U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. N., zastoupeného Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U
Studánky 3, proti žalovaným 1) České pojišťovně, a.s., IČO: 45272956, se sídlem
v Praze 1, Spálená 75/16, adresa pro doručování Česká pojišťovna, a.s., RESIL,
Kaplanova 8, Praha 4, a 2) S. P., o 432.000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 40/2006-76, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2008, č.j. 16 Co 66/2008-91,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
40/2006-76, zamítl žalobu na zaplacení 432.000,- Kč s přísl. a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že při dopravní nehodě dne 29. 9.
2004 zaviněné druhým žalovaným byl poškozen automobil žalobce Mercedes Benz S
320 CDI. Po dobu opravy v trvání 27 dnů si žalobce pronajal od F. J. náhradní
vůz, za půjčovné vynaložil celkem 594.500,- Kč a první žalovaná mu vyplatila
náhradu ve výši 151.500,- Kč. Srovnatelné vozy se půjčovaly za 4.500,- Kč až
5.500,- Kč za den, v době opravy nebyl k dispozici srovnatelný vůz v
půjčovnách. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce byl oprávněn
zapůjčit si náhradní vůz i jinde než v půjčovnách, jež v době opravy
srovnatelným vozem nedisponovaly, částka žalobcem zaplacená je však přemrštěná,
a pokud žalobce zaplatil půjčovné vyšší než obvyklé, nelze tyto náklady jako
skutečnou škodu dle § 442 odst. 1 obč. zák. požadovat po žalovaných. Částka
zaplacená pojišťovnou odpovídá půjčovnému, které by žalobce zaplatil za nájem
shodného či srovnatelného vozu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2008, č.j.
16 Co 66/2008-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se s jeho závěry. Za skutečnou škodu lze považovat pouze
náklady vynaložené účelně, nikoliv náklady poškozeným sice vynaložené, jejichž
vynaložení však z hlediska obvyklého běhu věcí není nutné, a odstranění škody,
tj. nápravu vzniklého stavu lze dosáhnout s vynaložením peněžních prostředků v
obvyklé (přiměřené) výši. Zaplacení částky ve výši zhruba čtyřnásobku obvyklého
nájmu za shodné či obdobné vozidlo v daném místě a čase, jež neodpovídá reálným
tržním cenám, není v příčinné souvislosti s odstraněním následků dopravní
nehody zaviněné druhým žalovaným. Žalobce si nepočínal tak, aby nedocházelo k
dalšímu zmenšování jeho majetku, a porušil svou prevenční povinnost dle § 415
obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení, konkrétně na nesprávné aplikaci § 415 obč. zák.
Namítá, že nespokojí-li se poškozený s pronájmem „pouze srovnatelného“ vozidla
a trvá-li na užívání vozidla totožného, nelze „vždy bez dalšího“ automaticky
aplikovat ustanovení § 415 obč. zák., převyšuje-li nájemné výrazně cenu za
pronájem vozu srovnatelného. Poukazuje na to, že vozidlo odpovídající
poškozenému se v České republice běžně k pronájmu nenabízí, on neměl jinou
alternativu než nájem totožného vozu od p. Jelena, byť i za cenu 22.000,- Kč
denně, tímto pronájmem však nemohl porušit žádnou svou prevenční povinnost,
neboť s ohledem na své podnikatelské aktivity je vynaložení nájemného v uvedené
výši účelným nákladem k zabránění vzniku dalších škod (ušlého zisku). Navrhl,
aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, byly
zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o dovolání
podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že
dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 22. dubna 2008.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané
věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Z hlediska výše náhrady nákladů za pronájem náhradního vozidla po dobu opravy
vlastního poškozeného vozu nejde o právní otázku, jež by v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyla vyřešena, a rozhodnutí odvolacího soudu nemá v dané
věci zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ani v otázce
aplikace § 415 obč. zák. vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá především na právním posouzení rozsahu skutečné škody v konkrétním
případě.
Pokud jde o rozsah odpovědnosti za škodu způsobenou při provozu dopravního
prostředku, jak již dříve dovodila judikatura, újma spočívající v tom, že
poškozený vynaložil vyšší náklady na vypůjčení osobního automobilu ve srovnání
s náklady, jež by jinak vynaložil na provoz svého automobilu, který nemohl
použít v důsledku poškození, je skutečnou škodou, kterou je škůdce povinen
nahradit v rozsahu nutně a účelně vynaložených nákladů. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992).
V rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, uvedl dovolací soud,
že výše náhrady účelně vynaložených nákladů na vypůjčení či pronájem vozu po
dobu opravy vlastního poškozeného vozidla zásadně nesmí přesahovat obvyklou
cenu pronájmu obdobných aut v daném místě a čase. Skutečnou škodu, spočívající
v nákladech na vypůjčení náhradního vozu, jež převyšují náklady na provoz
vlastního vozu, je odpovědný subjekt povinen nahradit jen v rozsahu, v jakém
náklady byly vynaloženy nutně a účelně na vypůjčení náhradní věci, odpovídající
věci poškozené. I u srovnatelného náhradního vozidla platí, že rozsah náhrady,
k níž je škůdce povinen, je omezen hlediskem účelnosti. Výše náhrady škody, za
níž škůdce odpovídá, je třeba stanovit s ohledem na obvyklé ceny pronájmu
obdobných osobních aut v daném místě a čase; výše náhrady není totiž dána
částkou skutečně vyplacenou v jakékoliv výši, ale výší částky účelně
vynaložené. Důkazní břemeno o výjimečných okolnostech odůvodňujících v
konkrétním případě přiznání náhrady v částce vyšší, než je obvykle potřebná k
pronájmu srovnatelného vozu, pak leží na žalobci.
Právní názor odvolacího soudu (ostatně i soudu prvního stupně) na rozsah
povinnosti k náhradě nákladů za pronájem náhradního vozidla po dobu opravy
vlastního poškozeného vozu v rámci náhrady škody je se shora uvedeným plně v
souladu, rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
judikatorní přesah a vzhledem k tomu, že ze skutkového stavu, jak byl v řízení
zjištěn, se žádné výjimečné okolnosti, a to ani z hlediska podnikatelských
aktivit žalobce nepodávají, nejde v této věci o rozhodnutí, jež by mělo zásadní
právní význam.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo
odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalovaným náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu