33 Odo 38/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobců a) J. F. a b) N. F., obou zastoupených advokátem proti žalovaným
1) M. M. a 2) L. M., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 84/95, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. března 2004, č. j. 12 Co
389/2001-83, ve znění opravného usnesení ze dne 21. října 2005, č. j. 12 Co
389/2001-143, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech dovolacího řízení
částku 7.319,- Kč k rukám advokáta se sídlem Teplice, Masarykova 668/29.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 24. května 2001, č. j. 17 C 84/95-58,
zamítl žalobu na určení, že „žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky jedné
poloviny a žalobce je vlastníkem druhé poloviny domu se zast. pl. 179/1,
zahradou p. p. č. 180, zast. pl. 179/2, zapsanými v katastru nemovitostí
vedeném při KÚ T. na LV č. 2498 pro obec T. a k. ú. P.“; současně rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. března
2004, č. j. 12 Co 389/2001-83, ve znění opravného usnesení ze dne 21. října
2005, č. j. 12 Co 389/2001-143, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se
určuje, že do společného jmění žalobců patří jedna polovina domu se zastavěnou
plochou č. 179/1, zahradou parc. č. 180, zastavěnou plochou č. 179/2, zapsaných
na LV č. 2498 pro obec T., katastrální území P. u K. ú. v T. (dále jen
„předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) a že žalobce je vlastníkem druhé
poloviny těchto nemovitostí. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobci byli vlastníky předmětných nemovitostí,
a to žalobce sám v rozsahu jedné ideální poloviny a žalobci společně v rozsahu
druhé ideální poloviny. Žalovaní dne 9. 9. 1994 půjčili žalobcům částku
514.227,- Kč, kteří ji následně předali K. Š. Téhož dne uzavřeli žalobci se
žalovanými kupní smlouvu o prodeji nemovitostí za kupní cenu 514.227,- Kč. V
kupní smlouvě je uvedeno, že kupní cena byla zaplacena kupujícími před
uzavřením smlouvy a že se smluvní strany dohodly na tom, že návrh na vklad bude
podán nejdříve po uplynutí jednoho měsíce od uzavření smlouvy, přičemž v den
podání návrhu na vklad se prodávající zavazují předat nemovitost kupujícím
uvolněnou a vyklizenou. Žalobci neměli při uzavírání kupní smlouvy v úmyslu
nemovitosti prodat; kupní smlouvu uzavřeli v přesvědčení, že nejde o skutečný
převod vlastnického práva k nemovitostem, ale že tím zajišťují poskytnutou
půjčku. Jejich tvrzení, že částku 514.227,- Kč jim žalovaní nepředali a že
půjčka byla poskytnuta K. Š., soudy neuvěřily. Ani žalovaní neměli v úmyslu
nemovitosti koupit, částka odpovídající kupní ceně byla ve skutečnosti půjčkou,
kterou žalobcům poskytli. Účastníci si domluvili, že pokud žalobci půjčku do
jednoho měsíce žalovaným nevrátí, bude podán návrh na vklad vlastnického práva
žalovaných do katastru nemovitostí. Žalobci ve lhůtě půjčku žalovaným
nevrátili. Rozhodnutím K. ú. v T., č. j. V 1/3147/94, byl vklad vlastnického
práva žalovaných k předmětným nemovitostem zapsán do katastru nemovitostí s
právními účinky ke dni 28. 11. 1994.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobci
mají ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném
určení. Na rozdíl od něho však dovodil, že kupní smlouva je neplatná pro
nedostatek vážnosti vůle tohoto právního úkonu (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době uzavření smlouvy - dále jen
„obč. zák.“). Úmysl účastníků nesměřoval k vyvolání právních účinků, které jsou
s jeho projevem spojeny. Kupní smlouva nevyjadřovala skutečnou vůli smluvních
stran o prodeji a koupi nemovitostí, neboť účastníci pouze předstírali projev
vůle a kupní smlouva měla sloužit pouze k zajištění půjčky. Současně uzavřel,
že se nejedná ani o platné zajištění půjčky převodem práva podle § 553 obč.
zák., neboť ze smlouvy jasně a zřetelně nevyplývá vůle účastníků zajistit
půjčku poskytnutou žalobcům a ani vůle převést v případě splnění dluhu
vlastnické právo k předmětným nemovitostem zpět na žalobce.
Žalovaní podali proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Zpochybnili
v něm správnost závěru odvolacího soudu, že kupní smlouva je neplatná pro
absenci skutečné vůle stran o prodeji nemovitostí. Vytýkají mu, že způsob
zajištění půjčky nepatřičně poměřoval § 553 obč. zák. Jsou přesvědčeni, že
závazek lze zajistit i jinak než podle úpravy obsažené v § 544 - § 558 obč.
zák. Účastníci se dohodli tak, že pokud žalobce nebude schopen půjčenou částku
vrátit, namísto vrácení peněz převede na žalované nemovitosti. Tomu odpovídalo
i ujednání ve smlouvě, že návrh na vklad bude podán až po uplynutí lhůty k
vrácení půjčky, a skutečnost, že žalovaní zajistili žalobcům byt, do něhož se
přestěhovali, když půjčku nevrátili. Mají zato, že není v rozporu se zákonem
zajistit půjčku kupní smlouvou tak, jak se dohodli. Taková dohoda nevyžaduje
písemnou formu a nemusí být obsažena v kupní smlouvě. Výhrady vyjádřili i k
vyčíslení nákladů řízení. Závěrem navrhli rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a
věc mu vrátit k dalšímu řízení zpět.
Žalobci se zcela ztotožnili s právními závěry odvolacího soudu. Tvrzení, že
žalovaní jim zajistili byt, není pravdivé. Ve skutečnosti nikdy nepřestali v
nemovitosti bydlet. Dovolání žalovaných navrhli zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.,
jímž byla s účinností od 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými - žalovanými, kteří ke
dni podání dovolání splňovali podmínku advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Žalovaní nenamítají, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny; jejich existence
nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se tudíž zabýval pouze výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaní v dovolání obsahově vymezili.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalovaní zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že kupní
smlouva, kterou účastníci uzavřeli za účelem zajištění návratnosti půjčky
poskytnuté žalobcům formou převodu vlastnického práva k nemovitostem v případě
prodlení žalobců se splněním dluhu, je neplatným právním úkonem.
Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 9.
9.1994 je neplatným právním úkonem, byť podle § 39 obč. zák.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 553 obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva
dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Smlouva o
zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.
Jedním z právních prostředků sloužících k zajištění závazků je zajištění
závazků převodem práva ve smyslu citovaného ustanovení. O zajišťovací převod
práva jde tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo, například
vlastnické právo, s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn.
Je-li předmětem zajišťovacího převodu právo vlastnické, nabývá toto právo
věřitel a stává se - byť podmíněně - vlastníkem. Bude-li závazek splněn,
obnovuje se bez dalšího původní stav. Z obsahu smlouvy musí být patrné, že se
jedná jen o zajišťovací převod práva, nikoli o převod trvalý. Smyslem tohoto
převodu je především motivovat dlužníka na řádném a včasném splnění jeho
závazku. Zajišťovacím převodem věřitel sleduje též možnost dosáhnout v případě
prodlení dlužníka s plněním závazku uspokojení svého práva z předmětu
převedeného práva. Pokud by podle smlouvy mělo k převodu vlastnického práva
dojít až poté, co se dlužník ocitne v prodlení, nejde o zajišťovací převod a
takové ujednání by podle svého obsahu mohlo být ujednáním o tzv. propadné
zástavě, které je neplatné podle § 39 obč. zák.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v
případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn
domáhat se uspokojení z věci zastavené (srovnej § 151a odst. 1 a § 151f obč.
zák.). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení
své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje
(jiného zpeněžení) zástavy. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v
názoru, že by odporovalo zákonu, kdyby se zástavní dlužník již na základě
ujednání v zástavní smlouvě nebo ujednání uzavřeného v souvislosti s ní
podřizoval zástavnímu věřiteli tak, že zástava v okamžiku prodlení bez dalšího
propadá věřiteli. Z tohoto pohledu je neplatná kupní smlouva, která byla
uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla
uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka
k zástavě. Na rozdíl od zajišťovacího převodu práva zde není obsahem smlouvy o
propadné zástavě převod práva zástavního dlužníka, na základě kterého by se
zástavní věřitel stal nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění
zajištěného závazku, neboť i po uzavření smlouvy zůstává dlužník vlastníkem
věci a vlastnické právo má přejít na věřitele až tím, že dlužník svůj dluh
řádně a včas nesplní. Právě takové ujednání představuje podle svého obsahu a
smyslu tzv. propadnou zástavu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
pod označením SJ 131/2000, jakož i další rozhodnutí ze dne 17. července 2001,
sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelství C. H. Beck - dále jen „Soubor“, pod č. C 632, ze dne
27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, publikované v Souboru pod č. C 3244 a
ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 460/2002). Z uvedeného je zřejmé, že
jeden z podstatných rozdílů mezi platnou smlouvou o zajišťovacím převodu práva
podle § 553 obč. zák. a neplatným ujednáním o propadné zástavě spočívá v
okamžiku, kdy dochází k převodu práva. Zatímco u zajišťovacího převodu práva se
na základě smlouvy uzavřené podle § 553 obč. zák. nositelem práva stává
podmíněně věřitel a splnění závazku dlužníkem má za následek obnovení jeho
práva, v případě propadné zástavy zůstává právo i po uzavření smlouvy zachováno
dlužníkovi a okamžikem, kdy má bez dalšího dojít k převodu práva na věřitele,
je okamžik prodlení dlužníka se splněním závazku (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 2089/2002, publikovaný v
Souboru pod č. C 2277).
V posuzovaném případě žalovaní i nadále tvrdí, a tudíž nezpochybňují zjištění,
že žalobcům půjčili dne 9. 9. 1994 částku 514.227 Kč na dobu jednoho měsíce.
Téhož dne účastníci uzavřeli kupní smlouvu, podle níž mělo dojít k převodu
vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců na žalované (za kupní cenu
rovnající se půjčené částce) až poté, co se žalobci ocitnou v prodlení s
vrácením půjčky poskytnuté jim žalovanými. Smyslem a účelem kupní smlouvy
nebyla tedy ve skutečnosti koupě nemovitostí žalovanými, nýbrž splnění závazku
ze smlouvy o půjčce převodem nemovitostí do vlastnictví žalovaných namísto
vrácení peněz, jestliže pohledávka nebude žalobci řádně a včas uspokojena.
Skutečným smyslem kupní smlouvy ze dne 9. 9.1994 bylo proto sjednání tzv.
propadné zástavy. Takový právní úkon je ovšem, jak bylo výše vysvětleno,
neplatný pro rozpor s účelem zákona podle § 39 obč. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že se žalovaným prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu,
že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem. Dovolací soud proto
jejich dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
mají v dovolacím řízení úspěšní žalobci právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za vyjádření k dovolání ve výši
6.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. b/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a
§ 17 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z částky 1.169,- Kč
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za
zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat
návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. března 2008
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu