30 Cdo 4706/2018-369
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců JUDr. Bohumila
Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce M. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou,
advokátkou se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 23 C 135/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 24. 5. 2018, č. j. 15 Co 29/2018-338, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, č. j. 15 Co 29/2018-338,
se ve výroku II, o nákladech odvolacího řízení a dále ve výroku I, pokud jím
byl potvrzen výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 6. 2017,
č. j. 23 C 135/2013-260, v rozsahu nároku na zaplacení 780 0000 Kč s
příslušenstvím představujícího zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
vydáním nezákonného rozhodnutí o sdělení obvinění, zrušuje a v tomu
odpovídajícím rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení,
jinak se dovolání žalobce odmítá.
1. Žalobce se domáhal konstatování průtahů v trestním řízení soudním,
vedeném naposledy u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec pod sp.
zn., 52 T 8/2009 (dále jen „posuzované řízení“), konstatování nezákonnosti
vyšetřovací vazby, nezákonnosti nařízení a provedení domovní prohlídky a
prohlídky jiných prostor a neoprávněnosti odposlechu telefonních hovorů. Za
vzniklou nemajetkovou újmu žalobce požadoval zaplatit 1 000 000 Kč s
příslušenstvím a dále se dožadoval též náhrady škody ve výši 1 476 617 Kč s
příslušenstvím, jejíž jednotlivé složky podrobněji specifikoval.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 16. 6. 2017, č. j. 23 C 135/2013-260, vyslovil, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci částku 220 079 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbývající
části, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 1 852 743 Kč s
příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II). Žalobu, pokud se jí žalobce domáhal,
aby soud konstatoval, že průtahy v řízení vedeném proti žalobci u Krajského
soudu v Ústí na Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 52 P 8/2009 došlo k
zásahu do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v článku 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, že neoprávněným vzetím do vyšetřovací vazby
došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu, zaručenou v čl. 8 Listiny
základních práv a svobod, že neoprávněným nařízením a provedením domovní
prohlídky a jiných prostor došlo k porušení jeho práva na nedotknutelnost
obydlí, zaručeného v čl. 12 Listiny základních práv a svobod a že neoprávněným
odposloucháváním telefonních hovorů došlo k porušení jeho práva na tajemství
zpráv podávaných telefonem, zaručeného v čl. 13 Listiny základních práv a
svobod, zamítl (výrok III). Řízení, co do částky 283 789 Kč s příslušenstvím,
zastavil (výrok IV). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České
republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 náklady řízení ve výši 910 Kč
(výrok V) a že žalovaná je povinna zaplatit České republice, na účet Obvodního
soudu pro Prahu 2, náklady řízení ve výši 228 Kč (výrok VI). Konečně vyslovil,
že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok VII).
3. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že proti žalobci bylo usnesením
Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 10. 5. 2005, č. j. SV
2/2005-68, zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle ustanovení § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zákona a dále
pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158
odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), c) tr. zákona. Žalobce podal proti tomuto
usnesení stížnost, která byla zamítnuta. Dne 9. 5. 2005 došlo v bytě žalobce k
domovní prohlídce a následně i k prohlídce jiných prostor. Na návrh státního
zástupce byl usnesením Okresního soudu v Liberci žalobce vzat do vazby,
stížnost žalobce proti usnesení o vzetí do vazby byla jako nedůvodná
zamítnuta. Ve vazbě strávil žalobce celkem 77 dní. Přípravné řízení se vedlo
řadu let, žalobce se dostavoval pravidelně k výslechům. Na žalobce byla státním
zástupcem podána obžaloba, a to celkem 2x, neboť první obžaloba byla dne 22. 1.
2010 vrácena soudem státnímu zástupci zpět k došetření. Druhá obžaloba byla
následně podána dne 29. 6. 2011, řízení o ní bylo u Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka Liberec vedeno po spojení s jinou věcí pod sp. zn. 52 T 8/2009.
V řízení před soudem pak probíhalo několik hlavních líčení a nyní pravomocným
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 26. 9.
2012, sp. zn. 52 T 8/2009 byl žalobce zproštěn obžaloby v plném rozsahu, a to z
důvodu § 226 písm. c) tr. řádu, tedy že nebylo prokázáno, že by skutek spáchal
žalobce. Současně vyšlo najevo, že rozhodnutím ředitele Policie České
republiky, Správy severočeského kraje ze dne 4. 7. 2005, značky 928/2005, byl
žalobce podle § 107 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky (dále jen „služební zákon“), propuštěn ze
služebního poměru příslušníka Policie České republiky za porušení povinnosti
stanovené zvláštním omezením v § 152 odst. 2 písm. b) služebního zákona s tím,
že žalobce měl od července 2003 do května 2005 účast na živnostenském podnikání
firmy FORON s.r.o. a od 10. 4. 2004 firmy MILLIX s.r.o., aniž by k tomu měl
předchozí souhlas nadřízeného služebního funkcionáře. Rozhodnutí o tom nabylo
právní moci dne 18. 10. 2005. Navazujícím rozhodnutím ze dne 11. 5. 2005, č. j.
507/2005, pak bylo rozhodnuto, že žalobci nepřísluší plat.
4. V rovině právního posouzení vyšel soud prvního stupně z toho, že
usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu je
nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“) v případě, kdy trestní stíhání – jako v této věci - neskončí
pravomocným odsouzením, čímž žalobci vznikl nárok na náhradu škody, resp.
nemajetkové újmy z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 a § 31a
OdpŠk.
5. Ve vztahu k (prvému) nároku z ušlého zisku ve výši 89 600 Kč ze
služebního poměru za měsíce květen až srpen 2005 a dále ve vztahu k (druhému)
nároku na zaplacení částky 189 745 Kč představující ušlý zisk žalobce na
odchodném a náhradu škody ve výši 972 000 Kč představující (coby třetí nárok)
ušlý zisk žalobce na příspěvku za službu a konečně i ve vztahu k požadavku na
zaplacení částky 50 000 Kč coby nákladů, jež žalobce vynaložil na úhradu
nákladů právního zastoupení JUDr. Císařem, advokátem, v souvislosti s řízením
ve věcech služebního poměru (pátý nárok, první část), soud prvního stupně
dospěl k závěru, že zde není dána nezbytná příčinná souvislost mezi skončením
služebního poměru a rozhodnutím o sdělení obvinění, neboť skončení služebního
poměru se odvíjelo od skutečností (nedovoleného podnikání žalobce), jež nastaly
před zahájením trestního stíhání. Samostatnou příčinou vzniku žalobcem tvrzené
škody byla skutečnost, jež s trestním řízením bezprostředně nesouvisela, navíc
rozhodnutí služebního funkcionáře nebylo v předepsaném řízení zrušeno a soud
jej v kompenzačním řízení nemůže přezkoumávat. Nárok na náhradu škody
odpovídající nákladům manželky na cesty z místa jejího bydliště do místa výkonu
vazby za žalobcem (čtvrtý nárok) shledal soud prvního stupně opodstatněným.
6. Ohledně částky 42 253 Kč za úkony právní služby poskytnuté JUDr.
Císařem, které nebyly žalovanou uznány v rámci obhajoby v trestním řízení (pátý
nárok, druhá část), soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce přes výzvu podle
§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně
vzniku škody, proto žalobu ohledně částky 18 454 Kč jako nedůvodnou zamítnul,
zbývající část nároku na náhradu nákladů vynaložených žalobcem na zrušení
nezákonného rozhodnutí v rozsahu 23 793 Kč shledal soud prvního stupně
opodstatněnou a žalobci ji proto přiznal.
7. Šestým nárokem žalobce byl nárok na přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem, a to
porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Soud prvního stupně po
zhodnocení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk, vyšel z toho, že
řízení trvalo 7 let a 7 měsíců, což je doba s ohledem na zjištěné okolnosti
případu nepřiměřená. Za posuzované trestní řízení v délce trvání 7 let a 7
měsíců soud prvního stupně přiznal žalobci základní částku ve výši 98 750 Kč,
když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva a z částky 15 000 Kč za každý
další rok řízení a z částky 1 250 Kč za každý další měsíc a modifikoval ji
jednotlivými zákonnými kritérii a ve výsledku ji snížil pak o 20 %. Protože
žalovaná již žalobci dobrovolně plnila částku vyšší, žalobu v tomto rozsahu
zamítl.
8. U sedmého nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 780
000 Kč za vydání nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního
stíhání ze dne 10. 5. 2005 soud prvního stupně připomenul, že žalobce původně v
žalobě uplatnil nárok ve výši 900 000 Kč, když tento nárok k výzvě soudu
později rozdělil na částku 120 000 Kč za období od počátku trestního stíhání do
účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. a na částku 780 000 Kč za období od 27. 4.
2006 do skončení trestního stíhání. Nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši
120 000 Kč byl vyloučen k samostatnému projednání a o něm rozhodl Městský soud
v Praze, jakožto soud prvního stupně. V nyní posuzované věci zůstal předmětem
řízení nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 780 000 Kč za
období od 27. 4. 2006 do skončení trestního stíhání.
9. Přihlížeje k povaze trestní věci, k délce trestního řízení a následků
jím způsobených v osobnostní sféře žalobce, jakož i k okolnostem, za nichž k
nemajetkové újmě došlo, s podrobnější argumentací dospěl soud prvního stupně k
závěru, že s ohledem na míru odškodnění jiných osob, které byl stíhány společně
se žalobcem, je odpovídající částka částku 260 000 Kč (cca 40 000 Kč za rok
trestního řízení), když částku 190 800 Kč žalobci přiznal a zbývající částku 69
200 Kč žalovaná sama uhradila. Při tom soud prvního stupně doplnil, že ohledně
zásahů do pracovněprávní oblasti došlo k přetržení příčinné souvislosti s
trestním stíháním, když byl žalobce propuštěn ze služebního poměru z důvodu
porušení povinnosti stanovené zvláštním omezením v § 152 odst. 2 písm. b)
služebního zákona nesouvisejících s trestním řízením a navíc k němu došlo v
době, k níž se vztahuje nárok na ochranu osobnosti vyloučený k samostatnému
projednání.
10. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen
„odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích
I, II, III, V, VI a VII potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II
rozhodnutí odvolacího soudu).
11. Odvolací soud skutkový stav nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně.
12. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
jež považoval za správná a úplná a rovněž se ztotožnil s jeho navazujícím
právním posouzením. Vzal přitom též na zřetel, že u újmy způsobené samotným
trestním stíháním bylo třeba přihlédnout k tomu, že žalobce již před svým
propuštěním od policie porušoval zákon, když měl účast na podnikání, aniž by
disponoval předchozím písemným souhlasem nadřízeného služebního orgánu a právě
tímto svým angažmá přispěl k možnosti páchání trestné činnosti dalších osob, a
to i přesto, že soud v trestním řízení neshledal jeho trestně-právní
odpovědnost. Odvolací soud dále srovnával újmu způsobenou žalobci a dalšímu
spoluobviněnému. S ostatními argumenty soudu prvního stupně se odvolací soud
bezvýhradně ztotožnil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním,
které odůvodnil odkazem na znění § 237 o. s. ř., z něhož současně odcitoval
všechny čtyři tam specifikované důvody přípustnosti dovolání. Napadenému
rozhodnutí vytýkal, že nevyhovuje všem požadavkům na bezvadné odůvodnění, když
odvolací soud nevzal v úvahu veškeré protiargumenty žalobce. Odvolací soud
neměl pouze odkázat na zdůvodnění nalézacího soudu, aniž by se námitkami
žalobce zaobíral a vysvětlil, proč námitkám žalobce i přesto přisvědčit nelze.
U nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
trestního řízení soudy zamítly žalobu v částce 11 125 Kč s příslušenstvím, aniž
by přihlédnuly ke sjednocujícímu stanovisku Nejvyššího soudu pod sp. zn. Cpjn
206/2010. Soudy nijak nezvýšily základní částku a nevysvětlily, proč je
poskytována soudní ochrana tzv. dvojímu metru, tedy že soud na jedné straně
sníží základní odškodnění z důvodu složitosti, ale přes zásadní význam pro
žalobce na druhé straně korekci směrem nahoru neprovede. Soudy správně dospěly
k závěru, že žalobce vedl svou obhajobu aktivně a v jeho postupu mu nelze nic
vyčítat. Avšak tento závěr nebyl promítnut do hodnocení jednotlivých kritérií,
což je podle dovolatele v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu.
14. Žalobce se dále domáhal částky 710 800 Kč s příslušenstvím
odpovídající nemajetkové újmě za „nezákonně vedené trestní stíhání“, když soudy
mu přiznaly toliko 190 800 Kč s příslušenstvím a dále příslušenství z částky 69
200 Kč, která byla žalovanou v průběhu řízení uhrazena. Rozpočítaná částka 40
000 Kč za rok trestního řízení je podle dovolatele skutečně směšná a nelze si
představit osobu, která by dobrovolně podstoupila tlak, kterému žalobce čelil
za takto směšně nízkou částku, přitom ani jeden soud nedostál své povinnosti v
obdobných případech rozhodovat podobně a přiměřeně. Odkázal na „rozhodnutí“
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 3750/11 a II. ÚS 590/08. Již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
žalobce opakovaně poukazoval na podle něj přiléhavá rozhodnutí soudů vyšších
stupňů, která soud prvního stupně ani soud odvolací neregistrovaly. Žalobce v
dovolání učinil (odkazem na spisové značky) přehled jiných případů, které se v
několika rysech s případem žalobce podle jeho přesvědčení shodují.
15. Odvolací soud nárok žalobce porovnával s věcí dalšího poškozeného z
téže trestní kauzy, a to případ P. C., vedený u soudu prvního stupně pod sp.
zn. 11C 15/2013. Odvolací soud však podle mínění žalobce nesprávně posoudil
důležitost těchto poškozených pro společnost a nesprávně přidal P. C. na
významu, a to oproti žalobci, který působil jako vysoký policejní funkcionář.
16. Žádné jednání žalobce neodůvodňovalo trestní stíhání a už vůbec
neexistovaly žádné důkazy, které by původní rozhodnutí o trestním stíhání
alespoň podpořily. V daném případě nešlo o to, že by se důkazy nenašly, ale o
to, že žádné důkazy neexistovaly. Žalobce oběma soudům předložil mnoho
argumentů, pro které bylo možno o výši odškodnění rozhodnout „s odchylkou“.
17. Odvolací soud, potažmo nalézací soud dle žalobce nevycházely z úplně
zjištěného skutkového stavu a neopíraly se o zcela konkrétní a přezkoumatelná
hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené
okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobce došlo.
Odvolací soud otázku zásahu do všech oblastí života žalobce (pracovní, osobní
apod.) posoudil neprávně, v rozporu i se sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího
soudu Cpjn 206/2010, kdy nezohlednil kritéria pro přiznání přiměřeného a
spravedlivého odškodnění. Účelem odškodnění je vyvážit či zmírnit újmu vzniklou
na osobnosti fyzické osoby následkem protiprávního zásahu do jejích práv.
Peněžitá náhrada má fyzické osobě umožnit opatřit si náhradní požitky, které
její újmu zmírní. Při částce 3 333 Kč měsíčně nelze účelu satisfakce absolutně
dostát.
18. Postup obou soudů shledává žalobce za porušení ústavně garantovaného
práva na ochranu před zásahy do jeho soukromého a rodinného života. Ignorování
rozhodnutí v jiných věcech nepochybně vede i k porušení principu
proporcionality, na který žalobce opakovaně upozorňoval, a tím i práva
zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nehledě na to, že tímto postupem soudy
nižších stupňů, zejména odvolací soud, nerespektovaly dosavadní judikaturu
Nejvyššího soudu, pokud jde o požadavek, rozhodovat v obdobných věcech podobně
(sp. zn.: 30 Cdo 2813/2011 a 30 Cdo 1203/2012).
19. Žalobce v dovolání předestřel podle jeho přesvědčení dosud
judikatorně neřešenou otázku, zda doposud bezúhonnému poškozenému, u kterého
došlo ke zproštění obžaloby v případě, kdy mu bezesporu hrozil nepodmíněný
trest odnětí svobody, má být přiznáno odškodnění srovnatelné s odškodněním,
které bylo v jiném případě přiznáno recidivistovi, u něhož byla výrazně nižší
horní sazba trestného činu, a u kterého taktéž došlo ke zproštění obžaloby.
20. Za lichý považoval žalobce v dovolání závěr převzatý odvolacím
soudem, že se novinové články z roku 2005 nemohou promítnout do výše
zadostiučinění, zvláště, bylo-li zdrojem těchto článků prohlášení státního
zástupce.
21. Žalobou byly uplatněny i náklady na obhajobu a hotové výdaje obhájců
v částce 42 247 Kč s příslušenstvím, kdy soudy obou stupňů počítaly s aktuální
dojezdovou vzdáleností a nepřihlédly k obtížné dopravní situaci mezi Libercem a
Ústím nad Labem v rozhodné době.
22. Další dovolací výhrada žalobce se pojila k nárokům souvisejícím s
ukončením služebního poměru. Soudy zcela opomenuly svědecké výpovědi svědků,
kteří vnímali propuštění žalobce v příčinné souvislosti s trestním stíháním,
nikoli v jiné skutečnosti, z níž naopak vycházelo pravomocné rozhodnutí
nadřízeného služebního funkcionáře. I navazující rozhodnutí ve správním
soudnictví je podle dovolatele nesprávné a nemůže být podkladem pro přetržení
příčinné souvislosti.
23. Odvolacímu soudu žalobce v dovolání vytýká i procesní pochybení
záležející v tom, že nepřezkoumal postup soudu prvního stupně, který chybně
nepřipustil změnu (rozšíření) žaloby o nový požadavek na poskytnutí omluvy, což
odporuje judikatuře Ústavního soudu vyjádřené například v nálezu sp. zn. II. ÚS
138/079.
24. Za nesprávný postup žalobce v dovolání považoval „nečinnost soudu
stran nepřiměřeně dlouhého kompenzační řízení“. Ani jeden soud tuto skutečnost
nezohlednil, i přesto, že „námitka byla uplatněna před zákonnou koncentrací
řízení“; zde žalobce odkázal jednak na odbornou literaturu a jednak poukázal
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3870/2012 a 30 Cdo 1818/2015.
Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Žirovnický vs. Česká
republika, v rozsudku ze dne 8. 2. 2018 přitom dospěl k závěru, že soudní
řízení o náhradě škody pro průtahy v řízení by nemělo trvat déle, než 1 rok a 6
měsíců na jednom stupni a déle než 2 roky na dvou stupních. Dále ESLP
zdůraznil, že kdykoli se vyskytnou průtahy v takových řízení, potom orgán,
který posuzuje výši kompenzace, by měl uznat vlastní průtahy a přiznat poměrně
vysokou výši náhrady škody, resp. nemajetkové újmy.
25. Žalobce rovněž nesouhlasil v podaném dovolání s tím, že mu byla
uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, ač byl v době jeho zahájení ze
zákona osvobozen od soudních poplatků. Závěrem potom navrhoval, aby bylo
napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popř. i rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
26. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
27. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s.
ř.“,
28. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně
29. Posuzované dovolání zčásti neobsahuje náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce v tomu odpovídajícím rozsahu
konkrétně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Žalobce v úvodu dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř.,
když uvedl, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a současně z důvodu vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Dovolatel je přesvědčen,
že je v jeho případě dovolání přípustné i tehdy, závisí-li napadené rozhodnutí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně
základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Přípustnost dovolání lze shledat i
za situace, dospěje-li dovolací soud k závěru, že by se měl odchýlit od své
dosavadní judikatury, tj. nikoliv že má dovolací soud posoudit jinak otázku
vyřešenou soudem odvolacím“.
30. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem
vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno
vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání -
splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně
pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu
podanou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014,
odmítl).
31. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.,
aniž by bylo z dovolání – a to zvláště pro každou jednotlivou otázku - zřejmé,
od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud
odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím
soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve
přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na
www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší soud, vázán podaným dovoláním, se proto mohl dále zabývat je těmi
otázkami, kde ve vlastním textu dovolání žalobce jeho přípustnost expressis
verbis vyjádřil.
32. Dovolání tak nelze projednat ve vztahu k námitce dovolávající se
následků způsobených medializací celé trestní kauzy ve sdělovacích
prostředcích, rovněž vymezení přípustnosti dovolání zcela absentuje v případě
všech nároků souvisejících se skončením služebního poměru, to je náhrady škody
ve výši 89 600 Kč a 189 745 Kč v podobě ušlého zisku (první a druhý nárok) a v
podobě náhrady škody v částce 972 000 Kč v podobě uniklého příspěvku na službu
(třetí nárok) a ani ohledně částky 50 000 Kč (náklady na zastupování v řízení o
ukončení služebního poměru – nárok pátý, část první). Stejné závěry pak
neodvratně platí i pro náklady obhajoby v trestním řízení a argumentaci žalobce
o nesprávném určení náhrady spojeného s cestami mezi Libercem a Ústím nad
Labem, kde rovněž žalobce konkrétně neoznačil žádný z důvodů přípustnosti
dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
33. Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
34. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
35. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
36. Dovolání žalobce, jímž napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu, kterým byl ohledně částky 11 125 Kč (nárok šestý na zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení a nárok pátý, část druhá ve výši 42 247 Kč, coby
náklady na obhajobu v trestním řízení) potvrzen vyhovující výrok II rozsudku
soudu prvního stupně, není objektivně přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah
pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží). Za
rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je
sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího
řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu přímo
dotčen. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., který mimo jiné nově
formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě
pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání
kladla za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v tomto
ustanovení důvodová zpráva uváděla, že: „ve sporech o peněžitá plnění
nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000
Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde
předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání proti těm
rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou
rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná
změna má tuto možnost vyloučit“. Z citované důvodové zprávy je tak nutno
dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017
znamená, oproti do té doby účinné úpravě, další zúžení možnosti podání dovolání
v tzv. bagatelních věcech, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 5. 9.
2018, sp. zn. 26 Cdo 2327/2018, ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018,
nebo ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, kdy ústavní stížnost
směřující proti posledně označenému rozhodnutí byla pro zjevnou
neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp.
zn. III. ÚS 3946/2018). Řečeno jinak: dovolání nelze úspěšně podat proti
výroku, jímž bylo rozhodnuto o skutkově samostatném nároku, domáhá-li se ve
vztahu k němu dovolatel přezkumu (ne)přiznání částky nižší, než 50 000 Kč.
37. Pokud se žalobce řídil ne zcela přesným poučením odvolacího soudu o
přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost
dovolání takovým nesprávným poučením založena není. Nesprávné poučení
odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání
nezakládá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29
Odo 10/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1486/2012).
38. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce částečně směřuje proti
takovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
39. Rovněž výhrada žalobce, že se odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho námitkami, že jeho rozhodnutí nesplňuje
požadavek řádného odůvodnění, že se omezil na pouhé převzetí právních závěrů
soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil, aniž se jimi sám blíže zabýval,
přípustnost dovolání není způsobilá založit. Nejvyšší soud již dříve
konstatoval, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“)
zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá
rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje
podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může
měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého
případu. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na
převzetí odůvodnění nižšího soudu. Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. nález
ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněný pod číslem 67/2004
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Odvolacímu soudu nelze ani vyčítat,
že se ztotožnil s právní argumentací soudu prvního stupně a v důsledku toho ji
zčásti formulačně vzal za základ svého rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, ze dne 31. 10.
2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 299/09,
uveřejněným pod číslem 142/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v
nich uvedenou judikaturu).
40. Ani dovoláním zpochybňovaná otázka správnosti a úplnosti zjištěného
skutkového stavu nezakládá přípustnost dovolání, neboť jde o námitku proti
skutkovým zjištěním, která není, podle současné právní úpravy, způsobilým
dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
41. Dovolání není přípustné ani v rozsahu, v němž žalobce své výtky na
adresu napadeného rozsudku odvolacího soudu spojuje s počáteční fází trestního
řízení (odposlechy, domovní prohlídkou, vazbou apod.) neboť k nim došlo v
období do 26. 4. 20016, ve vztahu k němuž byly nároky žalobce vyloučeny k
samostatnému projednání a rozhodoval o nich (v režimu ochrany osobnosti)
Městský soud v Praze ve zcela jiném řízení. Uvedená výtka žalobce se tedy míjí
s vlastním právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. května 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když ten, v plné shodě se soudem
prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí objasnil, proč dané nároky nejsou
předmětem jím projednávané věci.
42. Přípustnost dovolání z téhož důvodu nezakládá ani žalobcova otázka,
zda doposud bezúhonnému poškozenému, u kterého dojde ke zproštění obžaloby v
případě, že mu hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, má být přiznáno
odškodnění srovnatelné s odškodněním, které bylo v jiném případě přiznáno
recidivistovi, neboť ani na jejím řešení nebylo napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve skutečnosti vystavěno (odvolací soud srovnával postavení žalobce s
dalším rovněž do té doby netrestaným spoluobviněným).
43. Dovoláním formulovaná otázka, zda byly soudy „nečinné stran
nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení“ nemůže založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od
řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, např. v rozsudku ze dne 19.
7.2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016. Podle tam uvedených závěrů je s ohledem na
dispoziční zásadu ovládající sporné občanské soudní řízení nadále na
poškozeném, aby požadavek na navýšení zadostiučinění z důvodu jeho pozdního
poskytnutí projevujícího se nepřiměřenou délkou odškodňovacího řízení ve smyslu
čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve
Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č.
209/1992, dále jen „Úmluva“) uplatnil, a to jakmile jeho celkovou délku začne
jako nepřiměřenou pociťovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.
2014, sp. zn. 30 Cdo 1098/2014). V takovém případě se v souladu se Stanoviskem
uplatní zásada presumpce vzniku nemajetkové újmy a je na žalované, aby ke své
obraně uvedený odpovědnostní předpoklad (nepřiměřenost délky tohoto
kompenzačního řízení) případně popřela. Poněvadž se ale z procesního hlediska
jedná o nově nastalou skutečnost, neuplatní se na posouzení takového požadavku
dovolatele účinky koncentrace řízení (§ 118b odst. 1 o. s. ř.) a v případě
odvolacího řízení účinky neúplné apelace (§ 205a o. s. ř.), jak bylo podrobně
rozvedeno v již zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp.
zn. 30 Cdo 5189/2016. V projednávané věci však zůstává významné, že žalobce
dosud v řízení žádný takový požadavek procesně korektním způsobem jednoznačně
neuplatnil.
44. V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok I rozsudku
odvolacího soudu, o věci samé, pokud jím byl potvrzen výrok V rozsudku soudu
prvního stupně, o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení. Takové
dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné,
proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud taktéž odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
45. Dovolání je naopak přípustné pro řešení otázky možnosti přezkumu
usnesení sudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby a pro výhradu o
neúplném posouzení nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou vedením trestního řízení, neboť při jejich řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
46. Dovolání je důvodné.
47. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) [dále též jako „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“]
nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále
stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro
nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu
je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
48. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
49. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
50. Podle dlouhodobě ustálené soudní praxe odpovídá stát za škodu
způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným
odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon č. 82/1998 Sb. tento
nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší,
a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž
je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy
správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního
stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního
stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz
6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
51. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném
pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
shrnul dosavadní judikaturní vývoj a odůvodnil závěr, že zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným
odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s
relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a
jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného
zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí
shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez
zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně
odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější
odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě
zdůvodněna.
52. Na uvedené závěry pak Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 16. 9.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v němž doplnil, že pokud nelze nalézt takový případ,
který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba
provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Soud přitom
neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého
rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly
do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané
zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného
právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady
nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši,
která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně
bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši
průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé
srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma
jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.
53. V poměrech projednávané věci odvolací soud navázal na závěry soudu
prvního stupně a rozebral jednotlivá kritéria pro určení výše peněžitého
zadostiučinění (povaha trestní věci, délka trestního stíhání, dopady trestního
stíhání do osobnostní sféry žalobce) a výslednou částku stanovil na základě své
úvahy s důrazem na to, že výši zadostiučinění poměřoval s tím, čeho se dostalo
spoluobviněnému P. C. v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C
15/2013. Žalobce však v průběhu řízení poukazoval i na další rozhodnutí
Nejvyššího a Ústavního soudu v jiných věcech (srov. např. závěrečný návrh
žalobce ze dne 7. 6. 2017), z nichž odvozoval, co do výše požadovaného
zadostiučinění, pro sebe příznivé skutečnosti. Odvolací soud (soud prvního
stupně) se však touto jeho nosnou argumentací podrobněji nezabýval a alespoň
stručně nevysvětlil, zda a v jakém rozsahu jsou ona rozhodnutí (skutkové
okolnosti v nich vyjevené) způsobilá ke srovnání s projednávaným nárokem
žalobce. Nejvyšší soud pak doplňuje, že naopak, pro účely dovolacího řízení,
nemohl přihlížet k rozhodnutím soudů žalobcem nově označeným až v dovolání,
neboť byl pro něj rozhodující skutkový stav v době vydání napadeného rozsudku
odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.).
54. Jelikož odvolací soud pominul žalobcovu argumentaci o srovnatelných
případech, nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu,
podle níž je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy
včetně těch, které na podporu svého žalobního požadavku předložil (označil)
žalobce. Právní posouzení výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění je z
uvedeného důvodu prozatím předčasné a tudíž nesprávné.
55. Vzhledem k uvedenému je předčasné zabývat se dovolací námitkou
žalobce spočívající v tom, že přiznaná výše peněžitého zadostiučinění je zcela
zjevně nepřiměřená, neboť dovolací soud nemůže předjímat nový závěr odvolacího
soudu ohledně výše zadostiučinění. To platí zcela i pro námitky, že tím mělo
současně dojít k zásahu do ústavně garantovaných práv žalobce.
56. Nejvyšší soud ve svých úvahách, při zvažování důvodnosti
navazujících výtek žalobce na adresu nepřipuštění rozšíření jím podané žaloby o
požadavek na omluvu, nemohl přehlédnout, že plénum Ústavního soudu přijalo dne
15. 11. 2016 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 stanovisko, uveřejněné pod č. 394/
2016 Sb., z jehož odůvodnění (bod 17.) vyplývá pro obecné soudy závazný názor
(čl. 89 odst. 2 Ústavy), že rozhodování soudů podle § 95 o. s. ř. (o tom, zda
připustí změnu žaloby či nikoliv) je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce.
Ústavní soud považuje za ústavně souladný toliko takový výklad občanského
soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti
rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení § 95 odst. 2 o.
s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění
relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o
nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat.
57. Žalobce v poměrech projednávané věci uplatnil již v průběhu řízení
před soudem prvního stupně též nárok na poskytnutí omluvy, a to podáním ze dne
9. 12. 2014 (č. l. 91 a násl. spisu), kdy rozšířil svůj nárok právě a jen o
požadavek na poskytnutí blíže specifikované písemné omluvy. Takto učiněná změna
žaloby však nebyla připuštěna usnesením soudu prvního stupně vyhlášeným při
jednání konaném dne 31. 1. 2017 (č.l. 197 verte spisu), kteréžto usnesení
nebylo při svém vyhlášení odůvodněno.
58. Žalobce s popsaným procesním postupem nesouhlasil a brojil proti
němu (způsobem předvídaným ve výše zmiňovaném nálezu pléna Ústavního soudu)
znovu i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (k tomu viz č.l. 278 a
násl. spisu), odvolací soud však ve svých úvahách své stanovisko k dané
odvolací výhradě nezaujal. Závazný dopad uvedeného výkladu Ústavního soudu v
otázce, zda se má odvolací soud (a konec konců případně i dovolací soud)
zabývat okolnostmi nepřipuštění změny žaloby, činí dovolání v této věci nejen
přípustným, ale i důvodným. Odvolací soud měl předcházející procesní rozhodnutí
o nepřipuštění změny žaloby přezkoumat a v té souvislosti též zvažovat, zda a v
jakém rozsahu šlo vskutku o uplatňování nového nároku, který by neměl žádnou
skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem, resp. zda vskutku výsledky
dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. To platí
o to více za situace, kdy o nepřipuštění změny žaloby bylo rozhodnuto až se
značným časovým odstupem (§ 154 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nad rámec uvedeného podotýká, že část žalobcem nově požadované
omluvy se netýká nyní projednávané věci, ale váže se zřetelně k nároku již
dříve vyloučenému k samostatnému projednání a rozhodnutí. Jelikož se odvolací
soud správností postupu soudu prvního stupně při rozhodování o nepřipuštění
rozšíření žaloby podrobněji nezabýval, je jím učiněné právní posouzení i potud
neúplné, tedy prozatím i nesprávné.
59. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále z úřední povinnosti přezkoumal, zda řízení nebylo
postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před odvolacím soudem
takovou jinou vadou, v rozsahu, v němž bylo dovolání shledáno přípustným,
řízení zatíženo nebylo.
VI. Závěr
60. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu, v němž dovolání shledal přípustným podle ustanovení § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího nákladového výroku a věc mu v
tomu odpovídajícím rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu
dovolání zčásti pro jeho vady, které nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a
zčásti pro jeho nepřípustnost odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
61. V rámci nového projednání věci bude na odvolacím soudu, aby znovu
zvážil, zda a v jakém rozsahu je případně možné projednat požadavek žalobce na
omluvu a ve vztahu k výši zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání v
intencích výše nastíněných názorů provede opětovně srovnání případu žalobce s
jinými případy, které žalobce označil (označí). Při té příležitosti rovněž
zváží, zda okolnosti, které podle jeho mínění měly snižovat výši odškodnění, a
které měly mít původ v nezákonném jednání žalobce, byly skutečně v příčinné
souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o trestním stíhání a jeho vedením.
62. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
63. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu