25 Cdo 979/2024-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Rezidence Pod Kaštany, s. r. o., IČO 26493055, se sídlem Lannova 2113/2a, Praha 1, zastoupená Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem Pujmanové 1753/10a, Praha 4, proti žalovaným: 1. F. H., 2. A. H., 3. Jan Otradovec, se sídlem Za Humny 528, Lány, a 4. Karel Rais, se sídlem Na Cikorce 1228/36, Praha 4, všichni zastoupeni JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, o zaplacení 512.686,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 198/2022, o dovolání 4. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 39 Co 224/2023-71, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Čtvrtý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 12.923 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Karolíny Babákové, advokátky.
512.686,21 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se domáhala žalované částky coby náhrady škody, která jí vznikla protečením velkého množství vody do bytové jednotky v jejím vlastnictví z bytové jednotky ve vlastnictví 1. a 2. žalovaného, která procházela rekonstrukcí prováděnou 3. a 4. žalovaným. Soud prvního stupně ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. Dospěl k závěru, že dne 6. 12. 2019 došlo v důsledku protečení vody z rekonstruovaného bytu do bytu žalobkyně ke vzniku škody ve výši žalované částky dané náklady žalobkyně na uvedení bytu do původního stavu.
Dle § 2915 odst. 1 o. z. jsou k náhradě za způsobenou škodu povinni všichni žalovaní společně a nerozdílně. Odpovědnost 1. a 2. žalovaného vyplývá z § 2926 o. z., odpovědnost 3. a 4. žalovaného z § 2924 a § 2900 o. z. Vzhledem k pasivnímu procesnímu postoji žalovaných, kteří vůči žalobě ničeho nenamítli, neměl soud prvního stupně za zjištěné, že žalovanou částku zaplatili.
2. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 39 Co 224/2023-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud připomněl, že soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 1. 2023, č. j. 35 C 198/2022-13, vyzval žalované, aby se ve lhůtě 15 dnů od doručení písemně vyjádřili k žalobě a označili důkazy k prokázání tvrzených skutečností; současně je vyzval, aby sdělili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s § 115a o.
s. ř., a upozornil je, že nevyjádří-li se ve smyslu uvedené výzvy, bude mít dle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že proti tomuto postupu nemají námitek. Uvedená výzva byla žalovaným doručena, žádný z nich se však ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Žalobkyně pak s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaní ponechali výzvu dle § 115a o. s. ř. zcela bez odezvy, teprve v odvolání zpochybnili zákonnost postupu soudu prvního stupně, který však podle názoru odvolacího soudu postupoval v daném směru správně, rozhodl-li jen na základě předložených listinných důkazů, když předtím účastníky náležitě instruktivně poučil a stanovil jim dostatečnou lhůtu k odpovídající reakci.
Odmítl odkaz žalovaných na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2440/19, v němž bylo rozhodnutí dle § 115a o. s. ř. založeno na neunesení břemena tvrzení a důkazního břemena, neboť v posuzovaném případě nevyvstala potřeba poučení dle § 118a o. s. ř., a tudíž nebylo nutné (přípravné) jednání nařídit. Odvolací soud dále akcentoval, že žalovaní netvrdili, že škoda nevznikla, ani to, že vznikla jinak. Pokud žalovaní zpochybnili příčinnou souvislost mezi jejich jednáním a vznikem škody s tím, že soud prvního stupně hovořil o vzniku škody „s největší pravděpodobností“, považoval odvolací soud jejich argumentaci za účelovou, neboť závěry soudu prvního stupně takto nevyznívají, a příčina vzniku škody byla stvrzena i technikem pojišťovny.
Žalobkyně nadto nikdy netvrdila, že by žalovanou částku již vynaložila nebo že by jí vznikl dluh v této výši. Požadovala nahrazení škody v penězích se zohledněním toho, co musí k uvedení předmětného bytu do původního stavu vynaložit ve smyslu § 2969 o. z. Skutečnou škodou je nejen již nastalé snížení majetkového stavu poškozeného, ale mohou jí být i takové hodnoty, které bude třeba teprve vynaložit na uvedení poškozené věci do původního stavu. V případě opravy věci může poškozený požadovat náhradu škody ve výši ceny opravy (zde dle přiloženého rozpočtu).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl „v plném rozsahu“ 4. žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že pro danou věc nejsou aplikovatelné závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2440/19, a odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 29 Cdo 543/2008. Polemizoval se závěry soudů obou stupňů, že v řízení bylo možné postupovat podle § 115a o. s. ř. Zdůraznil, že soud nemůže rezignovat na náležité zjištění skutkového stavu a pasivitu žalovaného nelze vykládat jako presumpci uznání žalobního nároku. Dovolatel je toho mínění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a to v otázce výše škody (žalovaná částka neodpovídá podkladům pojistitele, který výši škody vyčíslil částkou 94.412 Kč, výše škody měla být případně stanovena znaleckým posudkem, neměla být přiznána spolu s DPH) a příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a vznikem škody (nepostačuje její zjištění pouze v rovině pravděpodobnosti). Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2440/19 s projednávanou věcí nijak nesouvisí. Soud prvního stupně nemohl žalované nikterak poučit, neboť nic netvrdili a ani nesdělili, z jakého důvodu ignorovali výzvu k vyjádření, přestože byli zastoupeni advokátem. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 543/2008 byl vydán ve zcela odlišné situaci. V daném případě soudům nelze v jejich postupu nic vytknout. S námitkou týkající se DPH přišel 4. žalovaný teprve v dovolání. Žalobkyně konečně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř.
6. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 218/2008, judikoval, že doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. lze použít i tehdy, má-li se účastník vyjádřit k projednání věci bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1826/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1891/2022). Jestliže se tedy 4. žalovaný ve lhůtě určené ve výzvě soudu nevyjádřil, měl soud prvního stupně v souladu s citovanou judikaturou za to, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nelze tedy dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, považoval-li uvedený právní názor soudu prvního stupně za správný.
7. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2440/19 byl vydán v procesně odlišné věci a odráží se v něm zásada, že podle § 115a o. s. ř. nelze založit rozhodnutí ve věci samé na neunesení břemena tvrzení nebo důkazního břemena. V posuzované věci však žalovaní v řízení před soudem prvního stupně byli zcela nečinní, nic netvrdili a nepředložili žádné důkazy. S ohledem na to soud prvního stupně rozhodl na základě důkazů předložených žalobkyní, která naopak břemeno tvrzení i důkazní břemeno unesla. Pokud by v takovém případě nebylo možné postupovat způsobem, jaký zvolil soud prvního stupně, postrádalo by ustanovení § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř. smysl. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 543/2008 Nejvyšší soud uzavřel, že uvedený postup nelze použít ve chvíli, kdy je ze soudního spisu zjevné, že tvrzení účastníků stran rozhodné otázky jsou diametrálně odlišná, což je ovšem opět zcela jiná situace než v posuzovaném případě. Žádná další rozhodnutí dovolacího či Ústavního soudu, s nimiž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu, 4. žalovaný neoznačil.
8. Dovolatel pak zcela pomíjí, že vzhledem k § 205a o. s. ř. již nemohl mimo tam stanovené výjimky v odvolacím (a tím méně dovolacím) řízení uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Možnost předkládat ve sporném řízení tvrzení a důkazy není zcela bezbřehá, podléhá naopak zákonným omezením. Pokud však dovolatel v rámci řízení před soudem prvního stupně tuto svou možnost nevyužil, musel počítat s negativními následky, které pro něj takový přístup přinese.
9. Nad rámec právě uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že dovolací námitky směřují především proti hodnocení provedených důkazů. Námitkami proti hodnocení důkazů se dovolatel v podstatě snaží o přehodnocení skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, potažmo odvolací soud. Tím ovšem uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnocení důkazů je věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř., vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci, a dovolacímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu. Dovolatelem tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy se ze spisu žádným způsobem nepodává. Podklady pojistitele neměl soud prvního stupně k dispozici, cenu oprav zjištěnou rozpočtem, a potažmo tedy výši vzniklé škody, zjevně považoval za dostačující, což opět dovolací soud nemůže přezkoumávat. Dovolateli pak nic nebránilo v tom, aby v řízení před soudem prvního stupně navrhl, že výše škody má být zjištěna znaleckým posudkem. Pokud tak vzhledem ke své pasivitě neučinil, těžko to může nyní vytýkat soudům. Sám dovolatel nenabídl v řízení alternativní způsob, jakým mohlo ke vzniku škody dojít. K jejímu vzniku objektivně došlo, technik pojistitele považoval příčinu jejího vzniku za zjevnou a ze slova „pravděpodobně“ v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze stěží dovozovat, že soud měl pochybnosti o existenci příčinné souvislosti (i s ohledem na to, jak ve věci rozhodl). 10. Dle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. K tomu v mimořádných případech slouží jiné opravné prostředky. Dovolací soud proto nepřihlédl k námitce 4. žalovaného, že do výše škody neměla být zahrnuta daň z přidané hodnoty (DPH). 11. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 12. Jelikož dovolání 4. žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má proti 4. žalovanému právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 10.380 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 12.923 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu