30 Cdo 907/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců
JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně B.
H., zastoupené JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Potoky
5548, proti žalovanému P. G., zastoupenému JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem
se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 78/2012, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 23. ledna 2013, č. j.
59 Co 479/2012-136, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 23. ledna 2013, č. j.
59 Co 479/2012-136, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. září
2012, č. j. 36 C 78/2012-83, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně
k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
září 2012, č. j. 36 C 78/2012-83, určil, že „žalobkyně je vlastníkem bytové
jednotky v budově č. p. na pozemku p. č. zapsané v katastru nemovitostí
vedeném u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, na
LV č pro k. ú. a obec Z. a k ní náležejícího spoluvlastnického podílu o
velikosti id. 253/1000 na společných částech budovy č. p. a na pozemku p. č.
st. zapsaného v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Zlínský
kraj, Katastrální pracoviště Zlín, na LV č. pro k. ú. a obec Z.“ (dále též
„předmětná bytová jednotka“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobkyně se domáhá určení vlastnictví na základě tvrzení, že
smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce
je absolutně neplatná, neboť se v ní účastníci nedohodli, jak se vypořádají v
případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku včas a řádně neuhradí. Své věcné
rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tak, že z provedeného dokazování vzal
za prokázáno, že předmětná smlouva vykazuje všechny znaky propadné zástavy,
protože prodlení žalobkyně s vrácením půjčky má za následek, že se nenaplní
rozvazovací podmínka a žalovaný zůstane vlastníkem bytové jednotky původně
převedené k zajištění návratnosti půjčky, a to bez dalšího, aniž by se musel s
žalobkyní jakkoliv vypořádat. Pro posouzení platnosti smlouvy je však rozhodný
pouze její obsah zachycený v písemné formě. Soud prvního stupně odkázal na
rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31
Odo 495/2006, dále na § 39 obč. zák. a dovodil, že předmětná smlouva vykazuje
znaky propadné zástavy, kterou občanský zákoník nepřipouští. K námitce
žalovaného o nepřípustnosti retroaktivně aplikovat závěry Nejvyššího soudu
vyslovené v roce 2008 na smlouvu účastníků, uzavřenou v roce 2000, soud prvního
stupně uvedl, že institut zajišťovacího převodu je zakotven v občanském
zákoníku od ledna 1992 v § 553 v nezměněném znění a pokud se účastníci
nedohodli na tak významné otázce, jakou je pro zajišťovací právní vztah způsob
zajištění, pak tento právní vztah na základě předmětné smlouvy vůbec nevznikl. Skutečnost, že se Nejvyšší soud k institutu zajišťovacího převodu práva
podrobně vyjádřil až po podpisu smlouvy, nemůže na závěru o její neplatnosti
nic změnit. Soud prvního stupně posoudil právní omyl žalovaného, že je smlouva
platná, jako omluvitelný omyl, když mu svědčila dobrá víra, že nabyl předmětnou
bytovou jednotku do vlastnictví. Držby ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. se
žalovaný ujal dne 29. srpna 2000, tedy poté, kdy žalobkyně řádně a včas
nevrátila půjčku včetně jejího příslušenství v dohodnutém termínu (do 28. srpna
2000). Vydržecí doba tak běžela žalovanému v době od 29. srpna 2000 do 29. srpna 2010. Žalovaný nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem předmětných
nemovitostí, neboť po celé toto období čelil celé řadě žalob, kterými se
dlužníci domáhali určení vlastnického práva k nemovitostem, které na žalovaného
převedli k zajištění svých závazků, a to na základě totožných smluv, jakou
uzavřel s žalobkyní. Prokazatelně mu musely být známy právní závěry z výše cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu od okamžiku, kdy mu soud doručil žalobu ve věci sp. zn. 40 C 134/2010, v níž žalobce odkazuje na předmětnou judikaturu. Žalobu si
žalovaný převzal dne 17. července 2010, tedy před uplynutím vydržecí doby a
ještě v jejím průběhu se k této žalobě písemně vyjádřil a znalost rozhodnutí
Nejvyššího soudu potvrdil. Nejpozději dne 17. července 2010 tak žalovaný pozbyl
dobrou víru a muselo mu být zřejmé, že předmětná smlouva ve světle judikovaných
závěrů nemůže obstát.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný se nestal
vlastníkem předmětných nemovitostí na základě smlouvy o zajišťovacím převodu
práva ze dne 28. dubna 2000 a současně vlastnické právo k těmto nemovitostem
ani nevydržel. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací
soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, když
uvedl, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva je
absolutně neplatná. Uvedl, že posun v rozhodovací činnosti soudů není
problematikou retroaktivity, když právní úprava zajišťovacího převodu práva je
zakotvena v občanském zákoníku od 1. ledna 1992 v nezměněném znění, ale jedná
se o posun ve výkladu příslušné právní normy. Citované rozhodnutí velkého
senátu Nejvyššího soudu, od kterého odvolací soud neshledal důvod se odchýlit
ani v tomto případě, nezaložilo nová práva nebo povinnosti subjektům
obligačního vztahu. Soud prvního stupně se náležitě vypořádal i s posouzením
námitky vydržení vlastnického práva žalovaným. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 o. s. ř. Uvádí, že doposud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka
týkající se vydržení vlastnického práva k nemovitosti na základě neplatné
smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Domnívá se, že odvolací soud
nesprávně vyřešil otázku běhu vydržecí doby, tedy počátek a její konec;
odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS
3061/11. Dovolatel je také tohoto názoru, že řízení je postiženo tzv. zmatečnostní vadou spočívající v rozhodování vyloučenými soudci, když dva ze
soudců senátu, kteří ve věci rozhodovali, byli členy senátu v obdobné věci
rozhodované týmž odvolacím soudem pod sp. zn. 59 Co 187/2011, v níž byla
předmětem posuzování (jako předběžná otázka) obsahově totožná smlouva o
zajišťovacím převodu vlastnického práva, jako v tomto řízení. Dovolatel – s
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 4 Nd
309/2008 - se domnívá, že tito dva soudci odvolacího senátu se měli sami
vyloučit z projednávání a rozhodování této věci. Řízení je podle dovolatele
postiženo i tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, když nebyly respektovány vykonatelné nálezy Ústavního soudu týkající
se problematiky priority výkladu autonomie vůle smluvních stran, což ve svém
důsledku znamená porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Dovolatel závěrem navrhl, aby
Nejvyšší soud ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. změnil napadený rozsudek
odvolacího soudu a to tak, že žaloba na určení vlastnického práva k předmětným
nemovitostem se zamítá, in eventum aby jej zrušil, stejně jako rozsudek soudu
prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby
věc v dalším řízení projednal u tohoto soudu jiný samosoudce, neboť v řízení
došlo k závažným vadám. Žalobkyně k dovolání dovolatele ve svém písemném vyjádření uvedla, že rozsudek
odvolacího soudu není zatížen zmatečnostní vadou; úvaha dovolatele o nutnosti
vyloučení dvou soudců je zcela nepřijatelná, když by to vedlo k tomu, že soudce
by mohl rozhodovat jen jedinkrát totožnou věc a pak by se musel sám z
projednávání vyloučit. Dále poukázala na skutečnost, že otázka neplatnosti
smlouvy o zajišťovacím převodu práva k bytové jednotce, stejně tak otázka
vydržení vlastnického práva k nemovitosti ve vztahu k neplatné smlouvě, je
judikatorně nesčetněkrát řešena a odvolací soud se od těchto judikatorních
závěrů neodchýlil, stejně jako soud nalézací. Nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3061/11, na nějž dovolatel v dovolání odkazuje, se nedotýká obsahově
totožné věci. Napadené rozhodnutí tak nezávisí na vyřešení otázky, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl, dojde-li k závěru,
že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že dovolání dovolatele je
ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a důvodné, neboť odvolací soud při řešení
otázky platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu darovací smlouvy ve smyslu § 39
obč. zák., nepřihlédl k relevantní (níže uvedené) judikatuře Ústavního soudu i
Nejvyššího soudu. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak. V daném případě odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci
soudem prvního stupně, který v řízení o žalobě o určení vlastnického práva
žalobkyně k předmětné bytové jednotce jako předběžnou řešil otázku platnosti
smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k uvedené bytové jednotce,
kterou dne 28. dubna 2000 uzavřeli žalobkyně (coby převodkyně) a žalovaný (coby
převodce). Tato určovací žaloba byla podána až v roce 2012, přičemž žalobkyně v
ní reaguje na judikatorní změny v otázce týkající se tzv. propadné zástavy,
zejména s ohledem na závěry vyplývající z rozsudku velkého senátu Nejvyššího
soudu ze dne 15. října 2008, č.j. 31 Odo 495/2006, publikovaného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, číslo sešitu 4/2009 (všechna zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně (ve stručnosti shrnuto) uzavřel, že předmětná převodní smlouva
je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná a připustil, že „Je skutečností,
že soudní praxe dovozuje neplatnost smluv o zajišťovacím převodu práva pro
absenci ujednání o způsobu vypořádání smluvních stran pro případ, že se dlužník
ocitne v prodlení se splněním závazku, až od roku 2008, na základě rozsudku
velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Odo 495/2006.“ Současně však
dodal, že předmětná změna v judikatuře nemohla nic změnit na absolutní
neplatnosti uvedené smlouvy, neboť právní úprava zajišťovacího převodu práva je
zakotvena v občanském zákoníku od 1. 1. 1992 v jeho nezměněném § 553. Soud
prvního stupně přitom uzavřel, že dovolatel bezmála deset let byl v dobré víře,
že je vlastníkem předmětné bytové jednotky, když teprve poté se seznámil s
obsahem cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu, v důsledku čehož podmínky pro
vydržení vlastnického práva k bytové jednotce ve smyslu § 134 obč. zák. splněny nebyly. Ústavní soud v nálezu ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. III.
ÚS 1275/10
(všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz) zaujal následující
právní závěry:
„Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u
intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho
přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního
práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného
práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu
oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale
zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného
práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení
účelů právní regulace. V nálezu sp. zn. III. ÚS 613/06 (následovaný nálezy dalšími: sp. zn. III. ÚS
117/07, II. ÚS 635/09) Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti
judikatury, jíž lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a
materiálních podmínek: "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby
(a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační
závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o
praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších
soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně
je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip
předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná
právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud
zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být
jejich dosavadní judikatura překonána." V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2170/08 pak
Ústavní soud rozvedl obsah materiálních podmínek pro overruling: "Dokonce i
kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem
zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně
judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech
opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným
odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé
vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi,
bylo rozhodnuto jinak."
Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně
jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na
straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být
pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se
v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících
v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto
změny.
Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti.“
Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že mezi základní principy právního
státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní
bezrozpornosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007). Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky
práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá
právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním
(principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních
aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu. Na právní
normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě
založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak
obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem
soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by
zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to
možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive dle
obecného přirozenoprávního principu (nález Ústavního soudu ze dne 2. listopadu
2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09). Ústavní soud v nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, k otázce
změny judikatury, vyložil: „…žalobce podal žalobu na určení vlastnictví k
nemovitostem až po devíti letech od uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu
vlastnického práva s P. G., což nijak blíže neodůvodnil ani nevysvětlil; lze
proto v tomto jeho postupu podle názoru Ústavního soudu spatřovat účelovost
jeho konání. Pohnutkou k takovému postupu může být i vývoj v rozhodovací praxi
obecných soudů, a to při posuzování podmínek zajišťovacího převodu vlastnického
práva; k tomu Ústavní soud dodává, že při interpretaci příslušných projevů vůle
by obecné soudy měly zohlednit i stav právní nauky a judikatury v době vzniku
posuzovaného právního úkonu.“
Ústavní soud tak navázal na svou předchozí judikaturu, v níž bylo zdůrazněno,
že pro změnu předchozího posouzení předběžné otázky „nemůže obstát jako
argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak musí
vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v
předchozím řízení předběžná otázka posuzována. Jen takovým postupem lze naplnit
legitimní očekávání stěžovatelů v důvěryhodnost aktů státu požívající ústavně
právní ochrany“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2008,
sp. zn. II. ÚS 2742/07). Tento právní názor, který sdílí i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo
4778/2009), je podle přesvědčení Nejvyššího soudu zapotřebí přiměřeně použít i
v případě posuzování platnosti právních úkonů ve skutkově obdobných věcech,
pokud změna výkladu a aplikace předmětného ustanovení zákonného předpisu
nastala především v důsledku impulsu změny dosavadní judikatury. Takový fenomén
byl zaznamenán právě v případě právního institutu zajištění závazku převodem
práva ve smyslu § 553 obč. zák.
a judikatorně vyústil ve vydání již shora cit. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. Dovolatel přitom velmi podrobně a
přehledně ve svém dovolání nastínil genezi relevantní judikatury upínající se k
danému právnímu institutu s již osvětleným judikatorním završením ze strany
Nejvyššího soudu. V poměrech právního státu a s ohledem na respekt k čl. 1 Ústavy proto bylo
povinností odvolacího soudu, neučinil-li tak již soud prvního stupně,
přihlédnout k předmětné judikatuře Ústavního soudu (roz. publikované do doby
vydání rozsudku odvolacího soudu) a reflektovat ji při právním posouzení věci. Jinými slovy řečeno, odvolací soud sice při meritorním rozhodnutí správně
zohlednil zmíněné rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího k otázce výkladu a
aplikace § 553 obč. zák., ponechal však (při právním posouzení věci) zcela
stranou výjimečné okolnosti tohoto případu (dlouhodobou nečinnost žalující
strany oproti dlouhodobému přesvědčení dovolatele o tom, že je vlastníkem
předmětné bytové jednotky, též s ohledem na v tu dobu publikovanou judikaturu
obecných soudů), jakož i Ústavním soudem vyžadovaný požadavek zohlednit při
interpretaci právních úkonů stav právní nauky a judikatury v době vzniku
posuzovaného právního úkonu, která v případě zajištění závazku převodem práva
vyznívala zcela jinak, než byla později usměrněna uvedeným rozhodnutím velkého
senátu Nejvyššího soudu. V důsledku přípustnosti dovolání v této věci byl dovolací soud ve smyslu § 242
odst. 3, věty druhé, o . s. ř. povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou
takovou vadu ovšem dovolací soud nezaregistroval. Dovozuje-li dovolatel
podjatost dvou soudců (členů senátu) odvolacího soudu ze způsobu jejich
rozhodování v jiné (dovolatelem označené) typově obdobné věci, potom přehlíží,
že podle ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce
(přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího)
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tato
výslovná zákonná úprava nemůže být dotčena ani ojedinělým rozhodnutím
Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008 sp. zn. 4 Nd 309/2008, na které
dovolatel v podaném dovolání poukazuje (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. března 2012, sp. zn. 20 Nd 14/2012, nebo ze dne 26. prosince
2012, sp. zn. 21 Nd 9/2012). Z vyložených důvodů je třeba uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není věcně
správný
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek
odvolacího soudu (§ 243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu § 243e
odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s.
ř.), aniž by byly
splněny podmínky pro aplikaci § 243e odst. 3, věty druhé, o. s. ř. (dovolací
soud zde pro stručnost odkazuje na svůj rozsudek ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 4543/2009, ve kterém rozvedl podmínky, za kterých lze nařídit, aby věc
projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu, resp. soudce soudu prvního
stupně). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.