26 Cdo 1081/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobce B. d. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. P., a
2) N. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 193/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. září 2001, č. j. 55 Co 215/2001-25, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2001, č.
j. 55 Co 215/2001-25, se zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 4. 2001, č. j. 30 C
193/2000-11, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 91, I. kategorie,
sestávajícímu ze tří pokojů a kuchyně, v 10. patře domu č. p. 3091 v P. (dále
„předmětný byt“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a žalovaným uložil
předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; dále
rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., uplatněný ve výpovědi
žalobce (vlastníka domu, ve kterém se nachází předmětný byt), je dán, neboť
žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) dlouhodobě – po dobu delší než tři
měsíce - neplatí nájemné a zálohy za služby spojené s užíváním bytu. Povinnost
žalovaných k vyklizení vázal podle ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. na
zajištění náhradního ubytování s odůvodněním, že žalovaní mají dvě děti, z toho
jedno nezletilé, že mají omezené možnosti získat zaměstnání, a že se v poslední
době snaží dluh na nájemné uhradit.
K odvolání žalobce (směřujícímu do výroku o bytové náhradě) Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2001, č. j. 55 Co 215/2001-25, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu
žalovaných k předmětnému bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud se na rozdíl od soudu prvního stupně nezabýval
otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu, neboť dospěl k závěru, že
výpověď daná žalobcem žalovaným dopisem ze dne 14. 9. 2001 „není účinná“, neboť
i když byla adresována oběma žalovaným, společným nájemcům bytu, byla doručena
pouze jednomu z nich („zřejmě K. P.“), který ji osobně převzal dne 19. 9. 2000,
což stvrdil svým podpisem na stejnopise této výpovědi. Podle názoru odvolacího
soudu obvodní soud pochybil, když se výpovědí věcně zabýval a přivolil k ní,
ačkoliv nebyl dán základní předpoklad úspěšnosti žaloby o přivolení k výpovědi
z nájmu, tj. řádné doručení výpovědi z nájmu bytu žalovaným, společným nájemcům
bytu, do vlastních rukou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci). Naplnění uplatněného dovolacího důvodu
spatřuje dovolatel především v nesprávném posouzení otázky doručení výpovědi.
Poukazuje na to, že žalobce předal žalovaným výpověď z nájmu bytu, jim oběma
adresovanou, osobně (prostřednictvím svého pracovníka) – doručil jim ji do
předmětného bytu, kde se oba trvale zdržují, přičemž listinu výpověď
obsahující, převzal jeden z nich. Dovolatel má zato, že výpověď byla řádně
doručena, když převzetí zásilky adresované oběma manželům je běžnou
záležitostí, k níž je oprávněn kterýkoliv z nich, a že se oba žalovaní s jejím
obsahem seznámili; v této souvislosti též namítá, že si soud ani neověřil
výpovědí účastníků, zda výpověď byla řádně doručena či nikoli. Dovolatel dále
namítá, že ačkoli odvolání žalobce směřovalo toliko proti výroku rozsudku
obvodního soudu o bytové náhradě (proti jeho závěru o důvodech zvláštního
zřetele hodných pro její přiznání), odvolací soud „spojil neoddělitelně všechny
výroky napadeného rozsudku“, a neposuzoval je odděleně. Nesprávné právní
posouzení spatřuje dovolatel dále v tom, že odvolací soud rozhodl k odvolání
žalobce v jeho neprospěch, a navíc mu odejmul možnost řádného opravného
prostředku proti svému rozhodnutí. Podle názoru dovolatele měl odvolací soud –
„chtěl-li rozhodnutí soudu I. stupně negovat“ – odvoláním napadený rozsudek
zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně s vyjádřením svého právního názoru.
Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 o.s.ř.), a je podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř.(jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud je toho názoru, že posléze uvedenou vadou je řízení před
odvolacím soudem postiženo.
Ústavní soud České republiky (dále „Ústavní soud“) v nálezu ze dne 24.
9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněném pod č. 106, ve svazku 12, ročník
1998 – III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, mimo
jiné uvedl, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního
rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím
účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i
předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Obdobně
vyznívají i závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 11. 12.
1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98,
uveřejněných pod č.160 ve svazku 9, ročník 1997 – III. díl, a pod č. 10 ve
svazku 13, ročník 1999 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky. V této souvislosti lze poukázat i na obdobnou judikaturu dovolacího
soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. 26 Cdo
540/98, a ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněné pod č.
41, ročník 1999 a pod č. 30, ročník 2000, ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V projednávané věci opřel soud prvního stupně svoje rozhodnutí o závěr,
že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je dán;
povinnost žalovaných k vyklizení vázal na zajištění náhradního ubytování,
přičemž důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání bytové náhrady shledal –
mimo jiné – v tom, že se „žalovaní v poslední době snaží své dluhy, které byly
důvodem pro výpověď z nájmu, uhradit“. V odvolání směřujícím proti výroku
rozsudku soudu prvního stupně o bytové náhradě, žalobce brojil proti závěru
obvodního soudu o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro přiznání
bytové náhrady, mimo jiné i proti uváděné okolnosti, že se žalovaní snaží dluh
na nájemné hradit. U odvolacího jednání konaného dne 11. 9. 2001 (srov.
protokol o jednání na č. l. 23 spisu) byl konstatován obsah rozsudku soudu
prvního stupně, právní zástupce žalobce odkázal na obsah odvolání, a k dotazu
soudu uvedl, že výpověď z nájmu bytu byla oběma žalovaným předána do vlastních
rukou dne 19. 9. 2000. Odvolací soud se však otázkou naplněnosti uplatněného
výpovědního důvodu, ani otázkou bytové náhrady nezabýval; dospěl – jak bylo
výše uvedeno - k závěru, že výpověď nebyla doručena oběma žalovaným. Z
řečeného vyplývá, že odvolací soud v dané věci „změnil právní náhled“. Za této
situace – právě v důsledku změny právního náhledu odvolacího soudu - nebyly
podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu; odvolací soud měl proto tento
rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení mimo jiné i
proto, že účastníci mají právo se k uvedenému právnímu názoru odvolacího soudu
vyjádřit a popřípadě navrhnout další důkazy. Odvolací soud však takto
nepostupoval; tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a k
níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti (byť byla v dovolání uplatněna v
rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Naproti tomu nelze shledat naplnění vady podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. v námitce (v dovolání taktéž podřazené ustanovení § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.), vytýkající odvolacímu soudu, že „spojil neoddělitelně
všechny výroky napadeného rozsudku (míněno rozsudku soudu prvního stupně)“, a
neposuzoval je odděleně. Podle ustálené soudní praxe dovolacího soudu jsou
výroky o přivolení k výpovědi, a o povinnosti k
vyklizení v závislosti na bytové náhradě nedělitelné a nemohou samostatně nabýt
právní moci.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle § 243b odst. 3 věty
první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.).
Vzhledem k důvodu, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
bylo předčasné zabývat se dovolacími námitkami směřujícími proti skutkovému
závěru odvolacího soudu, že výpověď žalobce z nájmu bytu nebyla doručena oběma
žalovaným. V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13, pod č. C 917,
podle kterého výpověď z nájmu bytu danou a adresovanou oběma žalovaným –
společným nájemcům bytu, lze mít za řádně doručenou i v případě, převezme-li
listinu pouze jeden z nich a druhého z manželů s jejím obsahem seznámí.
Dovolacími námitkami směřujícími proti povinnosti žalovaných vyklidit byt v
závislosti na bytové náhradě, se bude soud zabývat v dalším řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
V Brně dne 6. února 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu