25 Cdo 942/2025-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Fakultní nemocnice v Motole, IČO 00064203, se sídlem V Úvalu 84/1, 150 00 Praha 5, proti žalované: O. T, zastoupená advokátem Mgr. Ladislavem Malečkem ml., se sídlem Píšťany 99, 411 01 Píšťany, jako opatrovníkem pro řízení, o zaplacení 287 766 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 236/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 95 Co 491/2024-103, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 6. 8. 2024, č. j. 12 C 236/2023-78, uložil žalované zaplatit žalobkyni 111 162 Kč s příslušenstvím, 158 865 Kč s příslušenstvím, 17 739 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení 13 911 Kč. Zároveň bylo rozhodnuto o odměně opatrovníka žalované. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalované a její novorozené dceři byla žalobkyní poskytnuta zdravotní péče ve dnech 3. 3. 2022 až 11. 3. 2022. Zdravotní péče byla žalobkyní poskytnuta žalované i ve dnech 2. 4. 2022 až 20. 4. 2022. Žalovaná nebyla účastníkem veřejného zdravotního pojištění, a proto jí byla poskytnutá zdravotní péče vyúčtována v souladu s cenovými předpisy. Žalovaná poskytnutou zdravotní péči neuhradila, svůj dluh však výslovně uznala dne 11. 3. 2022, 5. 4. 2022 a 20. 4. 2022 podpisy dvojjazyčných uznání dluhu, kromě částky 2 211 Kč odpovídající poskytnutému výkonu EEG monitorace. Při podpisu všech uznání dluhu byla žalovaná způsobilá k těmto právním jednáním, došlo k nim buď při propuštění žalované ze zdravotní péče, anebo v časové souvislosti s příjmovou zprávou ze dne 3. 4. 2022, podle které byla žalovaná při vědomí, orientovaná a spolupracující.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 95 Co 491/2024-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 938 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dále uzavřel, že z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované anebo její dceři byla udělena dočasná ochrana podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, tedy zdravotní péče nebyla žalované a její dceři poskytována bezúplatně.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla včasným dovoláním opatrovníkem
zastoupená žalovaná, která namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, jestliže se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou dobrých mravů a ani se žalovanou nepokusily předvolat k jednání. Dovolatelka s dluhem v celém rozsahu nesouhlasí, neuznala ho zákonem požadovaným způsobem a navrhovala jako vhodné vypracování znaleckého posudku k posouzení svého zdravotního stavu při podpisu uznání dluhu. Z provedených důkazů neplyne povinnost k úhradě žalované částky, a proto byl ke všem skutečnostem navrhován účastnický výslech žalované. Stejně tak je nedostatečně doložen a nebyl ani řádně zjišťován předpoklad odvolacího soudu, že žalované a její dceři nebyla udělena dočasná ochrana. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), jednající advokátem jako opatrovníkem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalované není přípustné.
5. Má-li být dovolání přípustné, je dovolatel povinen vymezit, které z alternativně uvedených hledisek přípustnosti dovolání obsažených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné a musí přitom uvést (alespoň obsahově) konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3325/2023). Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 o.
s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Dovolatel je tedy povinen sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), tj. jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo kterou konkrétně vymezenou právní otázku Nejvyšší soud dosud nevyřešil.
Tyto skutečnosti musí být z dovolání jednoznačně seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Dovolatelka však této své povinnosti nedostála a dovolací soud není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019).
6. Nejvyšší soud dále pouze pro úplnost uvádí, že dobré mravy umožňují soudu zmírňovat tvrdost zákona a rozhodovat v souladu se spravedlností a slušností. Představují tak promítnutí ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení do podústavního práva (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3653/11, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18, anebo ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2552/18), přičemž je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností a všech relevantních souvislostí každého jednotlivého případu založených na skutkových zjištěních.
Dovolání v tomto směru však žádnou argumentaci neobsahuje. Dovolatelka netvrdí, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale ani v čem jí tvrzený rozpor s dobrými mravy spočívá. Dovolatelka pouze namítá, že okolnost dobrých mravů nebyla vůbec zkoumána. S tímto tvrzením dovolatelky se však dovolací soud neztotožňuje. V dané věci bylo odvolacím soudem zjištěno, že žalované a její nezletilé dceři byla žalobkyní opakovaně poskytnuta úplatná zdravotní péče, dluh takto vzniklý žalovaná uznala, ale neuhradila.
Závěr odvolacího soudu, že uplatněné a žalovanou uznané pohledávky žalobkyně nebyly relevantním způsobem zpochybněny v sobě implicitně posouzení případného, ale blíže konkrétně nezdůvodněného rozporu s dobrými mravy obsahuje.
7. Pokud je z obsahu dovolání seznatelné, že dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že žalované a její dceři nebyla udělena dočasná ochrana podle zákona č. 65/2022 Sb., a nesouhlasí se závěrem o svém zdravotním stavu v době podpisu uznání dluhu, domáhá se v tomto rozsahu přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí. Nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí.
Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč.). Dovolatelka tedy v tomto rozsahu ani neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto lze dodat, že tyto její výtky nejsou důvodné, jestliže odvolací soud aktivně činil dotazy směřující k tomu, zda žalované byla dočasná ochrana udělena a jeho závěr je podložen sdělením Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, o jehož obsahu byli účastníci při jednání odvolacího soudu informováni. Stejně tak odvolací soud vzal za své skutkové závěry soudu prvního stupně o zdravotním stavu žalované v době podpisu uznání dluhu s ohledem na časové souvislosti a lékařskou zprávu ze dne 3.
4. 2022.
8. Námitka nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, stejně jako nepředvolání žalované k jednání, představuje námitku vady řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16); tak tomu však v posuzované věci není.
9. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 23. 4. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu