26 Cdo 1126/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce L. Š., proti žalovaným 1)
L. V., a 2) J. V., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 58/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. července 1999, č. j. 15 Co 253/99, 15 Co
255/99-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.- Kč, k rukám advokáta, do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 17. 2. 1998, č. j. 7 C
58/94-125, ve spojení s rozsudkem ze dne 6. 4. 1999, č. j. 7 C 58/94-159
(poté, co jeho rozsudek ze dne 18. 7. 1995, č. j. 7 C 58/94-49, byl k odvolání
žalovaných zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 1996, č. j. 11
Co 437/95-66), výrokem I. přivolil „k výpovědi ze společného nájmu bytu
manželů – žalovaných, datované 5. 1. 1996, - bytu 2. kat., který je situován
ve 3. podlaží domu č. p. 1438 v P., sestávajícího ze 2 pokojů, kuchyně a
příslušenství“ (dále „předmětný byt“), určil, že „nájemní poměr skončí
uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet 1. dnem kalendářního
měsíce následujícího po právní moci rozsudku“, a žalovaným uložil „byt
vyklidit a vyklizený žalobci předat do 15-ti dnů po uplynutí výpovědní lhůty“;
dále rozhodl o nákladech řízení účastníků. Výrokem označeným „II.“ zamítl
žalobu „s návrhem, aby soud přivolil k výpovědi nájmu bytu žalovaných, datované
dne 24. 3. 1994 – bytu II. kateg. ve 3. patře domu č. p. 1438/70, P.,
sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, aby soud přivolil, že
nájemní poměr skončí uplynutím 3-měsíční výpovědní lhůty, která začne běžet 1.
dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a aby žalovaným
bylo uloženo byt spolu s příslušníky domácnosti vyklidit a vyklizený předat
žalobci“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci je naplněn
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. - potřeba bytu pro syna
žalobce M. Š., jakož i výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák.
Na existenci posléze uvedeného výpovědního důvodu usoudil na základě zjištění,
že žalovaní, společní nájemci předmětného bytu, jsou spoluvlastníky obytného
domu ve S., v obci, která se nachází v bezprostřední blízkosti P., s níž má
velmi dobré vlakové spojení, že tento dům je určen k trvalému bydlení, a že je
k tomuto účelu také druhým žalovaným a dcerou účastníků fakticky užíván.
Povinnost žalovaných k vyklizení nevázal na zajištění bytové náhrady s
odůvodněním, že jejich bytová potřeba je zajištěna; současně poukázal i na
bytové poměry žalobce, který užívá se svým synem M. Š. a jeho rodinou
dvoupokojový byt. Zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu ze dne 24.
3. 1994 odůvodnil soud prvního stupně tím, že tato výpověď nebyla druhému
žalovanému doručena.
K odvolání žalovaných, směřujícímu proti vyhovujícímu výroku rozsudku
obvodního soudu a proti výrokům o nákladech řízení, Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 27. července 1999, č. j. 15 Co 253/99, 15 Co 255/99-188,
rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé (výrok „I.“)
potvrdil s tím, že v nenapadeném zamítavém výroku o věci samé zůstává rozsudek
nedotčen, a zamítl návrh žalovaných na připuštění dovolání. Ve výroku o
nákladech České republiky a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi
účastníky odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení; v tomto rozsahu bylo posléze pravomocně rozhodnuto usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 10. 2000, č. j. 7 C 58/94-230, ve znění
opravného usnesení ze dne 5. 3. 2001, č. j. 7 C 58/94-240, ve spojení s
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2001, č.
j. 36 Co 30/2001-244.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se ztotožňuje se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem o naplnění
výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. a) a písm. g) obč. zák., na němž
obvodní soud založil vyhovující výrok svého rozsudku ve věci samé; posouzením
věcné správnosti zamítavého výroku soudu prvního stupně se odvolací soud s
poukazem na ustanovení § 206 odst. 2 o. s. ř. nezabýval, když tento nebyl
odvoláním dotčen. Městský soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalovaných
týkající se rozdílu mezi formulací žalobního petitu uplatněného žalobou ze dne
5. 1. 1996 a vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. 4.
1999, přičemž poukázal na to, že tento formální nedostatek byl odstraněn
(upřesněním žalobního petitu – uvedením data výpovědi) v odvolacím řízení.
Rovněž tak neshledal důvodnou námitku rei iudicatae ani námitku litispendence,
když dovodil, že při jednání před soudem prvního stupně (konaném dne 23. 4.
1996) došlo ke spojení věci sp. zn. 7 C 7/96 s věcí sp. zn. 7
C 58/94, a o obou výpovědích (ze dne 24. 3. 1994 a ze dne 5. 1. 1996) bylo
soudem prvního stupně rozhodnuto. K odvolací námitce, že dům, ve kterém se
předmětný byt nachází, není ve vyhovujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně
označen katastrálním územím, odvolací soud uvedl, že tato okolnost nemá za
následek nevykonatelnost rozsudku. Ztotožnil se též se závěrem obvodního
soudu, že povinnost žalovaných k vyklizení bytu nelze vázat na zajištění bytové
náhrady, a to ani s přihlédnutím k nepříznivému zdravotnímu stavu druhého
žalovaného a dcery účastníků, neboť vybavení a velikost domu ve S. odpovídá
požadavkům na trvalé bydlení. Pokud pak žalovaní, resp. první žalovaná, vznesla
námitku nedostatku pasivní věcné legitimace, odůvodněnou tvrzením, že předmětný
byt neužívá, že jej přenechala synovi účastníků, a že fakticky bydlí v domě ve
Světicích, odvolací soud neshledal tvrzení žalované (učiněné v rámci její
výpovědi v řízení před odvolacím soudem) o úmyslu byt neužívat za prokázané,
když druhá žalovaná je v předmětném bytě stále trvale hlášena, má zde své věci
a v P. pracuje; poukázal též na to, že první žalovaná tuto námitku vznesla až v
odvolacím řízení – podáním ze dne 14. 7. 1999 (řízení v dané věci bylo
zahájeno 30. 3. 1994), a že na rozdíl od svého předchozího postoje v řízení již
nezpochybňuje možnost celoročního užívání domu účastníků. Zamítnutí návrhu
žalovaných na připuštění dovolání pro jimi vymezené otázky odvolací soud
odůvodnil tím, že nejde o otázky zásadního právního významu ve smyslu
ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. d), e) a f) o. s. ř. a o §
239 odst. 2 o. s. ř., a v němž uplatnili dovolací důvody podle § 241 odst. 3
písm. a), b), c) a d) o. s. ř. Za otázky zásadního právního významu označují
dovolatelé - s odkazem na návrh na připuštění dovolání - tyto otázky:
1) „zda je dána překážka litispendence v případech, že soud má
rozhodovat ve více řízeních o odlišných (různě datovaných) výpovědích z nájmu
bytu, v nichž je uplatněn totožný výpovědní důvod vůči totožným nájemcům,
event. v případě, že takováto překážka dána není, jakým způsobem má soud
rozhodnout“,
2) „zda je soud oprávněn v případech, kdy předmětem řízení je více
výpovědí z nájmu bytu, doplnit žalobní petit bez návrhu žalobce o další údaje,
kterými by výpovědi identifikoval a rozlišil“,
3) zda pro posouzení otázky naplnění bytové potřeby žalovaných postačí
zjištění o stavebním stavu nemovitosti, aniž by byl brán zřetel na hlediska
zdravotní.
Dovolatelé namítají, že v průběhu řízení nebyly zkoumány podmínky
řízení, a to zda dalšímu řízení nebrání překážka litispendence nebo překážka
rei iudiacatae. V této souvislosti uvádějí, že rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 6. 4. 1999 (ač tak není označen) je rozsudkem doplňujícím, a že dovětek
„datované 5. 1. 1996“ ve výroku tohoto rozsudku obsažený, neodpovídá žalobnímu
petitu. Dále uvádějí, že spojení věcí bylo provedeno nesprávně, a že soud
prvního stupně měl, poté, kdy je připustil, vést žalobce k úpravě žalobního
petitu. Překážku litispendence spatřují dovolatelé v tom, že „i když byla dána
v podání z 5. 1. 1996 nová výpověď dle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zákoníku,
bylo zde již jedno nezastavení řízení ohledně výpovědního důvodu dle § 711
odst. 1 písm. g) obč. zákoníku, iniciované podáním žalobce z 14. 2. 1995“.
Dovolatelé mají za to, že uvedení data výpovědi ve výroku rozsudku odporuje
ustálené judikatuře, a že pokud by měla být ve výroku rozsudku výpověď určena
datem, měla by být určena i výpovědním důvodem. Odvolacímu soudu také vytýkají,
že projednal žalobu „s nevykonatelným petitem“ (když dům, v
němž se předmětný byt nachází, v ní není specifikován uvedením katastrálního
území, a není v ní ani uvedeno, kterým dnem skončí běh výpovědní lhůty), a že k
nově vznesenému tvrzení druhé žalované o jejím rozhodnutí změnit bydliště a
přenechat předmětný byt synovi účastníků P. V., neprovedl jimi navržený důkaz
(výslech jmenovaného), čímž jim odňal možnost podat řádný opravný prostředek.
Ke třetí otázce, v níž je spatřován zásadní právní význam, dovolatelé uvádějí,
že se odvolací soud v odůvodnění rozsudku „vůbec nezabývá“ otázkou případné
bytové náhrady, ani tím, zda žaloba neměla být - i za situace, kdyby měli dva
byty - s ohledem na jejich zdravotní a rodinné poměry zamítnuta.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření vyvracel argumenty dovolatelů
ohledně uplatněných dovolacích důvodů, namítl, že dovolání žalovaných není
přípustné, a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo
vydáno dne 27. 7. 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č.
30/2000 Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto
mimořádného opravného prostředku.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují
ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí
odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvním
tohoto ustanovení.
Dovolatelé - jak již bylo uvedeno - výslovně namítají vady řízení
uvedené v § 237 odst. 1 písm. d), e) a f) o. s. ř. Protože jiné
vady působící zmatečnost uplatněny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, řešil
dovolací soud otázku opodstatněnosti tvrzení, o která dovolatelé uplatněný
dovolací důvod (§ 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) opřeli. Přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 o. s. ř. není totiž založena pouhým tvrzením, že řízení
trpí některou z tzv. zmatečnostních vad, ale nastává jen tehdy, je-li řízení
takovou vadou skutečně postiženo.
Podle § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu
je dovolání přípustné, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně
rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení.
Podle § 159 odst. 3 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto,
nemůže být projednávána znovu. Podmínka řízení, upravená v § 159 odst. 3 o. s.
ř., je důsledkem závaznosti pravomocného rozsudku. Závěr o tom, zda konkrétní
pravomocné rozhodnutí soudu skutečně tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté
(překážku rei iudicatae), činí soud na základě posouzení, zda jde v
projednávané věci o totožnost subjektů v poměru k věci již pravomocně
rozhodnuté a současně i o totožnost samotné věci, která se stala předmětem
řízení. O totožnost předmětu řízení jde, je-li v novém řízení učiněn předmětem
sporu tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již jednou pravomocně rozhodnuto, a
opírá-li se přitom o tentýž právní důvod, který je ale dán pouze tehdy,
jestliže plyne ze stejného skutkového stavu (srov. Občanský soudní řád -
Komentář, I. díl, str. 706 - 707, Panorama Praha 1985).
V souzené věci se ze spisu podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 3 ze dne 17. 2. 1998, č. j. 7 C 58/94-125, bylo rozhodnuto o výpovědi z
nájmu bytu, datované „5.1.1996“, odůvodněné skutkovými tvrzeními (uplatněným
výpovědním důvodem), odlišnými od těch, jež byly uplatněny ve výpovědi datované
„24. 3. 1994“, o které bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 9. 4. 1999, č.
j. 7 C 58/94-159. Nejde tedy o totožnost věci ve smyslu § 159 odst. 3 o. s.
ř.
Podle § 83 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci
probíhalo u soudu jiné řízení. Z obsahu spisu se podává, že v průběhu řízení
před soudem prvního stupně došlo ke spojení věci, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 58/94 (zahájené k návrhu žalobce ze dne 24. 3. 1994) s
věcí, vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 7/96, zahájenou pozdější
žalobou ze dne 5. 1. 1996. Byť by pro toto posléze uvedené, později zahájené
řízení, představovalo řízení probíhající u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.
zn. 7 C 58/94, překážku litispendence, byla tato překážka odstraněna usnesením
tohoto soudu o spojení obou označených věcí (srov. protokol o jednání
konaném u soudu prvního stupně dne 23. 4. 1996, č. l. 74). Dovolatelům lze
přisvědčit, pokud namítají, že soud měl poté, kdy rozhodl o spojení věcí, vést
žalobce k úpravě žalobního petitu (ke sjednocení skutkových tvrzení), nicméně v
okolnosti, že tak neučinil, by bylo možno spatřovat pouze tzv. jinou vadu
řízení (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), k níž soud přihlíží (z úřední
povinnosti) toliko u přípustného dovolání; sama o sobě však takováto vada, i
kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
nezakládá.
Za zmatečnostní vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o. s.
ř. není možno považovat ani namítanou okolnost, že nebylo zastaveno řízení
„ohledně výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., iniciované
podáním žalobce ze dne 14. 2. 1995“. Nehledě na to, že uvedené podání (srov. č.
l. 21 až 23 spisu) je toliko úkonem procesněprávním a neobsahuje výpověď z
nájmu bytu jako hmotněprávní úkon pronajímatele (žalobce), nebylo mezi
účastníky řízení pochyb o tom, že předmětem řízení – ve vztahu k výpovědnímu
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. - byla výpověď datovaná dnem 5.1.
1996, obsažená v návrhu na zahájení řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 7/96 (posléze spojené s věcí vedenou u téhož soudu pod
sp. zn. 7 C 58/94); o této výpovědi také soud prvního stupně rozhodl rozsudkem
ze dne 17. 2. 1998, č. j. 7 C 58/94-125, ve spojení s rozsudkem ze dne 6. 4.
1999, č. j. 7 C 58/94-159. Okolnost, že soud prvního stupně v citovaných
rozhodnutích uvedl ve výroku rozsudku též datum výpovědi, pak není z hlediska
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. relevantní.
Nelze tudíž učinit závěr, že by řízení bylo stiženo vadou podřaditelnou
ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Dovolatelé dále výslovně uplatňují vadu uvedenou v § 237 odst. 1 písm.
e) o. s. ř. Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné,
jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli podle zákona ho bylo
třeba. O takový případ se však v souzené věci nejedná, neboť řízení bylo
nesporně zahájeno k návrhu žalobce.
Nedůvodnou je i námitka zmatečnosti podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s.
ř. Uvedené ustanovení upravuje přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu, byla-li účastníku řízení v průběhu řízení nesprávným postupem soudu
odňata možnost jednat před soudem. Dovolatelé netvrdí – a z obsahu spisu se ani
nepodává – že by v průběhu řízení před soudy obou stupňů byli
omezováni ve svých procesních právech (např. v právu zúčastnit se jednání ve
věci, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). Nešlo ani o případ, že by soud –
v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. – věc projednal v jejich
nepřítomnosti. Dovolateli namítaná okolnost, že odvolací soud neprovedl důkaz
výslechem P. V., ohledně tvrzení první žalované o odstěhování se z předmětného
bytu, zkrácením jejích procesních práv ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s.
ř. není. Občanský soudní řád sice poskytuje účastníkům řízení právo vyjádřit se
k věci a právo (i tomu odpovídající procesní povinnost) navrhovat důkazy k
prokázání rozhodných skutečností, procesní nárok na provedení navržených důkazů
jim ale neposkytuje. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení
provedeny, rozhoduje podle § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. (použitelného
rovněž v odvolacím řízení – srov. § 211 o. s. ř.) soud, a ten nemá v řízení
sporném, jakým bylo i toto řízení, zákonem uloženu povinnost provést v řízení
všechny důkazy navržené procesními stranami. Jeho případné pochybení v tomto
směru mu lze podle okolností případu vytýkat prostřednictvím dovolacího důvodu
upraveného v § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (tvrzením, že řízení je postiženo
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K
takové vadě jakožto dovolacímu důvodu pak dovolací soud může a musí
přihlédnout, avšak jen v případě, je-li dovolání přípustné. Sama o sobě však
tato vada – i kdyby byla skutečně zjištěna – přípustnost dovolání založit
nemůže. Dovolání žalovaných tak nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1
písm. f) o. s. ř.
Rovněž tak nelze - z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.
(ostatně ani z hlediska § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) – shledat významnou
námitku, že odvolací soud (soud prvního stupně) projednal žalobu „s
nevykonatelným petitem“, když dům, v němž se předmětný byt nachází, v ní není
specifikován uvedením katastrálního území, a není v ní ani uvedeno, kterým dnem
skončí běh výpovědní lhůty. Podle standardní rozhodovací praxe soudů není na
překážku projednatelnosti žalobního petitu ve věci přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, ani vykonatelnosti rozhodnutí, kterým soud k výpovědi přivolí, okolnost,
že dům, ve kterém se nachází byt, jehož nájem je vypovídán, není označen
katastrálním územím, ale toliko uvedením čísla domu, ulice a obce, v níž
je situován. Rovněž tak je soudní praxe ustálena v názoru, že neuvedení dne
skončení výpovědní lhůty nečiní žalobní petit neurčitým (nevykonatelným).
Z uvedeného se podává, že dovolání žalovaných nelze shledat z hlediska
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, a nikoli
měnícím.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém prvním rozsudku, který
byl zrušen odvolacím soudem, stejně, jako ve svém druhém rozsudku, potvrzeném
dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tj. vyhověl žalobě na přivolení
k výpovědi z nájmu bytu.
Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání
nevyslovil, není dovolání přípustné ani podle § 239 odst. 1 o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.
s. ř., neboť v dané věci byl zamítnut žalovanými (dovolateli) včas učiněný
návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr odvolacího
soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto
případě nezakládají.
Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže
odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí
ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou
právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně
šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího
soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší
takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a
odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní
otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího
rozsudku nevymezil právní otázku, pro kterou byl návrh na připuštění dovolání
zamítnut, je dovolací soud oprávněn spojovat posouzení přípustnosti dovolání s
řešením těch právních otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo
(srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 1997, sp. zn.
III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení dovolatelé
zpochybnili.
Pokud jde o první z právních otázek označených dovolateli za otázky
zásadního právního významu, lze odkázat na závěr dovolacího soudu, vyjádřený
výše ve vztahu k překážce litispendence. Rovněž tak druhá z právních otázek
nesplňuje podmínky ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., tak, jak byly
výše rozebrány; v tomto směru lze též odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu, který se s touto otázkou vypořádává.
Zbývá tak posoudit otázku třetí, formulovanou v návrhu na připuštění
dovolání, a to „zda pro posouzení otázky naplnění bytové potřeby žalovaných
postačí zjištění o stavebním stavu nemovitosti, aniž by byl brán zřetel
na hlediska zdravotní“, specifikovanou následně v dovolání námitkou, že se
odvolací soud v odůvodnění rozsudku „vůbec nezabývá“ otázkou případné bytové
náhrady, ani tím, zda žaloba neměla být - i za situace, kdyby měli dva byty -
s ohledem na jejich zdravotní a rodinné poměry zamítnuta. Námitka, vytýkající
odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou bytové náhrady, je nepřípadná, neboť
z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že se s ní vypořádal. Přihlédl přitom k
okolnostem, rozhodným pro posouzení této otázky, které byly v řízení tvrzeny
(prokázány), a v hodnocení těchto okolností není logický rozpor; námitka, že
některé z rozhodných hledisek mělo v konkrétní věci převážit nad hlediskem
jiným, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně (co do
obecného dopadu na soudní praxi) významným ve smyslu ustanovení § 239 odst.
2 o. s. ř. Uvedené kriterium nesplňuje ani otázka, zda žaloba na
přivolení k výpovědi neměla být – s ohledem na poměry žalovaných – zamítnuta,
neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo, když
žalovaní v řízení opírali svoji procesní obranu (námitky proti výpovědnímu
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) o tvrzení, že
nemovitost ve S. není určena k celoročnímu bydlení (a není tudíž „druhým bytem“
ve smyslu citovaného ustanovení), a netvrdili okolnosti, z nichž by dovozovali
zamítnutí žaloby z důvodů uváděných v dovolání.
Nezbývá než uzavřít, že přípustnost dovolání podaného žalovanými v této
věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z
tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1
odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout (pro nepřípustnost).
Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo
odmítnuto, a proto jim byla uložena povinnost nahradit žalobci
účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, §
146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.). Tyto náklady sestávají z
odměny za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání ve výši 500.- Kč (§ 9
ve spojení s § 7, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášky č. 235/1997 Sb., dále jen „vyhláška“), a z paušální částky náhrad ve
výši 75.- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné soudní
rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. března 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu