Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti B. Š., zastoupeného JUDr. Renátou Dvouletou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Křivině 1363, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 9 C 55/2004, takto :
Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í :
V ústavní stížnosti podané ve smyslu § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto ve věci určení otcovství, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel kritizuje postup okresního soudu, který s ním v označeném řízení, aniž vydal příslušné rozhodnutí, přestal jednat jako s vedlejším účastníkem, ačkoliv dříve (usnesením ze dne 23. 6. 2004) jeho vstup do řízení připustil. V důsledku toho "nebyl nadále informován" o průběhu řízení, nebyl předvoláván k jednání, nemohl uplatnit "žádné námitky" a ani mu nebyl doručen rozsudek ve věci. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. (se vztahem k § 43) zákona o Ústavním soudu. Především platí, že ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí soudů je zásadně oprávněna podat jen osoba, jež byla účastníkem řízení (§ 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu), a další podmínkou je, aby stížnost byla podána ve lhůtě stanovené zákonem (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Namítá-li stěžovatel, že jeho vedlejší účastenství v řízení bylo vyloučeno způsobem porušujícím ústavně zaručená práva, je na místě uvést, že touto stěžovatelovou námitkou se Ústavní soud již zabýval; v usnesení
sp. zn. II. ÚS 33/05
uvedl, že jestliže již dne 28. 2. 2005 mu bylo doručeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení o jeho návrhu na přerušení řízení zastaveno s odůvodněním, že jeho vedlejší účastenství bylo ukončeno (a proto je jeho návrh podaný osobou neoprávněnou), "mohl tento postup napadnout ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu, což ovšem neučinil". Tomu v posuzované věci koresponduje logicky závěr, že - tím spíše - je opožděná kritika téhož postupu obecného soudu vtělená do stížnosti pozdější, a nastupují důsledky jejího odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu. Za předpokladu správnosti obecným soudem uplatněného (a též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002, vysloveného) názoru, že "vedlejší účastenství v řízení (§ 93 o.s.ř.) nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován" (v důsledku čehož pouhým vyjádřením nesouhlasu tohoto účastníka vedlejší účastenství zaniká, aniž by soud musel vydat usnesení ve smyslu § 93 odst.
2, věty druhé, o.s.ř.), je namístě i úsudek, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož účastníkem stěžovatel již nebyl. Důvod pro její odmítnutí pak zde spočívá v ustanovení § 43 odst. 1 písm. c/ zákona o Ústavním soudu. Jestliže však stěžovatel uvedený právní názor zpochybňuje, a odtud dovozovanou nesprávnost "postupu" soudu promítá do rozhodnutí ve věci v tom smyslu, že v řízení, jež mu předcházelo, se mu nedostalo těch procesních práv, která mu jsou jako vedlejšímu účastníku zákonem přiznávána, pak je nutné vyvodit nejprve důsledky z toho, že se stěžovatel obrací proti rozhodnutí, jež je rozhodnutím soudu prvního stupně. Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Podle § 93 o.s.ř. jako vedlejší účastník se může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku, pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství, nebo určení, zda tu manželství je či není (odst. 1). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (odst. 2). V řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník; jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností (odst. 3). Vstoupil-li vedlejší účastník řádně do řízení, avšak soud s ním přitom ve smyslu citovaného § 93 o.s.ř. nenakládal (a jestliže jeho účastenství nezaniklo), jde o situaci, kdy účastníku byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. To způsobuje, že řízení je zatíženo procesní vadou, jež je relevantní jak z hlediska řádných tak mimořádných opravných prostředků, jež jsou v občanském soudním řízení i vedlejšímu účastníku (srov. § 203 odst. 1, § § 231 odst. 1 o.s.ř.) k dispozici; je totiž důvodem odvolání, jakož i žaloby pro zmatečnost (§ 205 odst.2 písm. c/, § 229 odst. 3 o.s.ř.). Jinak řečeno, námitka (stěžovatelem tvrzené) existence procesní vady v řízení před soudem prvního stupně je objektivně použitelná již v řízení o opravných prostředcích (v první řadě o odvolání) proti rozhodnutí, posléze (zde) napadeném ústavní stížností. Na tom ničeho nemění, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně opatřeno doložkou právní moci; při posuzování otázky, zda případné odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, resp. bylo-li podáno včas, je právě rozhodující, zda k soudem uvažovanému zániku vedlejšího účastenství došlo vskutku řádně, v souladu s procesními pravidly.
Je však vhodné připomenout, že postavení vedlejšího účastníka je i při podání opravných prostředků specificky závislé na procesně projeveném zájmu účastníka hlavního (srov. citovaný § 93 odst. 3, věta třetí, a zejména zásadu vyslovenou v § 231 odst. 1, věta druhá, o.s.ř.). Jelikož stěžovatel dostupný opravný prostředek (odvolání) nepodal, je ústavní stížnost i v posledně posuzované eventualitě věcně neprojednatelná; pro nevyčerpání "všech procesních prostředků, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ji nelze než také zde (soudcem zpravodajem) podle § 43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona (jako návrh nepřípustný) odmítnout. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2006
Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj