26 Cdo 1060/2025-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně Martiny Fojtíkové, se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 3697/21, IČO 66683246, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalovaným 1) T. N., 2) T. T. P., zastoupeným Mgr. Vítem Tokarským, advokátem se sídlem v Praze, Masarykovo nábřeží 246/12, o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 16 C 67/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2024, č. j. 95 Co 519/2024-141, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.603,10 Kč k rukám Mgr. Víta Tokarského, advokáta se sídlem Praze, Masarykovo nábřeží 246/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 11. 2024, č. j. 95 Co 519/2024-141, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově (soud prvního stupně) ze dne 14. 6. 2024, č. j. 16 C 67/2022-87, ve výroku I, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor umístěných na adrese XY, vážící se ke smlouvě o nájmu uzavřené dne 1. 4. 2018 mezi L. R., narozeným XY, bytem XY, tehdejším vlastníkem nemovité věci a žalobkyní, jako podnikající fyzickou osobou, ve výroku II jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení před okresním soudem, které je žalobkyně povinna nahradit žalovaným, činí 29.782,94 Kč, jinak jej potvrdil; současně uložil žalobkyni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.260 Kč.
2. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné.
3. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek. Nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování (namítá, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 28. 3. 2007 stále trvá), nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu
rozhodného pro právní posouzení věci (ze kterého rovněž vychází při formulaci dovolacích otázek) a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze dodat, že skutková zjištění nevykazují žádný významný nesoulad, odpovídají provedenému dokazování, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil.
4. Z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil odvolací soud, dovolatelka vychází i při formulaci otázky, zda lze dovozovat nedostatek aktivní legitimace nájemce k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi pouze v rámci konkrétního smluvního vztahu, k němuž se výpověď vztahuje, nebo je potřeba ji posuzovat ve vztahu k předmětu nájmu při paralelní existenci druhé nájemní smlouvy, jakož i otázky, zda musí soudy v rámci řízení o určení neplatnosti výpovědi při paralelní existenci více nájemních vztahů a existenci několika výpovědí, posuzovat význam a dopad jednotlivých výpovědí. Na jejím řešení tak napadené rozhodnutí nespočívá.
5. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, kterou dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu (jeho výklad smlouvy o nájmu uzavřené dne 1. 4. 2018), že nájemní smlouva ze dne 28. 3. 2007 zanikla uzavřením nové nájemní smlouvy s právním předchůdcem žalovaných dne 1. 4. 2018 privativní novací (§ 1901 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Bylo-li v řízení zjištěno, že právní předchůdce žalovaných sice nevěděl o konkrétním obsahu nájemní smlouvy ze dne 28. 3. 2007, avšak bylo mu známo, že žalobkyně je nájemkyní a chtěl uzavřít novou nájemní smlouvu, je závěr odvolacího soudu, že jeho vůle směřovala k tomu, že původní nájemní smlouva měla být nahrazena novou smlouvou, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, týkající se výkladu právních jednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), která klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob.
6. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejími námitkami, neprovedl jí navržené důkazy a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Pro úplnost je možno dodat, že napadený rozsudek odvolacího soudu má náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř. a dovolatelkou tvrzené nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí ostatně ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), soud prvního stupně také provedl všechny – pro právní posouzení věci významné – důkazy.
7. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně
dovolatelkou napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalované podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu