26 Cdo 1118/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) Z. K., b) L. K., obou H., zastoupených Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, proti žalovaným 1. Stavebnímu bytovému družstvu Havířov, se sídlem v Havířově, Hornosušská 1041/2, IČO 00415227, zastoupenému JUDr. Stanislavem Mouralem, MBA, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 2663/150, 2. L. N., H., 3. A. M. (dříve N.), H., oběma zastoupeným JUDr. Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Pavlovova 586/8, o určení vlastnického práva k bytové jednotce, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 114 C 204/2013, o dovolání žalovaných 2. a 3. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2015, č. j. 56 Co 125/2015-382, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2015, č. j. 56 Co 125/2015-382, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou došlou soudu dne 28. 3. 2013 se žalobci domáhali určení, že 1. žalovaný je vlastníkem bytové jednotky o velikosti 3+1 nacházející se v budově v H. na pozemku parc. č. 332, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na listu vlastnictví č. 5794, se spoluvlastnickými podíly o velikosti 77/5000 na budově, zapsané na listu vlastnictví č. 3078, a 154/10000 na pozemku parc. č. 332 o výměře 742 m2, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaném na listu vlastnictví č. 4951, to vše v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Havířov, pro obec H., katastrální území B. (dále též jen „Byt“). Žalobu odůvodnili tím, že jim dne 28. 3. 1991 vzniklo společné členství v družstvu a právo společného nájmu (tehdy družstevního) Bytu. Dne 5. 9. 2007 uzavřela žalobkyně b) jako dlužník s J. M., B., smlouvu o půjčce na částku 350.000 Kč se splatností ke dni 6. 3. 2008, kterou tentýž den zajistili mimo jiné dohodou o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu spojenou s převodem práva nájmu Bytu (dále též jen „Dohoda“). Dne 8. 11. 2007 se stal J. M. na základě smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví Bytu s 1. žalovaným vlastníkem Bytu. Dne 11. 11. 2009 J. M. převedl vlastnické právo k Bytu na žalované 2. a 3. Tvrdili, že Dohoda je absolutně neplatná, neboť jejím skutečným účelem bylo zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, po splacení měly být členská práva a povinnosti převedeny zpět na žalobce, jednalo se tedy o smlouvu o zajišťovacím převodu práva, u níž však nebyla dodržena zákonem stanovená písemná forma a chyběly jí některé povinné náležitosti. Nemohlo tudíž dojít k zániku členství žalobců v družstvu, neplatná je proto i smlouva o bezúplatném převodu vlastnictví na J. M., který se tak nikdy nestal vlastníkem Bytu a nemohl tedy ani převést vlastnické právo k Bytu na žalované 2. a 3. Naléhavý právní zájem žalobci spatřovali v tom, že je třeba postavit na jisto, kdo je vlastníkem Bytu, jelikož se považují za členy 1. žalovaného. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, č. j. 114 C 204/2013-337 (jeho předchozí rozsudek ze dne 22. 11. 2013, č. j. 114 C 204/2013-79, kterým žalobě vyhověl, zrušil Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 5. 2014, č. j. 11 Co 129/2014-156, a vrátil mu jej k dalšímu řízení), žalobu zamítl a uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně nahradit náklady řízení.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 10. 2015, č. j. 56 Co 125/2015-382, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že
žalovaný 1. je vlastníkem Bytu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Po provedeném dokazování shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobkyně b), která byla společně s žalobcem a) členem 1. žalovaného (bytového družstva) a společným nájemcem Bytu, uzavřela 5. 9. 2007 s J. M. smlouvu o půjčce a Dohodu, která měla smlouvu o půjčce zajišťovat. Dne 8. 11. 2007 uzavřel J. M. s 1. žalovaným smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví Bytu (s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 17. 12. 2007) a 11. 11. 2009 kupní smlouvu s žalovanými 2. a 3., kteří byli (s účinky vkladu práva ke dni 7. 12. 2009) zapsáni v katastru nemovitostí jako společní vlastníci Bytu. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že Dohoda je absolutně neplatná, neboť ve skutečnosti plnila funkci smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Je-li Dohoda absolutně neplatná, J. M. se nestal členem 1. žalovaného a nájemcem Bytu a neplatná je tak i smlouva, kterou na něj 1. žalovaný převedl bezúplatně vlastnické právo k Bytu (§ 23 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Členy 1. žalovaného zůstali tedy žalobci a vlastníkem Bytu 1. žalovaný. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní 2. a 3. vlastnické právo k Bytu nabýt nemohli. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014 - § 3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) totiž nemohl oprávněný držitel – vyjma zákonem stanovených způsobů – nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka při pouhé dobré víře v tento zápis; otázkou dobré víry (na straně žalovaných 2. a 3.) se proto (na rozdíl od soudu prvního stupně) nezabýval. K nabytí vlastnického práva nemohlo dojít ani vydržením, neboť nebyla splněna jedna z podmínek vydržení, a to uplynutí desetileté vydržecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2. a 3. dovolání, poukazovali na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Namítali, že podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí i od nevlastníka, je nutné zkoumat dobrou víru oprávněných držitelů a následně zvážit, zda její ochrana v daném případě nepřeváží nad ochranou vlastnického práva původního vlastníka. Byt nabyli do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy, byli v dobré víře, že ho nabývají od jeho vlastníka, zrekonstruovali ho. Podrobně poukazovali na všechny okolnosti celého případu, včetně neplatnosti Dohody a následné spory, které se týkaly Bytu. Vytýkali odvolacímu soudu, že v souladu s § 3030 o. z. neaplikoval na tento případ ustanovení části první hlavy I. o. z. Měli za to, že byly splněny i všechny podmínky pro vydržení vlastnického práva k Bytu, byli v dobré víře, že nabývají vlastnické právo od vlastníka, a tím spíše se jejich dobrá víra vztahovala k nabytí členských práv a povinností v družstvu. Uplynula již i vydržecí doba, která je v případě nabytí členských práv a povinností v družstvu tříletá. Vznikl jim proto právní nárok na bezúplatný převod Bytu do jejich vlastnictví podle § 23 zákona o vlastnictví bytů. Dále vytýkali soudům, že neprovedly další důkazy, které navrhovali, a svůj postup řádně neodůvodnily. Navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobu zamítl, případně jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný 1. ve vyjádření k dovolání odkázal na svá dřívější vyjádření ve věci. Žalobci a) a b) v dovolacím vyjádření uvedli, že považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné, odkázali na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o nemožnosti nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka pouze na základě dobré víry v tento zápis. Vyvraceli názor dovolatele o vydržení členských práv a povinností v družstvu, včetně práva nájmu k Bytu. Zpochybňovali i dobrou víru žalovaných 2. a 3. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.”). Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení. Dovolání nemůže být přípustné pro výklad aplikace § 3030 o. z., neboť závěr odvolacího soudu, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn.
21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 3. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněný pod číslem 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při posouzení otázky, zda bylo možné podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka, se odvolací soud odchýlil od (současné) rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání je proto – pro řešení této otázky – přípustné. Protože žalovaným 2. a 3. mělo vzniknout vlastnické právo k Bytu před účinností o. z., je třeba tuto otázku posoudit podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák." (§ 3028 odst. 1, 2 o. z.). Otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí byla v judikatuře Nejvyšší i Ústavního soudu řešena opakovaně. Judikatura Nejvyššího soudu dlouhou dobu zaujímala právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12 2013 (resp. do 31. 12. 2014 - viz § 3064 o. z.) nemohlo - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V
důsledku nálezů Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12 či sp. zn. III. ÚS 415/15, sp. zn. III. ÚS 663/15) byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016. V něm Nejvyšší soud (nově) dospěl shodně s Ústavním soudem k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (§ 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Na dovolateli namítané otázce případného vydržení členských práv a povinností v družstvu napadené rozhodnutí nespočívá, jeho předmětem je totiž (pouze) určení vlastnického práva k Bytu, nikoli dalších práv (práva nájmu Bytu, popř. práva na bezúplatný převod vlastnického práva k Bytu). Protože odvolací soud otázku nabytí nemovitosti od nevlastníka řešil ve shodě s tehdejší rozhodovací praxí dovolacího soudu, která však byla posléze překonána, a nezabýval se tak otázkou dobré víry žalovaných 2. a 3. (nabyvatelů Bytu od nevlastníka), dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.