NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 341/2003-119
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr.
Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce JUDr. L. H.,
správce konkursní podstaty úpadce E., spol. s r.o., zastoupeného JUDr. K. J.,
advokátem, proti žalovanému Ing. P. U., zastoupenému JUDr. M. Z., advokátem, o
zaplacení částky 496 649 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 143/95, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 19. června 1998 č.
j. 10 Co 49/98 - 85, ve znění opravných usnesení
téhož soudu ze dne 28. listopadu 2000 č. j. 10 Co 49/98 – 103 a ze dne
28. února 2003 č. j. 10 Co 49/98 – 113, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. června 1998 č.
j. 10 Co 49/98 – 85, ve znění
opravných usnesení téhož soudu ze dne 28. listopadu 2000 č. j. 10
Co 49/98 – 103 a ze dne 28. února 2003 č. j. 10 Co 49/98 – 113, se zrušuje a
věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobce uzavřel s žalovaným dne 3. 2. 1994 smlouvu o budoucí
smlouvě o dílo, která mimo jiné stanovila žalovanému povinnost pro případ
neuzavření smlouvy vrátit žalobci jím poskytnuté zálohy, a v případě pozdního
vrácení zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z dlužné částky. Smlouvu
uzavřel v zastoupení žalovaného M. H. na základě plné moci ze dne 10. 8. 1993.
Okresní soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že plná moc i předmětná smlouva
jsou neplatné; odkazuje na § 33 odst. 1 a § 31 obč. zák., považoval plnou moc
udělenou žalovaným M. H. za platnou. Dovodil, že došlo-li k překročení
zmocnění, jak žalovaný namítal, měl bez zbytečného odkladu o tom uvědomit
žalobce a neučinil-li tak, je jednáním zmocněnce v souladu s § 33 odst. 1 obč.
zák. vázán. V návaznosti na tento závěr pak soud uzavřel, že žalovaný je vázán
i uzavřenou předmětnou smlouvou a je povinen vrátit žalobci poskytnuté zálohy
při nesplnění své povinnosti uzavřít smlouvu o dílo a zároveň uhradit sjednanou
smluvní pokutu.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. června 1998 č. j. 10 Co 49/98 – 85,
ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 28. listopadu 2000 č.
j. 10 Co 49/98 – 103 a ze dne 28. února
2003 č. j. 10 Co 49/98 – 113 rozsudek okresního soudu o povinnosti žalovaného
zaplatit žalobci částku 496 649 Kč s 16 % úrokem z částky 380 049 Kč od 20. 10.
1994 do zaplacení a z částky 108 600 Kč od 16. 4. 1995 do zaplacení změnil tak,
že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Oproti soudu
prvního stupně dospěl závěru, že plná moc ze dne 10. 8. 1993 udělená M. H. je
podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná, neboť je zcela neurčitá, když v ní nebyl
uveden v souladu s § 31 odst. 1 obč. zák. rozsah zmocněncova oprávnění.
Odvolací soud pak dovodil, že neplatnost plné moci způsobuje i neplatnost
smlouvy ze dne 3. 2. 1994. Mimoto považoval předmětnou smlouvu za
neplatnou i z toho důvodu, že tak, jak je firma žalovaného
v této smlouvě označena, tj. se sídlem v K. V., nikdy neexistovala, a protože
podstatnou náležitostí smlouvy je i správné označení účastníků smlouvy, shledal
odvolací soud tento právní úkon neplatným. Odvolací soud dále dospěl k závěru,
že nárok žalobce nelze posoudit ani podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák., neboť
žalovanému žádný majetkový prospěch nevznikl, když plnění z neplatné smlouvy od
žalobce nepřijal, částky zaslané na účet žalovaného žalovaný nepřevzal, neměl k
tomuto účtu dispoziční právo a částky předané žalobcem v hotovosti převzal P.
M., který byl dříve v určitém obchodním spojení s žalovaným. Pokud tedy
nevznikl žalovanému majetkový prospěch, nemohla mu vzniknout ani povinnost
zaplatit žalobci smluvní pokutu podle ujednání z neplatného právního úkonu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodnil
tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí s právním závětem
odvolacího soudu, že žalovanému nevznikl plněním ze smlouvy majetkový prospěch.
Podle názoru žalobce je zcela nerozhodné, že žalovaný neměl k
účtu, na něž bylo přijato plnění od žalobce, dispoziční právo, protože žalovaný
byl majitelem účtu a bylo jeho věcí rozhodnout o dispozičním právu dalších osob
k předmětnému účtu; pokud se jednalo o část plnění, které žalobce předal
zástupci žalovaného, bylo plněno podle § 32 odst. 2 obč. zák. Žalobce dále
nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že tak jak je firma žalovaného
ve smlouvě ze dne 3. 2. 1994 označena, nikdy neexistovala, a že nesprávné
označení účastníků smlouvy způsobuje neurčitost právního úkonu a jeho
neplatnost. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu se zásadou právní
jistoty aplikoval zákon tak, že pominul § 35 obč. zák. a § 266
a násl. obch. zák., a pokud se odvolací soud domníval, že
neurčitost je natolik závažná, že ji nelze překlenout ani
výkladem podle citovaných ustanovení obč. zák. a obch. zák., pak přehlédl § 267
odst. 1 obch. zák., podle něhož se může této neplatnosti dovolávat pouze
účastník, na jehož ochranu je neplatnost právního úkonu stanovena. Žalobce dále
vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil plnou moc udělenou žalovaným dne
10. 8. 1993 M. H. jako neplatnou pro její nekonkrétnost a neurčitost v jejím
rozsahu. Poukazuje na § 13 obch. zák. s tím, že předmětnou
plnou mocí dal žalovaný M. H. zmocnění k jeho zastupování v jednání a
podepisování při podnikání. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000
– dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky
předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Z této zásady vázanosti
užitými dovolacími důvody představují výjimku vady řízení podle § 237 odst. 1
o. s. ř. a - je-li dovolání přípustné - jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací soud přihlédne z
úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byly v dovolání uplatněny [§ 241 odst.
3 písm. b) o. s. ř.].
Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolatelé nenamítají a ani z
obsahu spisu se nepodávají.
Jiné vady řízení (než uvedené v § 237 o. s. ř.) jsou způsobilým dovolacím
důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy,
jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování
existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a
nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí
následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku
rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.
Vadou řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je v první řadě
neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku
hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu
v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.], nýbrž z pohledu
postupu soudu v důkazním procesu. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu
věci se jedná zejména tehdy, jestliže v důkazním řízení nebylo postupováno v
souladu s § 120 o. s. ř. a nebyl proveden důkaz, který měl posloužit k
verifikaci právně významné skutečnosti, představující určitý znak skutkové
podstaty právní normy, jíž se procesní strana dovolává. Za situace, kdy zmíněná
rozhodná skutečnost není prokázána jinak, jde o vadu
řízení, a to i tehdy, jestliže soud takový neprovedený důkaz hodnotil postupem
podle ustanovení § 132 o. s. ř. a dovodil z něho skutkové zjištění, o něž opřel
své právní závěry. Takové vady dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§
242 odst. 3 o. s. ř.) a právě takovou vadou je řízení před
odvolacím soudem poznamenáno.
V předmětném sporu se soudy obou stupňů zabývaly právními účinky účastníky
podepsané smlouvy ze dne 3. 2. 1994. Soud prvního stupně v rámci důkazního
řízení provedl vedle listinných důkazů i důkaz výslechem účastníků. Sám
odvolací soud však již při odvolacím jednání, které se uskutečnilo dne 19. června 1998, tento účastnický výslech neopakoval. Přesto však v souvislostech s
obsahem zmiňované smlouvy se při jejím hodnocení a
zároveň hodnocení obsahu plné moci, jejíž platnost
či neplatnost měla vliv na platnost či neplatnost předmětné smlouvy,
odchyluje od hodnocení provedeného soudem prvního stupně. Je přitom nepochybné, že pro zjištění rozsahu
plné moci byla významná i výpověď účastníků. Na rozdíl od
soudu prvního stupně hodnotil odvolací soud smlouvu uzavřenou mezi účastníky
dne 3. 2. 1994 za neplatnou pro její neurčitost, neboť
firma žalovaného, tak jak je ve smlouvě označena, tj. se
sídlem v K. V., nikdy neexistovala. Pokud tedy odvolací soud zaujal jiný právní
názor, než soud prvního stupně a z označení účastníků vyvodil opačný právní
závěr o platnosti předmětné smlouvy, bylo jeho povinností podle § 120 odst. 3
o. s. ř. provést dokazování v odvolacím řízení k otázce označení účastníků
smlouvy, a to výslechem účastníků řízení. Odvolací soud měl zjišťovat, zda
označení účastníka nemá skutečně oporu v reálné skutečnosti, či se jedná jen o
nesprávnost označení, kdy jeden z identifikujících znaků byl použit vadně. Z
důvodu nepřesného označení účastníka smlouvy nelze neplatnost právního úkonu
podle § 37 odst. 1 obč. zák. dovozovat, neboť sankce neplatnosti právního úkonu
podle tohoto ustanovení obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle těch,
kteří právní úkon učinili, a nikoliv k jejich označení (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 1998 č. j. 25 Cdo 1319/98 a ze
dne 28. 6. 2000 č. j. 25 Cdo 101/2000). Projev vůle je
neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo
obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je
nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným
zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o
neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního
úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co
chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.). Jestliže i po
provedení těchto důkazů bude označení účastníka v předmětné smlouvě natolik
nejasné, že bude v rozporu s požadavkem určitosti a srozumitelnosti právních
úkonů (§ 37 obč. zák.) a neurčitost a nesrozumitelnost nebude
možno odstranit ani výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), teprve poté je možno
učinit závěr, že smlouva je pro její neurčitost a nesrozumitelnost neplatná (§
37 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud však dokazování neopakoval ani je
nedoplnil (§ 213 odst. 1 o. s.
Učiněný závěr dovolacího soudu, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241
odst. 3 písm. b) o. s. ř., vylučuje úvahy o možnosti přezkoumání rozhodnutí
odvolacího soudu z pohledu dalšího v dovolání uvedeného důvodu.
Z vyloženého důvodu není dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
správný, proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, aniž nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), toto rozhodnutí podle § 243b odst. 1 a 2 o.
s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. srpna 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu