30 Cdo 1918/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce
A. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. L., zastoupenému
advokátem, a 2) N. L., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované I. P.
k.s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 7 C 289/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna
2007, č.j.
8 Co 371/2007-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2007, č.j. 8 Co
371/2007-112, jakož i rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze
dne 13. prosince 2006, sp. zn. 7 C 289/2005-87, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, k dalšímu řízení.
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově (dále již „soud prvního stupně“),
rozsudkem ze dne 13. prosince 2006, č.j. 7 C 289/2005-87, zamítl žalobu „na
určení, že je žalobce vlastníkem nemovitostí, a to domu čp. 769 v části obce . C., postaveného na pozemku parc. č. 2135, pozemku parc. č. 2135, pozemku parc. č. 2136 v katastrálním území K. – O. P. (dále již „předmětné nemovitosti“).“
Vyšel ze zjištění, že dne 20. dubna 1999 písemným prohlášením podle § 303 a
násl. obch. zák. převzal žalobce s manželkou ručení za závazek J. Č. v zájmu
zajištění pohledávky společnosti I. P., k.s. z úvěru podle smlouvy č. 367 ze
dne 20. dubna 1999. Téhož dne byla mezi žalobcem a vedlejším účastníkem
uzavřena kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí. „Kupní cena byla
sjednána částkou 200.000,- Kč, tj. ve výši odpovídající pohledávky kupujícího i
s příslušenstvím poskytnutého úvěru J. Č. podle úvěrové smlouvy...a s
vypořádáním této kupní ceny podle ujednání smluvních stran v čl. III. smlouvy.“
Vklad (vlastnického) práva do katastru nemovitostí ve prospěch vedlejšího
účastníka byl proveden podle návrhu nabyvatele ze dne 20. dubna 1999 s právními
účinky vkladu k témuž dni. Rovněž téhož dne uzavřel vedlejší účastník se
žalobcem smlouvu o výpůjčce, jejímž předmětem byly předmětné nemovitostí. Přípisem ze dne 5. června 2000 bylo z úvěru povinnému J. Č. a jeho ručitelům
oznámeno vedlejším účastníkem, že v důsledku neplnění platebních povinností
dlužníka a povinností věřitele zaplatit žalobci kupní cenu 200 000 Kč, převede
vedlejší účastník předmětné nemovitosti na třetí osobu, přičemž dojde k zápočtu
kupní ceny vůči jeho úvěrové pohledávce. Dále soud prvního stupně vycházel ze
zjištění, že dopisem ze dne 10. června 2000 nabídl vedlejší účastník žalobci
zpětný převod předmětných nemovitostí za kupní cenu 300 000 Kč v souvislosti se
zahájením soudního řízení o neplatnosti kupní smlouvy k návrhu žalobce (řízení
probíhalo u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 155/20000). Podle dalšího zjištění
soudu prvního stupně dne 29. července 2000 „došlo mezi vedlejším účastníkem,
žalobcem za účasti jeho právního zástupce a manželky k sepisu smírného ujednání
písemným přijetím návrhu. Jeho předmětem je výslovný souhlas žalobce se zpětnou
koupí sporných nemovitostí za kupní cenu 1950 000 Kč s jejím splácením po dobu
tří let ve splátkách po 5 420 Kč, přičemž zpětné vlastnictví přejde na žalobce
až úplným zaplacením této částky...Zároveň smluvní strany stvrdili platnost
předchozí kupní smlouvy uzavřené dne 204. 1999 na základě jejich pravé,
skutečné a svobodné vůle.“ Usnesením téhož soudu prvního stupně ze dne 19. října 2000, č.j. 7 C 155/2000-49, bylo řízení v právní věci žalobce proti
nynějšímu vedlejšímu účastníkovi, o neplatnost kupní smlouvy ze dne 20. dubna
1999, zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby. Dne 7. února 2002 uzavřel vedlejší
účastník (prodávající) se společností A. P., s.r.o. (kupujícím) kupní smlouvu,
na základě které došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem
na kupujícího, a to za kupní cenu 220 000 Kč.
Soud prvního stupně při
rozhodování dále vycházel ze zjištění, že předmětné nemovitosti jsou nyní ve
společném jmění žalovaných 1) a 2). Soud prvního stupně za takto zjištěného
skutkového stavu věci konstatoval, že „nelze ve prospěch žalobce vyhodnotit
jeho tvrzení s námitkou neplatnosti, byť jednání mezi ním a vedlejším
účastníkem, vedoucí téhož dne k uzavření různých smluv týkajících se sporných
nemovitostí, bylo nestandardní a nepochybně pro žalobce nevýhodné jak z
hlediska ručení za závazek nesolventního a nesolidního dlužníka, tak z hlediska
sjednaných postupných převodů sporných nemovitostí a postupně sjednaných
kupních cen za ně.“ Žalobce „jako osoba svéprávná měl mít na paměti závažnost
svého jednání s dopadem na své vlastnictví nemovitých věcí, ke stvrzení
právních úkonů přistupovat odpovědným způsobem se znalostí věci, kdy mu nikdo z
ostatních zúčastněných subjektů nebránil seznámit se s obsahem jednotlivých
smluv a v případě nesouhlasu projevit svou nevůli smlouvy uzavřít.“ V těchto
souvislostech soud prvního stupně dále konstatoval, že „nelze ve prospěch
žalobce akceptovat uzavření sporných smluv s vedlejším účastníkem v rozporu s
dobrými mravy.“ Neztotožnil se s námitkou žalobce stran propadné zástavní
smlouvy „s ohledem na neexistenci jakékoli zástavní smlouvy týkající se
sporných nemovitostí“, též s přihlédnutím k tomu, že žalobcem připomínaná
právní úprava podle § 169 písm. e) obč. zák. nabyla účinnosti až od 1. ledna
2001; stejně nepřípadným shledal soud žalobcův odkaz na institut zajišťovacího
převodu vlastnického práva. Na straně žalobce a žalovaných přitom nedošlo k
žádnému přímému jednání a konkrétním právním úkonům; mezi těmito účastníky –
konstatoval dále soudu prvního stupně – není (žádný) přímý právní vztah, neboť
žalovaní 1) a 2) nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem od
společnosti A. P., s.r.o. na základě shora již citované kupní smlouvy. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek
soudu prvního stupně. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními
učiněnými soudem prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzení věci, když v
podrobnostech odkázal na odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního
stupně. Rovněž odvolací soud konstatoval, že v dané věci nelze dovodit, že by
uzavření této smlouvy odporovalo dobrým mravům a že by snad šlo o obcházení
zákona, neboť zákon umožňoval i jiné způsoby zajištění závazku. „V tomto případě šlo jednoznačně o výraz smluvní volnosti obou účastníků a za
zcela nepřípadný považuje odvolací soud odkaz na ust. § 169 písm. e) o.z. jednak pro jeho neexistenci v době uzavírání smlouvy, jednak proto, že žádná
zástavní smlouva v tomto případě uzavírána nebyla.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého advokáta
včasné dovolání žalobce (dále již „dovolatel“), jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj.
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci). Dovolatel zdůrazňuje, že v souvislosti s poskytnutím půjčky za
závazky J. Č. byla také uzavřena mezi dovolatelem a vedlejším účastníkem
uvedená převodní smlouva. Z důkazů provedených v rámci řízení před soudem
prvního stupně jednoznačně vyplývá, že nebylo úmyslem dovolatele prodat
předmětné nemovitosti vedlejšímu účastníkovi za kupní cenu ve výši 200 000 Kč. Dovolatel v další části svého dovolání podrobně osvětluje okolnosti týkající se
uzavření předmětné smlouvy a přípustnost dovolání shledává v tom, že shora
popsaný převod vlastnického práva k nemovitostem v souvislosti se zajištěním
závazku byl postupem nestandardním, v zákoně neupraveným. Odkaz na § 169 písm. e) o.s.ř. učinil dovolatel pro připomenutí, že z tohoto zákonného ustanovení
vyplývá vůle státu chránit dlužníka proti věřiteli tehdy, když při neplnění
závazku propadnou nemovitosti dlužníka věřiteli za cenu, která není obvyklá a
není tržní. Vůlí státu přenesenou do textu občanského zákoníku je jednoznačně
to, aby nemovitosti dlužníka byly zpeněženy objektivním a veřejným procesem
tak, aby cena dosažená jejich prodejem odpovídala skutečné tržní ceně těchto
nemovitostí v daném místě a čase. Dovolatel je toho názoru, že přesně tento
státem chráněný zájem nyní platnou právní úpravou byl v případě předmětné kupní
smlouvy porušen, protože nemovitosti dovolatele byly v souvislosti s úhradou
závazků de facto zpeněženy způsobem, který nebyl objektivní a nebyl v zájmu
obou smluvních stran, ale byl v zájmu a ku prospěchu pouze vedlejšího
účastníka. Tato skutečnost je podle dovolatele zásadního právního významu. Za této dovolací argumentace dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož
i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobce odkázali na svá
předchozí vyjádření v nalézacím a odvolacím řízení. Nutno vzít v úvahu, že
uzavírali kupní smlouvu se společností, která listem vlastnictvím prokázala své
vlastnické právo ke kupovaným nemovitostem; žalovaní tak byli v dobré víře, že
stav (zápisů v) katastru odpovídá skutečnému stavu věci a nebylo jejich
povinností zkoumat právní vztah (nyní) vedlejšího účastníka k žalobci. Žalovaní
nemovitost do svého vlastnictví převzali ve velmi špatném stavu a v mezidobí do
rekonstrukce vložili finanční prostředky značně převyšující kupní cenu, když od
podání žaloby, z důvodů „jisté právní nejistoty“, nemohou v dalších pracech
pokračovat. Z těchto důvodů žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání
zamítl. Vedlejší účastník na straně žalovaných ve svém vyjádření k dovolání zdůraznil,
že nárok dovolatele je nedůvodný a neoprávněný. Odkázal na svá předchozí
písemná vyjádření a nově na nález Ústavního soudu „publikovaný dne 5. 11. 2007
k účinkům odstoupení od smlouvy o převodu vlastnického práva na vlastnické
právo třetích osob, které nebyly účastníky smlouvy zrušené odstoupením...“ V
dané věci nebyla naplněna zákonná ustanovení, jež předpokládají § 169 písm.
e)
a § 553 obč. zák. Nebyla uzavřena zástavní smlouva, nejednalo se o zajišťovací
převod práva, nebylo dohodnuto, že dlužník převede na věřitele své právo
(například právo vlastnické) s rozvazovací podmínkou. Kromě toho žalobce podal
žalobu o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, kterou poté vzal zpět v
návaznosti na uzavřený soudní smír, kde žalobce potvrdil, že vlastnické právo k
nemovitostem, jež jsou předmětem žalobního nároku, bylo platně převedeno na
vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník s ohledem na tyto argumenty navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal
a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před 1. 7. 2009 - srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.)
vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 22. srpna 2007. Dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., a to při řešení zásadně právně významné otázky tzv. propadné zástavy,
která byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je tedy důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Jak je patrno z odůvodnění písemných vyhotovení rozsudků okresního soudu, jakož
i odvolacího soudu, uvedené soudy se v posuzované věci otázkou tzv. propadné
zástavy nezabývaly z toho důvodu, že měly za to (ve stručnosti shrnuto), že
mezi žalobcem a vedlejším účastníkem žádná zástavní smlouva uzavřena nebyla.
Zcela však pominuly, že v judikatuře Nejvyššího soudu institut tzv. propadné
zástavy, kromě případů, kdy kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby
pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde
vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, in
www.nsoud.cz), byl spojován i s případy uzavření kupní smlouvy ve vazbě na
uzavřenou smlouvu o půjčce. Jednalo se o případy, kdy účastníci sice
přistoupili k uzavření kupní smlouvy, avšak jejím smyslem, resp. stimulem
takového (formálně navenek vyjádřeného) právního jednání bylo dosažení zcela
jiného hospodářského účelu. Případy takového druhu jsou např. postiženy v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006, v
němž dovolací soud zaujal následující právní názor, od nějž není důvodu se ani
v této věci jakkoli odchylovat: „Za situace, kdy žalovaní stejného dne, kdy
půjčili žalobcům finanční částku na dobu jednoho měsíce, uzavřeli i kupní
smlouvu, dle níž mělo dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem ze
žalobců, na žalované až poté, co se žalobci ocitnou v prodlení s vrácením
půjčky, jednalo se o tzv. propadnou zástavu, neboť smyslem a účelem kupní
smlouvy nebyla koupě nemovitosti, ale splnění závazku ze smlouvy o půjčce
převodem nemovitosti.“ Judikovaným závěrem sneseno na tento případ ve skutkové
konstelaci, kdy žalobce společně se svou manželkou uzavřeli s vedlejším
účastníkem dne 20. dubna 1999 prohlášení ručitelů a v týž den současně žalobce
coby výlučný vlastník s vedlejším účastníkem uzavřel ještě kupní smlouvu,
jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na
vedlejšího účastníka, kdy vypořádání kupní ceny bylo vázáno na (ne)splacení
úvěru, v kterémžto vztahu žalobce participoval jako ručitel, bylo především
nezbytné se důsledně zabývat otázkou, zda předmětná kupní smlouva nenaplňuje
znaky tzv. propadné zástavy, a to (analogicky) ve světle verifikačních limitů,
jak jsou vyloženy např. právě v posledně citovaném judikátu Nejvyššího soudu.
To však soudy obou stupňů neučinily.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn
právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které
nemohl obstát rozsudek odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního
stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s.
ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižšího stupně závazný (§ 243d odst.
1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v
novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§
243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke
všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 část
věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr.
Pavel Pavlík, v. r
předseda senátu