26 Cdo 1084/2023-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřenou členkou senátu Mgr. Lucií Jackwerthovou ve věci žalobce Dominika Halmoši, narozeného 3. 11. 1987, se sídlem v Příbrami VI – Březových Horách, K Drkolnovu 644, IČO 88572285, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalovanému Ing. Alexandru Raškovi, narozenému 19. 6. 1963, se sídlem v Březnici, Obránců míru 556, IČO 14988097, zastoupeného Mgr. Pavlem Čálkem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Krči, Hornokrčská 707/7, o zaplacení částky 720 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 24/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 26 Co 94/2022-266, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč k rukám Mgr. Jiřího Kokeše, advokáta se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka 153, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobou podanou dne 2. 2. 2021 u Okresního soudu v Příbrami (soudu prvního stupně) se žalobce (objednatel) domáhal, aby mu žalovaný (zhotovitel) zaplatil částku 720 000 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení, v němž se ocitl v době od 25. 1. 2019 do 14. 1. 2021 se splněním povinnosti provést v ujednané době tam specifikované dílo, jak se zavázal ve smlouvě o dílo, jíž uzavřeli účastníci 1. 11. 2018.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 11 C 24/2021-224, uložil žalovanému povinnost (do tří dnů od právní moci rozsudku) zaplatit žalobci částku 128 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 592 000 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 26 Co 94/2022-266, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost (do tří dnů od právní moci rozsudku) zaplatit žalobci další částku 592 000 Kč (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) dovolání, které Nejvyšší soud České republiky odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 časopisu Soudní judikatura).
Tvrzení dovolatele, že „projednávaná věc nebyla doposud dovolacím soudem v minulosti řešena“, významově neodpovídá smyslu § 237 o. s. ř. Má-li snad dovolatel za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Takový údaj se však v dovolání nenachází a nelze jej dovodit ani z jeho obsahu. Dovolatel v něm brojí proti závěrům odvolacího soudu, avšak neformuluje žádnou právní otázku, na níž je napadené rozhodnutí založeno a kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat právě z důvodu, že ji ve své rozhodovací praxi dosud neřešil. Dovolatel v dovolání zjevně sledoval napadnout řešení více právních otázek, avšak z obsahu dovolání není zřejmé, ve vztahu ke které (kterým) z nich se mělo vztahovat uvedené kritérium přípustnosti dovolání.
Přitom předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, či ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019). To však neučinil.
Rovněž dovolatelovo konstatování, že „zcela zásadní otázkou pro právní posouzení věci samé je skutečnost, zda a ve který den se (…) dostal do případného prodlení se zhotovením díla“ (obdobnou „zásadní“ otázku formuloval dovolatel též na předposlední straně dovolání) významově neodpovídá smyslu § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení není (od 1. 1. 2013) budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Požadavku, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nevyhovuje ani pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 456/2021 bez současného uvedení (či alespoň naznačení) jednoho z kritérií přípustnosti dovolání, předpokládaných ustanovením § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 1. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2629/2020). Uvedené pak v plném rozsahu platí i ve vztahu k jeho odkazu na nález Ústavního soudu z 12.
7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11. V této souvislosti navíc nelze ani přehlédnout, že dovolací argumentace, jež se váže k citovanému nálezu, se evidentně míjí s právním posouzením věci, na němž je založeno napadené rozhodnutí, neboť vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při tomto posouzení odvolací soud. Nad rámec uvedeného dovolací soud pro úplnost podotýká, že nesouhlasil-li dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – především s hodnocením provedených důkazů odvolacím soudem, pak uplatňoval jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 větě první o.
s. ř. Přitom samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze dovoláním úspěšně napadnout (viz např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 8. 2023
Mgr. Lucie Jackwerthová pověřená členka senátu