30 Cdo 4577/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce Mgr. Lukáše Stočka, advokáta se sídlem v Novém Jičíně, K nemocnici
18, jako insolvenčního správce dlužníka P. H., zastoupeného Mgr. René Gemmelem,
advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované
PARTR spol. s. r. o., se sídlem ve Slušovicích, Všemina 24, identifikační číslo
osoby 607 28 515, zastoupené JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem se sídlem ve
Zlíně, nám. T. G. Masaryka 588, za účasti P. G., vedlejšího účastníka na straně
žalované, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně,
Rašínova 68/3, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 17 C 162/2011, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna
2014, č. j. 57 Co 377/2013-287, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2014, č. j. 57 Co
377/2013-287, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském
Meziříčí, ze dne 21. ledna 2013, č. j. 17 C 162/2011-157, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně, pobočce ve Vsetíně, k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 24. října 2001 byla uzavřena
mezi P. H. (dlužníkem a převodcem) a P. G. (věřitelem a nabyvatelem) smlouva o
zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jejímž
účelem bylo zajištění pohledávky (z titulu smlouvy o půjčce z téhož dne) P. G.
ve výši 4.450.000,- Kč (se splatností dne 21. listopadu 2001) za dlužníkem P.
H. S odkazem na rozsudek (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia)
Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, dospěl nalézací soud k
závěru, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva vykazuje
(pro její ujednání v bodu X.) znaky tzv. propadné zástavy, je v rozporu s § 169
písm. e) obč. zák. a je tudíž ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná.
Současně ovšem s odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále
již „Ústavní soud“) připouštějící nabytí vlastnického práva k nemovitosti
zapsané v katastru nemovitostí na základě dobré víry nabyvatele (např. ve
věcech vedených Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS
3061/11) dospěl k závěru, že „bylo v řízení prokázáno, že žalovaná při koupi
nemovitostí, jež jsou předmětem tohoto řízení, byla v dobré víře, že je kupuje
od právoplatného vlastníka a žaloba tak musela být jako nedůvodná zamítnuta.“
K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem ve věci samé
podle § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu
prvního stupně, navazujícími výroky změnil nákladový výrok rozsudku soudu
prvního stupně a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (ve věcech sp. zn. 31
Odo 495/2006, sp. zn. 30 Cdo 907/2013, sp. zn. 31 Odo 1424/2006) a Ústavního
soudu (ve věcech sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 2742/07) dospěl oproti
soudu prvního stupně k závěru, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu
vlastnického práva není postižena absolutní neplatností ve smyslu 39 obč. zák.
Přesto rozsudek soudu prvního stupně obstojí, a to s ohledem na dobrou víru
žalované, která v řízení prokázala, že v době (30. května 2005), kdy uzavírala
kupní smlouvu s RNDr. M. U., byla v dobré víře, že nabývá nemovitosti od
vlastníka (zde odvolací soud odkázal na skutková zjištění a právní posouzení
věci soudem prvního stupně). Odvolací soud uzavřel, „I když žalovaný věděl, že
P. G. nabyl vlastnictví od P. H. na základě smlouvy o zajišťovacím převodu
práva, v souladu s literaturou a soudní praxí byl v dobré víře, že nabyl
vlastnické právo od vlastníka. Žalovaný po celou dobu tvrdil, že byl v dobré
víře a jeho dobrá víra se opírala o pravdivost zápisu v katastru nemovitostí.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná prostřednictvím svého
advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje (ve stručnosti
shrnuto z obsahu její dovolací argumentace) v tom, že odvolací soud nesprávně
vyřešil právní otázky týkající se:
- platnosti předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva (neboť
vzhledem ke zjištěným okolnostem je uvedená smlouva podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná; v tomto směru se odvolací soud odchýlil od judikatury
dovolacího soudu reprezentované jeho rozhodnutím ve věci sp. zn. 31 Odo
1424/2006);
- dobré víry žalované při uzavření kupní smlouvy ze dne 30. května 2005 s RNDr. M. U. (skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud,
takový závěr neumožňovala učinit);
- nabytí vlastnického práva žalovanou pouze na základě její dobré víry v zápis
v katastru nemovitostí (odvolacím soudem učiněný právní závěr je v rozporu s
rozhodnutím dovolacího soudu ve věci sp. zn. 31 Odo 1424/2006). Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil prvoinstančnímu soudu
k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací
argumentaci žalobce, když má za to, že odvolací soud rozhodl věcně správně a v
souladu s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu. Správně odvolací soud
interpretoval předmětný zajišťovací převod v intencích tehdejší judikatury a
právní nauky, dospěl-li k závěru, že tato smlouva je platná. Nesprávná je
argumentace žalobce ohledně možnosti nabytí vlastnického práva na základě dobré
víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Skutkové okolnosti případu
prokazují existenci dobré víry žalované při nabytí předmětných nemovitostí. K
ochraně dobré víry se pak opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích Ústavní soud
(např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. I. ÚS
3314/11, sp. zn. II. ÚS 800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12,
sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. I. ÚS 2299/13), jehož nálezy je třeba
respektovat; z této judikatury vyplývá, že princip ochrany dobré víry při
nabývání vlastnického práva má normativní základ v ústavním právu a jako takový
má v právním systému České republiky své nepopíratelné místo. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud buďto odmítl dovolání žalobce anebo
dovolání zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vedlejší účastník na straně žalované v obšírně koncipovaném písemném vyjádření
rovněž odmítl dovolací argumentaci žalobce a ve shodě s žalovanou a s odkazem
na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu rovněž navrhl, aby
dovolací soud dovolání žalobce odmítl, resp. zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonem stanovené lhůtě oprávněnou osobou (žalobcem - účastníkem
řízení) zastoupenou advokátem, věc projednal bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel ze zjištění, že dne
21. března 2001 P. H. (právní předchůdce žalobce a nynější dlužník) coby
převodce uzavřel s P. G. (s nynějším vedlejším účastníkem na straně žalované a
věřitelem převodce) coby nabyvatelem smlouvu o zajišťovacím převodu
vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem, na jejímž základě byl
posléze ve prospěch P. G. povolen příslušným katastrálním úřadem vklad
vlastnického práva k těmto nemovitostem do katastru nemovitostí. Účastníci si
současně ve smlouvě v rámci čl. 10.3 sjednali toto ujednání (které posléze soud
prvního stupně považoval za ujednání o tzv. propadné zástavě, zatímco odvolací
soud nikoliv):
„10.3. Dlužník a věřitel se dohodli, že pokud dlužník řádně a včas neuhradí půjčku
uvedenou v článku I. bod 1. 1. této smlouvy, tj. nevrátí věřiteli celou
půjčenou částku včetně příslušenství v termínu uvedeném v článku I. bod 1.1
této smlouvy, pak k přechodu vlastnického práva k nemovitostem uvedeným v
článku III. bod 3.1 této smlouvy z věřitele zpět na dlužníka nedojde, věřiteli
nevznikne povinnost uvedená v článku X. bod 10.2 této smlouvy, a ze
zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane převod trvalý, kdy
věřitel je poté oprávněn s předmětnými nemovitostmi disponovat.“
Obdobným ujednáním ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva se
zabýval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo
1685/2014, přičemž dospěl k závěru, že „ujednání ve smlouvě o zajišťovacím
převodu vlastnického práva k nemovitosti o tom, že pokud převodce (dlužník)
řádně a včas neuhradí nabyvateli (věřiteli) převodem vlastnického práva
zajištěnou pohledávku, stane se ze zajišťovacího převodu práva převod trvalý a
nabyvatel (věřitel) je oprávněn s nemovitostmi nakládat, představuje (i k datu
uzavření předmětné smlouvy a před sjednocením judikatury rozhodnutím R 45/2009
představovalo) neplatné ujednání o tzv. propadné zástavě a způsobuje (i k datu
uzavření předmětné smlouvy způsobovalo a představovalo) absolutní neplatnost
(celé) předmětné smlouvy dle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (§ 169 písm. e) obč. zák., ve znění účinném k datu uzavření smlouvy).“
Nejvyšší soud sice v uvedeném rozhodnutí vyložil, že při rozhodování o
platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřené před
vydaným rozsudkem (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia)
Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl
uveřejněn pod č.
45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009 (dále
též „R 45/2009“; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), je
třeba též přihlédnout k relevantní judikatuře a stavu právní nauky z období
uzavření smlouvy (tento závěr – jak mylně dovozuje žalobce v dovolání – není v
rozporu s cit. rozhodnutím velkého senátu, který otázku výkladu předmětných
smluv uzavřených před uvedeným rozhodnutí nijak neřešil, na rozdíl od
judikatury Ústavního soudu, na kterou dovolací soud také ve věci sp. zn. 30 Cdo
1685/2014 odkazoval), avšak popsané smluvní ujednání je v rozporu s tehdy
platným a účinným § 169 písm. e) obč., zák. postihujícím absolutní neplatnosti
tzv. propadnou zástavu. Je tomu tak z toho důvodu, že takové (či jemu podobné)
ujednání vykazuje charakter zákonem nepřípustné tzv. propadné zástavy ve smyslu
tehdy platného a účinného § 169 písm. e) obč. zák., neboť smyslem a účelem
právního institutu zajištění závazku převodem vlastnického práva ani v době
uzavření předmětné smlouvy (před R 45/2009) nebylo „propadnutí“ majetku
dlužníka ve prospěch věřitele, nýbrž zajištění závazku za účelem vytvoření
lepší právní pozice při jeho následném uspokojení, přičemž uspokojení závazku
ani tehdejší judikatura neztotožňovala s jeho (bez dalšího) propadnutím
zajištěného majetku dlužníka. Jestliže odvolací soud oproti připomenuté judikatuře dovolacího soudu dospěl
při právním posouzení předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického
práva k odlišnému právnímu názoru (uvedenou právní otázku řešil odchylně od
judikatury dovolacího soudu), pak jeho rozhodnutí z hlediska správnosti nemůže
obstát. Nejvyšší soud s ohledem na § 242 odst. 3 o. s. ř. musel přihlédnout i k jiné
vadě, jež zatěžuje (nejen) odvolací řízení. Jak vyplývá z odůvodnění písemného
vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že dobrá víra nabyvatele v zápis do katastru
nemovitostí představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí. Odvolací soud v tomto ohledu své
rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci de facto odůvodnil pouhými
odkazem či citacemi z judikatury Ústavního soudu, jež podle odvolacího soudu
danou problematiku řeší. Pominul však zcela dostát povinnostem, jež jsou
kladeny na obsahovou kvalitu písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku ve smyslu
§ 157 odst. 2 o. s. ř., přičemž ani v tomto směru nereflektoval judikaturu
dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž např. v rozsudku ze dne 29. května 2013,
sp. zn.
30 Cdo 1238/2013, judikoval, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek,
jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení – v rámci právního
posouzení věci – učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm
alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé,
které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový
stav použito. Stejnou vadou je zatíženo i řízení před soudem prvního stupně, který rovněž
právní posouzení věci zredukoval na pouhý odkaz či citaci předmětných partií z
označených rozhodnutí Ústavního soudu, aniž by důsledně respektoval odůvodnění
svého rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.; ke zjednání nápravy – jak již
shora bylo vyloženo – ovšem nedošlo ani v následném odvolacím řízení, takže
dovolacímu soudu je upřena možnost věcného přezkumu rozsudku odvolacího soudu v
jím řešené otázce nabytí vlastnického práva na základě dobré víry žalovaného v
zápis v katastru nemovitostí. Přesto Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že zajišťovací převod
vlastnického práva k nemovitosti byl i v době, kdy P. H. uzavíral s vedlejším
účastníkem předmětnou kupní smlouvu, (pochopitelně), považován za pouze
zajišťovací právní institut, nikoliv za tzv. nabývací titul k nemovitosti,
jakkoliv na základě povoleného vkladu do katastru nemovitostí podle takto
uzavřené smlouvy byl předmětný věřitel v katastru nemovitostí zapsán jako
vlastník těchto nemovitostí. Jinými slovy řečeno (jak zdůraznil Nejvyšší soud v
již cit. rozsudku ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014), jestliže
je zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru
nemovitostí zajišťovacím právním institutem (pro zajištění a uspokojení
peněžitého závazku), pak nemůže současně plnit roli nabytí vlastnického práva
coby primárního účelu, proč účastníci k uzavření takové věcné smlouvy
přistupovali. Odtud pak plyne presumování, že poctivý nabyvatel, zjistí-li výše
uvedenou informaci, by se měl zajímat o okolnosti nabytí nemovitostí předchozím
vlastníkem, stejně jako by se takový postup presumoval v případě, pokud by
prodávající odvozoval své vlastnické právo, resp. tzv. nabývací titul od
zástavní smlouvy (k tomu srov. skutková zjištění, která učinil soudu prvního
stupně z výslechu svědka Ing. T. K. na str. 8 ve druhém odstavci odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně). Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 243b odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož posledně označený důvod (absence
právního posouzení věci v odůvodnění rozsudku), pro které byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). K odvolacím soudem použité judikatuře Ústavního soudu ohledně nabytí nemovitého
majetku na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí
dovolací soud závěrem poznamenává, že velký senát občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ve svém aktuálním rozsudku ze dne 12. listopadu 2014,
sp. zn.
31 Cdo 1168/2013, přijal závěr (s nímž se posléze ztotožnilo celé
občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu), že podle právního řádu
platného a účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz § 3064 o. z.)
nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by
oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí
nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od
nevlastníka. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (bod 28. odůvodnění) uvádí, že „nezastírá, že starý občanský zákoník neobsahoval žádné
ustanovení explicitně upravující obecný způsob nabytí vlastnického práva k
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí ani k jiné věci od nevlastníka, na
základě dobré víry nabyvatele ani jinak (vyjma vydržení). Přesto však vzhledem
k zásadním ústavním principům – jako je princip právní jistoty a z něj
vycházející princip důvěry v akty státu a ochrany dobré víry, princip ochrany
nabytých práv – je třeba dospět k závěru, že i za účinnosti starého občanského
zákoníku bylo nezbytné zvažovat a chránit i práva dobrověrného nabyvatele. Bylo
tedy možné, aby i v případě, že nabyvatel odvozoval své vlastnické práva od
osoby, která vlastnické právo měla nabýt na základě právního úkonu, jenž se
později ukázal absolutně neplatný (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické
právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i
jinak než vydržením. Fundamentální podmínkou pro takové – z povahy věci
originární, nikoliv derivativní – nabytí vlastnictví přitom byla právě dobrá
víra nabyvatele; navíc Ústavní soud takovou možnost nabytí vlastnictví dovodil
pouze v případech vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru
nemovitostí, a to právě s ohledem na souvislosti a význam takové veřejnoprávní
evidence.“ Má-li být ovšem v daném směru opomenut právní institut oprávněného
držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. a prostřednictvím principů právní
jistoty a ochrany nabytých práv prosazován (zákonem neupravený) nabývací titul
vlastnického práva k nemovité věci na základě pouhé dobré víry nabyvatele v
zápis do katastru nemovitostí, pak je třeba v této souvislosti mj. poukázat na
plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97,
v němž se také uvádí, že „Akceptace i dalších pramenů, kromě psaného práva
(zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda
lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.“
Ústavní soud na tuto otázku odpověděl v tom směru, že „V systému psaného práva
má přitom obecné právní pravidlo (obecný právní princip) charakter samostatného
pramene práva pouze preater lege (čili pokud psané právo nestanoví jinak).“
Občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2014 ovšem taková pravidla
(pro nabytí nemovité věci od nevlastníka) stanovil (srov. § 130 a násl. obč.
zák.), takže není-li možné (podle posledně zmíněného plenárního nálezu
Ústavního soudu) přímou aplikací obecného právního principu negovat příslušné
psané právní pravidlo (lze je však pochopitelně prostřednictvím takového
principu interpretovat), je pak otázkou, do jaké míry lze při řešení otázky
nabytí nemovité věci od nevlastníka považovat přijatou tezi oprávněného
držitele mimo dosah § 130 obč. zák. v nálezu Ústavního soudu ve věci s p. zn. I. ÚS 2219/2012, za souladnou s jeho plenárním nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS
33/97 a na něj navazující judikaturou. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část věty za
středníkem a věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.