USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) A. S., narozená XY, b) J. S., narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, 120 00 Praha 2, proti žalované: DER Touristik CZ, a. s., IČO 45312974, se sídlem Babákova 2390/2, 148 00 Praha 4, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Vranové 397, 468 31 Malá Skála, o zaplacení 340 021 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 212 146 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 315/2018, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 28 Co 199/2022-295, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, č. j. 28 C 315/2018-209, ve spojení s usnesením ze dne 14. 2. 2022, č. j. 28 C 315/2018-221, uložil původní žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) [dále jen „žalobkyně“] náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na zajištění základní obsluhy žalobkyně za období od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 částku 320 215 Kč s příslušenstvím (výrok I), oběma žalobcům účelné náklady spojené s léčením žalobkyně za období od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 3 361 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalobkyni náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na zajištění základní obsluhy žalobkyně za období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 částku 209 280 Kč s příslušenstvím (výrok IV), oběma žalobcům úrok z prodlení z částky účelných nákladů spojených s léčením žalobkyně za období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 8,25 % p. a. z částky
2 866 Kč (výrok V), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI až VII) a uložil žalované poplatkovou povinnost (výrok VIII). Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobci se v dubnu 2005 zúčastnili zájezdu do Egypta organizovaného Cestovní kanceláří FISCHER, a. s., (původní žalovaná). Při výletu do Káhiry dne 25. 4. 2005, zakoupeném žalobci od původní žalované, došlo během cesty k nehodě, při níž autobus ve velké rychlosti najel na písečnou dunu na vozovce, v důsledku čehož utrpěla žalobkyně tříštivé poranění hrudního obratle.
Toto zranění zanechalo trvalé následky spočívající v ochrnutí dolní poloviny těla se všemi z toho plynoucími negativními důsledky; žalobkyně je plně invalidní, upoutána na invalidní vozík, pozbyla možnosti jakékoli seberealizace, psychicky strádá, musí užívat řadu léků a je odkázána na pomoc a péči druhých osob. Soud dále vyšel ze zjištění, že mezi stejnými účastníky řízení je vedeno množství skutkově i právně souvisejících řízení a spornou mezi stranami zůstává již jen výše finančního odškodnění žalobkyně související se zajištěním její základní obsluhy a rozsah této obsluhy poskytované žalobcem b) jako manželem žalobkyně [dále též jen „žalobce“] nad rámec základní manželské solidarity.
Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že na léky, pomůcky a ostatní náklady byla za první pololetí roku 2018 účelně vynaložena částka 3 361 Kč, za první pololetí roku 2020 byly náklady spojené s léčením žalobkyně žalovanou uhrazeny, avšak až během soudního řízení a bez požadovaného příslušenství představovaného úrokem z prodlení. Příspěvek na péči (§ 8 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách) pobírala žalobkyně v rozhodném období (od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 a 1. 1. 2020 do 30.
6. 2020) ve výši 4 400 Kč měsíčně. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a s ohledem na nespornou odpovědnost původní žalované za škodu, vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autobusu při plnění závazku z cestovní smlouvy, vyplývající již ze soudních rozhodnutí v jiných sporech mezi týmiž účastníky, dospěl k závěru, že žalobkyně má podle § 449 odst. 1 a 3 obč. zák. právo na náhradu nákladů na pravidelnou péči za žalované období od 1.
1. 2018 do 30. 6. 2018 a od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020. Žalobkyně je v důsledku dopravní nehody nesoběstačná, prakticky plně odkázána na péči svého manžela, který musel z tohoto důvodu omezit svoje volnočasové aktivity. S ohledem na rozsah poskytnuté osobní péče soud prvního stupně dovodil, že péče o nesoběstačnou žalobkyni natolik převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou pomoc (byť v rámci rodinné solidarity), že již nelze hovořit o běžné a bezplatné péči (odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 664/19). Vyčíslení odměny za hodinovou péči je 130 Kč/hod, což odpovídá částce vynakládané na asistenční sociální služby v daném místě a čase. Za žalované období prvního pololetí roku 2018 jde o částku 346 615 Kč (14,5 hodiny péče denně).
Po odečtení částky odpovídající příspěvku na péči za toto období (26 400 Kč) činí náhrada 320 215 Kč. Proto byla tato žalovaná částka za období 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 soudem žalobkyni přiznána, stejně jako účelně vynaložené náklady ve výši 3 361 Kč. Za období prvního pololetí roku 2020 pak jde o částku 209 280 Kč a úrok z prodlení z již zaplacené částky za náklady spojené s léčením žalobkyně, tj. 8,25 % ročně z částky 2 866 Kč. K odvolání původní žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.
10. 2022, č. j. 28 Co 199/2022-295, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že co do částky 181 905 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. od 1. 10. 2018 do zaplacení se žaloba zamítá (výrok I), ve výroku IV změnil rozsudek tak, že co do částky 209 280 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 22. 10. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá a co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 209 280 Kč od 22. 9. 2020 do 21. 10. 2020 se zrušuje a v této části se řízení zastavuje (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou před soudy obou stupňů (výrok III a IV) a uložil žalované poplatkovou povinnost (výrok V).
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a doplnil dokazování posudkem znalce Mgr. Zdeňka Juřeny, specialisty na ošetřovatelství. Z provedených důkazů učinil skutkový závěr, že s ohledem na míru soběstačnosti žalobkyně je možné posoudit jako důvodné (nezbytné) úkony péče žalobce o žalobkyni v plném rozsahu tyto úkony: oblékání, obouvání bot a přesun na vozík v době od 7:00 do 7:15 hodin, tedy 15 minut; ranní hygiena včetně následného přesunu na lůžko v době od 8:00 do 8:15 hodin, tedy 15 minut; cvičení na stroji Motomed v době od 10:00 do 10:45 hodin, tedy 45 minut; cvičení na stroji Vertikál v době od 10:45 do 11:30 hodin, tedy 45 minut; cvičení na stroji Vertikál v době od 16:30 do 17:00 hodin, tedy 30 minut; cvičení na stroji Motomed v době od 17:00 do 17.30 hodin, tedy 30 minut; večerní hygiena v době od 18:30 do 19:30 hodin, tedy 60 minut.
Pokud se týká cévkování, odvolací soud vyšel z názoru, že i přes přibývající věk žalobce s ohledem na celkovou délku jeho péče o žalobkyni po jejím propuštění do domácího ošetřování a tím nabyté zkušenosti lze uzavřít, že v obou rozhodných obdobích svoji činnost při cévkování již ovládl natolik, že mu nemohla zabrat tolik času, jako v době, kdy se s touto činností seznamoval a učil se jí. Z tohoto důvodu odvolací soud uzavřel, že na jedno cévkování žalobkyně včetně nezbytného úklidu mu postačilo maximálně 30 minut, tedy za celý den 180 minut na 6 cévkování.
Čas strávený přípravou jídla, společným stravováním v domácnosti, pomocí s podáním léků či dohledem nad jeho správnou aplikací, jakož i společně strávený čas sledováním televize hodnotil odvolací soud jako obvyklé činnosti manželů přiměřené jejich věku a soužití, které lze zahrnout pod rodinnou či manželskou solidaritu. Rozsah důvodné péče žalobce o žalobkyni tedy odvolací soud posoudil v obou rozhodných obdobích jako 7 hodin denně. Po vynásobení 130 Kč za hodinu za rozhodné období od 1. 1. 2018 do 30.
6.
2018 (181 dnů) činí
částka 164 710 Kč. Od této částky odečetl odvolací soud 26 400 Kč (státní příspěvek na péči ve výši 4 400 Kč x 6 měsíců); žalobkyni tak přiznal 138 310 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu v tomto nároku zamítl (co do částky 181 905 Kč). Za rozhodné období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 (182 dnů) činí rozsah důvodné péče 7 hodin x 130 Kč x 182 dnů, tedy 165 620 Kč. Po odečtení státního příspěvku na péči ve výši 26 400 Kč se jedná o částku 139 220 Kč, nicméně náklady za toto období byly již žalobkyni a) uhrazeny, proto byla žaloba v tomto rozsahu zamítnuta.
Co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 209 280 Kč od 22. 9. 2020 do 21. 10. 2020, který byl žalobkyni přiznán soudem prvního stupně ve výroku II, odvolací soud rozsudek v této části zrušil a řízení zastavil, neboť v tomto ohledu nebyly splněny podmínky řízení, pokud se žalobci žalobou podanou dne 2. 11. 2020 a původně vedenou pod sp. zn. 28 C 179/2020 domáhali zaplacení částky 209 280 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. (až) od 22. 10. 2020. Výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně byla v částce 181 905 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a dále výrok II rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která byla v minulosti dovolacím soudem již řešena a má být vyřešena jinak. Jako dovolací důvod dovolatelka
uvádí nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku, kterou údajně soud nesprávně posoudil, však neuvádí. Rekapituluje obsah rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, cituje z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 23 Co 34/2020, a nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19. Kromě citací uvedených rozhodnutí neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se dopustil procesního pochybení, když nevyslechl znalce Mgr. Juřenu a tím i nesprávně zjistil skutkový stav věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. 25 Cdo 953/2023-325, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno namísto dosavadní žalované se společností DER Touristik CZ, a. s., IČO 45312974, neboť podle § 61 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, dosavadní žalovaná dne 1. 1. 2023 zanikla bez likvidace fúzí sloučením s výše označenou obchodní společností, na kterou přešlo její jmění, a je tak jejím procesním nástupcem ve smyslu § 107 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – dotčeným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně, anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde a v čem konkrétně dovolatel naplnění tohoto předpokladu přípustnosti dovolání spatřuje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonného textu, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením ústavních práv (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Žalobkyně v dovolání uvádí, že jeho přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení „níže vymezené otázky hmotného práva“, která byla v minulosti dovolacím soudem již řešena a má být řešena jinak. Podle tohoto vymezení se jedná o poslední ze čtyř v § 237 o. s. ř. taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, jež míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak). Nejedná se o situaci, kdy má podle dovolatele dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1674/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Namítá-li dovolatel čtvrtý předpoklad přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., musí označit konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, v němž byla řešena právní otázka, jež má být posouzena jinak. Takové označení dovolání žalobkyně postrádá. Navíc žalobkyně v dovolání ani nevymezuje otázku hmotného práva, která byla dovolacím soudem vyřešena a měla by být vyřešena jinak. Rekapituluje pouze obsah napadených rozhodnutí a cituje z rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 34/2020 a z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19, avšak neformuluje žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit. Dovolání tedy postrádá i dovolací důvod. V nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Ani tato podmínka však v daném případě splněna není, neboť v dovolání není vymezena žádná právní otázka ani označeno rozhodnutí, které by mělo (nepoloženou) otázku vyřešit jinak než v dosavadní judikatuře. Jestliže dovolání postrádá vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 až 238a o. s. ř.), i dovolací důvod, trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť nejsou splněny nezbytné náležitosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalobkyně věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se již žalobkyní namítanou vadou řízení – nevyslechnutím znalce Mgr. Juřeny (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení ani nesprávně zjištěný skutkový stav přípustnost dovolání nezakládají a nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 20. 6. 2023
JUDr. Robert Waltr předseda senátu