30 Cdo 206/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce
Mgr. E. V., zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Krakovská 25, proti žalovaným 1) E. B., 2) J. N., zastoupeným Mgr. Vlastimilem
Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně I., Řetězová 2, za účasti REUNION-CT s. r.
o., se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3097/37, identifikační číslo
osoby 250 42 777, vedlejší účastnice na straně žalovaných, zastoupené JUDr.
Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, o
určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn.
12 C 736/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 25. září 2014, č. j. 9 Co 144/2004-324, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. září 2014, č. j. 9 Co
144/2014-324, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k
dalšímu řízení.
„předmětné nemovitosti“)“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po
provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou dne 24. října 2001
uzavřeli účastníci tohoto řízení, resp. žalobce a nynější vedlejší účastnice na
straně žalovaných, a podle které žalobce prodal předmětné nemovitosti nynější
vedlejší účastnici za kupní cenu 650.000,- Kč, není neplatná, nepředstavuje
simulovaný ani disimulovaný právní úkon. Soud prvního stupně ani neshledal, že
by smlouva byla postižena (relativní) neplatností ve smyslu § 49a obč. zák. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 10. září 2009, č. j. 9 Co 606/2008-115, odvoláním napadený
rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a uložil žalobci povinnost, aby nahradil žalované na nákladech
odvolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
advokáta žalované. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1295/2011,
zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Důvodem ke kasaci rozhodnutí byla okolnost, že rozsudek
odvolacího soudu byl postaven na vzájemně si odporujících dílčích skutkových
závěrech, z nichž nebylo možné přistoupit k právnímu posouzení věci. Odvolací soud poté co rozhodnutím připustil, aby na místo žalované společnosti
REUNION-CZ, s. r. o., se sídlem shora, vstoupili nynější žalovaní, usnesením ze
dne 1. března 2012, č. j. 9 Co 606/2008-187, zrušil shora cit. rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním (ve stručnosti
shrnuto), že s ohledem na právní názor dovolacího soudu v kasačním rozhodnutí a
nové skutečnosti nastalé v odvolacím řízení, je zapotřebí se zabývat novými
tvrzeními žalovaných a vedlejší účastnice, že předmětné nemovitosti nabyli v
dobré víře a že nemovitosti vydrželi. Soud prvního stupně v dalším svém rozsudku ze dne 20. května 2013, č. j. 12 C
736/2004-243, opět zamítl předmětnou určovací žalobu a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaní koupili předmětné nemovitosti sice
v dobré víře, ale od nevlastníka. Za této situace soud prvního stupně při
právním posouzení věci odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011,
sp. zn. II. ÚS 165/11. Zdůraznil, že možnost nabytí vlastnického práva od
nevlastníka následně připustil i Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 8. února
2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/11, nebo ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo
2367/2012, s odůvodněním, že: „nepřiznání ochrany dobré víry žalovaných by vůči
nim bylo hrubě nespravedlivé, a to měrou převažující zájem na ochraně principu
nemo plus iuris ad alium trasnfere potest quam ipse habet svědčícího žalobci.
Protože, jak z podstaty věci vyplývá, nebylo možné najít praktickou konkordanci
mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum
principu – nezbylo, než při konečném rozhodnutí na jeho působení zcela
rezignovat.“ V závěru odůvodnění svého rozsudku se soud prvního stupně zabýval
otázkou vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalovanými. S
ohledem na popisované právně významné okolnosti pak uzavřel, že „žalovaní kupní
smlouvou ze dne 1. 4. 2010 nemovitosti nabyli do svého vlastnictví, a i kdyby
tomu tak nebylo, nabyli je do svého vlastnictví uplynutím desetileté vydržecí
lhůty počítané od 1. 11. 2001.“
K dalšímu odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 9 Co 144/2014-324, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní
neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. října 2001 ve smyslu § 39 obč. zák.,
protože byla ujednáním o propadné zástavě a vlastnické právo na vedlejšího
účastníka na jejím základě přijít nemohlo. Neztotožnil se však – s odkazem na
právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014,
sp. zn. 30 Cdo 1685/2014 - se závěrem soudu prvního stupně o vydržení
vlastnického práva žalovaných k uvedeným nemovitostem. Dále se odvolací soud zabýval otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným
nemovitostem na základě dobré víry žalovaných v zápis v katastru nemovitostí
(nabytí nemovitosti od nevlastníka). Za tím účelem bylo již soudem prvního
stupně provedeno obsáhlé dokazování a s odkazem na cit. judikaturu Ústavního
soudu i Nejvyššího soudu nalézací soud dospěl k závěru, že je třeba dát
přednost možnosti nabytí věci od nevlastníka. S tímto závěrem se odvolací soud
ztotožnil. Odvolací soud zdůraznil, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu
k předmětné problematice stojící na stanovisku, že nelze nabýt vlastnické právo
k nemovitosti zapsané v katastru z důvodu dobré víry nabyvatele v zápis v
katastru nemovitostí. Naproti tomu stojí judikatura Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/2012), kde bylo judikováno, že je možné
nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od
nevlastníka, a to na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí. Současně platný nový občanský zákoník vychází z toho, že není možné připustit,
aby ten, kdo jednal v dobré víře v zápis ve veřejném seznamu, byl ve své důvěře
zklamán. Zakotvení zásady materiální publicity ve vztahu k nabývání nemovitostí
je zdůrazněno v ustanovení § 984 o. z., které výslovně uvádí, že osobě, která
nabyla vlastnické právo za úplatu v dobré víře od osoby zapsané ve veřejném
seznamu jako osoba oprávněná, svědčí zapsaný stav ve veřejném seznamu v její
prospěch. Podle odvolacího soudu nová právní úprava tak řeší dosud ne zcela
jednoznačnou judikaturu, zda je možné nabýt vlastnické právo k nemovitostem od
neoprávněného nevlastníka.
S ohledem na tento vývoj právní úpravy i na
skutečnost, že je třeba především respektovat rozhodnutí Ústavního soudu, se
odvolací soud přiklonil k posouzení učiněném soudem prvního stupně a uzavřel,
že v daném případě žalovaní nabyli v dobré víře vlastnictví k nemovitostem, i
když je nabyli od nevlastníka. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů se
v této věci nevypořádaly správně s kolizí principů dobré víry nabyvatelů a
ochrany vlastnického práva původního vlastníka, když zcela přehlédly okolnosti
svědčící ve prospěch principu ochrany vlastnického práva. Soudy se rovněž
nevypořádaly s právní argumentací dovolatele stran jeho odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10, nebo na rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo
2881/2011, podle něhož je-li smlouva o převodu nemovitosti uzavřená mezi
prodávajícím a kupujícím absolutně neplatná, nemohl se kupující stát vlastníkem
předmětných nemovitostí a nemohl je ani převést do vlastnictví dalšího
subjektu. Kromě toho je dovolatel přesvědčen, že existence dobré víry na straně
žalovaných při nabývání nemovitostí nebyla v řízení prokázána. Dovolatel dále
poukazuje na procesní pochybení, jež zatěžuje prvoinstanční řízení ohledně
výslechu svědkyně S. Brojí také do nákladového výroku. Závěrem navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve svém písemném vyjádření odmítli uplatněnou dovolací argumentaci a
navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), s přihlédnutím k § 3028 odst. 1 a 2 o. z. (Hlava II, díl I, oddíl I o. z.), věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je – jak bude rozvedeno níže – i důvodné. V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci
soudem prvního stupně ohledně nabytí předmětných nemovitostí žalovanými od
nevlastníka, a to s ohledem na jejich dobrou víru v zápis v katastru
nemovitostí. Odvolací soud sice odkázal na dva nálezy Ústavního soudu řešící
předmětnou právní otázku, nicméně v rámci zaujatého právního názoru
nezprostředkoval žádnou právně kvalifikační úvahu v otázce jím sledované
aplikace hmotného práva při zjištění dobré víry u předmětných žalovaných,
případně ústavně právního předpisu, na jehož základě dospěl k závěru o nabytí
předmětného nemovitého majetku žalovanými. Přitom Nejvyšší soud např. v
rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn.
30 Cdo 1238/2013 (všechna zde označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) vyložil, že jde o
nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení
– v rámci právního posouzení věci – učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu,
aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby
bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na
zjištěný skutkový stav použito. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 18. června 2014, sp. zn. 30 Cdo
1717/2014, zdůraznil, že potřeba vyložení právně kvalifikačního závěru ohledně
nabytí vlastnictví nemovité věci od nevlastníka, odhlédnuvše od splnění
elementární povinnosti soudu ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., vyvěrá i z toho,
že zatímco Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, čerpá především ze závěrů přijatých v jeho nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 165/11, mj. v tom směru, že obecné soudy jsou
povinny se zabývat otázkou dobré víry nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v
katastru nemovitostí a poskytnout mu ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11
Listiny základních práv a svobod, v aktuálním a velmi obšírně odůvodněném
nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, Ústavní soud zase dospěl
při řešení obdobného případu k závěru, že: „Dochází tak v takových případech ke
kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu
majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického
práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě
zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s
obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné
souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální
okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“
V situaci, kdy občanský zákoník č. 40/1964 Sb. neupravoval - mimo zákonem
stanovené případy (např. na základě právního institutu vydržení) - nabytí
vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka, a to na základě pouhé dobré
víry nabyvatele nemovitosti v zápis do katastru nemovitostí [k tomu srov. též
např. důvodovou zprávu zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastr
nemovitostí): arg.: „Dosavadní právní úprava umožňuje skutečnému vlastníkovi
nemovitosti, aby se domohl vlastnického práva i na osobě, která nabyla
vlastnické právo od osoby, která byla v katastru zapsána jako vlastník. A to i
přesto, že skutečný vlastník si v rozporu s ohlašovací povinnosti ponechal po
dlouhou dobu doklady o svém vlastnictví pro sebe, nepožádal o zápis svého
vlastnického práva ve svůj prospěch a nečinně po dlouhou dobu přihlížel, že
podle zápisů v katastru je jako vlastník zapsán někdo zcela jiný.
Takto může
skutečný vlastník, který se o zápis svého vlastnického práva nepostará,
rozvrátit celý řetězec nabývacích jednání vycházejících z důvěry v pravdivost
zápisů v katastru...Obezřetní investoři, kterým je nedostatečné uplatnění
zásady materiální publicity známo, na zápisy v katastru nespoléhají a sami
prověřují nabývací tituly těch, se kterými jednají, a to nejméně po vydržecí
dobu směrem do minulosti. Tím je ovšem oslaben vlastní smysl vedení katastru
jako důvěryhodné evidence právních vztahů k nemovitostem.“], měl odvolací soud
v rámci zaujatého právního názoru v odůvodnění svého rozhodnutí zprostředkovat
svůj právně kvalifikační závěr, měl-li za to, že v daném případě soud prvního
stupně správně vyřešil právní otázku dobré víry žalovaných v souvislosti s
nabytím jejich nemovitého majetku, ačkoliv nevyložil, na základě jakého
právního předpisu tak činí, když pouhý odkaz na judikaturu Ústavního soudu –
jak již bylo zdůrazněno shora – zprostředkování v úvahu přicházejícího právně
kvalifikačního závěru pochopitelně nenahrazuje. Právně kvalifikační závěr nelze ani spojovat s úvahou odvolacího soudu o právní
reglementaci dané materie v novém občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., v němž je
zakotvena (nikoliv však jako bezvýjimečná) zásada materiální publicity. Bezcenná je proto právní argumentace, že uvedený vývoj právní úpravy
přisvědčuje k reflektování závěru o možnosti (či nutnosti) nabytí nemovitosti
dobrověrným nabyvatelem. Právě naopak, uvedený legislativní vývoj i sdělení
zákonodárce (v podobě např. důvodové zprávy k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb. – viz citace shora) zcela jasně svědčí o opaku, že podle tehdejší
právní úpravy (a to i z hlediska ústavněprávních předpisů) taková možnost,
resp. takový způsob nabytí nemovitého majetku nepřipouštěla. Stejný právní
názor byl ustálen i v právní doktríně a náznak opačného názoru se neobjevil ani
u členů rekodifikační komise nového občanského zákoníku. Bez odpovídajícího právně kvalifikačního závěru je nejen soudní rozhodnutí
nepřezkoumatelné, ale absence právního posouzení věci jde současně na vrub jeho
věcné správnosti; v takovém případě je pak dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. vždy naplněn. Jen pro úplnost – zcela nesprávné je konstatování soudu prvního stupně v
odůvodnění jeho rozsudku, že právní názor o možnost nabytí nemovitosti od
nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí se
podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo
2367/2012, neboť v tomto případě byl Nejvyšší soud v důsledku (již shora
opakovaně zmiňovaného) kasačního nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2011,
sp. zn. II. ÚS 165/11, vázán právním názorem Ústavního soudu, takže neměl žádný
procesní prostor přiklonit se ke své ustálené judikatuře. V případě odkazu na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/11, je pak
zapotřebí při práci s judikaturou zohlednit, že uvedené rozhodnutí se zjevně
odchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a tímto senátem vyřešená věc
měla být správně předložena ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č.
6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v rozhodném znění, k rozhodnutí
velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu [k tomu
srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ale také i vyjádření
tehdejšího předsedy senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu JUDr. Ludvíka Davida CSc. v
příspěvku: O dobré víře při nabytí nemovitosti od (eventuálního) nevlastníka,
in Právní rozhledy č. 2/2013, str, 62 a násl., ve kterém uvedený autor uvádí,
že v cit. rozhodnutí či v dalším rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2652/2011, „senát 28
Cdo (...) nesměřoval proti konstantní judikatuře Nejvyššího soudu a ani se
nevymezil proti zásadě nemo plus iuris...“]. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/5357/2014,
zaujal právní názor, že k zavedení skutkové podstaty nabytí od nevlastníka na
základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí došlo až nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, v němž bylo mj. reagováno na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu poukazující na dosavadní
absenci vymezení skutkové podstaty tohoto způsobu nabytí nemovité věci v našem
právním řádu. Podle Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012) naplnění nové skutkové
podstaty nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem od nevlastníka mají
předcházet tři následující kroky. Jak uvádí Ústavní soud v cit. nálezu, „Pokud jde o první krok, tj. identifikaci
dotčených práv, v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného
nabyvatele na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu a vlastnického
práva původního vlastníka dle čl. 11 odst. 1 a čl. 1 Dodatkového protokolu....“
Pokud jde o druhý krok, usilující zachovat maximum z obou dotčených práv, zde
bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého případu. Na jednu stranu bude
mnohdy zřejmé, že je nemožné chránit daná dvě práva současně, neboť se vzájemně
vylučují. Buď tedy bude poskytnuta ochrana dobrověrnému nabyvateli a uznán
zánik vlastnického práva původního vlastníka, nebo bude uznáno vlastnické právo
původního vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude
muset ustoupit.“
V rámci třetího kroku má být podle Ústavního soudu řešen střet dotčených práv,
a to v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. „Na
druhou stranu si však lze představit i takové případy, kdy bude možné
kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek)
spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty. Řešení tohoto druhého kroku tak
bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Pokud pak
bude přistoupeno ke třetímu, poslednímu kroku, bude v něm potřeba v každém
případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti, dopadající na
všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti
konkrétního rozhodovaného případu.“
Za objektivní okolnosti považuje Ústavní soud poskytnutí dobrověrnému
nabyvateli ochranu, neboť nelze snižovat důvěru jednotlivců v akty veřejné
moci. Další okolností byla nedostatečná a polovičatá právní úprava zásady
materiální publicity katastru nemovitostí podle § 11 zákona č. 265/1992 Sb. „ústící dokonce v její neslučitelnost s ústavními maximami, zejména principy
právní jistoty a ochrany nabytých práv.“
Za individuální okolnosti případu, které je třeba podle Ústavního soudu
zohlednit při posouzení poskytnutí ochrany dobrověrnému nabyvateli, je pak
třeba považovat např.:
- délku doby, která uběhla od vadného zápisu (tj. učiněného na základě
absolutně neplatného převodního právního úkonu) do katastru nemovitostí, než se
původní vlastník začal domáhat svého práva;
- okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a
následnému zápisu došlo (zejména, zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se
původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení),
investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil. Podle
Ústavního soudu „pokud dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou
osobu, kteréžto případy nejsou zcela ojedinělé, bude mít v eventuálním
vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu
vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici. V převážné většině takových případů
totiž bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický
vztah původního vlastníka, tedy stav předcházející podvodnému jednání.“
Podle [do 31. 12. 2013 – k tomu srov. § 67 bod 1. zákona č. 256/2013 Sb., o
katastru nemovitostí (katastrální zákon)] tehdy platného a účinného § 11 zákona
č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,
v rozhodném znění, „Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu
1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže
musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.“ Jak plyne z
nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, Ústavní soud při formulování nové skutkové
podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka však dobrou víru nabyvatele
nepresumuje ve smyslu právě citovaného ustanovení, nýbrž (v odůvodnění svého
nálezu – bod č. 47) výslovně stanoví, že „samu existenci dobré víry dalšího
nabyvatele je třeba vždy náležitě posoudit a přísně hodnotit, s ohledem na
všechny (roz. shora příkladmo vyložené) okolnosti nabytí předmětných
nemovitostí dalším nabyvatelem.“ A jak kupř. zmínil Nejvyšší soud v usnesení ze
dne 21. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 5261/2014 (kdy byl – stejně jako soudy obou
stupňů – vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho nálezu ze dne
13.
srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11), uvedenou „situaci je zapotřebí
oddělovat od posouzení dobré víry oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1
obč. zák. ve vztahu k posouzení podmínek originárního nabytí nemovitosti
vydržením podle § 134 obč. zák.“
V reakci na dosavadní rozpornou judikaturu Ústavního soudu ovšem velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne
12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí pod číslem 16/2015, čímž lze také uzavřít, že dále uvedený právní
názor sdílí i občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu) vyložil a
odůvodnil právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, viz § 3064 o. z.) nemohl (nemůže) –
vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl
při pouhé dobré víře v zápis v katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Nejvyšší soud tedy i
nadále vychází z plenární judikatury Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS
75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (jíž jsou podle jeho mínění podřízeny i tříčlenné
senáty Ústavního soudu), z nichž vyplývá (jak také formuloval velký senát v
posledně označeném rozsudku), že „pouze zákonem stanovené způsoby nabytí
vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro
případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy A a B poté, co B
převedl své vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné
odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit
věcněprávní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný
nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej...nemůže pozbýt. Popsaný model je tak
třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého
počátku absolutně neplatná.“ [k tomu srov. třeba i důvodovou zprávu k zákonu č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), v níž je obsažen
totožný právní názor, který zaujímá Nejvyšší soud, dále např. závěry
převažující právní doktríny zapovídající nabytí nemovitosti od nevlastníka
podle předchozí civilní úpravy či těmto závěrům přisvědčující judikaturu i
Ústavního soudu – rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 91/98, sp. zn. II. ÚS
349/03, sp. zn. I. ÚS 226/98, sp. zn. ÚS II. 77/2000, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, sp. zn. I. ÚS 3391/10, sp. zn. IV. ÚS 2469/11, sp. zn. II. ÚS
3676/11]. V usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4577/2014, Nejvyšší soud navázal
na judikovaný právní názor svého velkého senátu ve věci sp. zn. 31 Cdo
1168/2013. Přihlédl k právním závěrům plynoucím z nálezu Ústavního soudu ze dne
17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a poté s ohledem na v cit. nálezu nově
vymezenou skutkovou podstatu nabytí nemovitostí od nevlastníka dobrověrným
nabyvatelem konstatoval, že: „Má-li být ovšem v daném směru opomenut právní
institut oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 o. z.
a prostřednictvím
principů právní jistoty a ochrany nabytých práv prosazován (zákonem neupravený)
nabývací titul vlastnického práva k nemovité věci na základě pouhé dobré víry
nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, pak je třeba v této souvislosti mj. poukázat na plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, v němž se také uvádí, že ‚Akceptace i dalších pramenů, kromě
psaného práva (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich
poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí
libovůle, nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry
objektivizovatelné postupy.“ Ústavní soud na tuto otázku odpověděl v tom směru,
že: „V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo (obecný právní
princip) charakter samostatného pramene práva pouze preater lege (čili pokud
psané právo nestanoví jinak). Občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince
2014 ovšem taková pravidla (pro nabytí nemovité věci od nevlastníka) stanovil
(srov. § 130 a násl. obč. zák.), takže není-li možné přímou aplikací obecného
právního principu negovat příslušné psané právní pravidlo (lze je však
pochopitelně prostřednictvím takového principu interpretovat), je pak otázkou,
do jaké míry lze při řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka
považovat přijatou tezi oprávněného držitele mimo dosah § 130 obč. zák. v
nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012, za souladnou s jeho
plenárním nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 a na něj navazující judikaturou.“
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle druhého odstavce věty
první téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení. Nepřikročil též ke
zrušení rozsudku soudu prvního stupně, neboť by se tím mohlo výrazně prodloužit
soudní řízení (trvající již od roku 2004), když je v možnostech odvolacího
soudu v dalším řízení ve věci co nejdříve rozhodnout. Bude nyní na odvolacím
soudu, aby při meritorním rozhodování zohlednil připomenutou judikaturu
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a aby svůj právně kvalifikační závěr -
vtělený do právního posouzení věci - zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v
odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v
novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.