28 Cdo 3714/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Č. r. – M. f., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení 23.122,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 222/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2006, č. j. 12 Co 492/2003-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí na Labem rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 4. 2003, č. j. 10 C 222/2007-71, tak, že zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.278.000,- Kč a že soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně činí 930,- Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně - ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 23.122,- Kč s příslušenstvím - potvrdil. Žalobce byl zavázán nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 102.340,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, pokud šlo o žalobcem uplatněný nárok na zaplacení částky 23.122,- Kč s příslušenstvím, což představovalo vodné a stočné za období od 4. 4. do 10. 10. 2001 (žalovaný nevyklidil pronajaté nemovitosti a nepředal je žalobci, přestože ten odstoupil od smlouvy o nájmu s účinky k 31. 3. 2001). Nájemní smlouva, uzavřená dne 6. 3. 1997, obsahovala v ustanovení čl. VII. odst. 9 ujednání o povinnosti nájemce pro případ, že ke dni ukončení nájmu nájemce předmět smlouvy inventárním zápisem nepředá zpět, uhradit pronajímateli „smluvní penále“ ve výši 1 % ročního nájemného za každý den prodlení (nejméně 3.000,- Kč). Celkem činila smluvní sankce v této věci 1.278.000,- Kč. Odvolací soud dovodil, že přestože smlouva používá pojem „smluvní penále“, jde ve skutečnosti o smluvní pokutu ve smyslu ustanovení §§ 544 a 545 občanského zákoníku („o. z.“). Výši smluvní pokuty je v daném případě třeba porovnávat s výši nájemného. Jejich vzájemný poměr musí být přiměřený situaci charakterizované též skutečností, že vedle zákonného nároku žalobce na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, zakládá čl. VII. bod 9 smlouvy o nájmu též smluvní povinnost nájemce uhradit pronajímateli škodu včetně ušlého zisku. Z funkce smluvní pokuty tak zůstává pouze funkce sankční. Za situace, v níž finanční kompenzaci z pronajaté nemovitosti měl žalobce zajištěn nejen zákonně, ale i smluvně, byla smluvní pokuta ve výši téměř trojnásobku ročního nájemného podle názoru odvolacího soudu výkonem práva žalobce v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci, spočívajícím v tvrzené nesprávné právní kvalifikaci neplatnosti ujednání týkajícího se smluvní pokuty. Dovolatel argumentoval zásadou autonomie vůle v závazkových vztazích, projevující se ve smluvní volnosti učinit či neučinit právní úkon a zvolit si jeho obsah. Jestliže žalovaný vědomě souhlasil se smluvní pokutou sjednanou v takové výši, pak se neplatnosti takto sjednané smluvní pokuty, resp. jejího rozporu s dobrými mravy, nemůže platně dovolat. Podle dovolatele je smluvní pokuta zajišťovací prostředek, sloužící k motivaci dlužníka k plnění, přičemž na základě smluvní volnosti k této smluvní pokutě nemusel dát dlužník souhlas. Určení výše smluvní pokuty je zásadně věcí vzájemné dohody účastníků jejího ujednání. V občanském zákoníku není obsažena úprava výše smluvní pokuty ani se zde nestanoví způsob jejího určení. Dovolatel považoval rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné a navrhl, aby dovolací soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně nevyjádřil.
Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly v dovoláním napadené části merita věci (smluvní pokuta) ve vztahu k dovolateli odlišně (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Autonomie vůle, specificky ztělesněná autonomií smluvní, představuje též volnost uzavírání smluv a spočívá zejména ve volnosti výběru typu smluv, smluvního partnera, utváření obsahu smluv, ve volnosti formy i v možnosti svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu včetně následků nesplnění povinností ze smlouvy vyplývajících. Taková smluvní volnost má však v občanském právu své limity. Ty vymezuje mimo jiné ustanovení § 39 o. z., podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
V judikatuře Nejvyššího soudu je konstantně zastáván názor, že smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši škody, jež skutečně vznikla v souvislosti s porušením určité povinnosti, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem právního úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši úroků z prodlení, výši zajištěné částky a poměr původní a sankční povinnosti (viz rozsudky sp. zn. 33 Odo 890/2002 a 33 Odo 875/2005).
Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je žádoucí a rozumné, aby její výše představovala souhrn eventuelně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení smluvně zajištěné povinnosti očekávat. Vzhledem ke všem okolnostem posuzované věci má dovolací soud za to, že sjednaná výše smluvní pokuty výrazně převyšuje škodu, která mohla pronajímateli vzniknout z důvodu, že po ukončení nájmu mu nebyly předmětné prostory řádně předány a nemohl je bezprostředně dále pronajímat. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši (téměř trojnásobku celkového ročního nájemného), a proto je ujednání o ní pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 o. z. neplatné, vyřešil tuto právní – a pro věc určující - otázku správně.
Právní úkon, který je v rozporu s dobrými mravy, je stižen absolutní neplatností s právními účinky ex tunc. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti - účastník řízení tuto neplatnost nemusí před soudem ani namítat. Ve světle výše uvedeného tak neobstojí ani tvrzení dovolatele, že „jestliže žalovaný vědomě souhlasil se smluvní pokutou sjednanou v takovéto výši …, pak se neplatnosti takto sjednané smluvní pokuty, resp. jejího rozporu s dobrými mravy, nemůže žalovaný …dovolat“.
Uplatněný dovolací důvod tedy není naplněn a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítá (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Úspěšnému žalovanému by vzniklo podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení; žádné mu však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu