i žalobce:
J. H., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Janem Svatoplukem Bílým,
advokátem se sídlem Fantova 1761/1, Praha 5, proti žalované: J., se sídlem XY,
IČO: XY, zastoupená JUDr. Petrem Kubešem, Ph.D., advokátem se sídlem náměstí
Míru 65, Klatovy I, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Allianz
pojišťovna, a.s., se sídlem Ke Štvanici 656/3 Praha 8, IČO 47115971, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 19/2018,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2019,
č. j. 18 Co 270/2019-232, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) odmítl dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2019, č. j. 18 Co 270/2019-232,
kterým byl k odvolání žalobce potvrzen rozsudek ze dne 7. 8. 2019, č. j. 8 C
19/2018-201, jímž Okresní soud v Klatovech zamítl žalobu na zaplacení 750.000
Kč. Žalobce se této částky domáhal s odkazem na § 81 a § 2956 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a s odůvodněním, že požaduje
zadostiučinění za duševní útrapy provázející trvalé a závažné poškození zdraví,
které utrpěl dne 5. 8. 2014 při výkonu svého zaměstnání v důsledku dopravní
nehody způsobené zaměstnancem žalované. Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně dovodil, že žalobě nelze vyhovět, jelikož žalobce vymezil uplatňovaný
nárok shodnými skutkovými tvrzeními o duševních útrapách, jež byly zohledněny
již v dřívějším řízení o náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění za
tentýž úraz vůči zaměstnavateli (byly popsány a hodnoceny v posudcích k náhradě
za ztížení společenského uplatnění znalci, kteří kromě jiného diagnostikovali i
posttraumatickou stresovou poruchu značného stupně s velmi vážnými trvalými
následky v duševní sféře), přičemž přisouzené plnění z titulu pracovního úrazu
již bylo poskytnuto. Žalobce v nyní projednávané věci netvrdil žádné jiné
právně významné skutečnosti než v předchozím sporu a ani přes poučení soudem
podle § 118a o. s. ř. neoznačil žádné další útrapy nad rámec těch, které mu již
byly kompenzovány na základě rozsudku vydaného ve sporu s jeho zaměstnavatelem. Požadoval tedy nyní tentýž nárok vůči jinému žalovanému, ovšem za těchto
okolností by vyhovění žalobě odporovalo ústavnímu principu proporcionality a
zásadě „ne bis in idem“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je podle něj založeno na
právní otázce, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétní
právní otázku, jejíž řešení by mělo být Nejvyšším soudem revidováno, však
dovolatel nevymezuje (k povinnosti dovolatele zřetelně vymezit, od jakého svého
řešení právní otázky se má dovolací soud odchýlit, viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, či ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Zdůrazňuje-li dovolatel především to, že soudy
dostatečně nezhodnotily, že projednávaná žaloba nebyla podávána jako „žaloba na
náhradu škody“ podle § 2958 o. z., ale jako „satisfakční žaloba“ ve smyslu §
2956 o. z., pak tímto tvrzením nejen nepředestírá právní otázkou způsobilou
založit přípustnost dovolání, ale současně pomíjí, že soud není vázán právní
kvalifikací použitou žalobcem, nýbrž skutkovým vymezením uplatněného nároku v
žalobě (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo
4504/2008, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, nebo ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 768/2018, či dále též nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018,
sp. zn. III. ÚS 2551/16).
Právě tuto ustálenou judikaturu dovolacího soudu
odvolací soud plně vystihl a respektoval, jestliže dovodil, že pro úspěšné
uplatnění nároku na zadostiučinění za zásahy do dalších osobnostních statků
člověka stiženého újmou na zdraví jsou stěžejní skutková tvrzení vymezující, v
čem konkrétně spočívá další zásah do osobnostních práv přesahující rámec již
kompenzované újmy na zdraví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2787/2018). Na témže mylném předpokladu dovolatele, že
pro právní kvalifikaci nároku je určující jeho označení žalobcem, je založena
rovněž výtka, že soudy obou stupňů nepřiléhavě vyšly ze závěrů obsažených v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017,
uveřejněném pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutí
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, vyslovujících
se k nepřípustnosti nahrazování či zvyšování nároků na náhradu újmy na zdraví
žalobou na ochranu osobnosti. Pro úplnost lze dodat, že poškozenému zaměstnanci
nic nebrání, aby vedle nároků z pracovního úrazu proti zaměstnavateli uplatnil
i nároky z téže škodní události proti jiné osobě, pokud odpovídá za újmu podle
občanského zákoníku. Mezi těmito dvěma odpovědnými subjekty se však uplatní
tzv. nepravá solidarita dlužníků, tedy pravidlo, že v rozsahu plnění jednoho
zaniká povinnost k náhradě druhého z nich; jestliže bylo zjištěno, že nároky
dovolatele vůči zaměstnavateli byly na základě soudního rozhodnutí uspokojeny
(bylo na ně plněno), zanikla v tomto rozsahu povinnost žalované v nyní
projednávané věci a z toho důvodu nemohlo být žalobě vyhověno. Protože ani
povšechný poukaz na zákonnou úpravu ochrany osobnosti člověka a náhrady
nemajetkové újmy dovolatel neprovázal s otázkou, jež by v souladu s § 237 o. s. ř. byla způsobilá založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.