25 Cdo 901/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce GE Money Auto, a.s., IČO 60112743, se sídlem Praha 4, Vyskočilova
1422/1a, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem Hradec
Králové, Dukelská třída 15, proti žalovanému JUDr. J. G., zastoupenému JUDr.
Tomášem Jírou, advokátem, se sídlem Praha 6, Tychonova 3, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 182/2006, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č.j. 62 Co
127/2009-80, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č.j. 62 Co 127/2009-80,
v potvrzujícím výroku o věci samé a o nákladech státu v řízení před soudem
prvního stupně a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného do měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu se
odmítá.
částky 64.600,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Žalobce požadoval náhradu škody po žalovaném, který byl jako soudní
exekutor pověřen provedením exekuce proti povinnému M. F. k uspokojení
pohledávky oprávněné Sampa Invest, s.r.o. Žalovaný prostřednictvím svých
zaměstnanců v bytě povinného v rámci soupisu movitých věcí dne 1. 10. 2004
sepsal a zajistil osobní vůz tovární značky Škoda Octavia 1,6 LX. Dne 18. 10.
2004 žalobce písemně sdělil žalovanému, že zajištěné vozidlo je majetkem
žalobce, jak vyplývá z leasingové smlouvy, kterou k tomuto sdělení připojil, a
zároveň jej vyzval k vrácení předmětu leasingu do rukou uživatele. Vylučovací
žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Karviné dne 10. 12. 2004, se žalobce
domáhal vyloučení předmětu leasingu z výkonu rozhodnutí (exekuce). Žalovaný
však dne 13. 5. 2005 automobil vydražil. Z důvodu vydražení věci byla
vylučovací žaloba následně zamítnuta. Soud prvního stupně konstatoval, že
žalovaný exekutor je ve sporu o náhradu škody pasivně věcně legitimován (§ 32
odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu). Dospěl k závěru, že
odpovědnost exekutora je dána, neboť žalovaný svým jednáním porušil tzv.
prevenční povinnost, když prokazatelně byl žalobcem informován o existenci
vlastnického práva, které vylučovalo výkon rozhodnutí u předmětné věci, a proto
neměl přistupovat k dražbě tohoto vozidla. Dovodil tak nejen vznik újmy v
majetkové sféře žalobce, ale také příčinnou souvislost mezi jednáním
žalovaného, který vůz vydražil, a vznikem majetkové újmy žalobce. Podle soudu
nemusel žalovaný v daném případě ani vyčkat rozhodnutí soudu o vylučovací
žalobě, neboť žalobce mu své vlastnické právo k předmětné věci věrohodným
způsobem doložil. Soud při přiznání části žalobcem požadované částky vyšel ze
znaleckého posudku ze dne 27. 3. 2008, podle kterého obvyklá cena předmětného
vozidla ke dni dražby činila 131.400,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č.j. 62 Co 127/2009-80, k
odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku tak, že žalobu co do úroků z prodlení za dobu od 25. 1. do
2. 6. 2006 zamítl, jinak v tomto výroku a ve výrocích o nákladech řízení státu
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; rozhodl též o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v
tom, že žalovaný soudní exekutor je ve sporu pasivně věcně legitimován a nárok
na zaplacení částky 131.400,- Kč je po právu, jelikož soudní exekutor porušil
svoji prevenční povinnost uloženou mu ustanovením § 415 obč. zák. Dále uvedl,
že pokud žalovaný měl k dispozici takovou závažnou informaci, že vozidlo nebylo
ve vlastnictví povinného, proti němuž byla exekuce vedena, pak ji zcela jistě
neměl ponechat bez povšimnutí a postupem podle § 265 odst. 2 o. s. ř. za
použití § 52 odst. 1 exekučního řádu měl vozidlo ze soupisu exekucí postižených
věcí vyjmout. Žalovanému se podle soudu nepodařilo zprostit se odpovědnosti ve
smyslu ustanovení § 32 odst. 2 exekučního řádu, když od doby, kdy byl o
vlastnickém právu žalobce informován, do provedení dražby uběhlo bezmála půl
roku, a žalovaný tak měl dostatečný časový prostor pro to, aby vozidlo ze
soupisu movitých věci vyřadil, bylo tedy v jeho možnostech vzniklé škodě
zabránit.
Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání,
jehož přípustnost dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a co do
dovolacího důvodu výslovně odkázal na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. Dovolatel v rozsáhlém dovolání polemizuje s jednotlivými závěry odvolacího
soudu a vymezuje otázky, které mají podle něj zásadní význam po právní stránce.
Je přesvědčen, že exekutor není povinen zkoumat listiny zaslané mu třetí
osobou, jež prokazují její vlastnické právo. Následně není povinen z důvodu
tvrzeného vlastnického práva nepokračovat v exekučním řízení s následným
prodejem exekucí postižené věci, příp. věc ze soupisu vyloučit. Nesouhlasí též
se závěrem odvolacího soudu, že pokud soudní exekutor s vědomím oznámení třetí
osoby o jejím vlastnickém právu provede dražbu předmětné věci, poruší tím
prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák. Dovolatel má v tomto
směru za to, že na činnost exekutora při výkonu veřejné moci ustanovení § 415
obč. zák. nedopadá, neboť je ve vztahu k účastníkům řízení v nadřízeném
postavení, které mu propůjčuje exekuční řád. Dovolatel odmítá odpovědnost za
škodu způsobenou žalovanému a poukazuje na povinnost soudu posoudit důvodnost
vylučovací žaloby a případně rozhodnout o zastavení nebo o odkladu exekuce, z
tohoto pohledu dovozuje odpovědnost státu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je co do částky 131.400,- Kč rozhodnutím
potvrzujícím, a proto přípustnost dovolání se řídí ustanovením § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., k dovolání směřující do měnící části výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení za
dobu od 25. 1. 2006 do 2. 6. 2006, není žalovaný subjektivně oprávněn, neboť v
této části bylo rozhodnuto v jeho prospěch.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
podmíněna tím, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, tj. řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném ke
dni provedení exekuce, tj. 1. 10. 2004 (dále jen „exekuční řád“), exekutor
odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto
zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu
exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby
podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Podle § 32 odst. 2 exekučního řádu
exekutor se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo
být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Předpokladem odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou v souvislosti s
exekuční činností je tedy porušení právní povinnosti při výkonu exekuční
činnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a
vzniklou škodou a neexistence liberačního důvodu uvedeného v § 32 odst. 2
exekučního řádu. Jde tedy o objektivní odpovědnost, u níž se nevyžaduje
zavinění. Exekutor neodpovídá za škodu, která vznikla v souvislosti s jeho
činností, pokud tato činnost byla prováděna v souladu se zákonem (srov.
Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád), komentář, 2. vydání, Praha: C.H.Beck 2009, s. 93).
Při provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného exekutor vždy, i bez
návrhu oprávněného, zajistí movité věci, které sepsal. Zajištěné věci převezme
do své úschovy nebo je uloží u vhodného schovatele (§ 66 odst. 1 exekučního
řádu).
Právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuce) může třetí osoba uplatnit již
při soupisu. Soud (exekutor) v takovém případě dotčené věci sepíše, jen
jestliže tu nejsou jiné postižitelné věci, které by postačovaly k uspokojení
vymáhané pohledávky. Sepíše-li takové věci, soud (exekutor) poskytne současně
třetí osobě poučení, že své právo k nim musí uplatnit vylučovací žalobou (podle
§ 267 o. s. ř.). Při soupisu ani později v rámci exekučního řízení, jež není
uzpůsobeno k řešení skutkově složitých sporů vyžadujících dokazování, totiž
nelze vždy náležitě posoudit, které z nalezených věcí nepodléhají výkonu
rozhodnutí (exekuci). Nesepíší se proto jen ty věci, které jsou nepochybně z
výkonu (exekuce) vyloučeny (§ 321, § 322 o. s. ř.), popřípadě ty, o nichž
oprávněný výslovně prohlásí, že nemají být sepsány (§ 326 odst. 4 věta druhá o.
s. ř.). Pro zahrnutí movité věci do soupisu je tak bez významu tvrzení
povinného, popřípadě třetí osoby, že povinný není vlastníkem věci; poněvadž
však exekuční zásadou je, že k uspokojení pohledávky oprávněného může zásadně
sloužit právě jen jeho majetek, nelze vyloučit, že se tato okolnost, je-li
prokázána, uplatní coby důvod zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v
soudním řízení, Linde Praha, 2004, s. 379, 490 a 491), a tedy případně i
odkladu exekuce podle § 266 odst. 2 o. s. ř. a § 52 exekučního řádu, o němž do
30. 10. 2009 rozhodoval exekuční soud. Žalobce sice nebyl oprávněn podat návrh
na odklad exekuce, neboť nebyl účastníkem exekučního řízení, mohl však podat
soudu podnět, aby rozhodl o odkladu bez návrhu.
Povinností exekutora po nařízení exekuce je především zabezpečit rychlý a
efektivní výkon exekučních titulů; za tím účelem činí i bez návrhu úkony
směřující k provedení exekuce (§ 46 odst. 1 exekučního řádu). Nepokračovat v
exekučním řízení může exekutor pouze tehdy, když soud exekuci odloží nebo
zastaví nebo (viz § 46 odst. 3 exekučního řádu) byla-li uspokojena pohledávka
oprávněného a současně uhrazeny náklady exekuce (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3029/2009, ústavní stížnost proti němu
byla usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2048/11,
odmítnuta). Žádná z těchto situací však v projednávané věci nenastala. Na
rozdíl od výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti nebo prodejem podniku (§ 336i
odst. 1 a § 338v odst. o. s. ř.) a na rozdíl od úpravy exekuce prodejem
movitých věcí a nemovitostí provedené ustanovením § 68 exekučního řádu ve znění
účinném od 1. 11. 2009, nepředstavovalo v rozhodném období podání vylučovací
žaloby překážku provedení exekuce.
Povinnost exekutora vyjmout věc ze soupisu nelze dovozovat ani z ustanovení §
265 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu, jež umožňuje
upustit od dalšího provádění výkonu rozhodnutí (exekuce) jen tehdy, když s tím
souhlasí oprávněný anebo splní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonávané
rozhodnutí.
Na základě shora uvedeného dovolací soud uzavírá, že k zahrnutí osobního
motorového vozidla do soupisu movitých věci v rámci exekuce došlo v souladu s
tehdejší zákonnou úpravou, jelikož při provádění soupisu na místě samém a ani
posléze nebylo možné po exekutorovi požadovat, aby se zabýval námitkami ze
strany třetí osoby, že je postižen majetek, k němuž má někdo právo
nepřipouštějící provedení exekuce. Jednání žalovaného jako soudního exekutora
nelze považovat za odporující zákonu, není tudíž splněn zákonný předpoklad
odpovědnosti spočívající v porušení právní povinnosti, a již z toho důvodu není
správný závěr odvolacího soudu o důvodnosti nároku na náhradu škody v částce
odpovídající hodnotě v dražbě prodaného osobního vozidla.
Jestliže nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, je
nadbytečné zabývat se úvahou o zproštění se o této odpovědnosti.
Aplikace § 415 obč. zák., ukládajícího každému obecnou povinnost počínat si
tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním
prostředí (tzv. generální prevence), přichází v úvahu jen tehdy, není-li
konkrétní právní úprava, vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se
posuzuje. Pokud postup stanovený právní normou byl dodržen, je aplikace § 415
obč. zák. vyloučena (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a
kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, s. 1187).
Právní posouzení odpovědnosti soudního exekutora v napadeném rozhodnutí
odvolacího soudu není v dané věci v souladu s hmotným právem. Proto podle § 237
odst. 3 o. s. ř. je dovolání žalovaného pro uvedenou otázku přípustné a z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. je
i důvodné; dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve
výrokové části tohoto rozhodnutí zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem,
odst. 3 věta první o. s. ř.), a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolání žalovaného do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž nebylo
žalobci vyhověno, dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za
užití § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť z povahy dovolání jako opravného
prostředku plyne, že je oprávněn ho podat pouze ten, v jehož právní sféře
nastala újma odstranitelná zrušením napadeného rozsudku.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 o. s.
ř.). V novém rozhodnutí pak soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu