26 Cdo 1092/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
ve věci žalobkyně L. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované K. B.,
zastoupené advokátem, o určení nájemce družstevního bytu, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 85/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2003, č.j. 42 Co 450/2003-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 2.
2003, č.j. 57 C 85/2001-58, určil, že původní žalobkyně A. W. je výlučnou
nájemkyní družstevního bytu č. 41 v domě č.p. 1197 v O. (dále jen „předmětný
byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl soud
prvního stupně k závěru, že A. W. neměla v úmyslu převést členská práva a
povinnosti k předmětnému bytu na žalovanou, pouze listinu obsahující tento
právní úkon bez přečtení podepsala v domnění, že podepisuje souhlas k
přihlášení svého vnuka R. Š. k trvalému pobytu do předmětného bytu. O tom mimo
jiné svědčí i skutečnost, že nedlouho před podpisem uvedené dohody A. W.
sepsala závěť, v níž odkázala všechen svůj majetek včetně předmětného bytu své
dceři (nynější žalobkyni) a dále i skutečnost, že A. W. v rozhodné době neměla
ani možnost jiného bydlení. Vzhledem k okolnostem, za kterých byla dohoda o
převodu členských práv a povinností uzavřena, dospěl soud prvního stupně k
závěru, že se jedná o právní úkon neplatný z důvodu omylu ve smyslu § 49a obč.
zák., neboť jeho účelem bylo zajistit dluh R. Š., který její omyl vyvolal, vůči
žalobkyni. Naléhavý právní zájem určovací žaloby soud prvního stupně spatřoval
v tom, že bez rozhodnutí soudu v této věci žalobkyně nemohla dosáhnout
původního stavu, tedy aby s ní bytové družstvo jednalo jako s výlučným nájemcem
předmětného bytu a členem družstva.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 10. 2003,
č.j. 42 Co 450/2003-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud svůj měnící výrok odůvodnil tím, že nebyla splněna základní podmínka
určovací žaloby, a to existence naléhavého právního zájmu. Úmyslem A. W. totiž
bylo obnovení původního vztahu, tj. členství v družstvu, nikoli pouze nájemního
vztahu, což vyplývalo ze skutkových tvrzení, ze kterých dovozovala neplatnost
dohody o převodu členských práv a povinností. Rozhodnutím o určení právního
vztahu tak, jak o něm bylo rozhodnuto soudem prvního stupně, by obnovení
původního vztahu nedosáhla, protože členkou družstva by byla i nadále žalovaná.
Současně nebylo možné rozhodnout o jejím členství, neboť by to bylo v rozporu s
§ 153 odst. 2 o.s.ř., a toliko členství v družstvu v sobě zahrnuje i vztah
nájemní, protože nájemcem bytu může být i nečlen družstva.
Dne 17. 11. 2003 A. W. zemřela. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze
dne 29. 3 2005, č.j. 57 C 85/2001-97, bylo rozhodnuto, že v řízení bude nadále
pokračováno na straně žalobkyně s L. Š., nar. 8. 11. 1946, bytem v O.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalobkyně L. Š. (dcera A.
W.), aniž uvádí, z čeho dovozuje jeho přípustnost. Předně napadenému rozhodnutí
vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, neboť žalovaná, přestože v odvolání namítala i nesprávné
právní posouzení věci a konkrétně brojila pouze proti hodnocení důkazů,
rozhodně žalobě nevytýkala nedostatek naléhavého právního zájmu. Proto je
dovolatelka toho názoru, že pro nesplnění podmínky správného vymezení
odvolacího důvodu mělo být odvolání odmítnuto. Navíc odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu je podrobně zaměřeno toliko na otázku členství v družstvu,
jehož určení se však žalobkyně nedomáhala. Dále podle žalobkyně napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť správně podle §
49a obč. zák. věc posoudil soud prvního stupně. Pokud jde o názor odvolacího
soudu, podle kterého měla žaloba směřovat na určení členství v družstvu, má
dovolatelka za to, že již určením nájemního vztahu by dosáhla změny svého
právního postavení, kdy by mohla jednat s vlastníkem bytu a s poskytovateli
služeb spojených s jeho užíváním. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby
Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že
dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno. Dovolání
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem
odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. a
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Taková vada řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. v řízení namítána
je, proto se jí Nejvyšší soud zabýval nejdříve.
Dovolatelka totiž odvolacímu soudu především vytýká, že se v rámci své
přezkumné činnosti zabýval otázkou naléhavého právního zájmu, ačkoli její
posouzení nebylo odvoláním žalované vůbec napadeno, čímž se měl dopustit vady
řízení.
O vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. se jedná zejména tehdy, když při zjišťování
skutkového stavu nebylo postupováno v souladu s ustanoveními občanského
soudního řádu (např. při provádění dokazování byla osoba, která měla být
vyslechnuta jako svědek, slyšena jako účastník řízení nebo svědek nebyl o svých
povinnostech řádně poučen, případně nebylo postupováno v souladu s § 120 o.s.ř.
tím, že nebyl bezdůvodně proveden navržený důkaz nebo nebyly vůbec zjišťovány
okolnosti rozhodné pro posouzení věci; dále vycházel-li odvolací soud z jiného
skutkového základu než soud prvního stupně, aniž zopakoval důkazy podle § 213
odst. 2 o.s.ř., nebo ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud apod.).
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že pro nesplnění podmínky správného
vymezení odvolacího důvodu měl odvolání odmítnout, nelze takovou námitku
považovat za opodstatněnou, neboť podle § 212a odst. 1 o.s.ř. není-li dále
stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů,
které nebyly v odvolání uplatněny (§ 205 odst. 2) a podle § 212a odst. 2 o.s.ř
rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nelze přezkoumat
podle odstavce 1, neobsahuje-li odvolání přes výzvu soudu (§ 43 a § 209) ve
věcech neuvedených v § 120 odst. 2 žádné odvolací důvody. Z citovaných
ustanovení vyplývá, že rozsudky soudu prvního stupně vydané v řízeních
neuvedených v § 120 odst. 2 o.s.ř. (a o takový rozsudek se jedná i v dané věci)
je odvolací soud povinen přezkoumat i z důvodů, které nebyly uplatněny,
jestliže odvolání obsahuje alespoň některý (byť z hlediska možné vadnosti
rozhodnutí soudu prvního stupně nepřípadný) odvolací důvod (srov. Občanský
soudní řád, Komentář, II. díl, 6. vydání, Praha: C.H.Beck, 2003, str. 961).
Odmítnout odvolání lze v těchto případech jen tehdy, neuvede-li odvolatel v
odvolání žádné odvolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5.
2004, sp. zn. 21 Cdo 13/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník
2004, pod poř. č. 115).
Jiné vady řízení v dovolání namítány nejsou a nepodávají se ani z obsahu spisu.
Dále je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o tom, že
nebyla splněna základní podmínka pro projednání žaloby na určení nájemního
vztahu – naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dovolatelka tedy
nesouhlasí s právním posouzením uvedené právní otázky odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (i procesní), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně
aplikoval.
Podle § 80 písm. c/ o.s.ř. lze uplatnit žalobu na určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
27.2.1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21) je určovací žaloba ve smyslu § 80
písm. c) o.s.ř. preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí
lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací
žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý
právní rámec (\"pevný právní základ\"), který je zárukou odvrácení budoucích
sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou
naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je
určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení.
Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také
k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Zamítá-li soud žalobu na
určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je
vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné.
Odvolací soud při posouzení otázky, zda žalobkyně má naléhavý právní zájem na
požadovaném určení, vycházel ze závěrů citované judikatury, od nichž nemá
dovolací soud důvod se odchýlit. Žalobkyně přitom v dovolání neuvádí žádné
argumenty způsobilé závěry odvolacího soudu zvrátit, zejména neuvádí, v čem
spatřuje svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud zcela
správně upozornil, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení nelze
spatřovat v tom, že žalobkyně bez takového rozhodnutí nemůže dosáhnout toho,
aby s ní družstvo jednalo jako s výlučným nájemcem bytu a členkou družstva. Je
tomu tak nejen proto, že o členství v družstvu žalobkyně (vzhledem k vázanosti
žalobním návrhem) rozhodováno nebylo a že nájemcem bytu ve vlastnictví družstva
může být i nečlen družstva, nýbrž také a především proto, že pravomocný
rozsudek (a to i rozsudek o určení práva) je ve smyslu § 159a odst. 1 a 4
o.s.ř. závazný jen pro účastníky řízení a v tomto rozsahu i pro všechny orgány
(tj. orgány veřejné moci), není však závazný pro jiné osoby, a tedy ani pro
bytové družstvo, které nebylo účastníkem řízení. Naléhavý právní zájem na
požadovaném určení nelze dovodit ani s ohledem na uplatnění dědických nároků
po původní žalobkyni, neboť ve smyslu § 706 odst. 2 obč. zák. se nedědí nájem
bytu, nýbrž členský podíl v družstvu, a pouze důsledkem dědění členského podílu
(jehož předpokladem je opět členství zůstavitele v bytovém družstvu) je přechod
členství v družstvu a nájmu. Požadované určení není ani způsobilé sjednat
jistotu v daném právním vztahu mezi žalobkyní a žalovanou. Nevyčerpává se jím
totiž obsah práv a povinností mezi účastníky sporu a případné vyhovující
rozhodnutí by tak ani nevytvářelo pevný právní základ pro právní vztahy
účastníků sporu do budoucna. Určení, že žalobkyně je nájemcem bytu, podstatu
sporu mezi účastníky neřeší, a nelze tedy ani důvodně předpokládat, že se jím
předejde žalobě o plnění. Nemůže tak sloužit potřebám praktického života, a
žalobkyně tak nemůže mít naléhavý právní zájem na určovací žalobě v té podobě,
jak ji uplatnila. Uvedené závěry platí tím spíše v situaci, kdy původní
žalobkyně (byť až po vydání napadeného rozhodnutí) zemřela.
Nebyl-li splněn předpoklad naléhavého právního zájmu, nemohl se
odvolací soud zabývat správností závěru soudu prvního stupně, že dohoda o
převodu členských práv a povinností uzavřená mezi původní žalobkyní a žalovanou
je neplatná podle § 49a obč. zák.
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím
uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit
správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním
neúspěchem dovolatelky, jakož i skutečností, že žalované, jež by ve smyslu výše
uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měla, náklady dovolacího
řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.