33 Odo 1310/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce M. R. n. L., proti žalované D. K., o zaplacení 82.539,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 1648/2000, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu
2003, č. j. 24 Co 431/2003-225, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 187.553,- Kč s příslušenstvím. Uváděl,
že dne 6. 4. 1998 uzavřeli účastníci smlouvu o nájmu nebytových prostor, podle
níž mu žalovaná platila za pronajaté prostory sjednané nájemné řádně a včas
pouze v období do 30. 6. 1998. Nájemní vztah byl ukončen dohodou k 30. 4. 1999.
Za období od 1. 7. 1998 do 30. 4. 1999 dlužila žalovaná na nájemném celkem
209.939,- Kč, přičemž k okamžiku podání žaloby uhradila z tohoto dluhu pouze
21.386,- Kč.
Po částečném zpětvzetí žaloby o částku 1.500,- Kč Okresní soud v Mělníku
usnesením ze dne 12. 7. 2000, č. j. Ro 449/2000-19, řízení v uvedeném rozsahu
zastavil.
Rozsudkem ze dne 4. 9. 2001, č. j. 6 C 1648/2000-40, Okresní soud v Mělníku
poté, co v důsledku dalšího částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o
zaplacení 9.500,- Kč s 10% úrokem od 26. 11. 1999 do zaplacení a o zaplacení
úroků z prodlení ve výši 10% z částky 1.500,- Kč od 26. 11. 1999 do zaplacení,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 176.533,- Kč s 10% úrokem z prodlení
od 26. 11. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2002, č. j. 24
Co 73/2002-88, pro další částečné zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 11.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení
od 26. 11. 1999 do zaplacení zrušil a řízení v uvedeném rozsahu zastavil; ve
zbývající části vyhovujícího výroku, tj. ohledně částky 165.533,- Kč s
příslušenstvím, a v akcesorickém výroku jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že žalobce
nedostatečně poučil podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ohledně doplnění skutkových
tvrzení, na jejichž základě lze postavit najisto, zda je v daném případě
žalováno plnění ze smlouvy nebo z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení.
Okresní soud v Mělníku poté rozsudkem ze dne 18. 10. 2002, č. j. 6 C
1648/2000-136, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Nájemní smlouvu z 6. 4. 1998 posoudil jako neplatnou. Konstatoval, že
žaloba podaná u soudu 11. 4. 2000 obsahovala jen skutková tvrzení významná pro
posouzení věci z pohledu jí uplatněného nároku na plnění z nájemní smlouvy,
nikoli z titulu vydání bezdůvodného obohacení; o taková tvrzení byla žaloba
doplněna zčásti dne 17. 6. 2002 a posléze dne 15. 10. 2002, kdy však již marně
uběhla subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného
obohacení. Protože žalovaná uplatnila námitku promlčení, nezbylo, než žalobu z
tohoto důvodu zamítnout.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2003, č. j. 24
Co 68/2003-164, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně
je zatíženo vadou spočívající v tom, že žalobce dosud nebyl soudem řádně (tj.
dostatečně konkrétně) poučen podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Přestože z textu
žaloby nevyplývalo, že žalovaná po určité období předmětné nebytové prostory
užívala, z obsahu spisu a z provedených důkazů byly tyto skutkové okolnosti
zřejmé. Soud prvního stupně tak měl skutkový podklad pro odlišné právní
posouzení věci, než v žalobě požadoval žalobce a měl jej proto ve smyslu § 118a
odst. 2 o. s. ř. poučit o možnosti posouzení věci rovněž podle ustanovení o
bezdůvodném obohacení a vyzvat jej k vylíčení právně významných skutečností z
hlediska soudem uvažované skutkové podstaty a k označení důkazů k jejich
prokázání. Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že
doplnění žaloby o další - pro věc podstatná - tvrzení není změnou žaloby ve
smyslu § 95 o. s. ř., nýbrž jen jejím upřesněním provedeným v důsledku změny
náhledu účastníka na právní kvalifikaci věci. Hmotně právní účinky uplatnění
nároku u soudu je proto třeba posuzovat ke dni, kdy byla soudu doručena původní
žaloba, tj. ke dni 11. 4. 2000, kdy došlo ke stavení běhu promlčecí doby.
Rozsudkem ze dne 8. 7. 2003, č. j. 6 C 1648/2000-209, Okresní soud v Mělníku
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 82.539,- Kč s 10% úrokem z prodlení
od 26. 11. 1999 do zaplacení, co do zbývající částky 83.014,- Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vázán právním
názorem odvolacího soudu dovodil, že „nárok v žalobě uplatněný není promlčen“.
Uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila tím, že v období
od července 1998 do dubna 1999 užívala na základě neplatné nájemní smlouvy
nebytové prostory, jejichž vlastníkem byl žalobce, a za užívání nezaplatila
odpovídající náhradu.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2003, č. j.
24 Co 431/2003-225, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v
napadeném výroku, jímž bylo žalobě vyhověno do částky 82.539,- Kč s
příslušenstvím, jakož i ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu.
Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně
vycházel ze zjištění, že účastníci dne 6. 4. 1998 uzavřeli nájemní smlouvu, jíž
žalobce pronajal žalované nebytové prostory v přízemí svého domu čp. 45 na H.
n. v R. n. L. o výměře 90,9 m2, a to za účelem provozování obchodu s drogerií a
kosmetikou. Nájemné bylo účastníky sjednáno ve výši 3.000,- Kč za m2 ročně;
toto nájemné odpovídalo běžnému nájemnému v daném místě a čase. Souhlas
příslušného orgánu státní správy s uzavřením nájemní smlouvy nebyl žádným z
účastníků smlouvy vyžádán. Od 1. 7. 1998 do 30. 4. 1999 užívala žalovaná
předmětné nebytové prostory, aniž by žalobci platila sjednané nájemné. Do 30.
6. 1998 nájemné hradila a za užívání zaplatila celkem 61.386,- Kč. Účastníci
uzavřeli dohodu o skončení nájmu nebytových prostor k datu 30. 4. 1999. Na
základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dospěl shodně se
soudem prvního stupně k závěru, že nájemní smlouva ze dne 6. 4. 1998 je
neplatná, neboť k jejímu uzavření nebyl udělen předchozí souhlas příslušného
státního orgánu, a že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, neboť
jeho nebytové prostory o rozloze 90,90 m2 podle neplatné nájemní smlouvy
užívala, aniž mu za užívání platila „v daném místě a čase obvyklou výši
nájemného“. Je tudíž povinna získané bezdůvodné obohacení žalobci vydat.
Vzhledem k tomu, že běžná výše nájemného za 90,90 m2 činila měsíčně 14.392,50
Kč a žalovaná uhradila žalobci za 10 měsíců užívání částku 61.386,- Kč, zbývá
doplatit 82.539,- Kč. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, že
žalobce v průběhu řízení změnil žalobu, neboť požaduje plnění na základě jiného
skutkového základu věci, než uvedl původně, a že tak došlo k promlčení jeho
práva na zaplacení žalované částky. Konstatoval, že ke změně žaloby v dané věci
nedošlo, neboť „žalobce pouze na základě zákonné poučovací povinnosti soudu
podle § 118a odst. 2 o. s. ř. doplnil původní žalobu o další pro věc podstatná
skutková tvrzení odůvodňující jím uplatněný nárok i z hledisek uvedených v
jiném, než jím dosud uvažovaném hmotně právním ustanovení“. Hmotně právní
účinky je proto nutné spojovat s okamžikem podání původní žaloby. Podáním
žaloby došlo k zastavení běhu promlčecí doby k uplatnění práva. Jestliže
žalobce v žalobě tvrdil existenci nájemní smlouvy, pak tvrdil i existenci
vztahu, jehož pojmovým znakem je užívání pronajatých prostor.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Není srozuměna se
závěrem odvolacího soudu, že v průběhu řízení došlo toliko k doplnění
skutkového základu věci uvedeného již v původní žaloby a nikoli ke změně žaloby
spočívající v tom, že plnění je požadováno na základě jiného skutkového stavu
věci, než byl v žalobě uveden. Má za to, že tvrzení obsažená v původní žalobě
neumožňovala soudu žalobou uplatněný nárok právně překvalifikovat a žádanou
částku žalobci přiznat z titulu odpovědnosti žalované za bezdůvodné obohacení.
Připomíná, že původní žaloba obsahovala pouze tvrzení, že účastníky byla
uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor a že žalovaná žalobci nezaplatila v
ní sjednané nájemné. Takovými žalobními tvrzeními byl vylíčen jiný skutkový
stav věci, než který by bylo možno po pouhém doplnění žaloby kvalifikovat z
pohledu ustanovení o bezdůvodném obohacení. Chybělo totiž tvrzení, že žalovaná
předmětné nebytové prostory skutečně užívala, ačkoli takové tvrzení je
základním předpokladem vzniku případného bezdůvodného obohacení. Odkazem na
konkrétní soudní rozhodnutí a články z právních časopisů žalovaná dovozuje
správnost jí prezentovaných názorů týkajících se překvalifikace žaloby na
plnění ze smlouvy na žalobu o vydání bezdůvodného obohacení a současně
polemizuje s názory, z nichž se podává závěr opačný. Uzavírá, že právo žalobce
na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť nebylo uplatněno původní
žalobou, ale až v rámci její následné změny. Navrhuje proto, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu bylo
proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou), že je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky
uvedené v § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242
odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) se podává, že žalovaná brojí
proti závěru odvolacího soudu, že právo žalobce na vydání bezdůvodného
obohacení není promlčeno, neboť bylo uplatněno již žalobou podanou u soudu 11.
4. 2000 a k tomuto dni nastaly účinky stavení běhu promlčecí doby k jeho
uplatnění. Touto námitkou žalovaná uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Odpověď na otázku, zda žalovaná mohla v dané věci úspěšně uplatnit námitku
promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, odvisí od posouzení,
zda bylo toto právo žalobcem uplatněno již původní žalobou došlou soudu 6. 4.
2000, jež byla pouze doplněna o další skutkové okolnosti, nebo zda uvedením
dalších skutkových okolností došlo ke změně žaloby.
Podle § 95 odst. 1 věty první o. s. ř. může žalobce za řízení se souhlasem
soudu měnit návrh na zahájení řízení (žalobu). Změna žaloby je projevem
dispoziční zásady, podle které je žalobce ve sporném řízení oprávněn svými
úkony určit mimo jiné předmět řízení. O změnu žaloby se jedná například tehdy,
požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale
dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. O změnu žaloby však
nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní
kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně
právně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje z odpovědnosti za
bezdůvodné obohacení). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je
vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak
učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci
skutku proto není změnou žaloby.
Žalobou došlou soudu dne 11. 4. 2000 uplatnil žalobce vůči žalované právo na
peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že dne 6. 4. 1998 uzavřeli
účastníci smlouva o nájmu nebytových prostor, jíž žalobce pronajal žalované
nebytové prostory - prodejnu ve svém domě čp. 45 v R. n. L. za sjednané
nájemné, přičemž žalovaná toto nájemné plnila pouze v počátečním období
nájemního vztahu a ke dni jeho ukončení dohodou dlužila žalobci na nájemném
částku, která je žalobou požadována; tuto částku pak žalovaná nezaplatila
přesto, že dluh písemně uznala. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v dané věci
ke změně žaloby spočívající v tom, že žalobce požaduje plnění na základě jiného
skutkového stavu věci, než ho vylíčil v žalobě, nedošlo. Byla-li nájemní
smlouva ze dne 6. 4. 1998, z níž žalobce dovozoval své právo na finanční
plnění, posouzena jako neplatná a jiný důvod užívání nebytových prostor
účastníky tvrzen nebyl, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě,
posoudil-li soud požadavek žalobce podle hmotněprávních norem upravujících
bezdůvodné obohacení, konkrétně bezdůvodné obohacení získané plněním z
neplatného právního úkonu. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo
byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhém vše, co podle ní
dostal. Pro úvahu soudu o eventuelní možné aplikaci uvedené normy na posuzovaný
případ postačují skutková tvrzení obsažená v žalobě, tedy údaj, že byla
uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor a že podle ní bylo plněno (byť se
výslovně zmiňuje jen protiplnění žalované). Dospěl-li soud k právnímu závěru o
neplatnosti nájemní smlouvy a nemohl tak požadavek žalobce posuzovat z pohledu
norem upravujících nájemní vztah, mohl a měl bez dalšího na žalobcem popsaný
skutek (skutkový děj) aplikovat právní normu upravující bezdůvodné obohacení.
Pro stanovení výše bezdůvodného obohacení byl žalobce povinen tvrdit a prokázat
další skutečnost, a to rozsah plnění, které poskytl žalované na základě
neplatné smlouvy (naproti tomu je v tomto směru irelevantní, zda žalovaná své
smluvní oprávnění užívat nebytové prostory realizovala, tedy zda a jakým
způsobem poskytnuté plnění konzumovala, – k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 924/2003). Jestliže tedy žalobce k
výzvě soudu doplnil rozhodující skutečnosti o další údaj nutný k posouzení
rozsahu jím poskytnutého plnění podle neplatné nájemní smlouvy, nezměnilo to
nic na tom, že svůj nárok opírá stále o tentýž skutek (skutkový děj), který
popsal v žalobě. Jinak řečeno, uvedením další relevantní skutečnosti nedošlo ke
změně žaloby, nýbrž jejímu doplnění o žalobní tvrzení. Byl-li nárok, jenž soud
právně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, žalobcem uplatněn
již žalobou došlou soudu 11. 4. 2000, došlo tímto dnem ke stavení běhu
promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení a dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu a jeho obsahové konkretizace správný. Protože nebylo zjištěno (a ostatně
ani dovolatelkou tvrzeno) že řízení trpí některou z vad uvedených v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř.), k nimž by dovolací soud musel podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, dovolací soud dovolání
žalované podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nemá s ohledem na výsledek
dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalobci v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu