28 Cdo 3714/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Č. r. – M. f., zastoupeného advokátem,
proti žalovanému V. Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení 23.122,- Kč s
příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod
sp. zn. 10 C 222/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 6. 9. 2006, č. j. 12 Co 492/2003-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí na Labem rozsudkem výše označeným změnil rozsudek
Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 4. 2003, č. j. 10 C 222/2007-71, tak,
že zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.278.000,- Kč a že soudní
poplatek za řízení před soudem prvního stupně činí 930,- Kč; jinak rozsudek
soudu prvního stupně - ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci
částku 23.122,- Kč s příslušenstvím - potvrdil. Žalobce byl zavázán nahradit
žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 102.340,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, pokud šlo o žalobcem uplatněný
nárok na zaplacení částky 23.122,- Kč s příslušenstvím, což představovalo vodné
a stočné za období od 4. 4. do 10. 10. 2001 (žalovaný nevyklidil pronajaté
nemovitosti a nepředal je žalobci, přestože ten odstoupil od smlouvy o nájmu s
účinky k 31. 3. 2001). Nájemní smlouva, uzavřená dne 6. 3. 1997, obsahovala v
ustanovení čl. VII. odst. 9 ujednání o povinnosti nájemce pro případ, že ke dni
ukončení nájmu nájemce předmět smlouvy inventárním zápisem nepředá zpět,
uhradit pronajímateli „smluvní penále“ ve výši 1 % ročního nájemného za každý
den prodlení (nejméně 3.000,- Kč). Celkem činila smluvní sankce v této věci
1.278.000,- Kč. Odvolací soud dovodil, že přestože smlouva používá pojem
„smluvní penále“, jde ve skutečnosti o smluvní pokutu ve smyslu ustanovení §§
544 a 545 občanského zákoníku („o. z.“). Výši smluvní pokuty je v daném případě
třeba porovnávat s výši nájemného. Jejich vzájemný poměr musí být přiměřený
situaci charakterizované též skutečností, že vedle zákonného nároku žalobce na
náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, zakládá čl. VII. bod 9
smlouvy o nájmu též smluvní povinnost nájemce uhradit pronajímateli škodu
včetně ušlého zisku. Z funkce smluvní pokuty tak zůstává pouze funkce sankční.
Za situace, v níž finanční kompenzaci z pronajaté nemovitosti měl žalobce
zajištěn nejen zákonně, ale i smluvně, byla smluvní pokuta ve výši téměř
trojnásobku ročního nájemného podle názoru odvolacího soudu výkonem práva
žalobce v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 o.
z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost
spatřoval v nesprávném právním posouzení věci, spočívajícím v tvrzené nesprávné
právní kvalifikaci neplatnosti ujednání týkajícího se smluvní pokuty. Dovolatel
argumentoval zásadou autonomie vůle v závazkových vztazích, projevující se ve
smluvní volnosti učinit či neučinit právní úkon a zvolit si jeho obsah.
Jestliže žalovaný vědomě souhlasil se smluvní pokutou sjednanou v takové výši,
pak se neplatnosti takto sjednané smluvní pokuty, resp. jejího rozporu s
dobrými mravy, nemůže platně dovolat. Podle dovolatele je smluvní pokuta
zajišťovací prostředek, sloužící k motivaci dlužníka k plnění, přičemž na
základě smluvní volnosti k této smluvní pokutě nemusel dát dlužník souhlas.
Určení výše smluvní pokuty je zásadně věcí vzájemné dohody účastníků jejího
ujednání. V občanském zákoníku není obsažena úprava výše smluvní pokuty ani se
zde nestanoví způsob jejího určení. Dovolatel považoval rozhodnutí odvolacího
soudu za nesprávné a navrhl, aby dovolací soud toto rozhodnutí zrušil a věc
vrátil zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně nevyjádřil.
Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly v
dovoláním napadené části merita věci (smluvní pokuta) ve vztahu k dovolateli
odlišně (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Autonomie vůle, specificky ztělesněná autonomií smluvní, představuje
též volnost uzavírání smluv a spočívá zejména ve volnosti výběru typu smluv,
smluvního partnera, utváření obsahu smluv, ve volnosti formy i v možnosti
svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu včetně následků nesplnění
povinností ze smlouvy vyplývajících. Taková smluvní volnost má však v občanském
právu své limity. Ty vymezuje mimo jiné ustanovení § 39 o. z., podle něhož je
neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej
obchází anebo se příčí dobrým mravům.
V judikatuře Nejvyššího soudu je konstantně zastáván názor, že smluvní
pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši škody, jež skutečně vznikla v
souvislosti s porušením určité povinnosti, je nepřiměřená a pro rozpor s
dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti je třeba přihlédnout k
celkovým okolnostem právního úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V
úvahu je třeba rovněž vzít výši úroků z prodlení, výši zajištěné částky a poměr
původní a sankční povinnosti (viz rozsudky sp. zn. 33 Odo 890/2002 a 33 Odo
875/2005).
Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je žádoucí a rozumné, aby
její výše představovala souhrn eventuelně v úvahu přicházejících škod, které
lze v daném případě v důsledku porušení smluvně zajištěné povinnosti očekávat.
Vzhledem ke všem okolnostem posuzované věci má dovolací soud za to, že sjednaná
výše smluvní pokuty výrazně převyšuje škodu, která mohla pronajímateli
vzniknout z důvodu, že po ukončení nájmu mu nebyly předmětné prostory řádně
předány a nemohl je bezprostředně dále pronajímat. Dospěl-li odvolací soud k
závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši (téměř trojnásobku
celkového ročního nájemného), a proto je ujednání o ní pro rozpor s dobrými
mravy podle ustanovení § 39 o. z. neplatné, vyřešil tuto právní – a pro věc
určující - otázku správně.
Právní úkon, který je v rozporu s dobrými mravy, je stižen absolutní
neplatností s právními účinky ex tunc. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z
úřední povinnosti - účastník řízení tuto neplatnost nemusí před soudem ani
namítat. Ve světle výše uvedeného tak neobstojí ani tvrzení dovolatele, že
„jestliže žalovaný vědomě souhlasil se smluvní pokutou sjednanou v takovéto
výši …, pak se neplatnosti takto sjednané smluvní pokuty, resp. jejího rozporu
s dobrými mravy, nemůže žalovaný …dovolat“.
Uplatněný dovolací důvod tedy není naplněn a odvolací soud rozhodl ve
věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítá (§ 243b odst. 2 věta
před středníkem o. s. ř.).
Úspěšnému žalovanému by vzniklo podle § 243b odst. 5 a návazných
ustanovení o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení; žádné mu však
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu