30 Cdo 1730/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a)
P. P., b) D. P., oběma zastoupených Václavem Petráskem, advokátem se sídlem ve
Zlíně, J. A. Bati 5637, proti žalovaným 1) M. P., 2) Z. P., oběma zastoupeným
JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/708, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 158/2014, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6.
ledna 2015, č. j. 60 Co 507/2014-184, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. ledna 2015, č. j.
60 Co 507/2014-184, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. října
2014, č. j. 36 C 158/2014-149, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Zlíně k dalšímu řízení.
dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že smlouva o
zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce, kterou dne
23. prosince 2008 uzavřeli žalobci (převodci) s nabyvatelkou AZ-FINANCE, s. r. o., je ve smyslu § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. pro neurčitost i rozpor se
zákonem absolutně neplatná. Nalézací soud však zohlednil situaci, kdy v
mezidobí (tj. od uvedeného zajišťovacího převodu vlastnického práva až do
podání této žaloby) došlo k následným (podle stavu zápisů v katastru
nemovitostí) vlastnickým převodům (na základě kupní smlouvy ze dne 29. června
2009 z prodávající AZ-FINANCE, s. r. o. na kupující FINANCE GROUP, a. s., na
základě kupní smlouvy ze dne 2. října 2009 z prodávající FINANCE GROUP, a. s. na kupující manžele L. a I. K. a konečně na základě kupní smlouvy ze dne 19. prosince 2012 z prodávajících manželů K. na kupující žalované). S odkazem na
nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, se soud prvního stupně dále zabýval
otázkou, zda jsou u žalovaných dány předpoklady pro originární nabytí
vlastnického práva, byť od nevlastníka, přičemž dospěl k pozitivnímu závěru. Konstatoval, že žalovaní od počátku poukazovali na to, že při koupi bytu
učinili vše, co bylo z jejich strany možné, aby předešli případnému zpochybnění
jejich vlastnického práva. Oba shodně uvedli, že si v katastru nemovitostí
ověřili, zda jsou prodávající skutečně vlastníky bytu. Provedeným dokazováním
bylo potvrzeno, že v době prodeje byli manželé K. v katastru nemovitostí
skutečně zapsáni jako vlastníci bytu a žalovaní tak předmětný byt kupovali v
dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a ve svém přesvědčení, že se platně
stali vlastníky bytu, byli následně utvrzeni, když i je katastrální úřad jako
vlastníky zapsal. O dobré víře žalovaných tak soud prvního stupně neměl žádných
pochyb. Soud se zabýval i okolnostmi na straně žalobců, kteří si podle jeho
názoru v daném případě počínali lehkomyslně; podepsali totiž smlouvu, která se
stala podkladem pro zápis vlastnického práva k bytu do katastru nemovitostí, a
podepsali i návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí, takže museli vědět (i kdyby pečlivě nečetli předmětnou
smlouvu), že vlastnické právo k bytu převádějí. Žalovaní, kteří při koupi bytu
naplnili všechny zákonné předpoklady pro nabytí vlastnického práva převodem,
nevěděli, že byt kupují od nevlastníka, neboť tato skutečnost pro ně prakticky
nebyla seznatelná. Neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva tak nemůže
jít k jejich tíži, proto jim soud jakožto dobrověrným nabyvatelům poskytl
ochranu a žalobu na určení vlastnického práva žalobců, jimž vlastnické právo k
bytu zaniklo, zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalovaní vycházeli při koupi bytu
ze zápisu z katastru nemovitostí a byli oprávněně přesvědčeni vzhledem k jiným
okolnostem o tom, že prodávající jsou vlastníky předmětné bytové jednotky. Problematická smlouva o zajišťovacím převodu práva, jejíž neplatnost je žalobci
dovozována, byla titulem převodu vlastnictví ve čtvrté řadě předchozích
vlastníků a navíc v době před 5 lety, když v mezidobí nebylo zjištěno, že by
neplatnost této smlouvy byla nějakým způsobem uplatněna. Už jen to, že žalobci
nezpochybnili platnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva v této uplynulé
době 5 let, vede u žalovaných ke vzniku dobré víry, že nabytí vlastnictví k
předmětné bytové jednotce bylo v souladu se zákonem a od oprávněných vlastníků. Soud prvního stupně správně v souladu s aktuální rozhodovací praxí Ústavního
soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 2219/12,
I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn. II. ÚS
800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12 nebo sp. zn. IV. ÚS 4684/12) a s poukazem na
základní ústavní principy – princip právní jistoty, princip důvěry v akty
státu, ochrany dobré víry a princip ochrany nabytých práv – poskytl ochranu
dobrověrným nabyvatelům vlastnického práva a žalobu zamítl. Z těchto důvodů
byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. odvolací soudem potvrzen. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“)
prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených
náležitostí) řádné dovolání, v němž předpoklad přípustnosti dovolání vymezují
tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky
nabytí nemovité věci od nevlastníka, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelé v tomto
směru odkazují na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. září
2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009). Dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil rozsudek
odvolacího soud, podané žalobě zcela vyhověl a rozhodl též o náhradě nákladů
řízení před soudy všech stupňů. Žalovaní ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání naopak přisvědčili
(jako věcně správnému) rozhodnutí odvolacího soudu., které je podle jejich
názoru v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Navrhli, aby Nejvyšší soud
podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), s přihlédnutím k § 3028
odst. 1 a 2 o. z. (Hlava II, díl I, oddíl I o. z.), věc posoudil podle
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění a dospěl k závěru, že
dovolání žalobců je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné i důvodné, neboť
odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se při řešení právní otázky
nabytí nemovité věci od nevlastníka odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně
ohledně nabytí předmětné bytové jednotky žalovanými od nevlastníka, a to s
ohledem na jejich dobrou víru v zápis v katastru nemovitostí. Odvolací soud
sice odkázal na shora cit.
rozhodnutí Ústavního soudu (v tom kterém rozsahu
zabývající se materií nabytí nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí od
nevlastníka), nicméně v rámci zaujatého právního názoru nezprostředkoval (když
tak neučinil ani soud prvního stupně ve svém rozsudku) žádnou právně
kvalifikační úvahu v otázce jím sledované aplikace hmotného práva při zjištění
dobré víry u žalovaných, případně ústavně právního předpisu, na jehož základě
dospěl k závěru o nabytí uvedené bytové jednotky žalovanými, když za takovýto
právně kvalifikační závěr nelze považovat obecný odkaz na jednotlivé právní
principy (k tomu srov. poznámky níže). Přitom Nejvyšší soud např. v rozsudku
ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (všechna zde označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního
soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz) vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže
soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení – v rámci právního posouzení věci –
učinil pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně
vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní
pravidlo chování a z jakého důvodů bylo na zjištěný skutkový stav použito. K
tomu lze doplnit, že stejná situace nastane tehdy, jestliže odvolací soud k
odkazu na jím citovanou judikaturu Ústavního soudu stran právního posouzení
věci cituje některé obecné právní principy, bez relevantního promítnutí své
aplikační úvahy ve spojitosti s příslušným ústavně právním předpisem. Nejvyšší soud pak považuje za žádoucí poukázat na své závěry, které učinil ve
svém nedávném rozsudku ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 206/2015, a jež
plně doléhají i na tuto posuzovanou věc:
„Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 18. června 2014, sp. zn. 30 Cdo
1717/2014, zdůraznil, že potřeba vyložení právně kvalifikačního závěru ohledně
nabytí vlastnictví nemovité věci od nevlastníka, odhlédnuvše od splnění
elementární povinnosti soudu ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., vyvěrá i z toho,
že zatímco Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, čerpá především ze závěrů přijatých v jeho nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 165/11, mj. v tom směru, že obecné soudy jsou
povinny se zabývat otázkou dobré víry nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v
katastru nemovitostí a poskytnout mu ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11
Listiny základních práv a svobod, v aktuálním a velmi obšírně odůvodněném
nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, Ústavní soud zase dospěl
při řešení obdobného případu k závěru, že ‚Dochází tak v takových případech ke
kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu
majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického
práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny.
Nelze-li v konkrétním případě
zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s
obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné
souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální
okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.‘
V situaci, kdy občanský zákoník č. 40/1964 Sb. neupravoval - mimo zákonem
stanovené případy (např. na základě právního institutu vydržení) - nabytí
vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka, a to na základě pouhé dobré
víry nabyvatele nemovitosti v zápis do katastru nemovitostí [k tomu srov. též
např. důvodovou zprávu zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastr
nemovitostí): arg.: ‚Dosavadní právní úprava umožňuje skutečnému vlastníkovi
nemovitosti, aby se domohl vlastnického práva i na osobě, která nabyla
vlastnické právo od osoby, která byla v katastru zapsána jako vlastník. A to i
přesto, že skutečný vlastník si v rozporu s ohlašovací povinnosti ponechal po
dlouhou dobu doklady o svém vlastnictví pro sebe, nepožádal o zápis svého
vlastnického práva ve svůj prospěch a nečinně po dlouhou dobu přihlížel, že
podle zápisů v katastru je jako vlastník zapsán někdo zcela jiný. Takto může
skutečný vlastník, který se o zápis svého vlastnického práva nepostará,
rozvrátit celý řetězec nabývacích jednání vycházejících z důvěry v pravdivost
zápisů v katastru. Obezřetní investoři, kterým je nedostatečné uplatnění zásady
materiální publicity známo, na zápisy v katastru nespoléhají a sami prověřují
nabývací tituly těch, se kterými jednají, a to nejméně po vydržecí dobu směrem
do minulosti. Tím je ovšem oslaben vlastní smysl vedení katastru jako
důvěryhodné evidence právních vztahů k nemovitostem.‘], měl odvolací soud v
rámci zaujatého právního názoru v odůvodnění svého rozhodnutí zprostředkovat
svůj právně kvalifikační závěr, měl-li za to, že v daném případě soud prvního
stupně správně vyřešil právní otázku dobré víry žalovaných v souvislosti s
nabytím jejich nemovitého majetku, ačkoliv nevyložil, na základě jakého
právního předpisu tak činí, když pouhý odkaz na judikaturu Ústavního soudu –
jak již bylo zdůrazněno shora – zprostředkování (podle odvolacího soudu) v
úvahu přicházejícího právně kvalifikačního závěru pochopitelně nenahrazuje. Právně kvalifikační závěr nelze ani spojovat s úvahou odvolacího soudu o právní
reglementaci dané materie v novém občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., v němž je
zakotvena (nikoliv však jako bezvýjimečná) zásada materiální publicity. Bezcenná je proto právní argumentace, že uvedený vývoj právní úpravy
přisvědčuje k reflektování závěru o možnosti (či nutnosti) nabytí nemovitosti
dobrověrným nabyvatelem. Právě naopak, uvedený legislativní vývoj i sdělení
zákonodárce (v podobě např. důvodové zprávy k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb. – viz citace shora) zcela jasně svědčí o opaku, že podle tehdejší
právní úpravy (a to i z hlediska ústavněprávních předpisů) taková možnost,
resp. takový způsob nabytí nemovitého majetku nepřipouštěla.
Stejný právní
názor byl ustálen i v právní doktríně a náznak opačného názoru se ani neobjevil
u členů rekodifikační komise nového občanského zákoníku. Bez odpovídajícího právně kvalifikačního závěru je nejen soudní rozhodnutí
nepřezkoumatelné, ale absence právního posouzení věci jde současně na vrub jeho
věcné správnosti; v takovém případě je pak dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. vždy naplněn. Jen pro úplnost – zcela nesprávné je konstatování soudu prvního stupně v
odůvodnění jeho rozsudku, že právní názor o možnost nabytí nemovitosti od
nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí se
podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo
2367/2012, neboť v tomto případě byl Nejvyšší soud v důsledku (již shora
opakovaně zmiňovaného) kasačního nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2011,
sp. zn. II. ÚS 165/11, vázán právním názorem Ústavního soudu, takže neměl žádný
procesní prostor přiklonit se ke své ustálené judikatuře. V případě odkazu na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/11, je pak
zapotřebí při práci s judikaturou zohlednit, že uvedené rozhodnutí se zjevně
odchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a tímto senátem vyřešená věc
měla být správně předložena ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v rozhodném znění, k rozhodnutí
velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu [k tomu
srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ale také vyjádření
tehdejšího předsedy senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu JUDr. Ludvíka Davida CSc. v
příspěvku: O dobré víře při nabytí nemovitosti od (eventuálního) nevlastníka,
in Právní rozhledy č. 2/2013, str, 62 a násl., ve kterém uvedený autor uvádí,
že v cit. rozhodnutí či v dalším rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2652/2011, ‚senát 28
Cdo (...) nesměřoval proti konstantní judikatuře Nejvyššího soudu a ani se
nevymezil proti zásadě nemo plus iuris...‘]. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/5357/2014,
zaujal právní názor, že k zavedení skutkové podstaty nabytí od nevlastníka na
základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí došlo až nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, v němž bylo mj. reagováno na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu poukazující na dosavadní
absenci vymezení skutkové podstaty tohoto způsobu nabytí nemovité věci v našem
právním řádu. Podle Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012) naplnění nové skutkové
podstaty nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem od nevlastníka mají
předcházet tři následující kroky. Jak uvádí Ústavní soud v cit. nálezu, ‚Pokud jde o první krok, tj. identifikaci
dotčených práv, v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného
nabyvatele na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu a vlastnického
práva původního vlastníka dle čl. 11 odst. 1 a čl.
1 Dodatkového protokolu.... Pokud jde o druhý krok, usilující zachovat maximum z obou dotčených práv, zde
bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého případu. Na jednu stranu bude
mnohdy zřejmé, že je nemožné chránit daná dvě práva současně, neboť se vzájemně
vylučují. Buď tedy bude poskytnuta ochrana dobrověrnému nabyvateli a uznán
zánik vlastnického práva původního vlastníka, nebo bude uznáno vlastnické právo
původního vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude
muset ustoupit.‘
V rámci třetího kroku má být podle Ústavního soudu řešen střet dotčených práv,
a to v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. ‚Na
druhou stranu si však lze představit i takové případy, kdy bude možné
kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek)
spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty. Řešení tohoto druhého kroku tak
bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Pokud pak
bude přistoupeno ke třetímu, poslednímu kroku, bude v něm potřeba v každém
případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti, dopadající na
všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti
konkrétního rozhodovaného případu.‘
Za objektivní okolnosti považuje Ústavní soud poskytnutí dobrověrnému
nabyvateli ochranu, neboť nelze snižovat důvěru jednotlivců v akty veřejné
moci. Další okolností byla nedostatečná a polovičatá právní úprava zásady
materiální publicity katastru nemovitostí podle § 11 zákona č. 265/1992 Sb. ‚ústící dokonce v její neslučitelnost s ústavními maximami, zejména principy
právní jistoty a ochrany nabytých práv.‘
Za individuální okolnosti případu, které je třeba podle Ústavního soudu
zohlednit při posouzení poskytnutí ochrany dobrověrnému nabyvateli, je pak
třeba považovat např.:
- délku doby, která uběhla od vadného zápisu (tj. učiněného na základě
absolutně neplatného převodního právního úkonu) do katastru nemovitostí, než se
původní vlastník začal domáhat svého práva;
- okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a
následnému zápisu došlo (zejména, zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se
původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení),
investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil. Podle
Ústavního soudu ‚pokud dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou
osobu, kteréžto případy nejsou zcela ojedinělé, bude mít v eventuálním
vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu
vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici. V převážné většině takových případů
totiž bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický
vztah původního vlastníka, tedy stav předcházející podvodnému jednání.‘
Podle [do 31. 12. 2013 – k tomu srov. § 67 bod 1. zákona č. 256/2013 Sb., o
katastru nemovitostí (katastrální zákon)] tehdy platného a účinného § 11 zákona
č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,
v rozhodném znění, ‚Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu
1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže
musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.‘ Jak plyne z
nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, Ústavní soud při formulování nové skutkové
podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka však dobrou víru nabyvatele
nepresumuje ve smyslu právě citovaného ustanovení, nýbrž (v odůvodnění svého
nálezu – bod č. 47) výslovně stanoví, že ‚samu existenci dobré víry dalšího
nabyvatele je třeba vždy náležitě posoudit a přísně hodnotit, s ohledem na
všechny (roz. shora příkladmo vyložené) okolnosti nabytí předmětných
nemovitostí dalším nabyvatelem.‘ A jak kupř. zmínil Nejvyšší soud v usnesení ze
dne 21. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 5261/2014 (kdy byl – stejně jako soudy obou
stupňů – vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho nálezu ze dne
13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11), uvedenou ‚situaci je zapotřebí
oddělovat od posouzení dobré víry oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1
obč. zák. ve vztahu k posouzení podmínek originárního nabytí nemovitosti
vydržením podle § 134 obč. zák.‘
V reakci na dosavadní rozpornou judikaturu Ústavního soudu ovšem velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne
12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí pod číslem 16/2015, čímž lze také uzavřít, že dále uvedený právní
názor sdílí celé občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu) vyložil a
odůvodnil právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, viz § 3064 o. z.) nemohl (nemůže) –
vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl
při pouhé dobré víře v zápis v katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Nejvyšší soud tedy i
nadále vychází z plenární judikatury Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS
75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (jíž jsou podle jeho mínění podřízeny i tříčlenné
senáty Ústavního soudu), z nichž vyplývá (jak také formuloval velký senát v
posledně označeném rozsudku), že ‚pouze zákonem stanovené způsoby nabytí
vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro
případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy A a B poté, co B
převedl své vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné
odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit
věcněprávní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný
nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej...nemůže pozbýt. Popsaný model je tak
třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého
počátku absolutně neplatná.‘ [k tomu srov. třeba i důvodovou zprávu k zákonu č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), v níž je obsažen
totožný právní názor, který zaujímá Nejvyšší soud, dále např.
závěry
převažující právní doktríny zapovídající nabytí nemovitosti od nevlastníka
podle předchozí civilní úpravy či těmto závěrům přisvědčující judikaturu i
Ústavního soudu – rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 91/98, sp. zn. II. ÚS
349/03, sp. zn. I. ÚS 226/98, sp. zn. ÚS II. 77/2000, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, sp. zn. I. ÚS 3391/10, sp. zn. IV. ÚS 2469/11, sp. zn. II. ÚS
3676/11]. V usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4577/2014, Nejvyšší soud navázal
na judikovaný právní názor svého velkého senátu ve věci sp. zn. 31 Cdo
1168/2013. Přihlédl k právním závěrům plynoucím z nálezu Ústavního soudu ze dne
17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a poté s ohledem na v cit. nálezu nově
vymezenou skutkovou podstatu nabytí nemovitostí od nevlastníka dobrověrným
nabyvatelem konstatoval, že: ‚Má-li být ovšem v daném směru opomenut právní
institut oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 o. z. a prostřednictvím
principů právní jistoty a ochrany nabytých práv prosazován (zákonem neupravený)
nabývací titul vlastnického práva k nemovité věci na základě pouhé dobré víry
nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, pak je třeba v této souvislosti mj. poukázat na plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, v němž se také uvádí, že ‚Akceptace i dalších pramenů, kromě
psaného práva (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich
poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda
lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.“
Ústavní soud na tuto otázku odpověděl v tom směru, že: „V systému psaného práva
má přitom obecné právní pravidlo (obecný právní princip) charakter samostatného
pramene práva pouze preater lege (čili pokud psané právo nestanoví jinak). Občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2014 ovšem taková pravidla
(pro nabytí nemovité věci od nevlastníka) stanovil (srov. § 130 a násl. obč. zák.), takže není-li možné přímou aplikací obecného právního principu negovat
příslušné psané právní pravidlo (lze je však pochopitelně prostřednictvím
takového principu interpretovat), je pak otázkou, do jaké míry lze při řešení
otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka považovat přijatou tezi oprávněného
držitele mimo dosah § 130 obč. zák. v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012, za souladnou s jeho plenárním nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS
33/97 a na něj navazující judikaturou.‘“
Protože je ze shora uvedeného důvodu právní posouzení věci odvolacím soudem
nesprávné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s.
ř.). Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.
s. ř.).
Bude nyní na soudu prvního stupně, aby při meritorním rozhodování zohlednil
připomenutou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a aby svůj právně
kvalifikační závěr - vtělený do právního posouzení věci - zákonu odpovídajícím
způsobem vyložil v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku (§ 157 odst.
2 o. s. ř.). Nejvyšší soud připomíná, že první tři „převody vlastnického práva“
k předmětné bytové jednotce se zrealizovaly během necelého jediného roku (v
období od 23. prosince 2008 do 9. října 2009).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu