USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: L. H.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Robertem Jehne, advokátem se sídlem
Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti žalované: SOCIETE AIR FRANCE, se sídlem
45, Rue de Paris, 95747 Roisy CDG Cedex 93 290, Tremblay en France, Francouzská
republika, podnikající na území České republiky prostřednictvím organizační
složky SOCIETE AIR FRANCE – obchodní zastoupení, odštěpný závod, IČO 16191382,
se sídlem Karla Engliše 3219/4, Smíchov, Praha 5, zastoupená Mgr. Aloisem
Šatavou, advokátem se sídlem Truhlářská 13-15, Praha 1, o 600 EUR s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 110/2018,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019,
č. j. 19 Co 294/2019-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího
řízení 2.516 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Roberta Jehne, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Přípustnost dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
10. 2019, č. j. 19 Co 294/2019-78, je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000 Kč (odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
o povinnosti žalované zaplatit žalobci 600 EUR s příslušenstvím). Nejde přitom
o vztah ze spotřebitelské smlouvy, kde se tento limit neuplatní, ale o nárok
vyplývající z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11.
2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v
letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného
zpoždění letů (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014,
sp. zn. 25 Cdo 2376/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp.
zn. 25 Cdo 3932/2019).
Dovolací soud poznamenává, že na závěru o nepřípustnosti dovolání nemůže nic
změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť
nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost
dovolání nezakládá. Dovoláním lze totiž napadnout rozhodnutí odvolacího soudu
pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání
není v zákoně (v § 237 až 238a o. s. ř.) připuštěna, pak jde vždy – a bez
zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o
dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp.
zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo
4706/2018).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020