30 Cdo 1180/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) M. G., zastoupeného Mgr. Lenkou Lobovskou, advokátkou se sídlem
v Plzni, Kopeckého sady 15, b) M. G., c) I. L., d) J. B., proti žalovaným 1) J.
K., a 2) K. K., zastoupeným JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou se sídlem v
Mariánských Lázních, Hlavní 161, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu
v Chebu pod sp. zn. 15 C 107/2004, o dovolání žalobce a) proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 10. listopadu 2009, č.j. 11 Co 472/2009-407,
I. Dovolání žalobce a) se odmítá.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným
společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Beáty Burianové, advokátky
se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní 161.
Okresní soud v Chebu (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2009, č.j. 15 C 107/2004-367, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali
„určení, že vlastníkem bytové jednotky č. 137/4 v domě čp. 137 na stavební
parcele č. 93/1, s podílem na společných částech domu a stavební parcele č. 93/1 o výměře 452 m2 a pozemkové parcele č. 64/7 o výměře 356 m2, o velikosti
7230/65920, zapsaných v katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu
Cheb, na listech vlastnictví č. 3202, 3201, 3273 pro obec a k. ú. M. L. (dále
též „byt“ nebo „bytová jednotka“), byla ke dni své smrti zůstavitelka J. T.“
(výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po provedeném řízení učinil skutkový závěr, že J. T. byla nájemkyní bytové
jednotky č. 137/4 v M. L.. Město Mariánské Lázně jako vlastník kupní smlouvou
ze dne 23. června 2003 (s právními účinky vkladu ke dni 7. srpna 2003) prodalo
tuto bytovou jednotku J. T. za zvýhodněnou kupní cenu ve výši 85.011,- Kč. Za
stejnou částku následně prodala J. T. tuto bytovou jednotku žalovaným, a to na
základě kupní smlouvy ze dne 10. září 2003. Kupní cenu v případě první kupní
smlouvy za kupující J. T. uhradili žalobci. Kupní cena v případě druhé kupní
smlouvy byla uhrazena tak, že žalovaní započetli svoji pohledávku za J. T. vzniklou tím, že za ni uhradili kupní cenu v případě první kupní smlouvy, proti
její pohledávce na úhradu kupní ceny z druhé kupní smlouvy. Ještě v době před
prodejem předmětné bytové jednotky J. T. žalovaný 2) uhradil za nabyvatelku
její dluh představující nedoplatky za služby a nájem za užívání předmětného
bytu v částkách 12.819,- Kč a 12.500,- Kč. Po prodeji bytové jednotky žalovaným
poskytovala J. T. žalovaným plnění za užívání tohoto bytu. Soud prvního stupně
měl rovněž (na základě výslechů svědků) za prokázané, že si J. T. opakovaně
stěžovala jak na svou špatnou finanční situaci, tak i na nedobré vztahy mezi ní
a žalobci a) a b). Měla zájem bytovou situaci vyřešit tím, že by našla kupce
pro svůj byt, což se jí v případě žalovaných podařilo. S tímto řešením byla
spokojena, neboť to odpovídalo jejímu přání. J. T. (dále též „zůstavitelka“)
zemřela dne 20. března 2004. Soud prvního stupně rovněž posuzoval, zda uvedená
kupní smlouva, s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem, nemá charakter tzv. lichevní smlouvy a není tedy absolutně neplatná ve smyslu § 39 obč. zák. Dospěl
k závěru, že tato smlouva je platná a že k lichevnímu jednání nedošlo, neboť v
průběhu řízení nic nenasvědčovalo tomu, že by s uzavřením smlouvy byla
zůstavitelka nespokojená. Nebyl zde tedy dán důvod neplatnosti kupní smlouvy
pro její rozpor s dobrými mravy. K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve věci samé potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, v nákladovém výroku jej změnil a dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkových zjištění
učiněných soudem prvního stupně, která považoval za úplná a správná, mající
oporu v obsahu spisu.
Ztotožnil se i s právním posouzením skutkového stavu
soudem prvního stupně ohledně závěru, že kupní smlouva je platná a nelze jí
přiznat charakter tzv. lichevní smlouvy. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal (pouze) žalobce a) (dále již
„dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí
spočívá a nesprávném právním posouzení věci). Zásadní právní význam rozhodnutí
spatřuje dovolatel „v posouzení otázky neplatnosti kupní smlouvy dle ust. § 39
obč. zák., která byla posouzena soudy obou stupňů na základě v řízení
zjištěného skutkového stavu v rozporu s ustálenou judikaturou a tuto otázku
řeší v rozporu s hmotným právem“ Po připomenutí skutkového stavu, z nějž
vycházel při rozhodování odvolací soud, dovolatel poukazuje na obvyklou cenu
předmětné bytové jednotky, která se pohybovala v řádově několika set tisíc
korun, když v tomto případě představovala obecná cena bytu ke dni 10. září 2003
(tj. ke dni prodeje bytové jednotky žalovaným) částku 1.250.000,- Kč, tzn. částku 50 krát vyšší než plnění, které zůstavitelka získala prodejem. Podle
znaleckých posudků provedených v řízení zůstavitelka byla osobou podprůměrně
inteligentní a značně ovlivnitelnou, přičemž tato ovlivnitelnost byla dána její
primitivností se sklony k častým emočním změnám a také změnami věkovými. Podle
posudku byla také osobou konfliktní, se snadnou změnou názorů. Dlouhodobě se
léčila pro organickou poruchu s bludy, u její osoby byla zjištěna přítomnost
organicity a demence. Organické poruchy a její duševní stav vyústily i v
nutnost hospitalizace v Psychiatrické léčebně v Dobřanech. Podle dovolatele z
řízení jednoznačně vyplynulo, že žalovaní od samého počátku jednali a využili
nezkušenosti, ovlivnitelnosti a rozumové slabosti zůstavitelky. Zároveň bylo
prokázáno, že zůstavitelka byla osobou, která neměla zkušenosti s prodejem
realit a nevěděla a ani nemohla vědět, jak vysoké plnění by mohla získat z
prodeje předmětného bytu. Oba soudy zjištěný skutkový stav nesprávně právně
posoudily a rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou týkající se neplatnosti
právních úkonů pro rozpor s dobrými mravy. Předmětná kupní smlouva je absolutně
neplatná podle § 39 obč. zák. Dovolatel shledává smlouvu v rozporu s dobrými
mravy z důvodu, že žalovaní zneužili rozumové slabosti, finanční tísně a
nezkušenosti zůstavitelky, o které jednoznačně věděli, a ve svůj prospěch
uzavřeli smlouvu, kdy hodnota vzájemných plnění je v hrubém nepoměru. Zůstavitelka pro svůj nedostatečný intelekt a rozumovou slabost ani nevěděla,
jakou skutečnou tržní hodnotu má převáděný byt a jaké plnění by za jeho převod
mohla získat. Tato její nevědomost a tíseň byla právě zneužita žalovanými,
kteří ji využili výlučně ve svůj prospěch. Soulad obsahu právního úkonu s
dobrými mravy musí být posuzován vždy i bez ohledu na to, zda by i byl
výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Každé jednání by mělo být
v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti. Vzájemný nepoměr plnění, které se stranám z předmětné kupní smlouvy dostalo, je
třeba posuzovat nejen z hlediska subjektivního, ale i z hlediska objektivního
posouzení dané věci, tzn. z principu přiměřenosti a spravedlnosti.
Dovolatel z
uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší
soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaní ve svém písemném vyjádření (sepsaném jejich advokátkou) odmítají (ve
stručnosti shrnuto) dovolací argumentaci uplatněnou dovolatelem. Nesouhlasí s
námitkou, že oba soudy rozhodly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a za
tím účelem provádějí rozbor rozsudku dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo
1993/2001. Důležitým aspektem posuzovaného případu je skutečnost, že
zůstavitelka s prodejem předmětného bytu za stejných podmínek, za jakých jej
získala, byla spokojena, neboť to odpovídalo jejím představám a jejímu přání. V
žalobě nebylo tvrzeno ani žádnou svědeckou výpovědí ani jiným důkazem nebylo
prokázáno, že by zůstavitelka s tímto řešením (s prodejem bytu žalovaným) byla
nespokojena; sama nikdy dodatečně neprojevila objektivně vnímatelným způsobem
svou nespokojenost s tímto řešením své bytové situace. Nelze proto předmětnou
smlouvu posuzovat jako smlouvu lichevní. V posuzované věci byla motivem prodeje
za sníženou cenu skutečnost, že zůstavitelka v momentě nabídky (ze strany města
Mariánské Lázně) prodeje bytové jednotky za sníženou cenu, neměla finanční
prostředky na úhradu kupní ceny a zároveň měla vysoký dluh na nájemném a
službách spojených s užíváním předmětného bytu, které nebyla schopna uhradit
vlastními prostředky. V případě, že by tento byt nebyl koupen zůstavitelkou,
byl by nabídnut ke koupi třetí osobě za tržní cenu, přičemž zůstavitelce
hrozila výpověď z nájmu bytu. Zůstavitelka si těchto skutečností byla vědoma a
proto měla eminentní zájem na tom, aby byly především uhrazeny její dluhy a byt
prodán někomu, kdo by ji v něm nechal dožít a ke komu by měla kladný vztah a
důvěru. Proto předmětný byt prodala žalovaným, kteří její všechny požadavky
splňovali a u nichž měla jistotu, že za ní uhradí uvedené dluhy a v bytě bude
moci i nadále bydlet až do své smrti. „V tomto směru byla očekávání paní J. T. naplněna, jelikož žalovaní všechny dluhy uhradili, projevovali o ni skutečný
zájem, byli jí nápomocni při řešení nejrůznějších problémů a zároveň ji
umožnili, tak jak bylo dohodnuto, v bytě dožít.“ Z provedeného dokazování
vyplynulo, že zůstavitelka postupovala zcela racionálně a nikdy neprojevila
nesouhlas s uzavřením převodní smlouvy. Dovolatel ve svém dovolání sice
popisuje skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů, ovšem tento popis je účelově
neúplný, neboť v něm absentují další skutkové okolnosti, na které je třeba
poukázat. Výslechem svědků D., H., Š., S. a H. bylo v předchozím řízení
prokázáno, že si zůstavitelka opakovaně stěžovala na špatné vztahy mezi ní a
žalobci a) a b). Těmito výslechy bylo také prokázáno, že mezi zůstavitelkou a
žalobci nepanovaly dobré vztahy, svědkyně H. uvedla, že zůstavitelka měla z
dovolatele velký strach, protože se k ní choval nevhodně, až hrubě. Také z
výpovědi svědkyně J. P. vyplývá, že vztahy mezi zůstavitelkou a žalobci a) a b)
nebyly dobré a zůstavitelka usilovala o to, aby nadále s nimi nemusela bydlet v
jednom bytě.
Tyto skutečnosti nebyly žalobci žádným způsobem vyvráceny. Konečně
žalovaní nesouhlasili ani s námitkou dovolatele, že zůstavitelka byla osobou
podprůměrně inteligentní a značně ovlivnitelnou a že tato její nevědomost a
tíseň měla být zneužita žalovanými. Oba soudy nedospěly k závěru, že
zůstavitelka by byla v době uzavření předmětné kupní smlouvy stižena takovou
duševní poruchou, která by ji činila pro uzavření daného právního úkonu
nezpůsobilou. Má-li dovolatel na mysli tvrzení o neplatnosti smlouvy podle § 49
obč. zák., tj. že smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných
podmínek, pak i toto tvrzení se nezakládá na pravdě a tato nová argumentace se
účelově objevila ze strany žalobců až v odvolacím řízení a nyní v dovolání. Jednou ze zákonných podmínek k tomu, aby takový právní úkon mohl být z tohoto
důvodu považován za neplatný, je odstoupení od smlouvy, k němuž v daném případě
nedošlo. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl a
přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
dovolatele bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je
dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí
konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má. Dovolání v této věci není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a
nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 téhož
předpisu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam.
Rozsudek odvolacího soudu neřeší otázku, která by v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebylo ani shledáno, že by
prostřednictvím tohoto rozhodnutí byla zaznamenán rozpor v judikatuře, a
konečně nelze ani dovodit, že by s ohledem na skutkový stav, z nějž odvolací
soud vycházel a kterým je dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání
vázán (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), měla být vyřešená právní otázka
(posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 10. září 2003) posouzena jinak, tedy
(jinak vyjádřeno), že by (v tomto případě) odvolací soud pochybil při právním
posouzení skutkové stavu. Z obsahu spisu a z odůvodnění písemného vyhotovení jak dovoláním napadeného
rozsudku, tak i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že oba soudy při
právním posouzení zjištěného skutkové stavu věnovaly zřetelnou pozornost všem
okolnostem z hlediska zkoumání platnosti předmětné převodní smlouvy, takže
právní názor dovolatele, že předmětná smlouva je absolutně neplatným právním
úkonem ve smyslu § 39 obč. zák., neboť se jedná o tzv. lichevní smlouvu, je
pouze důsledkem dovolatelova odlišného právního názoru, který přípustnost jeho
dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně,
který v odůvodnění svého rozsudku reflektoval i judikaturu Nejvyššího soudu
týkající se posuzování tzv. lichevních smluv, jak byla zejména vyložena v
instruktivním rozsudku ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 (in
www.nsoud.cz). Na závěry uvedené v tomto rozsudku navázal dovolací soud v
rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (in tamtéž), ve kterém
k problematice tzv. lichevních smluv mj. uvedl:
„Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod
vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o
převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý
majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při
posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění,
nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich
prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem
případu, které – společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního
jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru,
ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a
dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož
hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový
transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň,
lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce.
Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je
nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního
znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání
osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu
(účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je
postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o
jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému
nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o
projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy
mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom,
že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a
poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s
dobrými mravy.“
Je zřejmé, že odvolací soud při posuzování zjištěného skutkového stavu, který
dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. nemůže revidovat, z výše judikovaných verifikačních mezí nevybočil a
že též ve vazbě na závěry soudu prvního stupně se při posuzování skutkového
věci nedopustil žádného právně kvalifikačního pochybení. Vzhledem k dovolatelem vymezenému dovolacímu důvodu (že předmětná kupní smlouva
je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná) lze pro úplnost konstatovat, že
skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování, nezakládal ani
úvahy o existenci tzv. propadné zástavě. V judikatuře Nejvyššího soudu byl
totiž institut tzv. propadné zástavy, kromě případů, kdy kupní smlouva, která
byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla
uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka
k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, in www.nsoud.cz), spojován i s případy uzavření kupní smlouvy
ve vazbě na uzavřenou smlouvu o půjčce. Jednalo se o případy, kdy účastníci
sice přistoupili k uzavření kupní smlouvy, avšak jejím smyslem, resp. stimulem
takového (formálně navenek vyjádřeného) právního jednání bylo dosažení zcela
jiného hospodářského účelu. Případy takového druhu jsou např. postiženy v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006 (in
www.nsoud.cz), v němž dovolací soud zaujal následující právní názor: „Za
situace, kdy žalovaní stejného dne, kdy půjčili žalobcům finanční částku na
dobu jednoho měsíce, uzavřeli i kupní smlouvu, dle níž mělo dojít k převodu
vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců, na žalované až poté, co se
žalobci ocitnou v prodlení s vrácením půjčky, jednalo se o tzv. propadnou
zástavu, neboť smyslem a účelem kupní smlouvy nebyla koupě nemovitosti, ale
splnění závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitosti.“ Nejvyšší soud pak v
rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn.
30 Cdo 1918/2008 (in www.nsoud.cz)
judikoval, že „Za situace, kdy žalovaní stejného dne, kdy půjčili žalobcům
finanční částku na dobu jednoho měsíce, uzavřeli i kupní smlouvu, dle níž mělo
dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců, na žalované a
poté, co se žalobci ocitnou v prodlení s vrácením půjčky, jednalo se o tzv. propadnou zástavu, neboť smyslem a účelem kupní smlouvy nebyla koupě
nemovitosti, ale splnění závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitosti.“(k
tomu srov. ještě např. rozsudek dovolacího soudu ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1373/2009, in tamtéž). Konečně skutkový základ věci nemohl ani inklinovat k právnímu závěru o
neplatnosti smlouvy z důvodu tzv. neúměrného zkrácení kupní ceny. V tomto směru
dovolací soud považuje za vhodné odkázat na svůj rozsudek ze dne 31. srpna
2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 (in www.nsoud.cz), ve kterém zaujal následující
právní názor: „Platné právo neobsahuje právní institut neúměrného zkrácení
(laesio enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny,
pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy. Nelze ovšem vyloučit, že
okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá
strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv však
sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy.“
Odvolací soud ovšem neshledal, že by jednání žalovaných v souvislosti s
uzavřením předmětné kupní smlouvy kolidovalo s dobrými mravy, přičemž otázka
posouzení, zda smlouva je rozporná s dobrými mravy či nikoliv přípustnost
dovolání nezakládá. Je tomu tak z toho důvodu, že uvedené posouzení je (z
povahy věci) závislé na konkrétních okolnostech a poměrech smluvních stran,
pročež má význam právě a jen pro projednávanou věc, čímž nesplňuje podmínku
judikatorního přesahu do poměrů sporů jiných (obdobných); takové rozhodnutí
odvolacího soudu proto nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8.2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, uveřejněný pod číslem 80/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
přípustné. Tento závěr zcela doléhá i na posuzovanou věc. Pokud dovolatel ve svém dovolání zpochybňuje správnost odvolacím soudem
učiněného právně kvalifikačního závěru, činí tak především s odkazem na svou
skutkovou verzi případu, čímž fakticky nepřípustně uplatňuje také dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), jehož prostřednictvím ovšem přípustnost nenárokového dovolání
posuzovat nelze. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. a § 218 písm. c) téhož procesního předpisu odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, které
sestávají z odměny za zastoupení jejich advokátkou v tomto dovolacím řízení v
částce 6.500,- Kč [odměna z částky 20.000,- Kč určené podle § 2 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 5 písm. b),
snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky o 50% na částku 10.000,- Kč a o dalších 50%
podle § 18 odst. 1 na částku 5.000,- Kč vzhledem k tomu, že advokátka
žalovaných v dovolacím řízení učinila pouze jediný úkon právní služby (sepis
písemného vyjádření k dovolání), a dále zvýšená o 30% (1.500,- Kč) podle § 19a
cit. vyhlášky, neboť v dané věci advokátka společně zastupovala více
účastníků], a z náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.300,-
Kč) podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 8.160,- Kč je dovolatel povinen zaplatit žalovaným,
oprávněným společně a nerozdílně, a to k rukám jejich advokátky, která je v
tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. března 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu