ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců
JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně B.
H., zastoupené JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Potoky
5548, proti žalovanému P. G., zastoupenému JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem
se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 78/2012, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. února 2014, č. j.
59 Co 21/2014-248, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 8.373,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jany
Rejžkové, advokátky se sídlem ve Zlíně, Potoky 5548.
Okresní soud ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
září 2012, č. j. 36 C 78/2012-83, určil, že „žalobkyně je vlastníkem bytové
jednotky č. 970/1 v budově č. p. na pozemku p. č. 1609 zapsané v katastru
nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální
pracoviště Zlín, na LV č. 1077 pro k. ú. a obec Z. a k ní náležejícího
spoluvlastnického podílu o velikosti id. 253/1000 na společných částech budovy
č. p. a na pozemku p. č. st. 1609 zapsaného v katastru nemovitostí vedeném u
Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, na LV č.
9168 pro k. ú. a obec Z.“ (dále též „předmětná bytová jednotka“), a dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se domáhá
určení vlastnictví na základě tvrzení, že smlouva o zajišťovacím převodu
vlastnického práva k předmětné bytové jednotce je absolutně neplatná. S odkazem
na závěry velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší
soud“ nebo „dovolací soud“), které byly vyloženy a odůvodněny v jeho rozsudku
ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl uveřejněn pod č. 45
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009 (dále též „R 45/2009“
nebo „rozsudek velkého senátu“; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz), uzavřel, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu
vlastnického práva je ve smyslu § 39 obč. zák. (občanského zákoníku č. 40/19654
Sb.) absolutně neplatná (neboť v ní absentuje ujednání, jak se účastníci
vypořádají v případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku včas a řádně neuhradí,
a dále protože vykazuje znaky propadné zástavy, protože prodlení žalobkyně s
vrácením půjčky má za následek, že se nenaplní rozvazovací podmínka a žalovaný
zůstane vlastníkem bytové jednotky původně převedené k zajištění půjčky, a to
bez dalšího, aniž by se musel s žalobkyní jakkoliv vypořádat). Soud prvního
stupně dále dospěl k závěru, že žalovaný vlastnické právo k této bytové
jednotce nenabyl ani vydržením, neboť v daném případě neuplynula desetiletá
vydržecí doba. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne
23. ledna 2013, č. j. 59 Co 479/2012-136, napadený rozsudek soudu prvního
stupně dle § 219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil, když se
zcela ztotožnil s jeho právním posouzením věci. K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 2. října 2013, č. j. 30 Cdo
907/2013-180, rozsudek odvolacího soudu, jako i rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud (též s
odkazem na judikaturu Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 77/06, sp. zn. III. ÚS 1275/10, sp. zn. I. ÚS 3061/11) vyložil, že odvolací soud sice při
meritorním rozhodnutí správně zohlednil zmíněné rozhodnutí velkého senátu
Nejvyššího soudu ve věc sp. zn. 31 Odo 495/2006 k otázce výkladu a aplikace §
553 obč. zák., ponechal však (při právním posouzení věci) zcela stranou
výjimečné okolnosti tohoto případu (dlouhodobou nečinnost žalující strany
oproti dlouhodobému přesvědčení dovolatele o tom, že je vlastníkem předmětné
bytové jednotky, též s ohledem na v tu dobu publikovanou judikaturu obecných
soudů), jakož i s ohledem na Ústavním soudem vyžadovaný požadavek zohlednit při
interpretaci právních úkonů stav právní nauky a judikatury, která v případě
zajištění závazku převodem práva vyznívala zcela jinak, než byla později
usměrněna uvedeným rozsudkem velkého senátu. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 10. prosince 2013, č. j. 36 C
78/2012-197, opět určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětné bytové jednotky.
Vycházel ze skutkového zjištění, že účastníci uzavřeli dne 28. dubna 2000
smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce,
v níž se žalobkyně zavázala převést na žalovaného k zajištění pohledávky ze
smlouvy o půjčce z téhož dne vlastnické právo k uvedené bytové jednotce. V
převodní smlouvě, dle které byl povolen vklad vlastnického práva ve prospěch
žalovaného s právními účinky vkladu ke dni 28. dubna 2000, se účastníci
dohodli, že za podmínky, že žalobkyně v dohodnuté lhůtě splatnosti (do 28. srpna 2000) půjčku včetně dohodnutého úroku (111.937,- Kč) vrátí, přejde
vlastnické právo zpět na žalobkyni (rozvazovací podmínka) a žalovaný je povinen
poskytnout jí součinnost, aby katastrální úřad opětovně zapsal žalobkyni do
katastru nemovitostí (čl. 10.2). Pokud se však dostane žalobkyně do prodlení s
vrácením byť části půjčky a jejího příslušenství, je převod vlastnického práva
trvalý, žalovaný je oprávněn s bytem disponovat (čl. 10.3) a žalobkyni zaniká
povinnost půjčku včetně jejího příslušenství vracet (čl. 10.4). Z toho soud
prvního stupně dovodil, že účastníci se dohodli, že dluh žalobkyně, neuhradí-li
ho sama žalobkyně řádně v dohodnutém termínu, je uspokojen tím, že na
žalovaného trvale přejde vlastnické právo k bytu. Takové ujednání nese všechny
znaky tzv. propadné zástavy, a to i s přihlédnutím k tehdejší judikatuře a
odborné literatuře. Soud prvního stupně zdůraznil, že případ účastníků nelze ztotožňovat s případem
projednaným Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 33 Odo 188/2005. Z odůvodnění
rozhodnutí této spisové značky pramení inspirace žalovaného pro jeho námitku,
že čl. 10.3 smlouvy je jen nešťastným vyjádřením okamžiku vzniku práva věřitele
(žalovaného) k uspokojení z předmětu převodu. Smlouva o zajišťovacím převodu
práva, která byla v daném případě předmětem přezkumu u Nejvyššího soudu, sice
obsahovala ujednání, dle něhož v případě prodlení dlužníka s plněním závazku
stává se zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti převodem trvalým,
ale (současně obsahuje také ujednání, že) věřitel je povinen nemovitost prodat
a uspokojit z výtěžku prodeje závazek dlužníka a rozdíl (hyperochu) mu
vyplatit. Popsaný závazek žalovaného uspokojit dluh žalobkyně z výtěžku
získaného prodejem bytu a zbytek výtěžku žalobkyni vyplatit nelze ze smlouvy
účastníků dovodit, neboť již okamžikem prodlení závazek žalobkyni zanikl, což
vylučuje i možnost žalobkyně na tento závazek později plnit. Nejvyšší soud
přitom v posledně uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že jelikož dlužník mohl dle
obsahu smlouvy na dluh plnit až do realizace prodeje nemovitosti, smluvní
strany ve smlouvě výslovně vyloučily propadnou zástavu a naopak si sjednaly
hyperochu, nemůže se jednat o propadnou zástavu a smlouva není neplatná. Podle
soudu prvního stupně tato ujednání však účastníky uzavřená smlouva neobsahuje. Naopak, okamžikem prodlení žalobkyně s vrácením půjčky propadl její byt bez
dalšího žalovanému, přičemž tímto okamžikem současně zanikl její dluh.
Takové
ujednání je svým obsahem ujednáním o propadné zástavě, přičemž na tomto závěru
nemůže nic změnit ani okolnost, že si účastníci sjednali rozvazovací podmínku
pro případ řádného a včasného splacení dluhu. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku analyzoval v době uzavření
předmětné smlouvy další publikovanou judikaturu Nejvyššího soudu i právní
závěry v odborné literatuře vztahující se k právnímu institutu zajišťovacího
převodu vlastnického práva (viz str. 5 až 9 odůvodnění rozsudku), připustil, že
v některých svých (v rozsudku označených) rozhodnutích smlouvy obdobného obsahu
nepovažoval za absolutně neplatné, a poté konstatoval, že již v době uzavření
smlouvy bylo třeba zajišťovací převod práva chápat a v praxi aplikovat jako
podmíněný převod práva k zajištění splnění závazku (zákonný předpoklad),
přičemž věřitel má právo dosáhnout v případě prodlení dlužníka s plněním
závazku jeho uspokojení z převedeného práva, avšak při respektování všech
kogentních ustanovení občanského zákoníku, včetně zákazu ujednání o propadné
zástavě. Ujednání účastníků obsažené v čl. 10.3 a 10.4 nese všechny atributy
propadné zástavy, je tudíž nezákonné a zakládá neplatnost předmětné smlouvy
podle § 39 obč. zák. Ujednání čl. 10.3 a 10.4 nelze ani oddělit od ostatních
smluvních ujednání v tom smyslu, že dohoda účastníků o zajišťovacím převodu
práva obstojí, jen realizace zajištění proběhne jinak, v souladu se zákonem,
tzn., byt v případě prodlení žalobkyně s plněním dluhu nepropadne žalovanému
bez dalšího, ale bude zřejmě analogicky dle úpravy zástavního práva zpeněžen a
výtěžek bude vypořádán mezi účastníky. Čl. 10.3 smlouvy obsahuje dohodu
účastníků o realizaci zajištění, tedy podstatné ujednání, které nelze oddělit
od zbytku smlouvy a nelze je nahradit zcela odlišným způsobem uspokojení
pohledávky žalovaného z převedeného majetku, než si účastníci dohodli. Nezákonné ujednání o způsobu realizace zajištění v případě prodlení žalobkyně s
plněním dluhu zakládá neplatnost smlouvy jako celku. Současně dohodli-li se
účastníci, že byt v případě prodlení žalobkyně s plněním dluhu propadá za
současného zániku pohledávky žalovanému, dohodli se na způsobu vypořádání pro
případ, že žalobkyně včas řádně půjčku nevrátí. Smluvně tak nelze v tomto
ohledu vytýkat neurčitost tohoto ujednání, ale jeho nezákonnost. Soud prvního stupně konečně nedospěl ani k závěru o vydržení vlastnického práva
k předmětné bytové jednotce žalovaným. Žalovanému sice svědčila dobrá víra, že
nabyl byt do vlastnictví, kdy držby se ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. ujal
dne 29. srpna 2000, neboť až poté, co žalobkyně řádně a včas půjčku včetně
jejího příslušenství v dohodnutém termínu (do 29. srpna 2000) nevrátila a
dostala se dnem 29. srpna téhož roku do prodlení, mohl být žalovaný přesvědčen,
že může s bytem nakládat jako s vlastním (viz čl. X bod 10.3 smlouvy, dle něhož
byl žalovaný oprávněn s bytovou jednotkou nakládat, pokud žalobkyně řádně a
včas nesplní svůj závazek). Uvedené platí, byť žalobkyně na žalovaného převedla
vlastnické právo k bytu již při převodu smlouvy a do katastru byl žalovaný
zapsán již k 28.
dubnu 2000. Až do 28. srpna 2000 však byl žalovaný podmíněným
vlastníkem, vázán rozvazovací podmínkou, při jejímž naplnění mělo vlastnické
právo přejít zpět na žalobkyni. Současně žalobkyně mohla dle smlouvy (čl. 5.4)
byt užívat a žalovaný nemohl nakládat s věcí jako s vlastní. Právní panství nad
věcí, což je vedle vůle nakládat s věcí jako s vlastní, nezbytný předpoklad pro
vznik držby, mohl žalovaný reálně vykonávat až od 29. září 2000, kdy byť byt
fakticky neužíval, tak s ním mohl dle svého přesvědčení nakládat (mohl
žalobkyni vyklidit, byt prodat či ho užívat pro sebe). Vydržecí doba tak běžela
žalovanému v době od 29. srpna 2000 do 29. srpna 2010. Žalovaný by vlastnické
právo k bytu vydržel pouze za předpokladu, že by po celé toto období nenastala
žádná skutečnost, která by u něj musela objektivně vyvolat pochybnosti o tom,
že je vlastníkem bytu. Taková skutečnost, která žalovaného musela zviklat v
jeho přesvědčení, že je vlastníkem předmětného bytu, ale i dalších nemovitostí,
jejichž vlastníkem se stal na základě stejných smluv, jakou uzavřel s
žalobkyní, musel být bezpochyby rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ve
věci sp. zn. 31 Odo 495/2006, který smlouvu o zajišťovacím převodu práva, jakou
uzavíral žalovaný se svými dlužníky, označil za absolutně neplatnou. Od
okamžiku, kdy se žalovaný dozvěděl o právních závěrech obsažených v tomto
rozhodnutí, nemohl již být objektivně v dobré víře, že na základě takové
smlouvy nabyl vlastnické právo k nemovitostem, které na něj jeho dlužníci
převedli k zajištění svých závazků. Po celé toto období žalovaný čelil řadě
žalob, kterými se dlužníci domáhali určení vlastnického práva k nemovitostem,
které na žalovaného převedli k zajištění svých závazků, a to na základě
totožných smluv jakou uzavřel s žalobkyní. Ve všech těchto řízeních žalovaný
prostřednictvím svého zástupce argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu, takže
lze usuzovat, že byl obeznámen s právními závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v
rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 495/2006. Prokazatelně mu musely být známy od
okamžiku, kdy mu týž okresní soud doručil žalobu ve věci sp. zn. 40 C 134/2010,
v níž žalobce na toto rozhodnutí odkazuje a cituje i některé v rozhodnutí
prezentované právní závěry. Žalobu si žalovaný osobně převzal dne 17. července
2010, tedy před uplynutím vydržecí doby a ještě v jejím průběhu se k ní
vyjádřil (dne 5. srpna 2010) a znalost rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího
soudu tak potvrdil. Nejpozději dne 17. července 2010 tak žalovaný pozbyl dobrou
víru, že byt nabyl na základě neplatné smlouvy, neboť mu muselo být zřejmé, že
smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, kterou s žalobkyní uzavřel,
nemůže ve světle právních závěrů v rozhodnutí vyslovených obstát. Žalovaný se
tak nestal vlastníkem bytu na základě smlouvy o zajišťovacím převodu
vlastnického práva ze dne 28. dubna 2000 a současně vlastnické právo k tomuto
bytu ani nevydržel. Z těchto důvodů proto soud prvního stupně podané žalobce
zcela vyhověl. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 26. února 2014, č. j.
59
Co 21/2014-248, rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud uvedl, že v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu nebyl vysloven
závazný právní názor ohledně předběžné otázky, která je v projednávaném případě
řešena, tj. otázka platnosti či neplatnosti předmětné smlouvy. K závěrům soudu
prvního stupně doplnil, že v době uzavření předmětné smlouvy účastníky byla
neměnná zákonná úprava i právní teorie, podle které zajišťovacím převodem práva
ve smyslu § 553 obč. zák. se i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve
smlouvě rozumí ujednání práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se
vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitele. Podle obsahu předmětné
smlouvy, jak správně uzavřel soud prvního stupně, se jedná o absolutně
neplatnou smlouvu pro rozpor se zákonem dle § 39 obč. zák. Na uvedeném závěru
by neměla nic měnit ani skutečnost, že žalobkyně uplatňuje své právo po
dvanácti letech od uzavření smlouvy, Aplikovaný občanský zákoník řešil a řeší
objektivní právní skutečnosti jako je běh času a právní důsledky jeho uplynutí
v právních institutech jako např. promlčení, prekluze či vydržení. Odvolací
soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně počátku běhu
desetileté vydržecí doby, tj. počátku dobré víry žalovaného, že mu věc náleží
(od 29. srpna 2000), která však netrvala po uvedenou dobu, když dobrou víru
žalovaný objektivně pozbyl k 17. červenci 2010, jak již shora rozvedl soud
prvního stupně. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatněný dovolací důvod dle §
241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolatel ve vztahu k § 237 o. s. ř. vymezil
tak, že je toho názoru, že:
- doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena otázka týkající
se vydržení vlastnického práva k nemovitosti na základě neplatné smlouvy o
zajišťovacím převodu vlastnického práva, dle které byl přesto proveden vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž jde o otázku, kterou v
napadeném rozhodnutí řešil odvolací soud;
- odvolací soud nesprávně vyřešil také otázku běhu vydržecí doby, tj. její
počátek a konec;
- s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS
3061/11, by měla být dovolacím soudem vyřešena otázka týkající se náležitostí
smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytové jednotce uzavřené
dne 28. dubna 2000 jinak, než jak byla vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, a to jednak s ohledem na datum
uzavření předmětné smlouvy a tehdy dostupnou právní nauku, a jednak s ohledem
na uplynuvší dobu mezi uzavřením smlouvy a podáním žaloby (zde více než dvanáct
let).
Dovolatel dále namítá, že řízení před odvolacím soudem (ale i před soudem
prvního stupně) bylo postiženo jinými vadami řízení, neboť v této věci nebyly
respektovány závěry obsažené v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu,
dále nebyly respektovány vykonatelné nálezy Ústavního soudu, na které žalovaný
poukazoval, a konečně soud prvního stupně měl rozsudek připravený již předem,
tedy ještě před soudním jednáním dne 10. prosince 2013, a to jak jeho výrok,
tak i jeho odůvodnění. Dovolatel následně ve svém dovolání velmi podrobně rozvádí k jednotlivým bodům
shora (též s odkazem na celou řadu soudních rozhodnutí a vyslovených právních
názorů v odborné literatuře; k tomu viz níže) svou dovolací argumentaci a
závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení vlastnického práva žalobkyně k
předmětné bytové jednotce tak, že se tato určovací žaloba zamítá. Případně
navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, ovšem s tím, že nařídí, aby věc v dalším řízení projednal u soudu
prvního stupně jiný samosoudce, neboť v řízení došlo k závažným vadám a k
nerespektování závěrů označeného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření naopak navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
jako nepřípustné odmítl, popřípadě jej zamítl, dojde-li k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu je věcně správné. Soud prvního stupně se nijak neodchýlil od
rozhodovací praxe v obsahově totožných věcech, přičemž poukaz dovolatele na
rozhodnutí téhož okresního soudu, v nichž dovolatel rovněž vystupoval jako
procesní strana, nemohou být podkladem pro změnu rozhodnutí v této věci, neboť
rozhodnutí, na něž dovolatel odkazuje, nemají charakter judikatorní. Nález
Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3061/11, na nějž dovolatel odkazuje, se
netýká obsahově totožné věci. Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení (žádné)
otázky hmotného nebo procesního práva z hlediska přípustnosti dovolání dle §
237 o. s. ř. Jak neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k
nemovitostem, tak i otázka běhu vydržení vlastnictví v důsledku neplatnosti
smlouvy je v rozhodovací praxi dovolacím soudem vyřešena. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora označenému pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonem
stanovené lhůtě, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně
zastoupeným advokátem, a že obsahuje zákonem stanovené náležitosti. Dále se
zabýval přípustností dovolání. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá též v řešení právní otázky dosahu
(použitelnosti) relevantní judikatury vztahující se k právnímu institutu
zajištění závazku převodem práva dle § 533 obč. zák. v době účastníky uzavřené
předmětné smlouvy (28. dubna 2000), a dále v řešení právní otázky vydržení
vlastnického práva k nemovitosti [poznámka Nejvyššího soudu: pojem „nemovitost“
- coby legislativní zkratka pro nemovitou věc - je obsažen v § 1 odst. 1 zákona
č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), a proto i v
hmotněprávních poměrech od 1. ledna 2014 používání tohoto pojmu má podklad v
platné právní úpravě], kdy dovolatel dovozuje svou dobrou víru od uzavření
smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, jež byla oběma soudy
posouzena jako absolutně neplatná dle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Při
prvně řešené právní otázce odvolací soud sice nepostupoval zcela v intencích
judikatury Nejvyššího soudu, leč ve výsledku rozhodl správně, pokud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, který se uvedenou otázkou v souladu s cit. kasačním rozhodnutím dovolacího soudu zabýval a vyřešil ji správně. Druhá
právní otázka v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena nebyla. Lze proto
dovodit, že v obou těchto právních otázkách je dovolání dovolatele ve smyslu §
237 o. s. ř. přípustné, není však (jak bude rozvedeno níže) důvodné. Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí poukázal též na nález
Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, který (v
záležitosti týkající se stěžovatelky T. Č., která na základě kupní smlouvy ze
dne 17. června 2009 koupila od dovolatele nemovitosti, jež byly smlouvou o
zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 18. června 2001 převedeny R. Ch. na dovolatele, kdy původní vlastník R. CH. až po devíti letech podal proti T. Č. a dovolateli žalobu o určení vlastnictví s argumentací, že smlouva o
zajišťovacím převodu vlastnického práva je absolutně neplatná) mj. vyložil, že
„při interpretaci příslušných projevů vůle by obecné soudy měly zohlednit i
stav právní nauky a judikatury v době vzniku posuzovaného právního úkonu.“ V
Kasačním rozhodnutí dovolacího soudu byly též citovány právní závěry z nálezu
Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10, mj. též, že
„intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u
intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho
přijatelnosti.
Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního
práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného
práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu
oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale
zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného
práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení
účelů právní regulace.“ S ohledem na okolnosti tohoto případu, kdy dovolatel
čelí žalobě na určení vlastnického práva k předmětnému bytu teprve po 12 letech
od uzavření předmětné smlouvy, kterou žalobkyně zjevně podala s ohledem na
změnu judikatury provedenou předmětným rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího
soudu R 45/2009, učinil dovolací soud v kasačním rozhodnutí závěr, že při
řešení otázky platnosti předmětné smlouvy je zapotřebí přihlédnout též k
předmětné relevantní judikatuře z období uzavření smlouvy. Jestliže v popsaných
souvislostech odvolací soud s vyloženými závěry ve svém rozhodnutí polemizoval
(srov. zejména str. 7 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku jeho rozsudku),
v řešení této právní otázky se od uvedené judikatury odchýlil. Protože ale
současně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který v řešení této právní
otázky důsledně posuzoval uvedenou právní otázku i z hlediska relevantní
judikatury a stavu právní nauky v době, kdy účastníci uzavřeli předmětnou
smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva, nemohlo přípustné dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu ani v tomto směru zpochybnit (z hlediska
konečného výsledku) jeho věcnou správnost. Důvody jsou následující. Soud prvního stupně příkladným způsobem učinil výklad relevantní judikatury a
stavu právní nauky v době uzavření předmětné smlouvy mezi účastníky, jejíž
obsah posuzoval (jistěže primárně pod optikou § 553 obč. zák. ve vazbě na v
úvahu přicházejí ustanovení téhož zákonného předpisu) ve světle judikovaných
závěrů Nejvyššího soudu, přičemž neopomenul zohlednit a vypořádat se i s
tehdejší rozhodovací praxí téhož soudu, případně odvolacího soudu, který v
jiných případech posuzoval platnost smluv obdobného obsahu. Dovolatel ve
prospěch správnosti svého právního názoru o platnosti předmětné smlouvy
argumentuje použitelností rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006,
sp. zn. 33 Odo 188/2005 (jehož vydání časově předcházelo vydání rozhodnutí
velkého senátu R 45/2009). Správně sice poukazuje na závěr dovolacího soudu,
který ke spornému článku smlouvy o zajišťovacím převodu (zformulovaném tak, že
se strany dohodly, že pokud dlužníci nebudou řádně a včas splácet úvěr, tj.
ocitnou-li se v prodlení s placením více než dvou splátek nebo jedné splátky po
dobu delší než tři měsíce, k přechodu vlastnického práva k nemovitostem z
věřitele zpět na dlužníky nedojde a věřiteli nevznikne povinnost poskytnout
dlužníkům součinnost k provedení záznamu o zpětném převodu do katastru
nemovitostí), vyložil, že „není ujednání o »trvalém« převodu práva (byť použití
tohoto výrazu není nejšťastnější) ničím jiným než stanovením okamžiku, kdy
právo věřitele na uspokojení z předmětu převodu vzniká.“ Dovolatel však (na
rozdíl od soudu prvního stupně) ve své argumentaci zcela pomíjí, že uvedená
smlouva obsahovala také ujednání, podle kterého věřitel není oprávněn ponechat
si nemovitosti ve svém vlastnictví, čímž – jak se uvádí v cit. rozsudku
dovolacího soudu – „je vyloučena i možnost vzniku »propadné zástavy,« Podle
článku VI. bodu 8 smlouvy mají dlužníci v případě realizace (tj. prodeje)
předmětu zajišťovacího převodu po uhrazení veškerých závazků vyplývajících ze
smlouvy o úvěru a závazků k úhradě nákladů spojených s realizací předmětu
převodu nárok na vyplacení vzniklého rozdílu, tedy na hyperochu.“
V případě nyní řešeném ovšem žádné takové či obdobně formulované ustanovení
smlouva neobsahuje, přičemž soud prvního stupně na podkladě citovaných
rozhodnutí z té doby velmi přesvědčivě vyložil, že taková ujednání i v
předchozí době (před rozhodnutím velkého senátu R 45/2009) vedla k absolutní
neplatnosti předmětných smluv. Správně také soud prvního stupně zdůraznil
zajišťovací funkci uvedeného právního institutu a i s přihlédnutím k tehdejší
judikatuře a stavu právní nauky též správně uzavřel, že tato ujednání nesou
všechny atributy propadné zástavy (§ 169 písm. e) obč. zák.), a že tudíž
předmětná smlouva pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák. nemůže obstát
a je (absolutně) neplatná (k tomu srov. ještě odůvodnění níže). Jinými slovy
řečeno, ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva k
nemovitosti o tom, že pokud převodce (dlužník) řádně a včas neuhradí nabyvateli
(věřiteli) převodem vlastnického práva zajištěnou pohledávku, stane se ze
zajišťovacího převodu práva převod trvalý a nabyvatel (věřitel) je oprávněn s
nemovitostmi nakládat, představuje (i k datu uzavření předmětné smlouvy a před
sjednocením judikatury rozhodnutím R 45/2009 představovalo) neplatné ujednání
o tzv. propadné zástavě a způsobuje (i k datu uzavření předmětné smlouvy
způsobovalo a před sjednocením judikatury rozhodnutím R 45/2009 představovalo)
absolutní neplatnost (celé) předmětné smlouvy dle § 39 obč. zák. pro rozpor se
zákonem. Dovolací argumentace tudíž v tomto směru důvodná není a touto částí uplatněného
dovolacího důvodu se věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu
(potvrzujícího pregnantně odůvodněné rozhodnutí soudu prvního stupně)
dovolateli nepodařilo zpochybnit.
V souvislosti se správným právním závěrem odvolacího soudu o absolutní
neplatnosti předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu práva odvolací soud (s
ohledem na dovolatelem v řízení uplatněnou námitku vydržení vlastnického práva
k předmětné bytové jednotce) řešil také otázku vydržení vlastnického práva k
nemovitosti (bytové jednotce) při tvrzení, že dovolatel dovozuje svou dobrou
víru ode dne uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k
předmětné bytové jednotce. Ke dni uzavření posuzované smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k
bytové jednotce (28. dubna 2000), byl právní institut zajištění závazků
převodem práva upraven v § 553 takto:
„(1) Splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch
věřitele (zajišťovací převod práva). (2) Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.“
Současně tehdejší občanský zákoník ve vztahu k (dalšímu zajišťovacímu) právnímu
institutu zástavního práva v § 169 písm. e) stanovil, že ujednání zástavních
smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou
neplatná, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky
zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo si ji zástavní věřitel může ponechat
za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. V tomto období, jak již vyložil soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozsudku, na nějž (pro stručnost z hlediska správných závěrů) odkázal ve svém
rozhodnutí odvolací soud, judikatura vycházela ze závěru, že zajišťovací převod
spočívá v podmíněném převodu práva z dlužníka na věřitele za účelem zajištění
splnění pohledávky věřitele. Jde o převod uskutečněný s rozvazovací podmínkou,
že zajištěný závazek bude splněn, popřípadě se závazkem věřitele provést zpětný
převod práva na dlužníka po splnění dluhu. Tento zajišťovací institut má
dlužníka motivovat ke splnění závazku a věřiteli dávat pro případ nesplnění
dluh možnost těžit z převedeného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 1969/2000). V rozsudku ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 1273/2000, Nejvyšší soud vyložil, že o
zajišťovací převod jde tehdy, jestliže dlužník převed na věřitele své právo
(například vlastnické právo) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude
splněn. Zajišťovacím převodem tak dochází – byť podmínečně – ke změně v osobě
nositele práva (např. v osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se
původní stav. Ustanovení § 553 odst. 1 obč. zák. tedy upravovalo zajišťovací institut mající
akcesorickou povahu (kdy systematicky bylo zařazeno v oddílu pátém nazvaném
„Zajištění závazků“ v rámci části osmé nazvané „Závazkové právo“ občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb.), které mělo dlužníka motivovat ke splnění závazku a
věřiteli dávat pro případ nesplnění dluhu možnost těžit z převedeného práva (k
tomu srov. též Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V., Telec, I: Lexikon občanského
práva, nakladatelství Sagit 1997, str. 396).
Jestliže smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti v době
jejího uzavření představovala zajišťovací právní institut (pro lepší pozici
věřitele stran zajištění a uspokojení takto zajištěné pohledávky), je z povahy
věci vyloučeno, aby v případě, že předmětem tohoto zjištění byla nemovitost
zapsaná v katastru nemovitostí, věřitel dovozoval svou dobrou víru z hlediska
nabytí vlastnického práva k této nemovitosti vydržením od okamžiku uzavření
takové smlouvy nebo od okamžiku, resp. právních účinků vkladu vlastnického
práva ve prospěch věřitele tohoto nemovitého majetku v katastru nemovitostí
podle této smlouvy. Ustanovení § 129 odst. 1 obč. zák. (držba) sice v době uzavření předmětné
smlouvy stanovilo, že držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo
kdo vykonává právo pro sebe, a dále v ustanovení § 130 odst. 1 téhož civilního
kodexu (oprávněný držitel) bylo upraveno, že je-li držitel se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem
oprávněný, (přičemž) v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, avšak
v situaci, kdy na věřitele bylo převedeno vlastnického práva k nemovitosti
zapsané v katastru nemovitostí coby předmět zajištění (peněžitého) závazku,
nemohl věřitel – nabyvatel takto převedeného práva – z takto „podmíněného“
vlastnictví dovozovat, že je vlastníkem věci, k níž mu náleží neomezené právní
panství. Jinými slovy řečeno, jestliže je zajišťovací převod vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí zajišťovacím právním institutem (pro
zajištění a uspokojení závazku), pak nemůže současně plnit roli nabytí
vlastnického práva coby primárního účelu, proč účastníci k uzavření takové
věcné smlouvy přistupovali. V postavení oprávněného držitele se ovšem podle tehdejší občanskoprávní úpravy
věřitel nemohl ocitnout ani v okamžiku prodlení svého dlužníka, jenž na něj v
rámci zajištění svého závazku převedl své vlastnické právo k nemovitosti
zapsané v katastru nemovitostí, a to ani za existence smluvního ujednání, že v
takovém případě „k přechodu vlastnického práva k bytové jednotce…zpět na
dlužníka nedojde…a ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane
převod trvalý, kdy věřitel je poté oprávněn s předmětnou bytovou jednotkou
disponovat.“ Je tomu tak z toho důvodu, že takové ujednání z hlediska
sledovaných právních důsledků zjevně vykazuje charakter zákonem nepřípustné
tzv. propadné zástavy ve smyslu § 169 písm. e) obč. zák., neboť smyslem a
účelem právního institutu zajištění závazku převodem vlastnického práva ani v
době uzavření posuzované smlouvy nebylo „propadnutí“ majetku dlužníka ve
prospěch věřitele, nýbrž zajištění závazku za účelem vytvoření lepší právní
pozice při jeho následném uspokojení, přičemž uspokojení závazku ani tehdejší
judikatura neztotožňovala s jeho (bez dalšího) propadnutím zajištěného majetku
dlužníka. Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají
za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k
existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti.
Ústavní soud judikoval, že
pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné z
důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem
okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je
přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení
(usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, které
je dostupné pro veřejnost na internetových stránkách Ústavního soudu
www.nalus.usoud.cz). Obdobně je třeba vyloučit dobrou víru u věřitele, na nějž
dlužník v rámci zajištění svého závazku „převedl“ své vlastnické právo k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě absolutně neplatné
smlouvy podle § 39 obč. zák., kdy vadou převodní smlouvy, jež způsobuje její
absolutní neplatnost, je účastníky sjednané a zákonem nepřípustné „propadnutí“
dlužníkova zajištěného majetku v okamžiku prodlení s úhradou jeho dluhu vůči
věřiteli, jemuž v případě platnosti smlouvy mohlo svědčit pouze „podmínněné“
vlastnictví k této nemovitosti. Dovolatel tedy nemůže dovozovat svou oprávněnou držbu ze svého subjektivního
pohledu, z právního omylu spočívajícího v jeho případné neznalosti tehdejšího
občanského zákoníku v otázce právních důsledků při sjednání tzv. propadných
zástav; dovolatelovu držbu předmětné bytové jednotky, s ohledem na provedený
vklad vlastnického práva v jeho prospěch přísl. katastrálním úřadem, tak není
možné považovat za oprávněnou, neboť z vyložených důvodů tato držba nespočívá
na objektivně omluvitelném důvodu. Z vyloženého vyplývá, že dovolatel (z objektivního hlediska) nemohl být v době
uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětné bytové
jednotce dne 28. dubna 2000, ale ani později (poté, co příslušný katastrální
úřad povolil dle této smlouvy ve prospěch dovolatele vklad vlastnického práva k
bytové jednotce, či v okamžiku prodlení dlužníka) v dobré víře, že mu tato
bytová jednotka „nepodmíněně“ vlastnicky patří. Ve zjištěných skutkových
poměrech věci tudíž nabytí vlastnického práva k bytové jednotce ve prospěch
dovolatele vydržením (objektivně) nepřicházelo v úvahu. Tento závěr (zde nahlíženo z pohledu právní otázky vydržení vlastnického práva
věřitelem – „podmíněným“ vlastníkem) není přitom nijak v kolizi s právním
závěrem, jenž zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. září 2011, sp. zn. 21
Cdo 3766/2010 (na nějž dovolatel na podporu své dovolací argumentace v dovolání
odkazuje), in concreto, že: „Skutečnost, že vlastnické právo věřitel získal na
základě zajišťovacího převodu vlastnického práva (§ 553 občanského zákoníku)
uskutečněného převodní smlouvou (zpravidla smlouvou kupní) neznamená, že by
vlastník (věřitel) nemohl takto nabyté vlastnické právo převést na další
(třetí) osobu.
Kdyby ovšem převedl vlastnictví, aniž by (dosud) nastoupila
uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva (zatím nenastal stav, že by
zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas splněna), je zřejmé, že nabývající
třetí osoba přejímá spolu s vlastnictvím také rozvazovací podmínku ze
zajišťovacího převodu práva; znamená to mimo jiné, že i v takovém případě (při
převodu vlastnictví z věřitele na jiného) se při splnění rozvazovací podmínky
ze zajišťovacího převodu práva stává vlastníkem věci bez dalšího původní
vlastník (ten, kdo dal zajištění zajišťovacím převodem práva).“ Posouzení příp. právní otázky vydržení vlastnického práva třetí osobou, na kterou v mezidobí
věřitel („podmíněný“ vlastník) převedl vlastnické právo k nemovitosti,
představující předmět zajištění (na základě realizované smlouvy o zajišťovacím
převodu vlastnického práva) závazku dlužníka vůči věřiteli, se netýká této věci
a netýkalo se ani právní věci sp. zn. 21 Cdo 3766/2010, v němž byl primárně
řešen katastrální aspekt věci. Dovolateli se proto ani prostřednictvím zbylé části vymezeného dovolacího
důvodu nepodařilo zpochybnit věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu, dospěl-
li ve shodě se soudem prvního stupně (byť na základě jiné právní argumentace) k
závěru, že dovolatel vlastnického právo k předmětné bytové jednotce nevydržel
(byť nesprávně se závěrem, že se tak stalo pro neuplynutí zákonem stanovené
desetileté vydržecí doby). S přípustností dovolání v této věci byl dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3
o. s. ř. povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady ovšem dovolací soud
v odvolacím řízení, či v prvoinstančním řízení, které by byly přehlédnuty
odvolacím soudem, nezaregistroval. Dovolatel spatřuje jinou vadu prvoinstančního řízení, jež nebyla reflektována
odvolacím soudem, ač mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v
okolnosti, že samosoudkyně soudu prvního stupně musela mít – jak plyne z
osvětlených časových souvislostí dovolatelem - obsáhlý předmětný rozsudek již
předem připravený (zpracovaný). Dovolací soud se ani v tomto směru neztotožňuje
s dovolací argumentací o naplnění jiné vady řízení. Je tomu tak již pro to, že „Ve složitějších případech někteří soudci přistupují
při veřejném vyhlášení rozsudku ke čtení vyhlášeného rozsudku (roz. k ústnímu
odůvodnění vyhlášeného rozsudku) z připraveného konceptu rozhodnutí. Mnohdy
leckterý účastník takový přístup vnímá s rozpaky a s utkvělou domněnkou, že
soudce již předem věděl, jak rozhodne, což prokazuje právě jím připravený
koncept rozhodnutí, z nějž při ústním odůvodnění vyhlášení rozsudku vycházel,
resp. který přečetl, a proto podle účastníka měl být podjatý. Ve skutečnosti
ovšem soudce již v rámci nařízení termínu jednání, u nějž předpokládá
rozsouzení věci, musí znát dokonale obsah spisu.
Musí také (zatím) hypoteticky
předpokládat možný procesní vývoj, a to s ohledem na obsah podané žaloby
(žalobní tvrzení ve spojitosti s žalobním návrhem) a důkazní situaci, která
může s ohledem na rozsah (proti) důkazů navržených žalobcem či žalovaným, nebo
s ohledem na uplatněnou (proti)argumentaci při soudním jednání nastat, příp. i
s přihlédnutím k judikatuře instančně vyšších soudů či s ohledem na právní
závaznost nálezů Ústavního soudu České republiky ve skutkově obdobných
případech.“ (Vrcha, P.: Odůvodnění civilního rozsudku. Praha: Leges, 2010, str. 19). Tomuto závěru ostatně konvenuje např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 3115/12, ve kterém se mj. uvádí: „K tvrzení o
porušení spravedlivého procesu odvolacím soudem tím, že již před ústním
jednáním vytvořil koncept svého rozsudku a založil jej do spisu, Ústavní soud
uvádí, že tento postup nepovažuje za porušení hlavy páté Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Návrh rozsudku připravený předem (a poté případně i neformálně
projednaný členy senátu) obecný soud nijak nezavazuje ani mu nezabraňuje po
slyšení stran přijmout názor jiný (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 21. 9. 1993 ve věci Kremzow proti Rakousku, stížnost č. 212350/86,
odst. 70. a 72.).“
V situaci, kdy před jednáním soudu prvního stupně, jež bylo nařízeno na den 10. prosince 2013, při kterém byl nakonec vyhlášen rozsudek, byly v podstatě
soustředěny stěžejní právní argumenty obou účastníků a soud prvního stupně byl
ve shora uvedeném směru vázán právním názorem vyplývajícím z kasačního
rozhodnutí dovolacího soudu, by bylo pro rozhodující samosoudkyni v zásadě
objektivně nemožné (a v zásadě i neodpovědné) bez předchozí přípravy rozhodnout
v takto poměrně složité věci, neboť samosoudkyně byla nucena vyhodnotit a při
své interpretační a aplikační úvaze zvážit objemnou šíří právní argumentace
především ze strany dovolatele. Jestliže následně procesní situace v průběhu
uvedeného soudního jednání nepřinesla žádnou změnu oproti hypotetické úvaze,
kterou samosoudkyně jistěže v rámci pečlivé přípravy k jednání nepochybně
učinila, pak v popsaných krátkých časových souvislostech mezi průběhem jednání,
vyhlášením rozsudku a jeho obsáhlým odůvodněním (příp. i z předem připraveného
konceptu rozhodnutí), které podle dovolatele svědčilo o tom, že „soud prvního
stupně měl rozsudek vyhlášený dne 10. prosince 2013 již předem připravený“,
nelze spatřovat (jinou) vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (k tomu srov. též Rozbor a zhodnocení úrovně občanského
soudního řízení u soudů prvního stupně, projednané a schválené usnesením
presidia Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 1967, sp. zn. Prz 36/67, in
Sborník směrnic, usnesení, rozborů a zhodnocení soudní praxe pléna a presidia
Nejvyššího soudu 1965 – 1967, vydal Nejvyšší soud ČSSR nákladem Statistického a
evidenčního vydavatelství tiskopisů Praha 1974, str. 103 a násl.).
A to ani
tehdy, pokud by bylo osvědčeno další tvrzení dovolatele o tom, že „na argumenty
žalovaného, které zazněly v rámci závěrečného návrhu jeho právního zástupce,
soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku nijak nereaguje.“, neboť
není povinností soudu při ústním odůvodnění vyhlášeného rozsudku reagovat na
všechny účastníky vznesené námitky či právní argumentaci, nýbrž je jeho
povinností stručně a jasně odůvodnit relevantní důvody, pro které soud dospěl k
právě vyhlášenému rozsudku. Dovolacím soudem nebylo ani zjištěno, že by odvolací soud či soud prvního
stupně zatížily řízení jinou vadou spočívající v nerespektování vykonatelných
nálezů Ústavního soudu, které dovolatel v dovolání specifikuje a cituje z nich
předmětné právní závěry. Nejvyšší soud k těmto námitkám (jak jsou strukturovány
v dovolání) v posloupnosti ve stručnosti uvádí následující. Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 625/03, vyložil, že základním principem
výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před
takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li oba výklady možné. Odvolací soud s odkazem na věcně správný závěr soudu prvního stupně ovšem
dospěl k závěru, že i v době uzavírání smlouvy nemohlo být žádných pochyb o
tom, že smlouva takého obsahu (coby tzv. propadná zástava) nemůže z hlediska
platnosti právního úkonu obstát. Takový závěr není v rozporu s uvedeným
rozhodnutím Ústavního soudu. Lze v této souvislosti odkázat na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, v němž
dovolací soud vyslovil právní názor, že autonomie vůle, specificky ztělesněná
autonomií smluvní, představuje též volnost uzavírání smluv a spočívá zejména ve
volnosti výběru typu smluv, smluvního partnera, utváření obsahu smluv, ve
volnosti formy i v možnosti svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu
včetně následků nesplnění povinností ze smlouvy vyplývajících. Taková smluvní
volnost má však v občanském právu své limity. Ty vymezuje mimo jiné ustanovení
§ 39 obč. zák., podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo
účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Je tedy i
ve světle tohoto judikátu zřejmé, že odvolací soud napadeným rozsudkem se
neodchýlil ani od judikatury dovolacího soudu. Rovněž to platí i v případě dovolatelem zmíněných nálezů Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. I. ÚS 557/05, sp. zn. I. ÚS 436/05, sp. zn. II. ÚS 571/06, sp. zn. I. ÚS 3061/11, či ve věci sp. zn. IV. ÚS 4905/12. Každý soudní spor, stejně
jako je tomu i v tomto případě, má svůj jedinečný skutkový charakter a proto
nelze bez dalšího a mechanicky přebírat jednotlivá soudní rozhodnutí vyšších
soudních instancí či Ústavního soudu bez odpovídajícího uvážení, zda předmětná
věc je skutkově a právně obdobná věci, ve které soud, resp. Ústavní soud zaujal
v nálezu právní názor, který je třeba ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České
republiky respektovat.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, zejména pak v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud pro stručnost
odkázal, je velmi pečlivě a přesvědčivě vyloženo, pro jaké důvody soud dospěl k
právnímu závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu
vlastnického práva k předmětné bytové jednotce, a to i s přihlédnutím k
tehdejší judikatuře (především) Nejvyššího soudu. Odvolací soud (soud prvního
stupně) své závěry postavily na právní argumentaci, kterou nelze považovat za
nelogickou, odchylující se od tehdejší judikatury předmětného ustanovení § 553
obč. zák. ve vazbě na § 39 obč. zák. Samotný výčet právních vět zformulovaných
z dovolatelem označených nálezů Ústavního soudu finální právně kvalifikační
závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně) nijak nezpochybňuje. Proto i tato
námitka dovolatele není důvodná. Nelze přiznat relevanci ani další dovolací námitce dovolatele, že rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou v rozporu s právním názorem
Nejvyššího soudu, jak byl vyjádřen v jeho kasačním rozsudku ze dne 2. října
2013, č. j. 30 Cdo 907/2013-180. Nejvyšší soud zavázal soudy, aby při
rozhodování přihlédly též k tehdejší judikatuře a stavu právní nauky k právnímu
institutu zajišťovacího převodu práva a své závěry pak zohlednily ve vztahu ke
skutkovým zjištěním v této věci. Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí nezaujal
právní názor o tom, zda předmětná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického
práva je či není (absolutně) neplatná. Vedl pouze oba soudy k tomu, aby i v
intencích zmíněné judikatury znovu a velmi pečlivě zohlednily danou normativní
úpravu, judikatorní souvislosti i stav tehdejší právní doktríny, v situaci, kdy
dovolatel čelil určovací žalobě až po dvanácti letech od uzavření zmíněné
smlouvy. Kasačním rozhodnutím dovolacího soudu ovšem nebylo nijak vyloženo, že
dovolatelem tvrzená právní argumentace, že je vlastníkem předmětné bytové
jednotky, je správná. Důvodná není také dovolatelka námitka, že by na základě principů legitimního
očekávání. resp. předvídatelnosti soudního rozhodování a důvěry ve správnost
aktů státních orgánů nemělo být vyhověno určovací žalobě. Shora již bylo
vyloženo, že i s přihlédnutím k tehdejší judikatuře a právní doktríně nebylo
možno za souladné s právem považovat takové smluvní ujednání ve smlouvě o
zajišťovacím převodu vlastnického práva, které pro případ prodlení dlužníka
vede fakticky k propadnutí takto zajištěného majetku ve prospěch věřitele. Na
tomto esenciálním a judikatorně ustáleném právním názoru nemohla nic změnit ani
okolnost, že týž okresní soud či odvolací soud v některých jiných (byť skutkově
obdobných) věcech dospěly k odlišným právním závěrům. To se týká i námitky
předvídatelnosti soudního rozhodování o předběžných otázkách. Ze spisu přitom
nevyplynulo, že by otázka platnosti předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu,
kterou dovolatel uzavřel s žalovanou, byla řešena v jiném soudním řízení.
Závěrem je vhodné poukázat na aktuální rozhodnutí Ústavního soudu k otázce
posouzení smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, jež byla uzavřena
před rozhodnutím velkého senátu R 45/2009: „Podstatou stěžovatelovy argumentace
je především polemika s názorem vyjádřeným v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006
ze dne 15. 10. 2008, kterým se obecné soudy v nyní projednávané věci řídily…
Pokud stěžovatel namítá, že změna právního názoru Nejvyššího soudu oproti
dřívějším rozhodnutím narušuje princip předvídatelnosti práva, Ústavní soud
podotýká, že jednou judikovaný názor není neměnný, přičemž ani změna judikatury
promítající se v řešení konkrétního případu nemusí znamenat zásah do ústavně
zaručených práv stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2812/09 ze dne 18. 11. 2009). V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 je nicméně vždy nezbytné přistupovat ke změně již judikovaného názoru
obezřetně, pečlivě ji odůvodnit a vzít v úvahu, zda negativní následky, které s
sebou přinese, nebudou větší než pozitiva. Pokud jde o nyní projednávanou
ústavní stížnost, změna dříve zastávaného názoru Nejvyššího soudu uskutečněná
rozsudkem sp. zn. 31 Odo 495/2006 veškeré uvedené požadavky splňuje. Za
situace, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá žádné specifické
okolnosti, kvůli kterým by v jeho individuálním případě bylo lpění na nově
zastávané interpretaci předmětných ustanovení v rozporu s principy právní
jistoty a předvídatelnosti práva, případně které by jeho případ od jiných
odlišovaly natolik, že by tato interpretace byla pro jeho věc nepřípadná, nelze
obecným soudům vyčítat, pokud se v napadených rozhodnutích korigovaným právním
názorem Nejvyššího soudu řídily.“
Z posledně uvedeného je zřejmé, že dovolací soud v kasačním rozhodnutí
reflektoval názor Ústavního soudu z hlediska postupu soudů při řešení případů,
kdy v mezidobí došlo ke změně judikatury při výkladu a aplikaci příslušného
právního institutu, s přihlédnutím k výjimečným okolnostem případu, časovým
souvislostem mezi uzavřením příslušného právního vztahu v poměrech stavu
tehdejší judikatury a právní doktríny, vznikem sporu z tohoto právního vztahu a
v mezidobí zásadní změny judikatury, jež se při řešení příslušné právní otázky
dotýká i dosud nerozsouzeného předmětného právního sporu. Pokud ovšem ani při
reflektování všech právně významných okolností, při posouzení stavu tehdejší
judikatury a právní doktríny, jakož i s přihlédnutím k zásadní změně judikatury
týkající se intepretace a aplikace předmětného právního institutu byl odvolacím
soudem (oběma soudy) učiněn právní závěr, že účastníky uzavřená smlouva o
zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce je dle § 39
obč. zák. absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, nelze v tomto závěru
spatřovat prvek nepředvídatelnosti, kolize s principem spravedlivého procesu či
s principem legitimního očekávání ve správnost přijatých (vydaných) aktů orgány
státu. Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný.
Nejvyšší soud proto podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 o. s. ř. V dovolacím řízení byla (procesně)
neúspěšnému dovolateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které ji
vznikly v souvislosti s podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím
jejího advokáta. Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010) zaujal právní názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000
Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, se při
rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalobkyně advokátem) účelně vynaložené
náklady žalobkyně sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
(její písemné vyjádření k dovolání dovolatele), a to z tarifní hodnoty
137.340,- Kč, tj. z ceny předmětné bytové jednotky, jak byla vyjádřena v
předmětné smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. července 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, ze dne
15. ledna 2003, sp. zn. I. ÚS 721/01, nebo např. ze dne 24. března 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve výši 6.920,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13
odst. 3 cit. vyhl. ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 1.453,20
Kč představující náhradu za 21% DPH podle § 137 odst. 1 a 3 a § 47 odst. 1
zákona č. 235/2001 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,
tj. celkem ve výši 8.373,20 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.373,20 Kč je dovolatel
povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta, který žalobkyni v tomto
dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).