25 Cdo 862/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci
žalobce J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. I. B., zbavenému
způsobilosti k právním úkonům, zastoupen opatrovnicí A. B., právně zastoupen
advokátkou, za účasti K. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně
žalovaného, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn.
17 C 77/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. května 2005, č. j. 19 Co 159/2005-130, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku
žalobce na náhradu škody proti žalovanému advokátovi, kterého žalobce v
listopadu 1994 pověřil k zastupování ve věci vydání nemovitosti podle zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, avšak žalovaný nepodal včas žalobu
u soudu, čímž došlo k prekludování práva na vydání nemovitosti. Soud vyšel ze
zjištění, že žalobce byl vlastníkem rodinného domu, stavební parcely a zahrady
v P. – K. a poté, co byl rozsudkem ze dne 31. 10. 1979 odsouzen pro trestný čin
opuštění republiky mj. k trestu propadnutí majetku, byla jeho nemovitost
prodána manželům K. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 4. 1989,
sp. zn. 2 T 218/79, byl žalobce amnestován a rozhodnutím téhož soudu ze dne 19.
4. 1991, sp. zn. 1 Rt 174/91, byl rehabilitován, trestní stíhání bylo zastaveno
a veškerá rozhodnutí zrušena. Žalobce vyzval manžele K. k vydání propadnuté
nemovitosti a poté podal žalobu na vydání věci, jež byla rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 10. 1993, sp. zn. 4 C 289/92, zamítnuta, neboť
žalobce nesplňoval tehdy zákonem stanovenou podmínku trvalého pobytu na území
České republiky. Soud na základě skutkového závěru, že žalobce neprokázal
uzavření příkazní smlouvy mezi ním a žalovaným advokátem ohledně vydání
předmětné nemovitosti, žalobu zamítl. Uvedl, že i v případě, že by příkazní
smlouva byla uzavřena, rozhodnutí soudu by bylo shodné, neboť nárok žalobce na
náhradu škody je promlčen dle ust. § 106 odst. 1, 2 obč. zák. Podle zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění nálezu Ústavního soudu ze
dne 12. 7. 1994, bylo třeba vyzvat povinné k vydání věci do 6 měsíců od 1. 11.
1994, a nebyla-li výzva učiněna, právo na vydání věci se prekludovalo. Žalobce
netvrdil, že by žalovaný učinil výzvu k vydání nemovitosti, od 2. 5. 1995 mu
proto počala běžet tříletá objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na
náhradu škody proti advokátovi, neboť bez výzvy se nelze domáhat vydání věci, a
uplynula dnem 2. 5. 1998, tj. před podáním žaloby (žaloba podána dne 5. 8.
1998). V případě, že byla podána výzva, bylo třeba podat žalobu na vydání věci
do 30. 10. 1995, objektivní promlčecí doba by v tomto případě byla zachována,
avšak nárok je promlčen v subjektivní promlčecí době. Jak totiž žalobce v
řízení uvedl, dne 3. 6. 1996 vypověděl žalovanému plnou moc k zastupování,
neboť se dozvěděl, že jeho restituční nárok je promlčen, protože nebyla podána
žaloba u soudu. Proto nejpozději tímto dnem musel žalobce vědět, že mu byla
způsobena škoda a že ji způsobil žalovaný. Dvouletá subjektivní promlčecí doba
tedy uplynula dnem 3. 6. 1998, tj. před podáním žaloby.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j.
19 Co 159/2005-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou
promlčení nároku žalobce. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
a dospěl k závěru, že soud prvního stupně tuto otázku vyřešil správně. Žalobce
netvrdil ani neprokázal, že by ze strany žalovaného byla dána výzva k vydání
věci povinným osobám, nárok uplatnil z důvodu nepodání žaloby v restituční věci
a v takovém případě došlo k prekluzi práva žalobce na vydání věci podle zákona
č. 87/1991 Sb. marným uplynutím lhůty stanovené k podání výzvy (1. 5. 1995) a
od té doby začala běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku žalobce na
náhradu škody proti advokátovi, který výzvu nepodal. Správný je i závěr soudu
prvního stupně o uplynutí subjektivní promlčecí doby, neboť - jak sám žalobce v
průběhu řízení uvedl - byl žalovaným informován o tom, do kdy musí být v
restituční věci podána žaloba u soudu (do jednoho roku od 1. 11. 1994), a pokud
dne 3. 6. 1996 vypověděl žalovanému plnou moc z důvodu, že žaloba podána
nebyla, měl vědomost i o tom, že jeho restituční nárok zanikl, tedy že vydání
nemovitosti se již nedomůže. Tím se rovněž dozvěděl, že mu vznikla škoda a kdo
za ni odpovídá. Jeho tvrzení, že o zániku nároku se dozvěděl až při konzultaci
u jiného advokáta po vypovězení plné moci žalovanému, hodnotil odvolací soud
jako účelové. S ohledem na to, že nárok žalobce je promlčen, odvolací soud s
poukazem na R 29/1983 se již nezabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k
uzavření příkazní smlouvy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle ust.
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že závěr odvolacího soudu, jakož
i soudu prvního stupně, ohledně subjektivní i objektivní promlčecí doby k
uplatnění práva na náhradu škody je v rozporu s hmotným právem, když oba soudy
vycházely při určení počátku běhu promlčecí doby z nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm b/ o. s. ř). Je přesvědčen, že jeho nárok
na náhradu škody nebyl ke dni podání žaloby promlčen, a poukazuje na nález
Ústavního soudu 164/1994 Sb., v němž je uvedeno, že „Jestliže Ústavní soud
zrušuje v ust. § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. slova ode dne
účinnosti zákona, pak lhůta uvedená v § 5 odst. 2 a odst. 4 téhož zákona začíná
běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994.“
Od 1. 11. 1994 proto počala nová 6měsíční lhůta k výzvě povinné osobě, do 1. 5.
1995 měla být výzva podána a ve lhůtě do 1. 11. 1995 měl být restituční nárok
uplatněn žalobou u soudu. Objektivní promlčecí doba začala plynout až od 2. 11.
1995 a ke dni podání žaloby neuplynula. Namítá dále, že soud bezdůvodně
stanovil počátek běhu dvouleté subjektivní doby na den výpovědi plné moci (dne
3. 6. 1996), toto odůvodnění nevychází z provedeného dokazování a je v rozporu
s jeho výpovědí, v níž uvedl, že „se sice dozvěděl, že žalovaný žalobu nepodal,
avšak z této skutečnosti nelze automaticky dovozovat, že se dozvěděl, že mu
vznikla škoda“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který jako účelové
hodnotil jeho tvrzení, že se dozvěděl o zániku nároku až po vypovězení plné
moci u jiného advokáta. Protože objektivní ani subjektivní promlčecí doba
neuplynula, svůj nárok na náhradu škody uplatnil včas. Dále odvolacímu soudu
vytýká, že neprovedl navržený důkaz advokátním spisem žalovaného, jenž nebyl
nalezen, neupozornil žalobce na možnost neunesení důkazního břemene a ve smyslu
§ 120 odst. 3 o. s. ř. neprovedl i jiné důkazy. Pokud měl soud za to, že
žalobce neuvedl všechny rozhodné skutečnosti, měl jej podle § 118a odst. 1 o.
s. ř. k tomu vyzvat. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje rozsudek odvolacího soudu,
jakož i rozsudek soudu prvního stupně za správný. Poukazuje na to, že napadené
rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam. Žalobci se nepodařilo
prokázat, že mezi ním a žalovaným vznikl právní vztah na základě příkazní
smlouvy, že mu postupem žalovaného vznikla škoda a zda škoda měla vzniknout
nepodáním výzvy k vydání nemovitostí nebo nepodáním žaloby. Navrhl, „aby byl
napadený rozsudek potvrzen.“
Vedlejší účastník na straně žalovaného se plně ztotožnil se závěry obou soudů o
promlčení nároku žalobce na náhradu škody. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky
obou soudů „potvrdil.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru,
že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však
důvodné.
Z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu v této věci po
právní stránce zásadní význam pro řešení otázky promlčení nároku na náhradu
škody způsobené advokátem při uplatňování nároku na vydání věci podle zákona č.
87/1991 Sb. ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7.1994, č. 164/1994 Sb.,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla zatím řešena. Rozhodnutí odvolacího
soudu je postaveno na závěru, že nárok žalobce na náhradu škody, spočívající ve
ztrátě jeho restitučního nároku na vydání věci je promlčen. Vzhledem k tomu, že
je-li právo promlčeno, nemůže jej soud svým rozhodnutím přiznat, a to bez
ohledu na to, zda bylo uplatněno důvodně (R 29/1983), je otázka promlčení
uplatněného nároku v dané věci otázkou zásadní.
Podle ustanovení § 106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky
ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1).
Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu
způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda
vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).
Počátek běhu objektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 2 obč. zák.) je vázán na
událost, z níž škoda vznikla. Tím se míní nejen protiprávní úkon či zákonem
zvlášť kvalifikovaná událost, které vedly ke vzniku škody, nýbrž i vznik škody
samotné. Objektivní promlčecí doba nemůže totiž začít běžet dříve, než ke škodě
vůbec došlo (srov. např. rozsudek býv. NS ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz
20/90).
Předpokladem vydání věci oprávněné osobě podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je, že oprávněná osoba vyzve povinnou osobu
do šesti měsíců ode dne účinnosti zákona, jinak její nárok zanikne. Nevyhoví-li
povinná osoba výzvě podle odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky
u soudu ve lhůtě jednoho roku (odst. 4). Zákon č. 87/1991 Sb. nabyl podle svého
§ 35 účinnosti dne 1. 4. 1991. Jestliže Ústavní soud nálezem č. 164/1994 Sb.
zrušil v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. slova \"ode
dne účinnosti tohoto zákona\", pak lhůta uvedená v § 5 odst. 2 a odst. 4 téhož
zákona začíná běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1.
listopadu 1994, a tato nově otevřená lhůta se týká jen těch osob, které se
nálezem staly osobami oprávněnými (srov. např. rozsudek NS z 25. 6. 2003,
sp.zn. 28 Cdo 629/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí NS, C. H. Beck pod č. C
2024).
Jak vyplývá z výsledků řízení, žalobce nesplňoval podmínku trvalého pobytu na
území ČSFR (ČR) a osobou oprávněnou k uplatnění tzv. restitučního nároku se
stal až uvedeným nálezem Ústavního soudu, který tuto podmínku zrušil. Pokud by
nebyla podána výzva povinným osobám k vydání věci, došlo by k zániku jeho
restitučního nároku prekluzí - marným uplynutím 6 měsíců ode dne vykonatelnosti
nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. – tj. dne 1. 5. 1995, jak dovodily oba
soudy, a v tomto okamžiku by mu vznikla škoda (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2006). Od vzniku škody by pak
počal běh objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody proti
tomu, kdo ztrátu nároku způsobil, a jestliže byl nárok na náhradu škody
způsobené advokátem uplatněn u soudu dne 5. 8. 1998, bylo by to až po uplynutí
objektivní promlčecí doby.
Avšak – jak vyplývá z výsledků řízení - žalobce vyzval povinné osoby k vydání
věci v době, kdy podle restitučních předpisů neměl postavení oprávněné osoby,
nicméně tento jeho hmotněprávní úkon neztratil účinky jen proto, že byl učiněn
předčasně, tj. ještě před tím, než žalobce získal postavení oprávněné osoby
účinností uvedeného nálezu Ústavního soudu (srov. rozsudek NS ze dne 29. 6.
2001, sp.zn. 28 Cdo 948/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí NS, C. H. Beck
pod č. C 627). Podstatné je, že k datu 1. 5. 1995 byla výzva k vydání věci
povinným osobám učiněna, takže restituční nárok žalobce byl zachován a ve lhůtě
do 1. 11. 1995 měl být uplatněn žalobou u soudu, což se nestalo, a nárok tak
zanikl. Zánik práva je důsledkem opomenutí uplatnit právo před uplynutím tzv.
propadné lhůty. Prekludované právo zaniká přímo ze zákona (ex lege), nelze je
následně přiznat ani soudním rozhodnutím a k jeho zániku přihlíží soud z úřední
povinnosti (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/99). Od
2.11.1995 pak začal běh objektivní promlčecí doby a žaloba proti advokátovi
byla v jejím průběhu, tedy včas, podána.
Vzájemný vztah promlčecí doby objektivní a subjektivní je takový, že skončí-li
běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že poškozenému běží i
druhá promlčecí doba.
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku,
kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla
majetková újma určitého druhu a rozsahu. K tomu dochází, když poškozený zjistí
skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i
její rozsah, tedy když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o
náhradu škody u soudu. O osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený
dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o
osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech
rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu. Nemusí přitom jít přímo o
zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly
způsobilým podkladem pro závěr o tom, že mu škoda vznikla a kdo za ni odpovídá.
Rozhodující tedy je, kdy se o takových skutkových okolnostech prokazatelně
dozvěděl, a nikoliv zda a kdy si na jejich základě utvořil právní závěr.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel zcela správně z názoru, že o vzniku
škody a o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, se poškozený dozví, jakmile
obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o majetkové újmě a o
osobě konkrétního škůdce. Jestliže – jak vyplývá z výsledků řízení a přímo i z
výpovědi žalobce - žalovanému písemně vypověděl plnou moc dne 3. 6. 1996 z
důvodu, že žalobu na vydání věci nepodal, a byl jím informován o termínech, do
kdy musí být podána výzva a do kdy žaloba, je zřejmé, že právní posouzení
počátku běhu promlčecí doby odvolacím soudem je v souladu s tím, co bylo shora
uvedeno.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak s ohledem na výše
uvedené není naplněn.
S ohledem na promlčení nároku se odvolací soud otázkou uzavření příkazní
smlouvy nezabýval, nedůvodně mu proto dovolatel vytýká, že nevzal za prokázané,
že smlouva mezi ním a žalovaným byla uzavřena. Ostatně tato námitka není
námitkou proti právnímu posouzení, nýbrž proti skutkovému zjištění. Zpochybňuje-
li dovolatel skutkové závěry, z nichž soudy obou stupňů vycházely, vytýká jim
vlastně nesprávné hodnocení provedených důkazů a na něm založené skutkové
závěry. Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Vzhledem k tomu, že
dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s.
ř., nelze tento dovolací důvod v dovolacím řízení uplatnit, neboť přípustnost
dovolání se v dané věci řídí ust. § 237 odst 1 písm. c) o. s. ř.
Rovněž námitky, že nebyl proveden navrhovaný důkaz advokátním spisem, že soud
neupozornil žalobce na možnost neunesení důkazního břemene a nevyužil ust. §
120 odst. 3 o. s. ř. a § 118a odst. 1 o. s. ř., nejsou opodstatněné, neboť
směřují k tomu, zda bylo žalobci řádně umožněno prokázat existenci příkazní
smlouvy mezi ním a žalovaným, tedy skutkovou okolnost, která ovšem z hlediska
promlčení nároku není rozhodující. Dovolává-li se totiž účastník občanského
soudního řízení promlčení, soud nemůže promlčené právo přiznat; žalobu v
takovém případě zamítne. To platí u práva na náhradu škody i v případech, ve
kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (R 29/1983).
Podstatné je, že nárok na náhradu škody nelze pro promlčení soudním rozhodnutím
žalobci přiznat ani v případě, že by bylo prokázáno, že mezi účastníky byla
příkazní smlouva uzavřena.
Protože odvolací soud otázku promlčení nároku posoudil po stránce právní v
souladu s hmotným právem, je jeho rozhodnutí správné, a proto Nejvyšší soud
dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř. neboť
žalobce nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a
odměnu advokáta za vyjádření žalovaného k dovolání pro jeho stručnost nelze
považovat za náklad potřebný k účelnému bránění práva.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu