30 Cdo 4778/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci
žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 za účasti Bimoset, a. s., se
sídlem v Praze 2, Šafaříkova 455/7, a Junák – svaz skautů a skautek ČR, se
sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 24, zastoupený Mgr. Petrem Mikešem, advokátem
se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, jako vedlejších účastníků na
straně žalobkyně, proti žalovaným 1) J. B., a 2) Z. B., oběma zastoupeným
JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova
37, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obdobního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 18 C 329/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 10. února 2009, č.j. 16 Co 486/2008-262, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č.j. 16 Co
486/2008-262, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
V záhlaví citovaným (v pořadí již druhým) rozsudkem Městský soud v
Praze (dále již „odvolací soud“) výrokem I. rozhodl tak, že „Rozsudek [ze dne
30. září 2004, č.j. 18 C 329/2001-10 (správně: 18 C 329/2001-107)], soudu I.
stupně (Obvodního soudu pro Prahu 10) se ve výroku pod bodem I/ (jímž bylo
určeno, že výlučným vlastníkem domu čp. 246 v P.10 a „pozemku čp. 324 o výměře
192 m2“ v katastrálním území V., je Česká republika, a že právo hospodaření s
tímto majetkem státu má Fond dětí a mládeže v likvidaci) mění jen tak, že právo
hospodaření s majetkem státu má Ministerstvo financí, jinak se v tomto výroku a
ve výrocích pod bodem I/ (poznámka: z protokolu o jednání před odvolacím soudem
ze dne 10. února 2009 vyplývá tato část formulace vyhlášeného rozsudku: „pod
bodem II/“; vzhledem ke kasaci tohoto rozhodnutí a s ohledem na zásadu procesní
ekonomie však spis nebyl vrácen odvolacímu soudu k postupu ve smyslu § 164 o.
s. ř.) a III/ potvrzuje.“ Výrokem II. pak odvolací soud rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Předchozí rozhodnutí - rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. října 2005, č.j. 22
Co 300/2005-174, stejně jako usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále
již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 7. srpna 2007, č.j. 30 Cdo
2966/2006-216, jímž bylo odmítnuto dovolání žalovaných proti posledně uvedenému
rozsudku odvolacího soudu - byly zrušeny nálezem Ústavního soudu České
republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 10. července 2008, č.j. II. ÚS
2742/07. V tomto nálezu Ústavní soud mj. vyložil (poznámka: tučně zvýrazněný
text provedl Nejvyšší soud):
„V řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 329/2001 vydal
tento soud dne 30. září 2004 pod č.j. 18 C 329/2001-107, rozsudek, v jehož
odůvodnění vyřešil předběžnou otázku platnosti výše uvedené kupní smlouvy tak,
že tato je platná. K jednotlivým důvodům neplatnosti, které byly formulovány v
předchozím rozsudku uvedl, že pokud jde o označení účastníků smlouvy, bylo toto
označení »naprosto v souladu se způsobem, jakým byly tyto subjekty ve smlouvách
označovány.« Podle jeho závěru jak SSM, tak jeho organizační složka Správa
účelových zařízení měly právní subjektivitu a byly oprávněny nabývat
vlastnictví k předmětným nemovitostem. Rovněž namítaný rozpor v označení
»Středočeská správa účelových zařízení« v razítku na konci smlouvy nemá
podstatnější význam, neboť podle soudu nejde o dva rozdílné subjekty, ale jeden
a tentýž, přičemž označení v záhlaví smlouvy pouze specifikuje místo jeho
krajského působení. Pokud jde o intabulační doložku, označení Čs. státu jako
nabyvatele nemohlo mít za následek neplatnost smlouvy, ale nanejvýš tohoto
článku, neboť ze záhlaví smlouvy a z jejího závěru jednoznačně vyplývalo, jaké
subjekty smlouvy uzavíraly. Z judikatury obecných soudů z doby, kdy uvedenou předběžnou otázku řešil
Obvodní soud pro Prahu 10 poprvé, lze vysledovat, že nesprávné či neurčité
označení účastníka smlouvy bylo považováno za vadu, mající za následek
neplatnost smlouvy pro její neurčitost. To dokládá rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, které bylo publikováno v časopise
Soudní judikatura 6. ročník 1998 na str. 117. Právní věta tohoto rozhodnutí
zní: »Vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o
sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho
výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností,
za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy«. Do doby
vydání tohoto rozhodnutí nebyla přinejmenším tato otázka v praxi obecných soudů
jednotně řešena. Nelze přehlédnout, že toto rozhodnutí bylo publikováno až po
vynesení výše uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10... V souzeném případě první stěžovatelka (roz. žalobkyně b/), jako účastnice
tohoto řízení, s ohledem na dobovou judikaturu, plným právem předpokládala, že
předběžná otázka, tak jak byla soudem vyřešena, je v souladu s platným právem a
tudíž neviděla ani žádný důvod k podání odvolání.
Stěžovatelka tedy byla v
dobré víře, že sporná otázka platnosti smlouvy byla vyřešena v souladu se
zákonem. Tato její dobrá víra byla utvrzována souběžným řízením, ve kterém se
domáhala samostatně podanou žalobou určení neplatnosti předmětné smlouvy a kde
nejprve v řízení před soudem prvního stupně uspěla. V odvolacím řízení pak byla
žaloba zamítnuta, avšak z důvodů procesních.... Rozhodnutí soudu ve věci restituce je v podstatě rozhodnutím o určení, zda
oprávněná osoba splňuje zákonné podmínky pro vrácení majetku. Pokud soud, jako
tomu bylo v tomto případě, dospěje k závěru, že tyto podmínky v zásadě splněny
jsou a jediným důvodem pro zamítnutí žaloby byl závěr soudu o tom, že
požadovaný majetek nepřešel na stát, protože převodní smlouva nebyla platná, je
tím založeno legitimní očekávání účastníka řízení, případně jeho právních
nástupců, že v dalších řízeních na toto řízení navazujících, bude toto řešení
předběžné otázky respektováno. Soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát
ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena a pokud se chce od předchozího
řešení odchýlit, musí vyložit, proč tak činí, přičemž nemůže obstát jako
argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak musí
vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v
předchozím řízení předběžná otázka posuzována. Jen takovým postupem lze naplnit
legitimní očekávání stěžovatelů v důvěryhodnost aktů státu, požívající
ústavněprávní ochrany.“
Odvolací soud v záhlaví tohoto rozsudku citovaným rozhodnutím mimo jiné
opětovně zaujal právní názor, že kupní smlouva ze dne 3. února 1989 není pro
neurčitost absolutně neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Konstatoval, že
Obvodní soud pro Prahu 10 v rozsudku sp. zn. 24 C 28/92 vyvodil absolutní
neplatnost předmětné kupní smlouvy z pouhého zjištění, že nabyvatel – kupující
je v záhlaví a textu smlouvy uveden odlišně. „Nezabýval se však již povahou a
podstatou těchto odlišností v označení kupujícího a významem těchto odlišností
se zřetelem k určitosti označení subjektu, který předmětné nemovitosti kupní
smlouvou nabývá, a to pro účely posouzení, zda tyto odlišnosti – různosti v
označení – mají za následek, že nelze subjekt kupujícího vůbec zjistit, anebo
zda pomocí výkladu jazykového, logického, srovnáním faktických a právních
vztahů mezi takto označenými »orgány« či subjekty práva nelze osobu nabyvatele
řádně ztotožnit a uvést do souladu jazykové vyjádření označení kupujícího se
skutečným kupujícím. Závěr o neplatnosti kupní smlouvy s odkazem na § 37 o. z.,
v tehdy účinném znění, není podložen další argumentací, a to zejména ve vztahu
k předchozím částem odůvodnění, v nichž soud citoval právní úpravu organizační
a právní struktury tehdejšího SSM a jeho účelových organizací. Chybí-li zde
výklad vůle subjektů kupní smlouvy o tom, komu hodlala prodávající M. S. nemovitosti touto smlouvou prodat a kdo je hodlal nabýt, ve srovnání s tím, jak
to bylo ve smlouvě slovně vyjádřeno, tedy chybí-li výklad platnosti právního
úkonu se zřetelem k určitosti v označení kupujícího dle § 37 o.
z., je
lakonický závěr soudu I. stupně o neplatnosti kupní smlouvy nepřezkoumatelný a
tedy nesprávný. Přitom soudní praxe týkající se výkladu platnosti právního
úkonu, pokud jde o namítanou neurčitost, vycházela i ze závěrů právní teorie,
že neurčitost projevu lze v určitých případech odstranit výkladem (srov. např. Občanský zákoník, Komentář, Praha – Panorama 1987, díl I., str. 175). To se
nepochybně vztahovalo i na případnou neurčitost v označení některé ze smluvních
stran. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96,
vyslovil, že »vada v označení osoby, která činí právní úkon, nezpůsobuje sama o
sobě jeho neplatnost, pokud lze z celého obsahu písemného projevu vůle jeho
výkladem (§ 35 odst. 2 o. z.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž
byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl vedle vlastníka předmětného objektu
účastníkem smlouvy«. V tomto směru nešlo o zásadní změnu dosavadního právního
(třeba i nikoli zcela jednotného) posuzování platnosti právního úkonu v případě
neurčitosti označení účastníka smlouvy, ale o promítnutí závěrů právní teorie
do soudní praxe formou publikovaného rozhodnutí... Odvolací soud se v nynějším řízení ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně o tom,
že předmětná kupní smlouva je platným právním úkonem. Oproti rozhodnutí sp. zn. 24 C 28/92 zde soud I. stupně svůj závěr mnohem podrobněji odůvodnil a vyložil,
které skutečnosti považuje za rozhodné pro závěr o platnosti smlouvy. Odvolací
soud se ztotožňuje s tím, že označení kupujícího ve smlouvě bylo provedeno sice
na různých místech smlouvy formálně odlišným vyjádřením, avšak bylo v souladu
se způsobem, jakým byly tehdy subjekty SSM ve smlouvách označovány, což
potvrdili i svědci A. a F., kteří za tento subjekt činili i jiné právní úkony. Rovněž při zápisu vlastnického práva (registraci) do tehdejší evidence
nemovitostí nevznikaly pochybnosti o tom, kdo má být zapsán jako subjekt
nabyvatele dle kupní smlouvy, jak soud I. stupně v odůvodnění napadeného
rozhodnutí vyložil. Středočeská správa účelových zařízení SSM byla organizační
složkou svého zřizovatele SSM pověřena výkonem určitých práv a SSM se stal
vlastníkem nabytého nemovitého majetku podle této smlouvy, v jehož vlastnictví
byly prokazatelně ke dni 31. 12. 1989, a ústavním zákonem č. 497/1990 Sb. přešlo vlastnické právo na stát a poté zákonem č. 113/1993 Sb. na Fond dětí a
mládeže. Následně dle čl. I/, bod 6. zákona č. 364/2000 Sb. v důsledku zániku
Fondu dětí a mládeže přešla všechna jeho práva k tomuto majetku dnem 1.1. 2005
na Českou republiku.“
Odvolací soud s odkazem na právní názor, který vyslovil (velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyšší(ho) soud(u) v rozsudku ze dne
11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 122/2001 (vyjádřený v právní větě, že oprávněná
osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1.
1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se
nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani
formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou), zdůraznil, že i z
tohoto důvodu by nebylo možno žalobnímu požadavku dovolatelů vyhovět. Pokud
tedy byla žaloba v řízení sp. zn. 24 C 28/92 odůvodňována tvrzením, že kupní
smlouva ze dne 3. února 1989 byla ze strany prodávající M. S. uzavřena v tísni
za nápadně nevýhodných podmínek, šlo zcela jednoznačně o tvrzení restitučního
důvodu k vydání nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Byla-li tato restituční žaloba zamítnuta, nelze se podle uvedené judikatury
(roz. zmíněného rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 122/2001)
domáhat určení vlastnického práva k těmto nemovitostem ze strany právních
nástupců M. S. podle obecných předpisů s tvrzením neplatnosti kupní smlouvy. Odvolací soud tedy shledal věcně správným rozhodnutí soudu prvního stupně jak
ve výroku I., jímž bylo zcela vyhověno určovací žalobě žalobkyně (že je
vlastnicí předmětných nemovitostí), tak i ve výroku II., kterým byl zamítnuta
vzájemná žaloba, jíž se dovolatelé domáhali určení, že jsou podílovými
spoluvlastníky uvedených nemovitostí. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“)
prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z §
237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., a uplatňují v něm dovolací důvody ve smyslu
§ 241 (správně 241a) odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a b) (tj., že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci). V obšírně koncipovaném dovolání
dovolatelé předně popisují genezi dané věci, uplatněnou právní argumentaci v
jednotlivých stupních řízení a jednotlivá rozhodnutí soudů, z nichž některá
(vyjma kasačního rozhodnutí Ústavního soudu shora) kritizují, převážně pro
nesprávný právní názor anebo pro absenci reflexe (resp. vypořádání se) s
uplatněnou právní argumentací dovolatelů (ať již v prvoinstančním nebo v
odvolacím řízení). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelé mimo jiné
považují za naplněný tvrzením, že odvolací soud ve své argumentaci, jak vyplývá
z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku, se opětovně odvolává na
judikaturu mnohem pozdější (dokonce až po roku 2000) a závěry Ústavního soudu
(obsažené v jeho kasačním rozhodnutí) ignoruje. Dovolatelé dále mají za to, že
v daném případě byly naplněny podmínky ve smyslu § 159a o. s. ř., neboť v
restitučním sporu vedeného u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 24 C 28/92,
byla jako předběžná řešena otázka platnosti předmětné smlouvy se závěrem, že
jde z důvodu neurčitosti o neplatný právní úkon. V tomto případě jde tedy o
překážku věci pravomocně rozhodnuté (dovolatelé na podporu této argumentace
odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu). Dovolatelé naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují v nesprávném právním posouzení skutkových zjištění odvolacím soudem
(stejně jako soudem prvního stupně). Zdůrazňují, že je nezbytné přesně citovat
§ 101 hospodářského zákoníku, neboť byl rozdíl, jestliže Socialistický svaz
mládeže (dále též „SSM“) měl organizační složku bez právní subjektivity. V
tomto případě nabyla majetek do vlastnictví organizační složka, nikoliv SSM, a
následně přešlo vlastnictví na stát, „jak se to píše v později, nezákonně
(neznámo kým) upravené předmětné kupní smlouvě.“ Ustanovení § 101 věta druhá
hospodářského zákoníku je právě tím případem předvídaným v § 100 odst. 2, kdy
je určeno, že majetek společenských organizací je ve vlastnictví organizace
jako celku, pokud stanovy neurčí jinak. § 101 cit. zák. jednoznačně stanoví, že
stanovy určí, které organizační složky mohou svým jménem nabývat práv a
zavazovat se. V tom případě, kdy to stanovy určily, že organizační složka je s
právní subjektivitou, mohla tato složka výhradně nabývat práva a zavazovat se
(§ 102 odst. 2). Dále § 17 odst. 2 hospodářského zákoníku uvádí, že v případech
a za podmínek stanovených v tomto zákoně nebo v jiném právním předpise
vystupují v hospodářských vztazích svým jménem a nesou majetkovou odpovědnost z
těchto vztahů vyplývající též organizační složky společenských organizací (je
zde opět návaznost na §§ 100, 101 a 102 hospodářského zákoníku).
Organizační
složka s vlastní (právní) subjektivitou vznikla na základě stanov SSM v mezích
zákona tj. §§ 14 a 17 hospodářského zákoníku a pouze ta mohla být účastníkem
smlouvy. „Tvrzení, že to bylo jedno, že nabyl majetek do vlastnictví stejně
SSM, přinesl do sporu žalobce, aniž by jej jakkoli prokazoval, přestože zákon
zásadně připouštěl, aby majetek byl nabyt jak do vlastnictví SSM výlučně, tak i
výlučně do vlastnictví organizační složky. V odůvodnění rozsudku je navíc
zmínka o vlastnictví státu, V tomto případě je dáváno dohromady vlastnictví
státu, společenské organizace i organizační složky.“ V případě předmětné kupní
smlouvy organizační složka SSM měla právní subjektivitu, takže mohla výhradně
svým jménem nabývat majetek. Samotná kupní smlouva však byla tak neurčitá v
pojmenování jednotlivých organizačních složek, že ji nebylo možné ani bezchybně
zapsat do evidence na středisku geodézie. Na základě těchto a dalších v dovolání (rovněž obšírně) uvedených důvodů
dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelů navrhla odmítnutí,
resp. zamítnutí dovolání. Dovolatelé ve svém dovolání neoznačili a neuvedli
žádný dovolací důvod, pro něž by mělo být dovolání přípustné. Z obsáhlého
podání, které se sestává z opisů obsáhlých citací rozhodnutí soudů, které již
ve věci rozhodovaly, a které jsou doprovázeny komentářem dovolatelů, lze
usoudit, že jsou dovolatelé nespokojeni s právním posouzením zjištěného
skutkového stavu věci a i nadále uvádějí tytéž důvody a námitky, pro které by
žaloba státu měla být zamítnuta a vyhověno jejich protinávrhu. Na tyto jejich
námitky bylo již Nejvyšším soudem podrobně reagováno v rozhodnutí ze dne 7. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2966/2006. V řízení bylo prokázáno, že nabyvatelem
předmětných nemovitostí byl SSM, neboť tato skutečnost plyne přímo z obsahu
posuzované kupní smlouvy. Středočeská správa účelových zařízení SSM, která byla
účastníkem posuzované smlouvy, byla organizační složkou svého zřizovatele,
pověřená výkonem určitých práv, byla nadána právem za svého zřizovatele v daném
případě jednat. Nepřesné označení účastníka smlouvy na straně kupujícího samo o
sobě nemůže způsobit její neplatnost. Rovněž námitky dovolatelů k aktivní
legitimaci žalobkyně nejsou opodstatněné, stejně jako námitka věci pravomocně
rozhodnuté. Žalobkyně je přesvědčena, že se odvolací soud velice obsáhle a
citlivě ve svém rozhodnutí také vypořádal s otázkou legitimního očekávání. K dovolání se rovněž písemně vyjádřil vedlejší účastník na straně žalobkyně –
Junák – svaz skautů a skautek ČR. Má za to, že dovolání dovolatelů není ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť v dovolání není
konkretizováno, v čem provedly obecné soudy nesprávné právní posouzení věci.
Ztotožňuje se s posouzením předběžné otázky (platnosti převodní smlouvy)
odvolacím soudem, jakož i s podrobnou argumentací odvolacího soudu, ve které
byl řešen vzájemný poměr mezi sporem o vydání majetku na základě restitučních
předpisů a sporem o určení vlastnictví podle obecných předpisů. S odvolacím
soudem je rovněž ve shodě v otázce legitimního očekávání, které lze konstruovat
na základě objektivních skutečností a zároveň na obou stranách sporu. Legitimní
očekávání dovolatelů bylo založeno zejména na chybném rozhodnutí soudu v
restitučním sporu. Naopak na straně žalobce vychází legitimní očekávání z
existence předmětné kupní smlouvy, u které nebyly v rámci sporu prokázány žádné
důvody neplatnosti. Navrhl, aby dovolání dovolatelů bylo jako zjevně nedůvodné
odmítnuto.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb.; Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení) řádně
zastoupenými advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti meritornímu výroku I. není ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. a) ani podle písm. b) [vzhledem k tomu, že
rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k jinému posouzení obsahu práv a
povinností účastníků (resp. práva a povinnosti účastníků nebyla stanovena
oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně; k tomu srov. např. R 52/99),
když změna prvoinstančního rozsudečného výroku stran práva hospodaření
vyplynula z důvodu zániku Fondu dětí a mládeže v likvidaci (viz odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu na str. 18), k němuž došlo až po vydání rozhodnutí
soudu prvního stupně] o. s. ř. přípustné není.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s.ř., podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Ve smyslu třetího odstavce téhož zákonného
ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla vyřešena nebo která je odvolacím soudem nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání
je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v
oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění či namítané vady řízení) přípustnosti dovolání
nezakládají.
Dovolatelé jednak uplatnili dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., který lze (podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu) uplatnit i v
případě dovolání podaného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem takové
otázky dovolací soud přezkoumá jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu
odlišných názorů na výklad právního (procesněprávního předpisu (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009,
in www.nsoud.cz).
Dále dovolatelé uplatnili dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. Právní posouzení věci je činnost, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou
právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil
nesprávné právní závěry.
Podle čl. 89 odst. Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná
pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém
případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného
soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu ústavního
soudu. V takovém případě se úvaha obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu uplatní
beze zbytku. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní
názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných
věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným
důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 47/2007, str. 465, a dále rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, a ze dne 20.
října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, in www.nsoud.cz).
V daném případě dovolatelé dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. vymezili (jak vyplývá z obsahu jejich dovolání dle § 41 odst. 2 o. s. ř.)
tvrzeními o tom (ve stručnosti shrnuto z jejich dovolací argumentace upínající
se k tomuto dovolacímu důvodu), že odvolací soud nevycházel (důsledně) z
právního názoru Ústavního soudu ohledně řešení předběžné otázky týkající se
platnosti předmětné převodní smlouvy, když ve své argumentaci se opětovně
odvolává na judikaturu mnohem pozdější až po roce 2000.
Nejvyšší soud s přihlédnutím k precedenčnímu dosahu vydaného nálezu Ústavního
soudu ve věci posuzování otázky platnosti právního úkonu z hlediska nesprávného
či neurčitého označení účastníka smlouvy a tudíž i aplikace § 35 odst. 2 obč.
zák. v období, jež podle závěru Ústavního soudu nebyla do vydání rozhodnutí
dovolacího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 386/96 judikatorně ustálena, dospěl k
závěru, že již na podkladě takto uplatněného dovolacího důvodu lze dovodit
přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu, neboť
dovolatelé namítají, že odvolací soud právní názor Ústavního soudu
nerespektoval a při řešení předběžné otázky platnosti smlouvy opět přihlížel k
pozdější judikatuře, ač měl přihlédnout k judikatuře předchozí.
Kromě toho tím, že odvolací soud (vy)řešil otázku platnosti právního úkonu
(převodní smlouvy) v rozporu s hmotným právem, dovolatelé úspěšně (k tomu srov.
odůvodnění níže) uplatnili též dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
I když odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je poměrně
rozsáhlé (čítající 18, resp. s poučením 19 stran textu) a pramení z něj zjevná
snaha odvolacího soudu dostát zákonem stanoveným povinnostem, jež jsou
prostřednictvím ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. kladeny i na obsahovou
kvalitu písemného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, lze zčásti přisvědčit
námitce dovolatelů, kteří poukazovali na skutečnost, že odvolací soud při
rozhodování nepřihlédl k judikatuře, na kterou ve svém nálezu odkazoval Ústavní
soud. Přitom Ústavní soud zcela jasně, srozumitelně a přesvědčivě v odůvodnění
svého nálezu uvedl, že právě následně vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu ve
věci sp. zn. 2 Cdon 386/96 dokládá, že do té doby judikatura ohledně řešení
okolností nesprávného či neurčitého označení účastníka smlouvy, mající za
následek neplatnost smlouvy pro její neurčitost, nebyla jednotná. Z textu
odůvodnění nálezu přitom jasně vyplývá, že Ústavní soud (minimálně) tím měl na
mysli právní názory obsažené v rozhodnutí, na které právě v posledně označené
věci reagoval (s přijetím právního názoru precizovaného v již shora citované
právní větě) Nejvyšší soud. Z kontextu odůvodnění nálezu pak vyplývá, že tento
požadavek Ústavního soudu, aby obecný soud reflektoval tehdejší judikaturu
upínající se k řešení daného problému, vztahoval též i na právní názor, který
zaujal další soud (Obvodní soud pro Prahu 10) v souběžně vedeném řízení (sp.
zn. 24 C 140/93). Tento požadavek reflexe dané judikatury ovšem odvolací soud
důsledně nesplnil, neboť na tato rozhodnutí nijak nereagoval a svůj právní
závěr, přitakávající názoru soudu prvního stupně, postavil na obecném
konstatování, že soudní praxe (roz. v předmětném období) týkající se výkladu
platnosti právního úkonu ohledně jeho (ne)určitosti vycházela i ze závěrů jím
citované komentářové literatury. Přitom podle názoru dovolacího soudu bylo
zjevné, že Ústavní soud požadoval po odvolacím soudu důslednou reflexi
předmětné (tehdejší) judikatury, tj. zda právní názory, které byly do doby
předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 386/96
vyjádřeny, měly vskutku určitou oporu (právní relevanci) v soudní praxi anebo
byly důsledkem zjevného aplikačního pochybení daného soudu (vychýlení se od
dosavadní judikatury), resp. v tomto případě uvedených soudů ve zmíněných
řízeních.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že se dovolatelům prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost
napadeného rozsudku, který trpí zmíněnou (jinou) vadou, která mohla (již sama o
sobě) mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Určující pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu bylo pak řešení předběžné
otázky platnosti předmětné kupní smlouvy (právního úkonu) pro její neurčitost
ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud má za to, že odvolací soud tuto
právní otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem, v důsledku čehož jeho
rozhodnutí není věcně správné.
Předně je třeba uvést, že předchozí rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení ze
dne 7. srpna 2007, č.j. 30 Cdo 2966/2006), kdy dovolací senát byl navíc obsazen
v jiném složení soudců, než je tomu nyní, bylo nemeritorní povahy a především
bylo následně zrušeno zmíněným nálezem Ústavního soudu. Byl zde tedy opětovně
nastolen procesní prostor pro posouzení řešení předmětné právní otázky
dovolacím soudem v řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud přitom nemohl přisvědčit dovolatelům v jejich (konstantně
zaujímaném) právním názoru, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2.
listopadu 1994, č.j. 24 C 140/93-25, představuje ve vztahu k nyní posuzované
věci překážku věci rozhodnuté. Dovolatelé sice ve svém dovolání odkazují na
relevantní judikaturu Nejvyššího soudu ve vztahu k aplikaci § 159a, avšak
nezohlednili přitom dostatečně (procesní) okolnosti v uvedeném restitučním
sporu, ve kterém byla předběžná otázka platnosti převodní smlouvy pravomocně
vyřešena.
Lze přisvědčit dovolatelům, že judikatura se ustálila v závěru, že jestliže
otázka platnosti smlouvy (o převodu nemovitosti) byla v předchozím řízení o
plnění z této smlouvy závazně vyřešena, nelze připustit, aby v jiném řízení
byla znovu otevřena a řešena popřípadě opačně. Proto v situaci, kdy mezi
účastníky vznikne spor o určení vlastnického práva k nemovitostem při žalobním
tvrzení, že převodní smlouva je (pro tvrzený důvod či důvody) absolutně
neplatná, přičemž otázka platnosti této smlouvy byla již řešena v rámci
předchozího a pravomocně skončeného sporu o plnění podle této smlouvy, je
nezbytné, aby se soud zabýval otázkou případné aplikace ustanovení § 159a,
avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti
rozsudku v řešení předmětné právní otázky (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), a aby v
uvedeném směru též svůj právní názor v odůvodnění svého rozhodnutí také
patřičně vyložil (ať již s výsledkem, že je předmětným soudním rozhodnutím ve
smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. vázán či nikoliv). K tomu je třeba připomenout,
že v ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. je sice rozsah závaznosti zmíněných
subjektů explicitně spojován s výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě,
že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba (v předmětném znění žalobního
petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním
písemného vyhotovení rozsudku, jak zdůraznil Nejvyšší soud (v ostatně již
dovolateli připomenutém) ve svém rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo
1074/98 (in ASPI; rozsudek byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod poř. č. 69/2000). Zmíněné posouzení výrokové a důvodové části
rozsudku má totiž význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně
rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi
účastníky byla již pravomocně rozhodnuta.
Ústavní soud v nálezu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, mimo jiné
zdůraznil, že „si je vědom četné a ustálené judikatury obecných soudů týkající
se výkladu ust. § 159a odst. 1 o. s. ř. (dříve ust. § 159 odst. 2 o. s. ř. ve
znění platném před 1. 1. 2001), z jehož doslovného izolovaného výkladu snad
bylo možno dovozovat, že pouhá změna účastníků činí předchozí rozhodnutí zcela
irelevantní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2001, sp.
zn. 22 Cdo 311/2001, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK »Soubor
NS« 6/2001: »Řeší-li soud v řízení o ochranu vlastnického práva žalobce
podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou a bylo-li o
platnosti též kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, jehož účastníkem
žalobce nebyl, není toto rozhodnutí pro soud v tomto pozdějším řízení závazné.«
- též Soudní rozhledy, C. H. Beck 8/2001) nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, Soubor NS 18/2002: »Rozsudek,
kterým se určuje, že žalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla
sporná otázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky řízení.«).
Ústavní soud však tato rozhodnutí, jejichž právní věty by mohly svádět k
restriktivnímu pojetí pojmu totožná věc, chápe jako rozhodnutí, jejichž cílem
je zabránění odmítnutí spravedlnosti, což má umožnit dříve nezúčastněné osobě
podílet se na dokazování takových nových tvrzení, která nemohla být v
předchozím řízení uplatněna. S větami uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR sp. zn. 22 Cdo 311/2001, se Ústavní soud nemůže bez dalšího ztotožnit.
Komentářová literatura se napětím mezi zákonem proklamovanou obecnou
nezávazností rozsudků s principem právní jistoty a důvěry v právo blíže
nezabývá (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád,
komentář, 4. vydání, C. H. Beck, 2000, str. 363-369 a 443-449 nebo díl 6.
vydání téhož, str. 506-513 a 612-621). Není pochyb o tom, že změněný okruh
účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska
prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k
předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu
nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho
postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s
příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu. Celková harmonie soudních
rozhodnutí podmiňuje důvěru v právo, bez níž by právo bylo jen mrtvým textem.
Tento postup, resp. výklad dnes platného ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. v
duchu naznačených principů, vyplývá jak z požadavku právní jistoty
(dovozovaného z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), tak je třeba jej respektovat jako
součást práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).“
Jakkoliv v těchto souvislostech by bylo možno zabývat se otázkou (ve vztahu k
původnímu restitučnímu řízení, okruhu jeho účastníků a nynějšího řízení)
právního nástupnictví, bylo by nutno otázku právní závaznosti rozhodnutí
vydanému ve zmíněné restituční věci řešit ve vazbě na (procesní) okolnosti, ve
kterých se nacházela (také) žalovaná Česká republika. Tehdy procesní výsledek
sporu obsažený ve vydaném rozsudku, jímž byla žaloba nynější dovolatelky b)
zamítnuta (byť z důvodu, že převodní smlouva byla soudem shledána pro
neurčitost absolutně neplatným právním úkonem), znamenal na straně jedné
procesní neúspěch žalující – nynější dovolatelky b), a na straně druhé
objektivně znemožňoval nynější žalobkyni (resp. České republice – Ministerstvu
hospodářství ČR) podat proti tomuto rozhodnutí odvolání, neboť žalobkyně by v
případném odvolacím řízení příznivějšího procesního výsledku, než kterého se jí
v podobě prvoinstančního rozsudku dostalo (žaloba proti ní byla soudem
zamítnuta), dosáhnout nemohla (přičemž odvolání proti důvodu či důvodům
rozhodnutí ve smyslu § 202 odst. 3 o. s. ř. přípustné nebylo). Za této
(procesní) situace, resp. uvedených okolností by proto závěr, že uvedeným
rozsudkem ve zmíněné restituční věci byla pravomocně vyřešena předběžná otázka
(ne)platnosti předmětné smlouvy, byl zjevně absurdní, neboť žalobkyně by
nemohla právně ani skutkově argumentovat ve prospěch závěru, že předmětná
smlouva je platným právním úkonem, když z procesních důvodů, ale také vzhledem
k subjektivní, resp. objektivní nepřípustnosti odvolání v původním řízení,
které z pohledu jeho procesního výsledku bylo pro ni příznivé, by se bez
dalšího ocitla v procesní situaci, kterou by již nemohla (vzhledem k tvrzené
právní závaznosti uvedeného rozhodnutí v řešení zmíněné předběžné otázky)
zvrátit.
Z těchto důvodů vyložená dovolací argumentace dovolatelů týkající se překážky
věci pravomocně rozhodnuté směřující k odvolacímu, resp. k oběma soudům, není
důvodná. Odvolací soud se tedy při meritorním rozhodování správně zabýval
řešením předběžné otázky platnosti převod smlouvy.
S právním posouzením věci odvolacím soudem ovšem Nejvyšší soud nesouhlasí,
neboť je v rozporu s hmotným právem. Dříve než bude přikročeno k vyložení
důvodů, které Nejvyšší soud vedly k tomuto závěru, je nezbytné reagovat na
právní názor odvolacího soudu o nedůvodnosti (vzájemné) žaloby dovolatelů
vzhledem k právnímu závěru, k němuž dospěl (velký senát občanskoprávního a
obchodního kolegia) Nejvyšší(ho) soud(u) v rozsudku ze dne 11. září 2003, sp.
zn. 31 Cdo 122/2001 (o nemožnosti oprávněné osoby ve smyslu restitučního zákona
domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů). Odvolací soud
totiž k řešení této (další) otázky přistoupil v procesní situaci, kdy Ústavní
soud ve svém kasačním rozhodnutí mj. (jinými slovy) zdůraznil, že soud při
řešení otázek zásadně významných pro rozhodnutí nelze vycházet z pozdější
judikatury, ale musí vycházet z dobové judikatury a v té době z platných (a
interpretovaných a aplikovaných) právních předpisů. Případ v dané věci je
zvláštní potud, že nynější dovolatelka b) coby žalobkyně se v již opakovaně
zmíněném restitučním řízení domáhala restituce předmětných nemovitostí, přičemž
žaloba v uvedeném řízení byla zamítnuta z toho důvodu, že rozhodující soud
dospěl k závěru, převodní smlouva, uzavřená v období jinak rozhodném pro
restituci, je pro neurčitost označení kupujícího subjektu absolutně neplatným
právním úkonem. V tu dobu judikatura nezastávala právní názor, který byl
obsažen až za mnoho let poté ve vydaném a odvolacím soudem nově zmíněném
rozsudku (velkého senátu) Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 122/2001.
Nejenže v kasačním rozhodnutí Ústavního soudu tato zásadně významná otázka
řešena, resp. zmíněna nebyla, z čehož lze dovodit (předpokládat), že Ústavní
soud implicite si řešení takové otázky (už vzhledem k jeho úvahám a
zformulovanému právnímu názoru v rozhodnutí) vůbec nepřipouštěl, ale i při
presumované znalosti judikatury Ústavního soudu odvolacím soudem stěží bylo
přijatelné vztáhnout judikované závěry (velkého senátu) Nejvyššího soudu na již
před léty pravomocně rozsouzenou věc, od níž dovolatelka b), resp. dovolatelé
(nově) formulovali svůj žalobní nárok v podobě vzájemné žaloby na určení
vlastnického práva k předmětným nemovitostem (k tomu srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, in Sbírka nálezů
a usnesení, svazek č. 43, str. 115).
K otázce právního posouzení věci odvolacím soudem, resp. závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu řeší právní otázku platnosti převodní smlouvy v rozporu s
hmotným právem, pak Nejvyšší soud uvádí následující.
Oběma soudy posuzovaná (ve vztahu k jimi řešené právní otázce platnosti
právního úkonu) (relevantní) ustanovení kupní smlouvy ze dne 3. února 1989 jsou
následující znění (poznámka: text tučně zvýraznil Nejvyšší soud):
Dnešního dne uzavřeli mezi sebou
1. M. S., důchodkyně, jako prodávající a
2. Socialistický svaz mládeže – Středočeská správa účelových zařízení SSM se
sídlem Praha 2, Vocelova 3, zastoupená svým ředitelem PhDr. Pavlem Arcimovičem,
jako kupující, tuto
k u p n í s m l o u v u :
I.
Účastnice M. S. je ...jedinou vlastnicí nemovitostí zapsaných u Střediska
geodezie pro Prahu – město, na listu vlastnictví č. 244 pro hlavní město Prahu
a katastrální území V. a to domu čp. 245 se stavení parcelou č. 324 o výměře
195 m2.
II.
Účastnice M. S. prodává své nemovitosti uvedené v odst. I. ....Středočeské
správě účelových zařízení SSM, za vzájemně dohodnutou kupní cenu ve výši
168.203,- ...korun čsl., která za tuto cenu uvedené nemovitosti kupuje do
státního socialistického vlastnictví.
III.
....Kupující organizace se zavazuje zaplatit prodávající celou kupní cenu ve
výši ...
IV.
Prodávané nemovitosti přecházejí do vlastnictví čs. státu a do správy kupující
organizace dnem schválení smlouvy jejím nadřízeným orgánem, tj. Českého
ústředního výboru SSM se sídlem Praha 1, Gorkého nám. č. 24.
...VIII.
Účastníci žádají, aby podle této kupní smlouvy bylo v evidenci nemovitostí u Střediska geodezie pro
hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Hybernská 10, zapsáno vlastnictví k
převáděným nemovitostem na
Čs. stát, uživatel SSM – Středočeská správa účelových zařízení SSM, se sídlem
Praha 2, Vocelova 3 ... 1/1
Tuto smlouvu vlastnoručně podepisují v Praze dne 3. 2. 1989 na znamení souhlasu
o ní
...Kupující:
SSM – Středočeská správa účelových zařízení ČÚV
Zast. ředitelem PhDr. Pavlem Arcimovičem (poznámka Nejvyššího soudu: u
nečitelného podpisu v této kolonce je otisk razítka tohoto znění):
„SPRÁVA ÚČELOVÝCH ZAŘÍZENÍ
Středočeského krajského výboru
Socialistického svazu mládeže
120 00 PRAHA 2 – Vocelova 2“.
...Český ústřední výbor SSM se sídlem Praha 1, Gorkého nám. č. 24 dle svého
statutu a ve shodě s ust. § 488 občanského zákoníku a ust. § 2 vyhl. č.
119/1988 Sb. tuto smlouvu schvaluje.“ (poznámka Nejvyššího soudu: pod tímto
textem je nečitelný podpis a otisk razítka tohoto znění:
„SOCIALISTICKÝ SVAZ MLÁDEŽE
2 Český ústřední výbor 2
(nečitelné) oddělení
116 47 PRAHA h. m. M. Carského 24.“
V době uzavírání předmětné kupní smlouvy platný a účinný zákon č. 109/1964 Sb.,
hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů platných ke dni uzavření
předmětné smlouvy (dále již „hospodářský zákoník“), obsahoval mj. tato pravidla
chování:
㤠8
(2) Socialistickým společenským vlastnictvím je vlastnictví
celospolečenské, družstevní vlastnictví, jakož i vlastnictví společenských a
jiných socialistických organizací.
§ 9a
Majetkem socialistické organizace se rozumí věci a majetková práva
včetně práv k výsledkům výzkumné, vývojové, projektové a jiné obdobné činnosti,
k nimž má organizace vlastnické právo nebo právo hospodaření.
...§ 11
(1) Nabývá-li se do socialistického společenského vlastnictví smlouvou
věc, přechází vlastnické právo, není-li stanoveno nebo dohodnuto jinak,
převzetím věci.
(2) Nabýt věc do socialistického společenského vlastnictví rozhodnutím
státního orgánu lze jen v případech stanovených zákonem. Vlastnictví přechází
dnem určeným v rozhodnutí, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí.
(3) Není-li stanoveno nebo dohodnuto něco jiného, nabývá se s věcí i
jejího příslušenství a práv s vlastnictvím věci spojených, pokud nejsou omezena
na dřívějšího vlastníka.
(4) Stavba je ve vlastnictví té socialistické organizace, která ji
pořídila, popřípadě ve vlastnictví celospolečenském, jde-li o státní organizace.
...§ 14
Socialistickými organizacemi jsou státní podniky, státní hospodářské
organizace, rozpočtové a jiné státní organizace, družstevní organizace,
společenské organizace, jakož i jiné organizace, jejichž činnost přispívá k
rozvoji socialistických vztahů. Socialistické organizace jsou právnickými
osobami.
...§ 17
(1) Socialistické organizace vystupují v hospodářských vztazích svým
jménem a nesou také majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, pokud
tento zákon nebo zvláštní předpisy nestanoví jinak.
(2) V případech a za podmínek stanovených v zákoně vystupují v
hospodářských vztazích svým jménem a nesou majetkovou odpovědnost z těchto
vztahů vyplývající též organizační jednotky nebo orgány socialistických
organizací (dále jen "organizační jednotky"); pro jejich způsobilost nabývat
práv a zavazovat se, pro ochranu vlastnického práva a práva hospodaření, pro
jejich hospodářskou činnost, právní úkony a závazkové vztahy platí obdobně
ustanovení tohoto zákona a jiných právních předpisů, týkající se
socialistických organizací.
...§ 20
Socialistické organizace jednají svými (statutárními i jinými) orgány
nebo prostřednictvím svých zástupců.
...23
Písemná forma
(1) K platnosti smluv a jiných dohod socialistických organizací se
vyžaduje písemná forma, není-li v dalších ustanoveních tohoto zákona nebo
prováděcích předpisech stanoveno jinak. K platnosti ostatních právních úkonů
socialistických organizací se vyžaduje písemná forma jen v případech
stanovených právními předpisy.
...§ 98
Vlastnictví společenských organizací je formou socialistického společenského
vlastnictví. V tomto vlastnictví jsou zejména předměty společenské spotřeby.
§ 99
(1) Společenské organizace hospodaří s vlastním majetkem; mohou též
hospodařit s národním majetkem, který jim byl státem odevzdán do trvalého
užívání nebo do dočasného užívání.
§ 100
(1) Vlastní majetek společenských organizací se vytváří zejména z
příspěvků členů a z činnosti organizací.
(2) Majetek společenských organizací je ve vlastnictví organizace jako
celku, pokud stanovy neurčují jinak.
§ 101
Stanovy společenských organizací určují, které nižší organizační složky
a orgány společenských organizací mohou svým jménem nabývat práv a zavazovat
se. Tyto organizační složky a orgány mají k majetku ve vlastnictví společenské
organizace, který využívají k plnění svých úkolů, právo hospodaření v rozsahu
určeném stanovami nebo opatřením ústředního orgánu společenské organizace.
§ 102
(1) K obstarávání hospodářské činnosti společenských organizací mohou
jejich ústřední orgány zřizovat podniky nebo hospodářská zařízení (dále jen
"hospodářská zařízení").
(2) Hospodářská zařízení nabývají práv a zavazují se vždy svým jménem;
k majetku, který využívají k plnění svých úkolů, mají právo hospodaření.
(3) Vnitřní organizaci, způsob řízení a činnost hospodářských zařízení
upravují statuty, které schvaluje ústřední orgán společenské organizace.
(4) Hospodářské zařízení zrušuje orgán, který je zřídil.“
Stanovy Socialistického svazu mládeže (tj. právního subjektu v textu tohoto
rozhodnutí označované též zkratkou „SSM“) ze dne 11. listopadu 1970, doplněné a
upravené I. sjezdem konaném dne 29. září 1972, II. sjezdem SSM konaném dne 1.
října 1977, a IV. sjezdem SSM konaném dne 3. října 1987, obsahovala mimo jiné
tato pravidla chování (poznámka: i v tomto textu tučně zvýraznil Nejvyšší
soud):
„X. MAJETEK A HOSPODAŘENÍ SSM
34. Majetek SSM slouží k všestrannému rozvoji činnosti SSM a jejímu
ekonomickému zajištění. Je ve společném vlastnictví celé organizace. Tvoří jej
hmotné a finanční prostředky získané z členských příspěvků, z výnosů plynoucích
z vlastní činnosti SSM, darů a jiných příjmů.
Všechny orgány, organizace a členové SSM jsou povinni se společným majetkem
nakládat hospodárně, využívat jej ke stanovenému účelu a starat se o jeho
řádnou ochranu, údržbu, obnovu a rozšiřování.
35. Hospodaření s hmotným a nehmotným majetkem SSM musí být v souladu s
právními předpisy a směrnicemi pro hospodaření v SSM. Hospodaření SSM se řídí
podle rozpočtu, který je sestavován a schvalován na období kalendářního roku.
36. Socialistický svaz mládeže jako celek má ze zákona právní subjektivitu.
Právní subjekty, které za SSM v rozsahu své působnosti mohou vlastním jménem
nabývat práv a zavazovat se, jsou: ústřední výbor SSM, český ústřední výbor
SSM, slovenský ústřední výbor SSM, krajské výbory SSM, městské výbory SSM v
Praze a Bratislavě, podnikové, celozávodní a celostaveništní výbory SSM,
celoškolské a celoučilištní výbory SSM na středních školách, celoškolské a
fakultní výbory SSM na vysokých školách, městské výbory SSM, základní
organizace SSM a pionýrské skupiny.
Právní subjektivitu mají rovněž účelová zařízení zřizovaná ústředními orgány
SSM.
Právní subjektivitu nemají ZO SSM mládeže připravující se na budoucí povoláni.
37. Statutárními orgány v hospodářskoprávních vztazích jsou: sekretariát ÚV
SSM, sekretariát ČÚV SSM, sekretariát SÚV SSM, sekretariáty krajských výborů a
městských výborů SSM v Praze a Bratislavě, výbory základních organizací SSM,
podnikové, celozávodní, celostaveništní, celoškolské a celoučilištní výbory SSM
na středních školách, celoškolské a fakultní výbory SSM na vysokých školách,
městské výbory SSM, u pionýrských skupin a účelových zařízení jejich vedení.
38. Orgánům a organizačním složkám s právní subjektivitou jsou svěřovány do
správy části majetku SSM potřebné k plnění jejich úkolů.
39. Ústřední výbor, český ústřední výbor a slovenský ústřední výbor SSM mohou k
zajišťování úkolů SSM zřizovat podniky a hospodářská zařízení ve smyslu
právních předpisů a svěřovat jim do správy hmotné a finanční prostředky.
Orgán, který podnik nebo hospodářské zařízení zřizuje, vydá jeho zřizovací
listinu a schválí jeho statut.“
Občanskoprávní reglementace v době uzavření předmětné smlouvy byla (z pohledu
vybraných pravidel chování vztahujících se k posuzované materii) následující. Podle § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo
zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem
spojují. Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo
opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti
o tom, co chtěl účastník projevit. Podle druhé odstavce téhož paragrafu projev
vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl
učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití. Podle § 37 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a
srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech
nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda
účastníků. Podle § 134 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy,
nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace
státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví. Jak již shora bylo uvedeno, odvolací soud se ztotožnil s právním posouzení
věci soudem prvního stupně, který uzavřel, že předmětná kupní smlouva není
neurčitá a tedy není neplatným právním úkonem podle § 37 odst. 1 obč. zák. Soud
prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku také uvedl, že: „Výpovědi svědků p. A. a p. F. potvrdily, že označení SSM – Správa účelových zařízení bylo zcela
běžné označení, které vyjadřovalo to, že Správa účelových zařízení byla
organizační složka SSM, pověřená výkonem určitých práv, a SSM bylo vlastníkem
nemovitostí. Označení Středočeská správa účelových zařízení, představovalo
pouze specifikaci konkrétního krajského výboru Správy účelových zařízení,
jednalo se tedy o stejnou složku SSM, která byla jejím zřizovatelem. Toto
tvrzení je v souladu se Zřizovací listinou Pražské správy účelových zařízení
SSM ze dne 20. 2. 1989, která jako jediná byla dohledána.“ Na str. 6 ve druhém
odstavci odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku však nalézací soud současně
přijímá dílčí závěr, že „Jak SSM, tak jeho organizační složka, což byla Správa
účelových zařízení zřízená právě SSM, měly právní subjektivitu a byly tedy
oprávněny nabývat vlastnictví k předmětným nemovitostem.“ Odvolací soud tento
poslední dílčí závěr nerozporoval a přisvědčil shora již cit. závěru soudu
prvního stupně o tom, že v daném případě předmětný majetek nabyl SSM. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 4433/2008 (in
www.nsoud.cz), zaujal právní názor, od nějž nemá důvodu se ani v této věci
jakkoli odchylovat, že ustanovení § 100 odst.
2 hospodářského zákoníku, podle
něhož je majetek společenské organizace ve vlastnictví této organizace jako
celku, je nutno vykládat ve vazbě na ustanovení § 101 téhož zák., které
stanoví, že stanovy společenských organizací určují, které nižší organizační
složky a orgány společenských organizací mohou svým jménem nabývat práv a
zavazovat se, přičemž nemají-li tyto organizační složky nebo orgány majetek ve
svém vlastnictví, určují stanovy nebo opatření ústředních orgánů společenských
organizací, jakým způsobem a v jakém rozsahu je jim svěřován do správy majetek
společenské organizace, potřebný k plnění jejich úkolů. Majetek společenské
organizace zůstává tedy jejím majetkem jako celku i pokud je svěřen do správy
jejím nižším složkám. Naproti tomu hospodářská zařízení, zřízená k obstarávání
hospodářské činnosti společenských organizací (§ 102 odst. 1 hospodářského
zákoníku), která nabývají práv a zavazují se vždy svým jménem (§ 102 odst. 2
část věty před středníkem cit. zák.), jsou samostatnými právními subjekty, byť
závislými na svém zřizovateli. Ustanovení § 102 odst. 2 části věty za
středníkem hospodářského zákoníku, podle něhož tato zařízení hospodaří s
majetkem společenské organizace, který jim byl svěřen do správy, se týká právě
jen takového majetku (tedy majetku svěřeného zakladatelem do správy k jejich
hospodářské činnosti), nikoliv majetku nabytého vlastní činností, k jehož
nabývání jsou nepochybně oprávněna v souladu s ustanovením § 102 odst. 2 části
věty před středníkem hospodářského zákoníku, podle něhož nabývají práv a
zavazují se svým jménem. Hospodářská zařízení tak mohou nejen spravovat majetek
svěřený jim zakladatelem, ale rovněž nabývat sama vlastnictví zejména k majetku
potřebnému pro jejich činnost [především způsobem upraveným v ustanovení § 168
odst. 3 hospodářského zákoníku, podle něhož splněním dodávky přechází správa
(vlastnictví) výrobků na odběratele, ale i jinak, včetně kupních smluv
uzavřeným s občany]. Pro úplnost nutno ještě uvést, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. dubna
2000, č.j. 22 Cdo 2416/98 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000),
judikoval, že hospodářské zařízení společenské organizace bylo subjektem tzv. „socialistického společenského vlastnictví“, a proto k účinnosti smlouvy o
převodu nemovitosti v případě, že jako nabyvatel ve smlouvě vystupovalo
hospodářské zařízení, nebylo třeba její registrace státním notářstvím. Sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák. váže k
náležitostem projevu vůle, mezi které náleží jeho srozumitelnost, určitost a ve
vymezených případech i forma (např. písemná forma u smluv o převodu nemovitostí
– viz již cit. § 46 odst. 1 obč. zák.). Projev vůle je neurčitý, je-li nejistý
(byť jasně vyjádřený) jeho obsah. Neurčitý projev nastane tehdy, jestliže
nevyjadřuje určitou vůli, ať již proto, že určitá vůle zde vůbec nebyla
(absentuje skutečnost vůle), nebo vzhledem k tomu, že skutečná vůle nebyla
jednajícím subjektem (jednajícími subjekty) jeho projevem (jejich projevy)
určitě vyjádřena.
Jinými slovy řečeno (posuzováno z hlediska neurčitosti
právního úkonu), v případě zákonem vyžadované písemné formy právního úkonu
(např. právě smlouvy o převodu nemovitostí) jednajícími učiněný projev je sice
z hlediska jimi použitých výrazových prostředků srozumitelný, avšak jeho obsah
(např. v otázce identifikace jednajících účastníků, předmětu převodu atd.) není
určitý. Závěr o neurčitosti takového (jinak po výrazové stránce srozumitelného)
projevu vůle není výsledkem subjektivního vnímání toho kterého účastníka či
jiné osoby, nýbrž předpokládá, že ani jeho výkladem (za použití výkladových
metod) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Platí
přitom, že pro posouzení náležitosti smlouvy o převodu nemovitosti je významný
jen ten projev vůle, který je vyjádřen v písemné formě. Jestliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je
dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je
jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li
to poznatelné z textu listiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, in www.nsoud.cz; jde v zásadě o ustálený a
i v předchozí době soudní praxí zaujímaný právní názor). Platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl právní úkon
učiněn (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. prosince 1986 sp. zn. 1 Cz 34/86, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, ročník 1987, pod
č. 28, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 21 Cdo 1550/2008). V době uzavření předmětné kupní smlouvy soudní praxe a právní doktrína
zaujímala právní názor, že vzniknou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu
(např. pro nejasnost, vícesmyslnost použitých výrazů aj.), je třeba tuto
pochybnosti odstranit výkladem – interpretací (výkladem gramatickým, logickým,
systematickým atd.). Bylo dále zdůrazňováno, že všech těchto druhů výkladu je
třeba používat tak, aby ve vzájemných souvislostech byl srovnán výsledek
každého druhu výkladů s výsledkem ostatních druhů výkladů a byly tak odstraněny
vzájemné rozpory. „Tento dialektický přístup zabezpečuje § 35 odst. 2, podle
kterého je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k objektivním
okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického
soužití...Výkladem však nelze odstranit vady projevu vůle mající za následek
neplatnost právního úkonu.“ (Češka, Z. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, díl
I., Praha, Panorama, 1987, str. 169 a zde učiněné odkazy na judikaturu). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě tedy bylo a je i nadále
v soudní praxi nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného
významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve
struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit
i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato
vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, in
www.nsoud.cz). Lze tedy shrnout, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro
takový případ ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. formuluje (a v době uzavření
předmětné smlouvy formuloval) výkladová pravidla, která ukládají (ukládala)
soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle
jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně
podle § 35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci
ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným
způsobem. Taková situace neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť zájmy a
postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich
původní vůli, kterou projevili při právním úkonu. Interpretace obsahu právního
úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování
či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových
pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy,
který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem,
který existoval v době jejich smluvního jednání. Teprve v případě, že pojmy
použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či
nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr,
jejž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu
podle § 37 obč. zák. (k tomu srov. již shora cit. komentář občanského zákoníku
z roku 1987 na str. 172 včetně odkazu na tam cit. judikaturu, jakož i např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, in
Právní rozhledy č. 7/1999). Výsledkem výkladu musí být zjištění srozumitelného a určitého obsahu projevu
vůle. Pokud i po použití všech způsobů a prostředků zůstane smysl projevu vůle
nesrozumitelný či neurčitý, v rozsahu nesrozumitelnosti anebo neurčitosti je
nerealizovatelný. A proto občanský zákoník ustanovuje (§ 37), že neurčitý a
nesrozumitelný projev vůle je neplatný (Luby, Š.: Právne úkony v
československom Občianskom zákonníku, Právnické štúdie XVII – 1, vydala
Slovenská akadémia vied, Ústav štátu a práva, Bratislava 1969, str. 24).
V situaci, kdy v převodní smlouvě jsou na straně kupujícího uvedeny (označeny)
srozumitelně a určitě dvě právnické osoby vedle sebe, oddělené pouze pomlčkou,
což pro interpreta textu smlouvy nemajícího informaci, že i druhá v pořadí
označená právnická osoba má právní subjektivitu (a tedy může samostatně nabývat
vlastnické právo i k nemovitému majetku), může vzbuzovat dojem, že posledně
uvedený subjekt je pouhou např. organizační složkou prvně označené subjektu –
právnické osoby [např. (celostátní) občanské sdružení XY – základní organizace
občanského sdružení XY v situaci, kdy podle stanov příslušného (celostátního)
občanského sdružení i jeho jednotlivé základní organizace mají právní
subjektivitu a z povahy věci jako právnické osoby nemohou při právních vztazích
používat uvedeného spojení, stejně jako v opačném gardu celostátní organizace,
byť by jejím záměrem bylo (po zamýšleném převodu vlastnického práva k
předmětným nemovitostem) umožnit příslušné základní organizaci, aby užívala
takto nabytý majetek], jakož i při zjištění, že převodní smlouvu podepsal
(statutární zástupce) v pořadí druhé označené právnické osoby (pro interpreta
neznalého uvedených informaci zdánlivě vystupující jako organizační složka
prvně uvedeného subjektu), nelze ani prostřednictvím § 35 odst. 2 obč. zák. odstranit popsanou neurčitost obsahu tohoto právního úkonu v části týkající se
určení (identifikace) právnické osoby, jež má být v postavení strany kupující
(nabyvatelky vlastnického práva); opačný závěr (přisuzující postavení kupují
strany první či druhé v pořadí označené právnické osoby by byl v extrémním
rozporu s takto učiněným jazykovým projevem vůle a je proto nesprávný. Vztaženo nyní na posuzovaný případ, jestliže tedy v posuzované věci byly ve
smlouvě o převodu nemovitostí jako nabývající, resp. kupující strana označeny
(hned dva) právní subjekty ve výše uvedených formulacích, aniž by bylo z
písemného textu smlouvy zřejmé, resp. výkladovými prostředky ve smyslu § 35
odst. 2 obč. zák. seznatelné (aniž by takový výklad nebyl v rozporu s jazykovým
vyjádřením tohoto právního úkonu), který z těchto právních subjektů se má
vlastně stát nabyvatelem, resp. vlastníkem převáděného majetku [též s
přihlédnutím k již zaujatému právnímu závěru, že i hospodářská zařízení mohla
sama nabývat (i) nemovitý majetek, že smlouva byla podepsaná ředitelem
Středočeské správy účelových zařízení SSM, se sídlem v Praze 2, Vocelova 3,
PhDr. Pavlem Arcimovičem, a že v textu smlouvy (čl. II.) je také výslovně
uvedeno, že „.M. S. prodává své nemovitosti uvedené v odst. I. ...Středočeské
správě účelových zařízení SSM...“], je třeba ve shodě s právním názorem, který
učinil již Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém rozsudku ze dne 2. listopadu 1994,
č.j. 24 C 140/93-25, uzavřít, že předmětná kupní smlouva je pro neurčitost
identifikace kupujícího ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatným
právním úkonem. Dospěl-li proto odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku k jinému právnímu
závěru, jde o důsledek nesprávného právního posouzení věci zjištěného
skutkového stavu věci.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil, aniž by bylo třeba se zabývat dalšími dovolacími
námitkami dovolatelů (které jsou tak vyloženým právním názorem dovolacího soudu
z hlediska nutnosti jejich řešení konzumovány). Vzhledem k délce trvání tohoto
sporu a předešlého řízení ve věci sp. zn. 24 C 140/93, Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že je zcela dostačující zrušit pouze napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d ost. 1, část první
věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.