31 Cdo 353/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Jiřího Doležílka, JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Miroslava Feráka, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Miroslava
Galluse, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Kateřiny Hornochové,
JUDr. Pavla Krbka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Vladimíra Kůrky, JUDr. Pavla
Pavlíka a JUDr. Petra Vojtka, v právní věci žalobců a) P. P., b) D. P., oběma
zastoupených Václavem Petráskem, advokátem se sídlem ve Zlíně, J. A. Bati 5637,
proti žalovaným 1) M. P., a 2) Z. P., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Horákem,
advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/708, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 158/2014, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 10. listopadu 2015,
č. j. 60 Co 423/2015-257, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 10. listopadu 2015,
č. j. 60 Co 423/2015-257, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10.
září 2015, č. j. 36 C 158/2014-230, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
ve Zlíně k dalšímu řízení.
dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že smlouva o
zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce, kterou dne
23. prosince 2008 uzavřeli žalobci (převodci) s nabyvatelkou AZ-FINANCE, s. r.
o., je ve smyslu § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. pro neurčitost i rozpor se
zákonem absolutně neplatná. Nalézací soud však zohlednil situaci, kdy v
mezidobí (tj. od uvedeného zajišťovacího převodu vlastnického práva až do
podání této žaloby) došlo k následným (podle stavu zápisů v katastru
nemovitostí) vlastnickým převodům (na základě kupní smlouvy ze dne 29. června
2009 z prodávající AZ-FINANCE, s. r. o. na kupující FINANCE GROUP, a. s., na
základě kupní smlouvy ze dne 2. října 2009 z prodávající FINANCE GROUP, a. s.
na kupující manžele L. a I. K., a konečně na základě kupní smlouvy ze dne 19.
prosince 2012 z prodávajících manželů K. na kupující žalované). S odkazem na
nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 17.
dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, se soud prvního stupně dále zabýval
otázkou, zda jsou u žalovaných dány předpoklady pro nabytí vlastnického práva,
byť od nevlastníka, přičemž dospěl k pozitivnímu závěru. Konstatoval, že
žalovaní od počátku poukazovali na to, že při koupi bytu učinili vše, co bylo z
jejich strany možné, aby předešli případnému zpochybnění jejich vlastnického
práva. Oba shodně uvedli, že si v katastru nemovitostí ověřili, zda jsou
prodávající skutečně vlastníky bytu. Provedeným dokazováním bylo potvrzeno, že
v době prodeje byli manželé K. v katastru nemovitostí skutečně zapsáni jako
vlastníci bytu a žalovaní tak předmětný byt kupovali v dobré víře v zápis v
katastru nemovitostí a ve svém přesvědčení, že se platně stali vlastníky bytu,
byli následně utvrzeni, když i je katastrální úřad jako vlastníky zapsal. O
dobré víře žalovaných tak soud prvního stupně neměl žádných pochyb. Soud se
zabýval i okolnostmi na straně žalobců, kteří si podle jeho názoru v daném
případě počínali lehkomyslně; podepsali totiž smlouvu, která se stala podkladem
pro zápis vlastnického práva k bytu do katastru nemovitostí, a podepsali i
návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí, takže museli vědět (i kdyby pečlivě nečetli předmětnou smlouvu),
že vlastnické právo k bytu převádějí. Žalovaní, kteří při koupi bytu naplnili
všechny zákonné předpoklady pro nabytí vlastnického práva převodem, nevěděli
ani nemohli vědět, že kupují od nevlastníka, neboť tato skutečnost pro ně
prakticky nebyla seznatelná. Neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva
tak nemůže jít k jejich tíži, proto jim soud jakožto dobrověrným nabyvatelům
poskytl ochranu a žalobu na určení vlastnického práva žalobců, jimž vlastnické
právo k bytu zaniklo, zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalovaní vycházeli při koupi bytu
ze zápisu z katastru nemovitostí a byli oprávněně přesvědčeni vzhledem k jiným
okolnostem o tom, že prodávající jsou vlastníky předmětné bytové jednotky.
Problematická smlouva o zajišťovacím převodu práva, jejíž neplatnost je žalobci
dovozována, byla titulem převodu vlastnictví ve čtvrté řadě předchozích
vlastníků a navíc v době před 5 lety, když v mezidobí nebylo zjištěno, že by
neplatnost této smlouvy byla nějakým způsobem uplatněna. Už jen to, že žalobci
nezpochybnili platnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva v této uplynulé
době 5 let, vede u žalovaných ke vzniku dobré víry, že nabytí vlastnictví k
předmětné bytové jednotce bylo v souladu se zákonem a od oprávněných vlastníků.
Soud prvního stupně správně v souladu s aktuální rozhodovací praxí Ústavního
soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 2219/12,
I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn. II. ÚS
800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12 nebo sp. zn. IV. ÚS 4684/12) a s poukazem na
základní ústavní principy – princip právní jistoty, princip důvěry v akty
státu, ochrany dobré víry a princip ochrany nabytých práv – poskytl ochranu
dobrověrným nabyvatelům vlastnického práva a žalobu zamítl. Z těchto důvodů
byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. odvolacím soudem
potvrzen.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) rozsudkem ze dne 30. června 2015, č. j. 30 Cdo 1730/2015-218
(poznámka: všechna v tomto rozhodnutí označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz, a označená rozhodnutí Ústavního soudu na internetových
stránkách http://nalus.usoud.cz), zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud přistoupil k vydání kasačního rozhodnutí (ve stručnosti shrnuto)
ve světle odkazu na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013,
publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015
(dále již „R 16/2015“) a navazující judikaturu a vyložil, proč se v řešení této
právní otázky odchyluje od rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 10. září 2015, č. j. 36 C
158/2014-230, určil, že žalobci vlastní ve společném jmění označenou bytovou
jednotku spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech
označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobci v souvislosti se smlouvou o půjčce uzavřeli se společností
AZ-FINANCE, s. r. o. mimo jiné smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického
práva k předmětné bytové jednotce, kterou však shledal (pro neurčitost i pro
rozpor se zákonem) podle § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. absolutně neplatnou. S
ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu, že nabýt vlastnické právo od
nevlastníka lze jen na základě zákona, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní
se vlastníky bytu nestali (na základě absolutně neplatné smlouvy o zajišťovacím
převodu vlastnického práva žalobci nepřevedli vlastnické právo k bytu na
společnost AZ-FINANCE, s. r. o., která se vlastnicí bytové jednotky nestala, a
jako nevlastník tudíž nemohla vlastnické právo k bytu převést ani dále). Dále
uvedl, že „Dle závazného právního názoru dovolacího soudu mohla žalovanými
tvrzená dobrá víra v zápis do katastru nemovitostí založit jen jejich
oprávněnou držbu, přičemž desetiletá vydržecí doba neuplynula, ani pokud by
dobrá víra svědčila i právním předchůdcům žalovaných. Za této situace se soud v
odůvodnění rozhodnutí okolnostmi, na základě nichž již dříve dospěl k závěru,
že žalovaní uzavřeli kupní smlouvu v dobré víře a ta jim svědčila až do
okamžiku, kdy jim byla doručena žaloba v projednávané věci...nezabýval, neboť
podle rozhodnutí dovolacího soudu nemohly na rozhodnutí ve věci nic změnit. S
ohledem na vše shora uvedené soud uzavřel, že vlastnické právo k bytu svědčí
žalobcům, proto jejich žalobě vyhověl. Pro úplnost odůvodnění soud uvádí, že si
je vědom závaznosti nálezů Ústavního soudu, který v neposlední řadě i ve svém
nálezu sp. zn. IV. ÚS 402/15 ze dne 8. 6. 2015 zdůraznil, že je povinností
nalézacích soudů zabývat se otázkou dobré víry nabyvatelů a podle
individuálních okolností konkrétního případu posoudit případnou kolizi jejich
dobré víry a vlastnického práva původního vlastníka. Právní úvahy dovolacího
soudu vyjádřené v jeho kasačním rozhodnutí již Ústavní soud odmítl (např. již
zmíněné rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 402/15). Pokud však Nejvyšší soud i po nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 setrvává na svém již dříve judikovaném
závěru, že nabytí vlastnického práva pouze na základě dobré víry v zápis do
katastru nemovitostí občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 nepřipouštěl (viz
rozhodnutí jeho velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1168/2013) a opakovaně se
vyjádřil, že právní názor Ústavního soudu bude respektovat pouze, bude-li jím
vázán v konkrétní věci, jinak věc předloží velkému senátu Nejvyššího soudu,
který rozhodne stejně jako ve věci sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (viz stanovisko
Nejvyššího soudu citované v odůvodnění nálezu Ústavního soudu IV.
ÚS 402/15
(poznámka Nejvyššího soudu: jde o vyjádření předsedy senátu 30 Cdo k předmětné
ústavní stížnosti, o němž ovšem soud prvního stupně po obsahové stránce zjevně
nepřesně referuje), je soud toho názoru, že nelze dále prodlužovat nejistotu
účastníků a zvyšovat jejich náklady vynakládané na vedení soudního sporu, což
lze podle stanoviska dovolacího soudu očekávat, budou-li soudy rozhodovat v
souladu s judikaturou Ústavního soudu, tedy v rozporu s právním názorem soudu
dovolacího, a je třeba umožnit účastníkům, o jejichž práva tu jde, aby co
nejdříve mohli předložit projednávanou věc k posouzení Ústavnímu soudu.“
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 10. listopadu 2015, č. j.
60 Co 423/2015-257, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na §§ 37, odst. 1, § 39 a §
553 obč. zák. uzavřel, že „Soud I. stupně se předmětnou věcí z pohledu shora
uvedených ustanovení zabýval, z provedeného dokazování učinil správná skutková
zjištění, z nichž dospěl ke správným právním závěrům. Odůvodnění rozsudku soudu
I. stupně je správné a přesvědčivé a odvolací soud na ně pro stručnost
odkazuje. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle
§ 219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s hodnocením důkazů
učiněným soudem I. stupně, z těchto důkazů učiněných skutkových závěrů a také s
právním hodnocením učiněným soudem I. stupně, a to ve vztahu k oběma výrokům
rozsudku. Soud I. stupně věc řádně a podrobně odůvodnil ve vztahu k oběma
výrokům, odvolací soud se s tímto odůvodněním zcela ztotožňuje, a proto na
odůvodnění rozsudku soudu I. stupně zcela odkazuje.“
Proti tomu rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňují v něm dovolací důvod
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklad přípustnosti ve smyslu §
237 o. s. ř. spatřují (jak lze vyvodit z obsahu jejich dovolání) v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky týkající se nabytí nemovitosti od
nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí,
která by dovolacím soudem – s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu –
měla být vyřešena jinak. Dovolatelé odkazují na příslušná rozhodnutí Ústavního
soudu zabývající se předmětnou problematikou a v závěru svého dovolání odkazují
na nález Ústavního soudu ze dne 8. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, jímž byl
odmítnut právní názor R 16/2015 mimo jiné z důvodu, že Ústavní soud netvrdí
(netvrdil), že dobrá víra je jedním ze způsobů nabytí vlastnictví, a nevytvořil
tedy nový způsob nabytí vlastnického práva, jak je mu podsouváno; Ústavní soud
pouze argumentoval, že dobré víře je třeba dát přednost před tvrzenými nároky
předchozích vlastníků, respektive tyto záležitosti poměřovat. Dovolatelé proto
navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc dovolacímu
soudu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že lze nabýt
vlastnické právo k nemovité věci na základě (pouhé) dobré víry v zápis v
katastru nemovitostí, a to za právní úpravy platné a účinné do 31. prosince
2013, respektive že je třeba upřednostnit ochranu dobré víry nabyvatelů před
nároky předešlých vlastníků.
Žalobci se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.
Tříčlenný senát č. 30, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání
projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky nabytí vlastnického
práva k nemovitosti podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. od nevlastníka s
ohledem na dobrou víru nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, k odlišnému
názoru od toho, jenž byl vyjádřen v jeho předchozím kasačním rozsudku ze dne
30. června 2015, č. j. 30 Cdo 1730/2015-218, především však v R 16/2015, ve
kterém byl vyložen a odůvodněn právní názor, že „Podle právního řádu platného a
účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz § 3064 o. z.) nemohlo
(nemůže) – vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný
držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt
vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.“
V předkládací zprávě senát č. 30 Cdo uvedl, že „Vzhledem k tomu, že judikatura
Ústavního soudu v řešení otázky ‚nemo plus iuris‘ naopak v poměrech platnosti a
účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. připouští nabytí nemovitosti od
nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí,
přičemž takto již shodně judikovaly všechny senáty Ústavního soudu (což lze de
facto z materiálního hlediska přirovnat k plenárnímu rozhodnutí Ústavního
soudu), když v aktuálním nálezu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. III. ÚS
663/15, Ústavní soud konstatuje, že ‚Napadenými rozhodnutími zároveň došlo k
porušení principu závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst.
2 Ústavy, a to s ohledem na opakovanou neochotu Nejvyššího soudu respektovat
názor Ústavního soudu...‘, senátu 30 Cdo nezbývá, než respektovat uvedenou
judikaturu Ústavního soudu.
Proto tříčlenný senát č. 30 rozhodl o postoupení věci podle § 20 zákona č.
6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký
senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s § 19 a 20
odst. 1 uvedeného zákona.
V posuzované věci předmětem dovolání je posouzení otázky nabytí nemovitosti
zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré
víře v zápis v katastru nemovitostí. Ačkoliv dosavadní judikatura Nejvyššího
soudu zaujímala právní názor, že nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka,
kterýžto právní názor (posléze aprobovaný občanskoprávním a obchodním kolegiem
Nejvyššího soudu) velký senát zaujal v R 16/2015, nelze pominout, že všechny
senáty Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS
3061/11, sp. zn. II. ÚS 800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12,
sp. zn. I. ÚS 2219/2012, sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp.
zn. III. ÚS 663/15) dospěly k závěru, že (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění
těchto nálezů) podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt
vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka,
a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí coby
právní důsledek aplikace principu právní jistoty a ochrany nabytých práv a
majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod.
V situaci, kdy všechny senáty Ústavního soudu postupně ve svých shora
označených nálezech shodně zaujaly právní názor o možnosti nabytí vlastnického
práva od nevlastníka z důvodu dobré víry nabyvatele v zápis do katastru
nemovitostí, nezbývá Nejvyššímu soudu než – jak je s odkazem na čl. 89 odst. 2
Ústavy České republiky zdůrazněno např. v aktuálním nálezu Ústavního soudu ze
dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 – respektovat takto ustálenou
judikaturu Ústavního soudu. Činí tak i za situace, kdy Ústavní soud dle
dovolacího soudu nevyjasnil dostatečně přesvědčivě možnou koexistenci nabytí
vlastnictví vydržením a nabytí vlastnictví na základě dobré víry, neboť
podmínky pro argumentovatelnou oponenturu (viz nález sp. zn. IV ÚS 301/05)) zde
již dány nejsou.
Jestliže ani v aktuálním nálezu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. III. ÚS
663/15, Ústavní soud právní argumenty Nejvyššího soudu jím dříve vyjádřené
nepřijal, a tedy má Ústavní soud za to, že veškerá právní argumentace
Nejvyššího soudu k problematice „nemo plus iuris“ byla již argumentačně
Ústavním soudem zcela překlenuta, je Nejvyšší soud toho právního názoru, že za
této judikatorně nejednotné situace nezbývá, než učinit závěr, že je třeba
respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní názor o možnosti nabytí
nemovitosti od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy, tak, jak je co do
skutkové podstaty vymezen v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna
2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, na nějž Ústavní soud ve svých navazujících
rozhodnutích ustáleně odkazuje.
Velký senát vychází z toho, že v důsledku zrušujících nálezů Ústavního soudu
bylo dotčeno sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž je ve smyslu čl. 92
zák. č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, vrcholným soudním orgánem ve věcech
patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní
soud nebo Nejvyšší správní soud, a jenž dle § 14 odst. 1, zák. č. 6/2002 Sb.
rozhodováním o mimořádných opravných prostředcích zajišťuje jednotu a zákonnost
rozhodování. V takovém případě je na místě rozpor v judikatuře uvedený ve
zrušeném rozhodnutí Nejvyššího soudu odstranit leda postupem podle § 20 odst. 1
posledně uvedeného zákona, a to i tehdy, je-li důvodem pro případnou odlišnost
názoru závazný názor Ústavního soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
června 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, uveřejněný pod číslem 121/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Velký senát proto ve shodě s připomenutou konstantní judikaturou Ústavního
soudu uzavírá, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31.
prosince 2014 (k tomu srov. 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě
dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Jestliže odvolací soud otázku nabytí nemovitosti od nevlastníka řešil ve shodě
s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, respektive vycházel-
li při rozhodování z právního názoru dovolacího soudu obsaženého v jeho shora
označeném kasačním rozhodnutí, a nadto nesprávně měl za to, že v daném případě
Nejvyšší soud učinil v řešení právní otázky „nemo plus iuris“ závazný právní
názor, ačkoliv podstatou zrušovacího rozhodnutí byla absence právního posouzení
věci jak odvolacím soudem, tak i soudem prvního stupně, velkému senátu
Nejvyššího soudu za těchto okolností nezbylo, než napadený rozsudek odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit.
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř.
zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2016
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu