26 Cdo 1030/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně E - Centrum a. s., se sídlem v Praze 3, Ježkova 9, IČ: 15888118, zastoupené Mgr. Simonou Pastrnkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 9/11, proti žalovanému P. L., zastoupenému JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Růženínská 904, o zaplacení částky 219.904,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 82/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2009, č. j. 62 Co 376/2008-142, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Simony Pastrnkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 9/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. ledna 2008, č. j. 22 C 82/2005-96, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 219.904,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. září 2009, č. j. 62 Co 376/2008-142, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku jen tak, že jejich výše činí 51.640,- Kč, a jinak ho rovněž potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.” (proto, že soud prvního stupně rozhodnutím potvrzeným ve výroku o věci samé napadeným rozsudkem rozhodl /ve věci samé/ stejně jako v předchozím /odvolacím soudem zrušeném/ rozhodnutí) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). V daném případě proto nelze přihlížet k okolnostem ve skutečnosti uplatněným prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (námitkami, že „nalézací i odvolací soud nesprávně posoudil jeho námitky, zejména, že se nevypořádaly s předloženými důkazy“, že „soud nezkoumal, zda ověřená listina, výdajový pokladní doklad č. 24HB158 ze dne 04. 02. 2004, je po právní stránce v souladu s hodnotou věrohodného důkazu“, že „pečlivě nepřihlédl ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo, zejména odcizení originálu důkazu, možnosti součinnosti se mzdovou účetní“, že „nesprávně posoudil listinný důkaz a své tvrzení opřel pouze o konstatování jediného znalce“, že „nepřihlédl k důkazu – výslechu svědka M. Š.“ a že „nezdůvodnil, v čem nevěrohodnost svědka spatřuje a neopřel své pouhé konstatování o žádný relevantní důkaz“).
K námitkám uplatněným prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.ř. (že ve věci rozhodoval soud, který nebyl věcně příslušný, a že soud nesplnil svou poučovací povinnost) však přes shora uvedené dovolací soud uvádí následující.
V ustanovení § 9 odst. 3 písm. r/ o. s. ř. jsou pod body 1. až 6. zakotveny výjimky z věcné příslušnosti krajských soudů v obchodních věcech tam, kde o povaze příslušného vztahu jako obchodního závazkového vztahu není žádných pochyb. Výjimka uvedená pod bodem 5. uvedeného ustanovení se váže k nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r/ bod 5. o. s. ř. se věcná příslušnost okresního soudu v prvním stupni (bez zřetele k tomu, zda účastníci daného vztahu jsou podnikateli, a k tomu, jaká je povaha závazku) uplatní nejen na spory z platné nájemní smlouvy (k nemovitosti, bytu či nebytovým prostorám), ale i na z takového nájmu vyplývající spory o náhradu škody či spory z bezdůvodného obohacení, je-li nájemní smlouva neplatná (srov. Drápal – Bureš a kol., Občanský soudní řád I., § 1 až 200za, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, strana 58-59, či předchozí publikaci Bureš/ Drápal/Krčmář a kolektiv, Občanský soudní řád, komentář – I. díl, 7. vydání, strana 40). Z toho vyplývá, že je-li – jako v posuzovaném případě – předmětem řízení nárok na zaplacení dlužného nájemného podle smlouvy o nájmu nebytových prostor, je k řízení v prvním stupni věcně příslušný okresní (na území hlavního města Prahy obvodní) soud podle § 9 odst. 3 písm. r/ bodu 5. o. s. ř.
K podmínkám, za kterých je soud povinen poučit účastníka řízení o možnosti uplatnit právo na ustanovení zástupce ve smyslu § 30 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil již v usnesení ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2249/2005, uveřejněném na straně 758 v sešitě č. 20 z roku 2006 časopisu Právní rozhledy. V něm vyslovil názor, že poučení o možnosti uplatnit právo na ustanovení zástupce podle § 30 odst. 1 o. s. ř. by měl soud poskytnout každému účastníku, u nějž přichází v úvahu osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. Takovým účastníkem bude zejména ten, u něhož se lze domnívat, že jeho osobní poměry (zdravotní stav, pokročilý věk, sociální postavení) nejsou příznivé. Uvedeného poučení by se tedy mělo dostat takovému účastníku, z jehož projevů (podání či přednesů) či jiných skutečností za řízení zaznamenaných lze usoudit, že by předpoklady pro ustanovení zástupce mohly být dány. Z jednání žalovaného v řízení před nalézacími soudy (a ani z jeho písemných podání uplatněných v tomto stádiu řízení) však nevyplynuly žádné okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že by u něj přicházelo v úvahu osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř. a v závislosti na tom – na jeho žádost – rovněž ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř. Nalézací soudy proto nepochybily, jestliže nepoučily žalovaného o možnosti požádat o ustanovení zástupce.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou advokátky ve výši 10.000,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 2.060,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu