26 Cdo 1063/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města P., zastoupeného
advokátem, proti žalovaným 1) S. V. a 2) N. V., zastoupeným
advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 8 C 129/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2004, č. j. 23 Co 446/2003-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
V pořadí první rozsudek Okresního soudu v Příbrami (soudu prvního stupně) ze
dne 4. března 1999, č. j. 8 C 208/97-23, zamítající žalobu na přivolení k
výpovědi z nájmu bytu, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu
v Praze jako soudu odvolacího ze dne 9. září 1998, č. j. 23 Co 401/98-46, a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení. Další (vyhovující) rozsudky soudu prvního
stupně (ze dne 12. ledna 1999, č. j. 8 C 208/97-54, a ze dne 9. října 2001, č.
j. 8 C 106/2001-113) a potvrzující rozsudky odvolacího soudu (ze dne 15. června
1999, č. j. 23 Co 237/99-75, a ze dne 16. dubna 2002, č. j. 23 Co
570/2001-150) byly k dovolání žalovaných zrušeny (rozsudky Nejvyššího soudu
České republiky jako soudu dovolacího ze dne 19. července
2001, č. j. 20 Cdo 2492/99-99, a ze dne 30. června 2003, č.
j. 26 Cdo 1403/2002-178) a věc byla vždy vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. června 2003,
č. j. 26 Cdo 1403/2002-178, Nejvyšší soud pokládal za správný závěr o
naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s
ustanovením § 719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), avšak soudům
vytkl, že se ani přes námitky žalovaných nezabývaly posouzením, zda výpověď z
nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Poté soud prvního stupně v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 10. září 2003, č. j.
8 C 129/2003-188, opětovně žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu
č. 10, I. kategorie, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství ve
3. patře domu čp. 463 v P. VII“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil,
že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce
následujícího po právní moci rozsudku, rozhodl, že „žalovaným náleží bytová
náhrada – přístřeší“, a uložil jim povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci
odevzdat do patnácti dnů „po uplynutí výpovědní lhůty a poté, kdy jim bude
zajištěno přístřeší“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o
nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 13. ledna 2004, č.
j. 23 Co 446/2003-211, v pořadí čtvrtý (vyhovující) rozsudek soudu
prvního změnil ve výroku o nákladech řízení a jinak jej potvrdil. Dále rozhodl
o nákladech odvolacího řízení účastníků. V rámci posouzení, zda výpověď z nájmu
bytu není v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud přisvědčil žalovaným v tom,
že „z chování a přístupu žalobce při evidování M. P. k trvalému pobytu v
předmětném bytě a v evidenčním listu jako člena domácnosti mohli žalovaní
dovozovat, že žalobce těmito svými úkony akceptuje M. P. v předmětném bytě jako
podnájemce“. Současně však dovodil, že „touto úvahou se mohli žalovaní řídit až
do doby, kdy obdrželi žalobu v předmětné věci, která obsahovala i výpověď s
uvedenými důvody (tj. do 18.12.1997)“. Jestliže ani v průběhu déletrvajícího
řízení o písemný souhlas s podnájmem žalobce nepožádali a nesjednali nápravu v
porušování svých povinností vyplývajících z nájmu bytu a toto porušování i
nadále trvá, odvolací soud dovodil, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s
dobrými mravy; přitom přihlédl také k věku a ke zdravotnímu stavu žalovaných a
dále k tomu, že změna prostředí způsobená vyklizením předmětného bytu nebude
mít vliv na jejich zdravotní stav, a to i proto, že byt užívají jen zřídka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uvedli, že napadené rozhodnutí „je
založeno na posouzení otázek zásadního právního významu, jako jsou otázky
výkladu ustanovení § 712 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 3
občanského zákoníku, a také proto, že napadené rozhodnutí řeší právní otázky v
rozporu s hmotným právem“. Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím
důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Na naplnění vady ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzují z toho, že soudy údajně nerespektovaly
závazný právní názor obsažený ve zrušujícím rozsudku ze dne
30. června 2003, č. j. 26 Cdo 1403/2002-182, a „neprovedly vůbec úvahu o tom,
zda je výkon práva pronajímatele v souladu s dobrými mravy“, resp. odvolací
soud se „opět pouze částečně zabýval obecně otázkou užití dobrých mravů
vzhledem k osobám žalovaných a jejich chování“. V rámci dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítli, že odvolací soud při posouzení věci
podle § 3 odst. 1 obč. zák. nezkoumal, zda „chování žalobce bylo v souladu s
dobrými mravy. Naopak se zabýval pouze otázkou, zda jednání žalovaných je v
souladu s dobrými mravy a zda se žalovaní snažili nějak pochybení vzniklá i na
straně žalobce odstranit. … Odvolací soud tak konstruuje úvahu, že nedošlo k
porušení dobrých mravů výkonem práva dát výpověď pronajímatelem, neboť nájemci
měli dost času toto porušení zhojit, ale neučinili tak“. Odvolacímu soudu také
vytkli, že se při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nezabýval „rozpory
a nedostatky v chování žalobce“ a dále tím, „z jakého důvodu žalobce
neinicioval dohodu či dání dodatečného souhlasu s výměnou bytu“. Podle
žalovaných se měl odvolací soud navíc otázkou rozporu výpovědi z nájmu bytu s
dobrými mravy zabývat ke dni dání této výpovědi. Navrhli, aby dovolací soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř., (a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze
v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť
soud prvního stupně svým čtvrtým rozsudkem rozhodl sice jinak než ve svém
prvním (zrušeném) rozsudku, avšak nikoli v důsledku vázanosti právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil; ve svém čtvrtém rozsudku
totiž vycházel z právního názoru dovolacího soudu obsaženého v jeho zrušujícím
rozsudku ze dne 30. června 2003, č. j. 26 Cdo 1403/2002-178.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřeli žalovaní) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (není jím naopak důvod, kterým lze
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění – § 241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že výpověď z
nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není v rozporu s dobrými
mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). Tento právní závěr by proto
mohl být pokládán za otázku zásadního právního významu z pohledu dovoláním
napadeného rozsudku. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi
ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky
neodchýlil.
Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na
přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v
sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Lze však odkázat také na
názor, který Nejvyšší soud České republiky zaujal v rozsudku ze dne 12.
listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 7 z
roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl
uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura), tj. názor, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k
okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je
neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může
mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Přitom v soudní praxi není
pochyb o tom, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od
porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/
obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20
Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že
rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy
jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může
jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny
rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu
domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi
jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci –
pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva
domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení
důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi
výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom
úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94,
uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným
ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon
subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že
tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V rámci posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud sice
přisvědčil žalovaným v tom, že z chování žalobce (při evidování M. P. k
trvalému pobytu v předmětném bytě a v evidenčním listě) mohli dovozovat, že
žalobce těmito svými úkony akceptuje M. P. v předmětném bytě jako podnájemce,
avšak k jejich tíži přičetl, že ani po doručení žaloby (po 18. prosinci 1997) v
průběhu déletrvajícího řízení o písemný souhlas s podnájmem žalobce nepožádali
a nesjednali nápravu v porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu a že
toto porušování i nadále trvá, a poté – také s přihlédnutím k věku a
zdravotnímu stavu žalovaných a dále k tomu, že změna prostředí způsobená
vyklizením předmětného bytu nebude mít vliv na jejich zdravotní stav, a to i
proto, že byt užívají jen zřídka – dovodil, že výpověď z nájmu bytu není v
rozporu s dobrými mravy. Lze konstatovat, že odvolací soud se při posouzení
věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. neodchýlil od výše uvedené judikatury; jeho
rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání
podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří
zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení
s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst.
1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu