto ústní ujednání není vtěleno,
že není ani navrženo datum vzniku nájemního vztahu, znala-li nabízenou výši
nájemného, pak ukončila-li žalovaná za těchto okolností jednání o uzavření
smlouvy, lze takové důvody považovat za spravedlivé a její jednání za poctivé. Nepoctivost jednání nelze spatřovat v tom, zda jednající strana druhé straně
předestře či nikoli celý proces svých úvah, na jejichž základě ukončila jednání
o uzavření smlouvy. Podstatné je, zda vzhledem ke všem okolnostem konkrétní
věci lze dovodit existenci spravedlivých důvodů ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z.
Nevyloží-li strana, která ukončila jednání o uzavření smlouvy, druhé straně,
jakými úvahami byla k ukončení kontraktačního procesu vedena, nejedná se o
porušení informační povinnosti podle § 1728 odst. 2 o. z., jak poukazuje
dovolatelka. Toto ustanovení míří na okolnosti, které by mohly způsobit
absolutní či relativní neplatnost zamýšlené smlouvy, a dále jde o to, aby
jednající strany nebyly ovlivněny jakýmikoli klamavými údaji či neposkytnutím
informací, jestliže by jejich absence mohla zkreslit představu druhé strany
ovlivňující její zájem na uzavření smlouvy. Půjde tedy o takové okolnosti,
kterými disponuje jedna ze stran a které jsou relevantní pro to, aby druhá
strana mohla posoudit, zda má zájem na uzavření smlouvy. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud správně posoudil existenci spravedlivého
důvodu pro ukončení jednání o uzavření smlouvy jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti za škodu ve smyslu § 1729 o. z., a dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. tudíž není naplněn. Je-li právní posouzení existence
spravedlivého důvodu správné, není již třeba se zabývat dovolací námitkou stran
odvolacím soudem formulovaného závěru, že mezi účastníky šlo o běžné jednání,
při němž nebyla uzavřena ani rezervační smlouva, tj. že jednání nedospělo do
stadia, kdy se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné. Nedostatky v odůvodnění rozhodnutí, jak je dovolatelka namítá, mohou být vadou
řízení (před 1. 1. 2013 samostatný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř.), kterou se dovolací soud může zabývat pouze v případě přípustného
dovolání. Dovolací soud však dospěl k závěru, že v projednávané věci řízení
žádnou vadou zatíženo není. Z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý
proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou
námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na
podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti
nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům zcela vyhovuje. Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není naplněn, Nejvyšší
soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu
nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 3340 Kč podle § 1 odst. 2,
§ 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby,
spočívající v podání vyjádření k dovolání, a z náhrady hotových výdajů ve výši
300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., to vše
zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 764 Kč (21% z částky 3640
Kč) podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 4 404 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný