30 Cdo 1295/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce Mgr. E. V., zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Krakovská 25, proti žalované REUNION-CZ s. r. o., se sídlem v Ústí
nad Labem, Mírové náměstí 3097/37, zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem,
advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 736/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.
září 2009, č.j. 9 Co 606/2008-115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. září 2009,
č.j. 9 Co 606/2008-115, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
„předmětné nemovitosti“)“ a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po
provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou dne 24. října 2001
uzavřeli účastníci tohoto řízení, a podle které žalobce prodal předmětné
nemovitosti žalované za kupní cenu 650.000,- Kč, není neplatná, nepředstavuje
simulovaný ani disimulovaný právní úkon. Soud prvního stupně ani neshledal, že
by smlouva byla postižena (relativní) neplatností ve smyslu § 49a obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již
„odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem odvoláním napadený rozsudek
(jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a uložil žalobci
povinnost, aby nahradil žalované na nákladech odvolacího řízení částku 12.257,-
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované. Z odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud při
rozhodování vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a že
v odvolacím řízení žádné dokazování neprováděl (viz protokol o jednání před
odvolacím soudem ze dne 10. září 2009 na č.l. 112-113). Odvolací soud se rovněž
ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, které v odůvodnění
svého rozsudku dále rozvedl ve vztahu k podmínkám pro aplikaci § 37 odst. 1, §
39 obč. zák. ohledně neplatnosti právních úkonů, a dále z hlediska užití § 41a
odst. 2 ohledně zastřeného právního úkonu. Zaujal též právní názor, že „V
posuzované věci žalobce neprokázal, že by společná vůle účastníků smlouvy
směřovala k uzavření jiné smlouvy, naopak žalovaná od počátku tvrdí, že šlo o
řádně uzavřenou kupní smlouvu a z její strany o vážný úkon. Z provedeného
dokazování vyplývá, že žalované šlo v zásadě o splnění závazku žalobce, a
protože žalobce finanční závazek nevyrovnal, přijala věcné plnění a své
vlastnické právo nechala zapsat do katastru nemovitostí. Zároveň bylo umožněno
žalobci – po finančním vyrovnání dluhu – od smlouvy odstoupit.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím
svého advokáta včasné dovolání žalobce (dále již „dovolatel“), jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a
uplatňuje v něm jednak explicitně dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení věci), a
dále – jak je zřejmé z obsahu jeho dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – implicite
i dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud se nevypořádal s
odvolacími námitkami dovolatele, když v odůvodnění svého rozsudku pouze citoval
právní předpisy týkající se neplatnosti právních úkonů, aniž by vysvětlil, jak
a proč tyto předpisy aplikoval na tento konkrétní případ. Odvolací soud řeší
nesprávně otázku zastřeného právního úkonu. Ustanovení § 41a odst. 2 obč. zák.
nelze vykládat tak, že nejsou-li splněny náležitosti zastíraného právního
úkonu, platí jen proto simulovaný právní úkon. Podle dovolatele je to naopak –
prokáže-li se, že dotčený právní úkon je pouze simulovaný, je tento simulovaný
právní úkon neplatný, a teprve následně je nutno zkoumat, zda zastíraný právní
úkon má všechny náležitosti předepsané právními předpisy pro daný smluvní typ a
zda tedy může být platný tento zastíraný právní úkon. V daném případě tomu tak
není, když zastíraný právní úkon nemá náležitosti zajišťovacího převodu
vlastnického práva ve smyslu § 553 obč. zák. Z toho pak plyne závěr, že dotčená
kupní smlouva je neplatná. Podle dovolatele odůvodnění napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu si odporuje, když ve stejném odstavci je uvedeno, že žalobce
neprokázal vůli účastníků k uzavření jiné smlouvy (než kupní), avšak hned v
další větě odvolací soud uvádí, že má za prokázané, „že žalovanému šlo v zásadě
o splnění závazku žalobce“ a teprve náhradou „přijal věcné plnění a své
vlastnické právo nechal zapsat do katastru nemovitostí.“ Tyto dva závěry se
však vylučují; buď totiž žalovaný hodlal vážně uzavřít kupní smlouvu a dluh
žalobce vůči němu s tím nijak nesouvisel, nebo žalovaný hodlal vyřešit dluh
dovolatele převedením vlastnického práva k nemovitostem dovolatele na sebe s
úmyslem nemovitosti převést zpět na dovolatele v případě úhrady dovolatelova
dluhu – tedy provést zajišťovací převod vlastnického práva. V řízení bylo podle
názoru dovolatele prokázáno, že šlo o zajišťovací převod vlastnického práva,
který měl jen zajistit, že dovolatel uhradí žalované svůj dluh. Tento právní
úkon pak byl zastřen kupní smlouvou. Důkazy, kterými to bylo prokázáno, jsou
samotné smlouvy a další právní úkony uzavírané mezi účastníky řízení. Za
stejných skutkových okolností je pak dotčená kupní smlouva neplatná i ve smyslu
§ 37 odst. 1 obč. zák., když tento právní úkon nebyl učiněn vážně. Rovněž je
tento právní úkon neplatný pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák.,
neboť žalovaná zinkasovala od dovolatele nejen vrácenou půjčku včetně
lichvářských úroků, ale ponechala si i majetek dovolatele. Ze všech těch
uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
V posuzované věci byl dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího
soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání proti tomuto rozsudku ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (jde o případ, kdy odvolací soud
rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) tedy přípustné
není. Dovolání ovšem není přípustné ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., neboť v posuzované věci nejde o případ potvrzení rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; v tomto případě dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být odvolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jak již shora bylo uvedeno, dovolatel ve svém dovolání uplatnil
též dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (dovolatel v
dovolání vytýká odvolacímu soudu, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s
odvolacími námitkami dovolatele), jehož prostřednictvím ovšem přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 odst. 1, odst. 3 o. s. ř. proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu nelze založit (k takto tvrzeným okolnostem dovolací soud při
posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží).
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu § 237 odst. 1,
odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání
označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím
soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu.
Dovolatel přitom přípustnost dovolání dovozoval i prostřednictvím
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal (ve
stručnosti shrnuto z jeho dovolací argumentace), že odvolací soud pochybil,
pokud na základě skutkových zjištění nedospěl k závěru o neplatnosti předmětné
kupní smlouvy.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jejímž výsledkem je závěr, zda komu soud právo či povinnost přizná či
nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo
677/2010 (in www.nsoud.cz), zaujal právní názor, že závěr o skutkovém stavu
věci (tzv. skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových
zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na
sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový
obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud
vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci
aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu
kterou právní normu. Dále judikoval, že jestliže soudem učiněný závěr o
skutkovém stavu věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, která jsou
zásadně významná pro právní posouzení věci, projeví se tento nedostatek
zpravidla nejen coby vada písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak
naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale též i při
posuzování relevantnosti námitky ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b), založené na
tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. A to tím způsobem, že se poměřuje soudem zjištěný skutkový stav, který
odvolací soud po zopakování či doplnění dokazování (§ 213 odst. 2, 4 o.s.ř.)
učinil či se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistil soud
prvního stupně, s aplikovanou příslušnou právní normou anebo s právně
kvalifikačním závěrem o absenci (hmotněprávních) podmínek pro aplikaci dané
právní normy. Přitom esenciálním pramenem pro verifikaci takto učiněného právně
kvalifikačního závěru o zjištěném skutkovém stavu je nejen ta část odůvodnění
soudního rozsudku, v níž je vyložen (celkový) závěr o skutkovém stavu věci, ale
i tomuto závěru předcházející dílčí skutková zjištění, která ovšem nemohou být
protichůdná, resp. rozporná. Zaujal též právní názor, že nelze-li z odůvodnění
rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost
či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost
dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci)
předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval,
případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu
neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak
je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud
posoudil věc po právní stránce nesprávně.
Jinými slovy řečeno, rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] i tehdy, jestliže z
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze (např. pro úplnou nebo částečnou
absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor
významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu)
zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci
příslušné právní normy [(k právnímu posouzení věci) srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, in Soudní
rozhledy č. 3/2001, str, 86).
V daném případě odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení
svého rozsudku na straně jedné uzavřel, že dovolatel „neprokázal, že by
společná vůle účastníků smlouvy směřovala k uzavření jiné smlouvy...“, aby v
zápětí (v rámci téhož – čtvrtého odstavce na str. 8 cit. odůvodnění rozsudku)
jako protimluv zase konstatoval, že „Z provedeného dokazování vyplývá, že
žalované šlo v zásadě o splnění závazku žalobce, a protože žalobce finanční
závazek nevyrovnal, přijala věcné plnění a své vlastnické právo nechala zapsat
do katastru nemovitosti.“ Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není ovšem
zřejmé, na základě kterých důkazů odvolací soud posledně cit. dílčí závěr
vlastně učinil. Každopádně měl-li by takový závěr relevanci a oporu v obsahu
spisu, bylo by nutno v této skutkové konstelaci reflektovat judikaturu
Nejvyššího soudu řešící problematiku tzv. propadných zástav. V judikatuře
dovolacího soudu byla totiž problematika tzv. propadných zástav, kromě případů,
kdy kupní smlouva byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího byla
uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka
k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn.
29 Odo 928/2003, in www.nsoud.cz), spojována i s případy uzavření kupní smlouvy
ve vazbě na uzavřenou smlouvu o půjčce. Jednalo se o případy, kdy účastníci
sice přistoupili k uzavření kupní smlouvy, avšak jejím smyslem, resp. stimulem
takového (formálně navenek vyjádřeného) právního jednání bylo dosažení zcela
jiného hospodářského účelu. Případy takového druhu jsou např. postiženy v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006 (in
www.nsoud.cz), v němž dovolací soud zaujal následující právní názor: „Za
situace, kdy žalovaní stejného dne, kdy půjčili žalobcům finanční částku na
dobu jednoho měsíce, uzavřeli i kupní smlouvu, dle níž mělo dojít k převodu
vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců na žalované až poté, co se žalobci
ocitnou v prodlení s vrácením půjčky, jednalo se o tzv. propadnou zástavu,
neboť smyslem a účelem kupní smlouvy nebyla koupě nemovitosti, ale splnění
závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitosti.“ Obdobný závěr dovolací soud
zaujal např. i v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1918/2008, či v
usnesení ze dne 30. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 1180/2010 (in www.nsoud.cz).
V daném případě rozsudek odvolacího soudu je postaven na (shora
citovaných) vzájemně si odporujících dílčích skutkových závěrech, což navodilo
situaci, kdy takto vadně skutkový stav (již z povahy věci) objektivně
znemožňoval odvolacímu soudu přistoupit k právnímu soudu věci, neboť platí
zásada, že bez skutkového základu (jedno-li, zda nebyl zjištěn vůbec, nebo sice
byl, ale je neurčitý anebo pro svou obsahovou vnitřní rozpornost je
nesrozumitelný) není možné činit jakýkoli právně kvalifikační závěr v meritu
věci; byl-li přesto učiněn, není zde právně relevantního podkladu k jeho
přezkumu a v takovém případě nezbývá, než uzavřít, že právní posouzení takového
„skutku“ je nesprávné.
Z vyloženého je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud jej proto podle §
243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu
vrátil k dalšímu řízení, aniž by se již zabýval dalšími dovolacími námitkami.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§
243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
ost. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. května 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu