30 Cdo 4543/2009

30 Cdo 4543/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci

žalobkyně OK REST a.s. (dříve ODKOLEK, a.s.), se sídlem v Brně, Bohunická

519/24, PSČ 619 00 (dříve se sídlem v Praze 5, Pekařská 1/598), IČ: 60193344,

zastoupené Mgr. Martinem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční

1003/3, proti žalovaným 1) K. Š., 2) J. Š., 3) Ing. G. Š., všem zastoupeným

Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, a 4)

A. Š., zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně,

Kleinerova 24/1504, o zaplacení částky 1.646.502,- Kč s příslušenstvím, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 362/2004, o dovolání žalobkyně

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č.j. 18 Co

545/2008-248, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č.j. 18 Co

545/2008-248, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. června

2008, č.j. 26 C 362/2004-216, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro

Prahu 5 k dalšímu řízení.

Podanou žalobou se žalobkyně po žalovaných domáhala z titulu

bezdůvodného obohacení zaplacení částky 1.646.502,- Kč se specifikovaným

příslušenstvím (úroky z prodlení). Tento žalobní požadavek postavila na

skutkovém tvrzení, že dne 23. března 1998 uzavřela jako nájemkyně s žalovanými

jako pronajímateli nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl pronájem

specifikovaných pozemků, jejichž vlastníky měli být žalovaní. Žalobkyně posléze

na základě zpracované právní analýzy dospěla k závěru, že uvedené pozemky

nejsou ve vlastnictví žalovaných. Žalobou se proto po žalovaných domáhá vydání

bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění, které z titulu uvedené smlouvy

žalovaným zaplatila a jež v součtu tvoří žalovanou částku. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“)

rozsudkem ze dne 13. června 2008, č.j. 26 C 362/2004-216, zamítl uvedenou

žalobu a dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal mj. za zjištěné, že rozsudkem

téhož soudu prvního stupně ze dne 29. června 2006, č.j. 15 C 124/2004-405, byla

zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí týchž pozemků, které byly

předmětem shora uvedené nájemní smlouvy. Nájemní smlouva ze dne 23. března 1998

byla platně sjednána (uzavřena). Na druhé straně nebylo prokázáno naplnění

některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací

soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně

správný rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav

věci a nepochybil ani v právním posouzení. Soud prvního stupně správně

zhodnotil význam rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. června 2006,

č.j. 15 C 124/2004-405, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v

Praze ze dne 6. února 2007, č.j. 21 Co 524/2006-436, na danou věc, neboť toto

rozhodnutí subjektivně zavazuje účastníky řízení i v daném sporu. Pokud

citovaná rozhodnutí soudů pravomocně vyřešila otázku žalobcem tvrzeného

vlastnictví k předmětným pozemkům tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta, bylo

třeba z těchto závěrů v daném řízení vycházet (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Žalobce

totiž svoji vlastnickou žalobu (ve shora označené věci) opíral o totožné

důvody, pro které zpochybňoval vlastnické právo žalovaných i v daném řízení,

tedy tvrdil, že žalovaní nemohou být vlastníky sporných nemovitostí právě z

důvodu, že vlastníkem je on, neboť nemovitosti řádně zprivatizoval. V daném

řízení neuváděl tedy žádné jiné rozhodné skutečnosti týkající se subjektů,

které by měly být vlastníkem předmětných nemovitostí, než ty, které již byly

přímým předmětem sporu mezi týmiž účastníky, jenž byl pravomocně rozsouzen. Vyslovený názor odvolacího soudu je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 2192/2000, jakož i s

rozhodnutím publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R

69/2000.

Žalobkyni se proto nepodařilo vyvrátit vlastnictví žalovaných k

předmětným nemovitostem, které je zapsáno v katastru nemovitostí ve prospěch

žalovaných. Proto soud prvního stupně správně uzavřel, že ve smyslu § 134

o.s.ř. výpis z katastru nemovitostí, kterým byl proveden důkaz, prokazuje

vlastnictví žalovaných. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již

„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož

přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v

něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za zásadní právní otázku ve

smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. považuje dovolatelka otázku, zda je soud povinen si

v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo v souvislosti s

plněním podle neplatné nájemní smlouvy, samostatně vyřešit v plném rozsahu

otázku vlastnického práva žalovaných k nemovitostem jako otázku předběžnou, a

to za situace, kdy je a) zpochybňován nabývací titul žalovaných k předmětným

nemovitostem, a kdy b) v rámci jiného soudního řízení sice bylo vydáno

pravomocné soudní rozhodnutí závazně stanovící, že vlastníkem předmětných

nemovitostí není žalobce, ovšem z jehož výroku ani odůvodnění nevyplývá, že by

skutečnými vlastníky předmětných nemovitostí byli žalovaní, a není tedy

vyloučeno, že skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí je třetí subjekt. Dovolatelka je toto názoru, že soud se dopustil nesprávného procesního postupu,

neboť vzal za stěžejní pro rozhodnutí ve věci jiné soudní rozhodnutí, ze

kterého nevyplývá, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí. V důsledku tohoto

nesprávného procesního postupu pak soud posoudil nesprávně otázku vlastnického

práva k předmětným nemovitostem, resp. otázku vlastnictví posoudil v rozporu s

hmotným právem a v konečném důsledku tak připustil, že nájemní smlouvu mohl

platně uzavřít pronajímatel, který ovšem nikdy nebyl vlastníkem předmětu nájmu. V další části dovolání tuto tezi dovolatelka velmi podrobně, též s odkazem na

judikaturu, rozvádí a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky oba

rozsudky zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podáním

ze dne 26. srpna 2010, doručeným Nejvyššímu soudu České republiky dne 31. srpna

2010, dovolatelka oznámila v obchodním rejstříku zapsanou změnu své obchodní

firmy a svého sídla, jak je již uvedeno v záhlaví tohoto rozsudku. Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo

„dovolací soud“) při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části

první Čl. II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl

změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů,

tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. V posuzované věci dovolání dovolatelky směřuje proti rozsudku

odvolacího soudu, kterým bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně. Poněvadž jde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, je v takovém

případě ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné tehdy,

jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam.

Ve smyslu třetího odstavce posledně uvedeného

paragrafu rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam

zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu

nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem

rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud proto posuzoval otázku přípustnosti dovolání podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dospěl k závěru, že napadené

rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve

smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. z důvodů, že otázku určení subjektu

povinného k vydání bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 1 obč. zák.) řeší v

rozporu s hmotným právem. Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku

ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a

dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není možno hodnotit jako správné (§ 243b

odst. 2 o. s. ř.). Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,

musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je

majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného

právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový

prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat

tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán,

zjistit, musí se vydat státu. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto

bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení

záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že

nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je

povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného

obohacení podle § 451 násl. o. z. je, že jednomu z účastníků se dostalo

majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor

toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému

rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem

závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět

obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat

vydání všeho, oč se povinný obohatil. Z obsahu spisu vyplývá, že

dovolatelka svůj žalobní požadavek na zaplacení předmětné peněžité částky,

představující bezdůvodné obohacení žalovaných, postavila na skutkovém tvrzení

(ve stručnosti shrnuto z narativní části žaloby), že uzavřela nájemní smlouvu,

jejímž předmětem byl nájem specifikovaných pozemků, s žalovanými, kterým

platila sjednané nájemné, ačkoliv žalovaní nejsou spoluvlastníky těchto

dovolatelce pronajatých pozemků. Takto tvrzené skutečnosti lze nepochybně

označit za právně významné, jelikož v případě jejich prokázání by uvedený

skutek bylo nutno subsumovat pod právní pravidlo chování upravující institut

bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák.

Z pohledu této žalobní

konstrukce přitom bylo již zcela irelevantní, pokud dovolatelka v žalobě také

tvrdila, že „dovozuje z rozhodnutí o privatizaci vydaného vládou České

republiky dne 15. září 1993 pod č. 510 a celého obsahu schváleného

privatizačního projektu...své vlastnictví k pozemkům výše uvedeným, nabyté

kupní smlouvou ze dne 30. dubna 1987 Pražskými pekárnami a mlýny, s.p.“ Z

kontextu žaloby je ovšem zřejmé, že dovolatelka v rámci právní argumentace – i

přes závěry již shora rozsouzené věci v jiném řízení – setrvala na svém názoru,

že je vlastnicí uvedených pozemků, současně však v žalobě (rovněž nad rozsah

zákonem vyžadovaných náležitostí žaloby) také uvedla, že „Právním základem této

žaloby ovšem není skutečnost či objasnění, zda je žalobce vlastníkem dotčených

pozemků či nikoli, nicméně fakt, že vlastníky pozemků nejsou žalovaní.“

Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým zjištěním i s

právním posouzením věci soudem prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně

vycházel z pravomocně rozsouzené věci, vedené u téhož soudu prvního stupně pod

sp. zn. 15 C 124/2004. V této věci Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozsudkem ze

dne 29. června 2006, č.j. 15 C 124/2004-405, ohledně týchž účastníků zamítl

žalobu dovolatelky (v uvedeném řízení tedy vystupující rovněž v procesním

postavení žalobkyně) „na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parcelní č. 1335/29, 1337/2, 1337/3, 1338/1, 1338/3, 1338/5, 1338/11, 1338/12, 1338/17,

1338/20, 1338/21, 1338/22, 1338/23, zapsaných na listu vlastnictví č. 846,

vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště

Praha, pro katastrální území Jinonice, obec Praha, okres hlavní město Praha“,

jakož i žalobu „na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parcelní č. 2744,

zapsaného na listu vlastnictví č. 1748, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní

město Prahu, katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území Stodůlky, obec

Praha, okres hlavní město Praha.“ Tento rozsudek soudu prvního stupně byl

posléze jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrzen Městským soudem v Praze

ze dne 6. února 2007, č.j. 21 Co 524/2006-436. Při právním posouzení věci o vydání bezdůvodného obohacení ovšem

odvolací soud zcela ponechal stranou důvody, jež vedly soud prvního stupně k

zamítnutí zmíněné určovací žaloby, resp. důvody, pro které v uvedené věci

odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí

potvrdil. Z obsahu těchto rozhodnutí, resp. z odůvodnění jejich písemných

vyhotovení se podává, a v tomto je třeba přisvědčit dovolací argumentaci

dovolatelky, že se soudy otázkou vlastnického práva žalovaných k předmětným

pozemkům vůbec nezabývaly. Soud prvního stupně počínaje druhou větou posledního

odstavce na str. 6 odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku uvádí, že

„Žalovaní jsou již řadu let zapsáni v katastrálním operátu jako spoluvlastníci

předmětných pozemků a žalobkyně usiluje o změnu zápisu s tvrzením, že je sama

vlastníkem pozemků, aniž by toto její údajné právo bylo kdy předtím do katastru

nemovitostí zaznamenáno.

Soud se ovšem zabýval tímto sporem z poněkud jiného

pohledu než ve svém předchozím rozhodnutí z roku 2002. Je to dáno tím, že

žalobkyně svá tvrzení o výlučním vlastnictví předmětných pozemků staví na

rozhodnutí vlády ČR o privatizaci PPM z roku 1993; pouze podružně přitom

zpochybňuje právní titul, na jehož základě měli vlastnické právo nabýt

žalovaní. Pro účely tohoto sporu je však třeba obě tato tvrzení od sebe

oddělit, neboť soud v předmětné určovací žalobě posuzuje přednostně otázku

prvou, tedy, zda mohla žalobkyně k předmětným pozemkům nabýt vlastnické právo

(a to jakýmkoliv tvrzeným způsobem). Pokud by žalobkyně nabytí vlastnictví

neprokázala, nemělo by již význam řešit otázku druhou, zda toto vlastnické

právo k věci mohli kdy nabýt žalovaní, když takovéhoto určení se věcně

nelegitimovaný účastník jistě úspěšně domáhat nemůže. Jinými slovy, není-li

vlastníkem žalobkyně, není třeba se pro účely sporu zabývat ani tím, zda jsou

jimi po právu žalovaní. Soud má v této souvislosti za to, že při rozhodování o

určení vlastnického práva mezi osobou, která tvrdí své vlastnické právo vzniklé

jiným způsobem (privatizace), by soud neměl vůbec posuzovat otázku oprávněnosti

restitučního nároku. V takovém řízení o určovací žalobě může být předmětem

posuzování jen to, zda žalující strana svůj právní titul k požadovaným pozemkům

prokáže a tak tomu bylo i v souzeném případě.“ Ve druhém odstavci na str. 8

odůvodnění téhož rozsudku soud prvního stupně uzavírá, že „Žalobkyně tak ani v

opakovaném řízení své vlastnické právo k předmětným pozemkům neprokázala a není

proto aktivně legitimována k podání určovací žaloby.“ Odvolací soud v rovněž

shora označeném rozsudku, kterým potvrdil právě citovaný rozsudek soudu prvního

stupně, v prvním odstavci na str. 6 odůvodnění písemného vyhotovení svého

rozsudku uzavírá, že „V daném případě naléhavý právní zájem na tomto určení dán

není, protože žalobkyně není věcně legitimována a není předmětem řízení otázka,

zda jsou žalovaní vlastníky předmětných pozemků. Navíc zamítá-li soud určovací

žalobu pro nedostatek věcné legitimace nebo naléhavého právního zájmu, je

vyloučeno, aby se zabýval věcí samou.“

Podle § 159a odst. 4 o.s.ř. v rozsahu, v jakém je výrok

pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je

závazný též pro všechny orgány. Rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal

určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem

není, je v tomto směru závazný (§ 159a odst. 4 o.s.ř.) a soud je povinen z něj

v jiném řízení mezi stejnými účastníky vycházet. V případě zamítavého výroku je

však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam

jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jedna k z

hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně

pravomocně rozhodnuta.

Je tedy třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým

byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci,

protože soud dospěl k závěru, že žalobcem vlastníkem není, je pro účastníky

řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva

žalobce k této věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,

roč. 2000, pod čís. 69). Z vyloženého vyplývá, že právní závěr, který odvolací soud zaujal

v dovoláním napadeném rozsudku, tj. že pokud citovaná rozhodnutí soudů

pravomocně vyřešila otázku dovolatelkou tvrzeného vlastnického práva k

předmětným pozemkům tak, že žaloba byla zamítnuta, a že v takovém případě bylo

ve sporu, kdy se dovolatelka domáhala po žalovaných vydání bezdůvodného

obohacení, třeba z těchto závěrů vycházet, je nesprávný. Je tomuto tak z toho

důvodu, že otázka vlastnictví dovolatelky je zde právně irelevantní, neboť gros

věci spočívá v tom, zda žalovaní jsou či nikoliv, resp. zda v době uzavření

nájemní smlouvy byli spoluvlastníky předmětných pozemků, jež byly pronajaty

dovolatelce, když negativní závěr (že uvedené pozemky žalovaní nevlastní) by

byl jedním z obligatorních předpokladů pro naplnění skutkové podstaty

bezdůvodného obohacení žalovaných na úkor dovolatelky. Jestliže tedy v

předchozí rozsouzené věci byla pravomocně vyřešena pouze otázka, že dovolatelka

není vlastnicí předmětných pozemků, nikoliv též otázka, zda předmětné pozemky

jsou ve spoluvlastnictví žalovaných, je pochopitelně v nynějším řízení o vydání

bezdůvodného obohacení esenciálním posouzení, zda žalovaní jsou či (jak v

žalobě namítá a právně argumentuje dovolatelka) nejsou spoluvlastníky uvedených

pozemků. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno

hodnotit jako nesprávný; Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za

středníkem zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího

soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil též i

rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1

o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem

Nejvyššího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1

téhož zákona). K podnětu dovolatelky, aby Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí též

rozhodl, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát, resp. samosoudce, je zapotřebí uvést následující. Podle ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř. zruší-li odvolací soud

rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h

odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám,

může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát

(samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně,

kterému je nadřízena. Podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ustanovení §

218, 218a, 221 odst. 2, § 224 odst. 1 a § 25 platí pro řízení u dovolacího

soudu obdobně.

Institut odnětí věci soudci je – již z povahy věci – vskutku

krajním řešením, neboť se pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v

ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce. Ústavně právnímu výkladu citované procesní normy, který je zapotřebí již s

ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky v soudní praxi reflektovat, se

dostalo prostřednictvím nálezu Ústavního soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09 (in http://nalus.usoud.cz), v němž orgán ochrany ústavnosti

zaujal následující právní názor: „Smyslem ustanovení § 221 odst. 2 občanského

soudního řádu je »odblokovat« řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně

uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc

soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence

závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení § 221 odst. 2 občanského

soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit)

a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně

uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy

půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě

ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem,

jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl

přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li

se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního

stupně poskytnuto vodítko.“

V posuzované věci ovšem Nejvyšší soud neshledal, že by v řízení

před oběma soudy došlo k tak závažným pochybením, které by již nevnášely žádné

pochybnosti o nezbytnosti řešení změny odvolacího senátu, resp. samosoudce

způsobem předvídaným v ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř. Soudy v rozsudcích

preferovaly určitý právní názor, s nímž se ovšem Nejvyšší soud neztotožnil a

proto z vyložených důvodů přistoupil ke zrušení těchto rozhodnutí. Tato

okolnost ovšem, především s ohledem na dovolacím soudem vyložený právní názor,

který je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný, pro futuro již nemůže

vnášet dalších pochybnosti o směru, k němuž se rozhodování soudů bude upínat,

tj. k verifikaci v žalobě tvrzených skutečností, jež jsou totožné se

skutečnostmi obsaženými v institutu bezdůvodného obohacení, tedy i k vyřešení

předběžné otázky, zda žalovaní, kteří předmětnou nájemní smlouvou pronajali

dovolatelce předmětné pozemky, vskutku byli jejich spoluvlastníky či nioliv. Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud na základě podnětu dovolatelky

neshledal ve smyslu § 221 odst. 2 o.s.ř. důvod k odnětí věci odvolacímu senátu

č. 18 Co Městského soudu v Praze ve složení, v jakém danou věc rozhodoval,

resp. samosoudci soudu prvního stupně.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud

rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. září 2010

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.

předseda senátu