26 Cdo 1097/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
v právní věci žalobce Ministerstva vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
proti žalované H. K., zastoupené advokátem, o vyklizení ubytovny, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 132/96, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. listopadu 1999, č.j. 19 Co 604/99 -
95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem ze dne 16. 11. 1998, č.j. 17 C
132/96 - 66 (poté co jeho dvě předchozí zamítavá rozhodnutí byla odvolacím
soudem zrušena, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním
názorem, že Ministerstvo vnitra ČR má právní subjektivitu, je v dané věci
aktivně legitimováno a zároveň může i jednat vlastním jménem), tak, že uložil
žalované povinnost vyklidit ubytovací jednotku č. 204 v domě hotelového bydlení
č.p. 392 v P. (dále jen "předmětná ubytovací jednotka" nebo "ubytovací
jednotka"), a vyklizenou ji předat žalobci do patnácti dnů od právní moci
rozsudku. Zavázal také žalovanou k zaplacení soudního poplatku a rozhodl o
nákladech řízení. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že právo
užívání předmětné ubytovací jednotky č. 4 (v současnosti č. 204) na dobu
neurčitou vzniklo žalované na základě nepojmenované smlouvy, kterou uzavřela
dne 28. 9. 1990 s B. p. v P., s. p., že "k zániku právních vztahů ze smlouvy
pak došlo výpovědí z 15. 9. 1995 dané žalované v souladu se smlouvou (čl. V.
bod 4 písm. d/) B. p. v P.", a že uplynutím výpovědní lhůty ke dni 31. 10. 1995
zanikl žalované právní důvod bydlení, takže od té doby žalovaná užívá
předmětnou ubytovací jednotku neoprávněně. Žalobce, který získal právo
hospodaření k nemovitosti, v níž se ubytovací jednotka nachází, na základě
smlouvy o převodu práva hospodaření ze dne 29. 12. 1995, se tedy domáhal
vyklizení žalované oprávněně. Soud prvního stupně také neshledal, že by byly
dány okolnosti odůvodňující použití § 3 obč. zák. v žalobcův neprospěch.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 11.1999, č.j. 19
Co 604/99-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech
odvolacího řízení zároveň proti svému rozsudku připustil dovolání. Odvolací
soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak i s právními závěry obvodního soudu.
Shodně s ním dovodil, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce (B. p.
v P., s. p.) nepojmenovanou smlouvu podle § 51 obč. zák., která ovšem nemohla
založit tzv. "užívání jiných obytných místností dle ust. § 190 a násl. o. z. ve
znění platném do 31. 12. 1991, neboť základním předpokladem vzniku tohoto práva
bylo rozhodnutí správního orgánu o přidělení obytné místnosti dle ust. § 190
odst. 1 o. z.". Takové rozhodnutí - pokračoval odvolací soud - nebylo vydáno, a
proto nemohlo ani dojít k transformaci právních vztahů na nájem podle § 871
odst. 1 obč. zák. Odvolací soud rovněž dovodil, že žalobce je ve věci aktivně
legitimován, neboť mu přísluší právo hospodaření k domu, ve kterém se nachází
předmětná ubytovací jednotka, a za správné označil i právní závěry obvodního
soudu, týkající se možné aplikace § 3 obč. zák. Proti svému rozsudku připustil
dovolání, když za otázku zásadního právního významu považoval - jak uvedl v
odůvodnění - "posouzení smlouvy uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem
žalobce a právních vztahů, které z ní pro účastníky vyplývají".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., a v němž uplatnila dovolací důvod
podřazený ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. V dovolání namítala, že
"ještě před 17. listopadem 1989" bylo vydáno příslušným obvodním národním
výborem rozhodnutí, kterým jí byla přidělena místnost určená k trvalému bydlení
s příslušenstvím, a že jí na tomto základě vzniklo právo na uzavření dohody o
odevzdání a převzetí tzv. jiných místností sloužících k trvalému bydlení. Tato
dohoda byla uzavřena a žalované vzniklo právo osobního užívání místností
sloužících k trvalému bydlení, které se "s účinností zákona č. 509/1991 Sb."
změnilo v právo nájmu. Výpověď z nájmu jí byla dána, ačkoliv neporušila
povinnosti nájemce. V rámci uplatněného dovolacího důvodu zpochybnila
dovolatelka právní závěr o žalobcově aktivní věcné legitimaci v dané věci:
namítla, že pokud by v případě domu č.p. 392 (původně ve vlastnictví státu a ve
správě "OPBH", přejmenovaný "později na B. p. v P., který později přešel do
likvidace") šlo o obytný dům, byl by ve vlastnictví hlavního města Prahy a
právo hospodaření by vykonávala Městská část P., pokud by šlo o dům s obytnými
místnostmi a o zařízení určené k trvalému bydlení podle ustanovení § 717 obč.
zák., stal by se dům s účinností zákona o obcích vlastnictvím hlavního města
Prahy a právo hospodaření by zůstalo Magistrátu h. m. P. Organizace pověřená
správou domu (v dané věci Bytový podnik v P., s. p.) nemohla podle názoru
dovolatelky bez souhlasu vlastníka převést správu nebo právo hospodaření na
jiný subjekt. Přesto Bytový podnik v P., s. p. v likvidaci, uzavřel "smlouvu o
přechodu správy domu a práva hospodaření" se žalobcem, a to v době, kdy již byl
dům ve vlastnictví hlavního města Prahy.
Na základě uvedené argumentace formulovala dovolatelka následující právní
otázky předestřené dovolacímu přezkumu:
1. Jaký je právní charakter tzv. domu hotelového bydlení, jestliže tzv.
ubytovací jednotky splňují podle ČSN náležitosti stanovené pro byty (obsahují
kuchyňské kouty);
2. Zda je nutné použít pro výpověď z nájmu obytných místností v zařízeních
určených k trvalému bydlení v souladu s ustanovením § 491 obč. zák. ustanovení
zákona nejbližší, a to ustanovení § 711 obč. zák., a
3. zda může subjekt pověřený správou a hospodařením s domem převést bez
souhlasu vlastníka toto právo na jiný subjekt.
Zároveň dovolatelka navrhla - vycházejíc zjevně z přesvědčení o nesprávnosti
právního posouzení věci soudy obou stupňů - aby dovolací soud zrušil nejen
napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů
a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto. K tvrzení dovolatelky, obsaženému v
dovolání, že jí bylo vydáno příslušným ONV rozhodnutí o přidělení ubytovací
jednotky, uvedl, že Národní výbor h. m. P. pouze vyslovil souhlas s přidělením
předmětné ubytovací jednotky žalované a nešlo tedy o rozhodnutí správního
orgánu, na jehož základě se následně uzavírala "dohoda o převzetí bytu mezi
uživatelem bytu a organizací pověřenou správou bytového fondu v příslušném
obvodu".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř..), shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za
splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle § 241
odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o.
s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/
o. s. ř, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání, kterou
dovolatelka opírá o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., plyne také z ustanovení
§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Dovolatelka nenamítá, že by v řízení došlo k
vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3
písm. a/, b/ o. s. ř.), a ani z obsahu spisu existence některé z uvedených vad,
k nimž dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.), nevyplývá.
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno,
jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že
dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu.
Je - li přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu o připuštění
dovolání (§ 239 odst. 1 o. s. ř.), je tím současně vymezen i dovolací důvod,
neboť dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.,
lze odůvodnit - vedle dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s.
ř. - již jen dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj.
nesprávným právním posouzením věci. Nevymezil-li odvolací soud právní otázku,
pro kterou připustil dovolání, ve výroku svého rozsudku (toto vymezení provedl
toliko v odůvodnění), je dovolání přípustné pro řešení všech právních otázek,
na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, jestliže bylo toto
řešení dovoláním zpochybněno. V dané věci je dovolání přípustné rovněž podle §
238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.; dovolání by proto mohlo být odůvodněno i podle §
241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.; tento dovolací důvod však uplatněn nebyl.
Nesprávné právní posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. může
spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho obsahové konkretizaci půjde v
dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda je žalobce v dané věci
aktivně věcně legitimován; k tomu je třeba vyřešit předběžnou otázku, zda jsou
opodstatněné argumenty, jimiž dovolatelka odůvodňuje svůj názor, že smlouva ze
dne 29. 12. 1995 je neplatná (jde o problematiku vymezenou ve třetí shora
citované otázce). V případě, že by výhrady dovolatelky proti závěrům odvolacího
soudu v této otázce nebyly shledány důvodnými, následuje - podle obsahu
dovolání - otázka další, zda žalované svědčí právo nájmu, vzniklé dnem 1. 1.
1992 ze zákona (ve smyslu § 871 odst. 1 věty první obč. zák.) transformací
práva užívat obytnou místnost (a předběžná otázka, zda žalované ve vztahu k
předmětné ubytovací jednotce vzniklo, a zda ke dni 1. 1. 1992 existovalo právo
užívat obytnou místnost podle § 190 odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění platném do
31. 12. 1991). To, zda bude nutno zabývat se i možností analogické aplikace §
711 obč. zák. při výpovědi z nájmu obytných místností v zařízeních určených k
trvalému bydlení (viz shora citovaná otázka č. 2), pak závisí na způsobu, jakým
dovolací soud vyřeší otázky předcházející.
V ustanoveních § 1 až § 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "zákon č. 172/1991 Sb." nebo "zákon") jsou vymezeny věci, které dnem
účinnosti zákona (dnem 24. 5. 1991) přešly z vlastnictví České republiky do
vlastnictví obcí.
Z provedených důkazů vyplynulo, že k předmětnému domu (který byl vystavěn na
základě rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 17. 1. 1966), měl právo
hospodaření a s ním hospodařil až do 31. prosince 1995 O. p. b. h. v P. a
později Bytový podnik v P., s. p. Jelikož předmětný dům s přihlédnutím k právě
uvedené charakteristice nelze podřadit ustanovením § 1 a § 2 zákona č. 172/1991
Sb., mohl by přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce jedině podle § 3
odst. 1 zákona, pokud by šlo o obytný dům ve smyslu § 59 odst. 1 tehdy platného
zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, na nějž ustanovení § 3 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. odkazuje v poznámce pod čarou.
Dovoláním nebyla napadena správnost skutkového zjištění, že předmětný dům nebyl
určen kolaudačním rozhodnutím k užívání jako dům s byty, nýbrž šlo o dům
sloužící k ubytování. Za tohoto stavu věci nešlo o obytný dům ve smyslu § 59
odst. 1 (ve spojení s § 62) tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření
s byty, a k přechodu této věci z vlastnictví České republiky do vlastnictví
obce nedošlo ani podle § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Předmětem smlouvy z 29. 12. 1995 byl převod práva hospodaření k tam uvedeným
nemovitostem. Institut práva hospodaření byl původně upraven v § 64 až § 75
zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále též jen "hospodářský
zákoník"). I když byl hospodářský zákoník dnem 1. 1. 1992 zrušen (srov. § 772
bod. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník - dále jen "obchodní zákoník"),
nadále platilo - podle § 761 odst. 1 obchodního zákoníku - že až do vydání nové
právní úpravy zákony Federálního shromáždění a národních rad se právo
hospodaření státních organizací s majetkem státu řídí dosavadními předpisy,
včetně ustanovení § 64, § 65 a § 72 až 74b hospodářského zákoníku. "Nová právní
úprava", zmíněná v § 761 odst. 1 obchodního zákoníku, je obsažena až v zákoně
č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních
vztazích, který zatím nenabyl účinnosti (nabude jí dne 1. 1. 2001); proto v
době uzavření smlouvy z 29. 12. 1995 se za "dosavadní předpis" ve smyslu § 761
odst. 1 obchodního zákoníku, kterým se řídilo právo hospodaření státních
organizací s majetkem státu, pokládala - vedle zákona č. 109/1964 Sb., ve znění
pozdějších předpisů - rovněž vyhláška č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním
majetkem, ve znění pozdějších předpisů, která byla vydána podle § 391 odst. 1
písm. a/ hospodářského zákoníku a podle § 75 téhož zákona, a která právo
hospodaření upravila v ustanoveních § 4 až § 14 (citovaná vyhláška se ruší až
ke dni 1. 1. 2001 - srov. § 66 bod 2 zákona č. 219/2000 Sb.).
I když pojem "právo hospodaření" není ve zmíněných právních předpisech (a ani
jiných právních normách) definován, lze - s přihlédnutím k jeho úpravě v
citovaných předpisech - dovodit, že uvedené právo v sobě zahrnuje jak oprávnění
věc držet, užívat ji, nakládat s ní, tak i řadu povinností směřujících k
zachování, účelnému využívání a ochraně takové věci, včetně uplatňování a
hájení tohoto práva (i primárního vlastnického práva státu) v řízení před soudy
a jinými orgány.
Byl-li tedy ke dni uzavření smlouvy ze dne 29. 12. 1995 předmětný dům ve
vlastnictví státu (neboť na obec nepřešel), a měl-li k němu právo hospodaření,
tj. právo definované v předchozím odstavci, tehdejší Bytový podnik v P., s. p.,
se sídlem v P., lze - s odkazem na důvody uvedené v napadeném rozsudku -
souhlasit se závěrem, že smlouvou ze dne 29. 12. 1995 bylo platně převedeno
právo hospodaření k předmětnému domu na žalobce, který je za tohoto stavu
aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení.
Podle § 871 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání bytu a právo užívání
jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle
dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona č.
509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Z citovaného ustanovení především vyplývá, že zákonná transformace na právo
nájmu se týkala pouze zde výslovně uvedených právních vztahů; šlo o taxativní
výčet, který nelze rozšiřovat na právní vztahy, jež zde vyjmenovány nejsou.
Citované ustanovení je totiž ustanovením speciálním ve vztahu k obecnému
přechodnému ustanovení (§ 868 obč. zák.).
Předpokladem zákonné transformace práva užívání obytných místností na právo
nájmu ve smyslu ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. je, že takové právo ke dni
účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo - existovalo (stejný závěr, byť ve
vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu §
871 odst. 1 obč. zák., byl vysloven v rozsudcích Vrchního soudu v Praze z 25.
8. 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu České republiky z 27. 3.
1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněných pod č. 25 a 26 v příloze časopisu
Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 1998, a v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky z 15. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném ve stejném
časopise pod pořadovým číslem 111, sešit č. 11, ročník 1999). Uvedený závěr,
byť rovněž ve vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu,
plyne i z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8.
1992, sp. zn. 2 Cdo 8/92, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 3 - 4 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i z nálezu pléna Ústavního soudu České
republiky ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněného ve svazku č. 1
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod poř. č. 9. Vznik
tohoto práva je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§ 868 obč. zák.),
tj. podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č.
509/1991 Sb. (dále též jen "o. z."). Jak vyplývalo z § 190 odst. 1 a 2 o. z.,
nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí místnosti do
užívání, na jejímž základě vznikalo ve smyslu § 190 odst. 2 o. z. právo užívat
obytnou místnost, bylo rozhodnutí o přidělení obytné místnosti, vydané místním
národním výborem nebo jiným orgánem podle předpisů o hospodaření s byty. Právní
skutečností, která působila vznik práva užívat obytnou místnost, sice byla
dohoda o odevzdání a převzetí místnosti do užívání, avšak ta mohla být platně
uzavřena pouze tehdy, jestliže jí výše zmíněné rozhodnutí příslušného orgánu o
přidělení obytné místnosti předcházelo.
Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným
ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.), stejnou povahu mělo i rozhodnutí
ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s
byty (§ 1 odst. 2 a § 58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov. též Občanský
zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana
549. Jelikož podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, podléhaly
obytné místnosti (v zařízeních určených k trvalému bydlení) stejnému (tedy
přidělovacímu) právnímu režimu, jako tomu bylo u bytů, vydávaly rozhodnutí o
přidělení obytné místnosti - stejně jako rozhodnutí o přidělení bytů - místní
národní výbory nebo jiné orgány příslušné podle předpisů o hospodaření s byty
(§ 190 odst. 1 o. z.); i zde šlo tedy o rozhodnutí vydávaná ve správním řízení.
Z provedených důkazů nevyplynulo, že by bylo ve vztahu k předmětné ubytovací
jednotce vydáno ve správním řízení rozhodnutí o přidělení obytné místnosti
žalované (§ 190 odst. 1 o. z.). Za takové rozhodnutí nelze pokládat přípis
Národního výboru hl. m. P. ze dne 27. 9. 1990, adresovaný Bytovému podniku v
P., s. p.; uvedený přípis je totiž pouhým souhlasem "s přidělením ubytovací
jednotky", a nikoliv rozhodnutím o přidělení obytné místnosti ve smyslu § 190
odst. 1 o.z., vydaným ve správním řízení. Přitom v tzv. řízení sporném (jímž je
i řízení v dané věci) tíží procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní toho
z účastníků, který tvrdí skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozuje příznivé právní
následky. Tvrdila-li tedy dovolatelka, že se její právo užívat obytnou místnost
opírá o ustanovení § 190 odst. 2 o. z., bylo na ní, aby nabídla důkazy, z nichž
by vyplynula existence rozhodnutí (ve smyslu tohoto zákonného ustanovení) o
přidělení obytné místnosti, jako předpokladu pro uzavření dohody o odevzdání a
převzetí obytné místnosti do užívání, na jejímž základě takové právo vznikalo.
Žalovaná však žádné důkazy, týkající se zmíněného rozhodnutí nenabídla.
Při nedostatku rozhodnutí o přidělení obytné místnosti lze pokládat za správný
závěr, že žalované nevzniklo podle právních předpisů platných do 31. 12. 1991
ve vztahu k předmětné ubytovací jednotce právo užívat obytnou místnost, nemohlo
proto existovat ke dni 1. 1. 1992, a nemohlo se podle § 871 odst. 1 věty první
obč. zák. přeměnit na právo nájmu. Sporný právní vztah mezi účastníky se tedy
řídí smlouvou ze dne 28. 9. 1990 o užívání předmětné ubytovací jednotky, a
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tak nebyl dovolatelkou ani
v této části uplatněn opodstatněně.
Za této procesní situace je pro závěr o správnosti napadeného rozhodnutí právně
nevýznamná zbývající otázka, formulovaná dovolatelkou (analogické použití § 711
obč. zák. v případě výpovědi z nájmu obytných místností v zařízeních určených k
trvalému bydlení).
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit, a protože zároveň - jak
již bylo uvedeno - zde nejsou vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud - aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání žalované podle § 243b
odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci v tomto
stadiu řízení nevznikly prokazatelné výlohy spojené s uplatňováním či bráněním
práva, na jejichž náhradu by jinak proti žalované, která dovolacím řízení
nebyla úspěšná, měl právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová