30 Cdo 2966/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobkyně České republiky – M. f., zastoupené advokátem, proti
žalovaným 1) J. B., a 2) Z. B., oběma zastoupeným advokátkou, za účasti
vedlejších účastníků na straně žalobkyně 1) B., a.s., a 2) J. – s. s. a s. ČR,
zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
18 C 329/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 13. října 2005, č. j. 22 Co 300/2005 - 174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č. j. 18 C 329/2001 -
107, na základě žaloby podané dne 7. 9. 2001 F. d. a m. „v likvidaci“ určil, že
výlučným vlastníkem nemovitostí domu a pozemku o výměře 192 m2 ve F., v P.,
katastrální území V., obec P., je Česká republika a právo hospodaření s
majetkem státu má F. d. a m. „v likvidaci“, zamítl vzájemný návrh žalovaných na
určení, že jsou podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí každý ve výši
jedné ideální poloviny, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně
při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že na listu vlastnictví č. 1406 u
Katastrálního úřadu P. - město je veden tzv. duplicitní zápis vlastnického
práva k předmětným nemovitostem a jako spoluvlastníci jsou uvedeni jednak
žalovaní každý v rozsahu jedné ideální poloviny a dále Česká republika s tím,
že správou nemovitostí ve vlastnictví státu je pověřen F. d. a m. „v
likvidaci“. Dne 3. 2. 1989 byla mezi S. s. m. – S. s. ú. z. SSM, zastoupeným
ředitelem P. A., jako kupujícím, a M. S., jako prodávající (matkou druhé
žalované), uzavřena kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí za kupní
cenu stanovenou znaleckým posudkem ve výši 168.203,- Kč, k jejímuž uzavření
udělil souhlas Č. ú. v. SSM, a dopisem ze dne 23. 6. 1989 požádala S. ú. z. SSM
o změnu v evidenci nemovitostí podle této smlouvy. Dále bylo zjištěno, že
rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 2000, sp. zn. 34 D
2094/99, ve věci dodatečného projednání dědictví po zemřelé M. S., byla
schválena dohoda dědiců, podle které veškeré dědictví k předmětným nemovitostem
vyšlé dodatečně najevo, nabývá vnučka P. B. (druhá žalovaná v původním řízení
o projednání dědictví po zůstavitelce dědictví odmítla). Vzhledem k tomu, že P. B. dne 18. 3. 1996 zemřela, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne
4. 12. 2000, sp. zn. 33 D 813/2000, v dědickém řízení tak, že schválil dohodu
dědiců, podle níž nabyli předmětnou nemovitost žalovaní (rodiče zůstavitelky),
každý jednu ideální polovinu. Ze stanov bývalého SSM platných do 23. 4. 1990
vyplývá, že S. s. m. měl jako celek ze zákona právní subjektivitu, přičemž mezi
subjekty, které mohly za SSM nabývat v rozsahu své působnosti vlastním jménem
práva a povinnosti a zavazovat se, byla mimo jiné i účelová zařízení zřizovaná
ústředními orgány SSM, která měla právní subjektivitu. Podle bodu 38 Stanov
byly orgánům a organizačním složkám s právní subjektivitou svěřovány do správy
části majetku SSM potřebné k plnění jejich úkolů. Označení SSM – S. ú. z. bylo
podle výpovědi svědků zcela běžné a vyjadřovalo to, že S. ú. z. byla
organizační složkou SSM pověřenou k výkonu určitých práv a SSM byl vlastníkem
nemovitostí; toto tvrzení je v souladu se Z. l. P. s. ú. z. SSM ze dne 20. 2. 1989. Soud prvního stupně shledal, že žalobce i žalovaní mají naléhavý právní
zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť v
katastru nemovitostí je veden duplicitní zápis vlastnického práva k předmětným
nemovitostem a bez rozhodnutí soudu nemůže být dosaženo shody mezi stavem
právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Dospěl k závěru, že
vlastníkem předmětných nemovitostí se na základě uzavřené kupní smlouvy stal
žalobce, že zemřelá M. S. nebyla ke dni své smrti jejich vlastníkem a tudíž je
žalovaní nemohli zdědit. Jejich tvrzení, že kupní smlouva je neplatná z důvodu,
že ji M. S. (vzhledem k výši kupní ceny) uzavřela v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek, považoval soud za neprokázané, a poukázal též na to, že
zemřelá se po uzavření smlouvy její neplatnosti nedovolala a že tak učinili až
žalovaní dne 25. 7. 1990, tedy po její smrti. Označení účastníků ve smlouvě je
podle názoru soudu zcela v souladu se způsobem, jakým byly tehdy subjekty SSM
ve smlouvách označovány; SSM i jeho organizační složka S. ú. z. zřízená právě
SSM, měly právní subjektivitu a byly tedy oprávněny nabývat vlastnictví k
předmětným nemovitostem. Rovněž namítaný rozpor v označení S. s. ú. z. (v
záhlaví smlouvy) a S. ú. z. (razítko na konci smlouvy) není opodstatněný, neboť
se nejednalo o dva různé subjekty, ale o jeden tentýž, pouze se specifikací
místa jeho krajského působení. Bod VIII. smlouvy, jímž byl navrhován zápis
vlastnictví k předmětným nemovitostem tak, že jejich vlastníkem měl být Čsl. stát (poté ručně přeškrtnuto) a uživatelem SSM – S. s. ú. z. SSM, nemohl
způsobit neplatnost celé kupní smlouvy, ale případně pouze této její části,
neboť ze záhlaví smlouvy a jejího závěru je zřejmé, jaké subjekty smlouvu
uzavřely. Z těchto důvodů soud určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je
Česká republika a že právo hospodaření k nim má žalobce F. d. a m. „v
likvidaci“ (v souladu se zákonem č. 113/1993 Sb., zák. č. 219/2000 Sb. a zák. č.
Usnesením ze dne 9. 3. 2005, č. j. 18 C 329/2001 - 141, soud prvního stupně
rozhodl podle § 107 odst. 1 o. s. ř. tak, že „na místě žalobce bude v řízení
pokračováno s Českou republikou, M. f. České republiky“, neboť žalobce byl ke
dni 25. 2. 2005 zrušen a v době vydání tohoto usnesení vymazán z obchodního
rejstříku.
K odvolání žalobkyně i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
13. 10. 2005, č. j. 22 Co 300/2005 - 174, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej
změnil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného obvodním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci.
Přisvědčil jeho názoru, že vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnického práva k
předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí je ve smyslu ust. § 80 písm. c)
o. s. ř. dán naléhavý právní zájem žalobkyně i žalovaných na požadovaném
určení, přičemž aktivní věcná legitimace žalobkyně vyplývá z toho, že je vedena
jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Odvolací námitku
žalovaných, že žalobkyně neprokázala právní nástupnictví vlastnického práva k
nemovitostem, nepovažoval městský soud za správnou, neboť majetek SSM přešel na
stát ústavním zákonem č. 497/1990 Sb.; v souladu s ust. § 2 tohoto zákona byl
S. m. (právní nástupce SSM) povinen vydat movité i nemovité věci, které měl
právní předchůdce v držení ke dni 31. 12. 1989 a správcem tohoto majetku se
stalo až do 23. 3. 1993 M. p. h. r. Vzhledem k tomu, že předmětné nemovitosti
byly ke dni 31. 12. 1989 prokazatelně ve vlastnictví SSM a citovaným ústavním
zákonem přešlo vlastnické právo na stát a poté zákonem č. 113/1993 Sb. na F. d.
a m., je další zkoumání otázky vlastnictví k nemovitostem po roce 1990
nadbytečné. Za nedůvodnou pak odvolací soud považoval i námitku žalovaných, že
o absolutní neplatnosti kupní smlouvy bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 24 C 28/92, jímž byla
zamítnuta žaloba druhé žalované (v uvedeném řízení žalobkyně) o vydání
předmětných nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. V této souvislosti poukázal na ust. § 159 odst. 2 o. s. ř. a §
135 o. s. ř. a dovodil, že konstatoval-li soud v tomto řízení, že kupní smlouva
ze dne 3. 2. 1989 uzavřená mezi S. s. m. – S. s. ú. z. SSM, zastoupeným
ředitelem P. A., jako kupujícím, a M. S., jako prodávající, je absolutně
neplatná, a z tohoto důvodu žalobu o vydání věci pro neexistenci restitučního
důvodu podle § 6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. zamítl, nebylo tím
pravomocně rozhodnuto o vlastnictví k nemovitostem a soud v daném případě mohl
posoudit otázku platnosti kupní smlouvy bez ohledu na právní názor vyjádřený v
odůvodnění tohoto rozhodnutí. Městský soud se ztotožnil i se závěrem obvodního
soudu, že v daném případě nebyl prokázán ani zjištěn žádný nedostatek v
náležitostech vůle nebo projevu smluvních stran při uzavření kupní smlouvy ze
dne 3. 2. 1989, který by ji činil absolutně neplatnou (§ 37 odst. 1 obč. zák.),
neboť z jejího obsahu je zřejmé, že prodávající M. S. projevila vůli
nemovitosti prodat a kupující S. s. ú. z. SSM, která měla plnou právní
subjektivitu, vůli tyto nemovitosti nabýt do vlastnictví pro svého zřizovatele,
přičemž tato vůle účastníků byla vyjádřena určitě a srozumitelně, prodávané
nemovitosti byly označeny přesně a určitě, kupní cena byla dohodnuta ve výši
podle znaleckého posudku, smlouva byla podepsána prodávající i kupující S. s.
ú. z., za niž jednal ve smyslu stanov SSM její ředitel P. A., a smlouvu
schválil i tehdejší Č. ú. v. SSM. Označení v záhlaví a závěru kupní smlouvy S.
s. m. – S. s. ú. z. SSM bylo v souladu se stanovami i tehdejší praxí a
vyjadřovalo skutečnost, že správa účelových zařízení byla organizační složkou
svého zřizovatele SSM pověřenou výkonem určitých práv a SSM byl vlastníkem
nabytého nemovitého majetku.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodu uvedeného v § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že v řízení nebyly
provedeny jimi navržené listinné důkazy, týkající se právního nástupnictví
vlastnického práva k předmětným nemovitostem, že provedené důkazy nesprávně
hodnotil a že jen odkázal na příslušné právní předpisy bez vztahu k předmětným
nemovitostem, ačkoliv z předložených
a neprovedených důkazů je zřejmé, že k nemovitostem se hlásila řada subjektů
(SSM, S. m., V. c., K. c. m. apod.). Namítají, že v kupní smlouvě ze dne 3. 2.
1989 není zcela určitě uveden kupující, když řada zařízení v rámci SSM měla
právní subjektivitu, a že ani v současné době není právní stav zřejmý, neboť
polovinu nemovitostí užívá V. c. m., aniž by tuto skutečnost F. d. a m. řešil.
Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě se nejedná o
věc pravomocně rozhodnutou, a poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
22. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 35/96, jímž v řízení o neplatnost předmětné kupní
smlouvy ze dne 3. 2. 1989 zamítl dovolání druhé žalované z důvodu nedostatku
naléhavého právního zájmu na takovém určení s tím, že otázka platnosti této
smlouvy bude řešena jako předběžná v restitučním řízení o vydání nemovitostí
podle zák. č. 87/1991 Sb. pro posouzení, zda nemovitosti přešly na stát. S
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1074/98 dovozují, že v
daném řízení jde o spor mezi týmiž účastníky jako v restitučním řízení vedeném
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 28/92, v němž byla zamítnuta
žaloba druhé žalobkyně na vydání předmětných nemovitostí podle zákona o
mimosoudních rehabilitacích z důvodu, že předmětná kupní smlouva je absolutně
neplatná a že vlastnické právo na stát na jejím základě nepřešlo. Soudům obou
stupňů vytýkají, že na předchozí řešení předběžné otázky v restitučním sporu
nebraly zřetel. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc
byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu podle 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání
není přípustné.
Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména
tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud
za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní
stránce zásadní právní význam skutečně má.
Žalovaní v dané věci napadají dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým
byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o určovací žalobě
žalobkyně, a dále výrok, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně
o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaných na určení, že jsou podílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a nejde o případ přípustnosti dovolání
podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně
vydán rozsudek, který by odvolacím soudem byl zrušen. Zbývá proto posoudit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je
činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový
stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle
příslušného právního předpisu práva
a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., které dovolatelé uplatňují, může spočívat v tom, že dovolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Námitka dovolatelů, že v kupní smlouvě ze dne 3. 2. 1989 „není zcela určitě
uveden kupující“, není správná, neboť S. s. m. jako společenská organizace
(nestátní organizace se samostatnou právní subjektivitou - § 14 zák. č.
109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném v době uzavření předmětné
kupní smlouvy) měl podle ust. § 100 odst. 2 hosp. zák. jako takový (jako celek)
majetek ve vlastnictví a jeho orgány či organizace mohly mít k majetku pouze
právo hospodaření (§ 101 hosp. zák.). Rovněž účelová (hospodářská) zařízení
společenských organizací, která měla ze zákona právní subjektivitu, měla k
majetku, který využívala k plnění svých úkolů, právo hospodaření (§ 102 odst. 2
hosp. zák.). V předmětné smlouvě byl v jejím záhlaví jako kupující označen S.
s. m. – S. s. ú. z. SSM, stejně je kupující označen i na konci smlouvy (srov.
str. 3 smlouvy, kde byl kupující označen jako SSM – S. s. ú. z.), a okolnost,
že smlouva je opatřena razítkem S. ú. z. S. k. výboru S. s. m., nemůže nic
změnit na správném závěru odvolacího soudu, že S. s. ú. z. SSM byla organizační
složkou svého zřizovatele SSM pověřená výkonem určitých práv a SSM se stal
vlastníkem nabytého nemovitého majetku. Ostatně podle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn.
33 Odo 341/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 25
Cdo 395/2000) nepřesné označení účastníka smlouvy samo o sobě nezpůsobuje její
neplatnost, pokud z obsahu smlouvy lze zjistit, kdo byl jejím účastníkem. Pro
posouzení dané věci pak není rozhodující, který subjekt nemovitosti užívá v
současné době, ani že zaniklý F. d. a m. „v likvidaci“ tuto skutečnost neřešil,
nýbrž jen skutečnost, že předmětné nemovitosti byly ke dni 31. 12. 1989
prokazatelně ve vlastnictví SSM a ústavním zákonem č. 497/1990 Sb. přešlo
vlastnické právo na stát a poté zákonem č. 113/1993 Sb. na F. d. a m.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá
založit ani námitka dovolatelů, že vzhledem k zamítavému rozhodnutí o
uplatněném nároku druhé žalované na vydání předmětných nemovitostí podle zákona
č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 28/92, bylo již o platnosti
smlouvy
ze dne 3. 2. 1989 pravomocně rozhodnuto.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a případně jiné
osoby, vyplývající z ust. § 159a odst. 1, 2, a 3 o. s. ř., věc projednána znovu
(srov. § 159a odst. 5, § 167 odst. 2 a § 174 odst. 1 o. s. ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li
v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v
novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a
týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné,
mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např.
vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž
předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním
petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného
skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení
vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob,
které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná
o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v
novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a
týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku,
platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo
jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. nebo v
dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje
subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení.
V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti
každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem
rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního
rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci
pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení,
zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem
skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní
stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek
(skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce
nesprávně nebo neúplně.
O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový
děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též
právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 21
Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 17 v časopise Soudní judikatura, roč.
2007).
Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 1999, č. j.
24 C 28/92 - 107, byla zamítnuta žaloba podaná žalovanou Z. B. proti M. v.-t.
s. a České republice – m. p. m. r. ČR, aby s ní uzavřely ve smyslu zák. č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,
dohodu o vydání předmětných nemovitostí, (řízení vedené proti R. k. c. S. m., o
uzavření dohody o vydání nemovitostí bylo zastaveno) - jak bylo zjištěno
odvolacím soudem - proto, že dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 3. 2.
1989 je v označení kupujícího neurčitá a vnitřně rozporná a proto podle § 37
obč. zák. ve znění účinném před 1. 1. 1992 absolutně neplatná; s ohledem na to
není dán tvrzený restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb.
V nynějším řízení se žalobkyně domáhá určení, že je vlastníkem předmětných
nemovitostí, s odůvodněním, že v katastru nemovitostí je veden tzv. duplicitní
zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a žalovaní z téhož důvodu
na základě vzájemné žaloby určení, že jsou vlastníky těchto nemovitostí, každý
v rozsahu jedné ideální poloviny. Je tedy zcela jednoznačně zřejmé, že v dané
věci se nejedná o stejnou věc jako v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 24 C 28/92, neboť v daném řízení nejde o tentýž nárok nebo stav
a netýká se stejného předmětu řízení. Z uvedeného vyplývá, že právní účinky
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 1999, č. j. 24 C 28/92 -
107, nebránily soudům v tom, aby v tomto řízení dospěly k závěru o platnosti
kupní smlouvy ze dne 3. 2. 1989.
Poukaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn.
33 Cdo 1074/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 60/2000 a dále v časopise Soudní rozhledy pod č. 1/2001, s. 8, v němž
dovolací soud vyslovil, že „pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba,
jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k nemovitosti, protože soud dospěl k
závěru, že žalobce vlastníkem není, je pro účastníky řízení a pro soud závazný,
neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věci“, je
nepřípadný, neboť v řízení vedeném
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 28/92, soud nerozhodoval o
určení vlastnictví k předmětným nemovitostem a žalobu druhé žalované zamítl z
důvodu, že není dán tvrzený restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. g) zák. č.
87/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 3. 2. 1989
řešil jen jako otázku předběžnou).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v
dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s.
ř.,
a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž
přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., spočívající podle nich v tom, že nebyly provedeny navržené
důkazy, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu, lze rozsudek odvolacího
soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, který má
povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští
(srov.
§ 237 - 239 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů nemají právo a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. srpna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu