26 Cdo 1137/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně VEMA, akciová společnost se sídlem v Chrudimi, Dašická 911, IČO 46506071, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, proti žalované VEJCE CZ s.r.o. se sídlem v Praze 9, Nedokončená 9, IČO 27428559, zastoupené JUDr. Oldřichem Hrádkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Slavíkova 1571/6, o zaplacení částky 458.340,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 356/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2012, č. j. 21 Co 42/2012-151, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 18. 9. 2012, č. j. 21 Co 42/2012-151, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soud prvního stupně) ze dne 23. 9. 2011, č. j. 53 C 356/2008-110, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 458.340,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu, a současně rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla dne 3. 2. 2006 uzavřena platná nájemní smlouva o pronájmu areálu určeného pro chov kuřic a výrobu vajec na adrese Chrudim IV, Dašická 911, podle níž měla žalovaná ze sjednaného ročního nájemného ve výši 3.500.000,- Kč investovat částku 250.000,- Kč do předmětu nájmu na běžnou údržbu a opravy pronajatého zařízení, a že vynaložení této částky k tomuto účelu za roky 2006 a 2007 žalovaná prokázala.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř.").
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a § 241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Ačkoliv dovolatelka odkázala na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nezpochybňuje právní posouzení věci, ale podstatou jejího dovolání je tvrzení, jímž napadá výklad nájemní smlouvy (zejména čl. III a IV) provedený odvolacím soudem, a dále námitky týkající se nevynaložení smluvené částky na údržbu předmětu nájmu žalovanou, což představuje nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Proto zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o platnosti dohody účastnic o investicích žalované na běžné opravy a údržbu předmětu nájmu ve výši 250.000,- Kč ze sjednaného ročního nájemného poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků výše uvedené nájemní smlouvy a jak měl být projev jejich vůle interpretován, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Obdobně to platí, jestliže brojí proti závěru o vynaložení sjednané částky na údržbu a opravy žalovanou ve vymezeném období. Přípustnost dovolání nezakládají ani výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů, neboť představují nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu