26 Cdo 1215/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P.,
zastoupené advokátkou, proti žalované H. K., zastoupené advokátkou, o
vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 11 C 21/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003, č. j. 13 Co 667/2002-112, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.975,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) v pořadí třetím rozsudkem ze dne
1. října 2002, č. j. 11 C 21/2000-93, vyhověl žalobě a uložil žalované
povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do jednoho roku od právní moci
rozsudku „byt I. kategorie o velikosti 1+1 s příslušenstvím umístěný v přízemí
domu č. p. 722 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“,
resp. „dům“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic. Předchozí
(zamítavé) rozsudky soudu prvního stupně ze dne 10. dubna 2001, č. j. 11 C
21/2000-44, a ze dne 18. prosince 2001, č. j. 11 C
21/2000-70, byly k odvolání žalobkyně zrušeny usneseními Městského soudu v
Praze jako soudu odvolacího ze dne 17. října 2001, č.
j. 13 Co 213/2001-62, a ze dne 15. května 2002, č.
j. 13 Co 228/2002-81, a věc mu byla – vždy se závazným právním názorem –
vrácena k dalšímu řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 29. ledna 2003, č.
j. 13 Co 667/2002-112, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že
předmětný byt byl podle dříve platných předpisů přidělen a odevzdán do užívání
V. K. jako zaměstnanci tehdejšího OPBH v P., že po uzavření manželství se jeho
manželka J. K. do předmětného bytu přistěhovala, že byt již nevyhovoval
potřebám rodiny s nezletilým dítětem, že v roce 1984 byl proto manželům K.
přidělen a posléze odevzdán do užívání byt o velikosti 2+1 v domě čp. 266 v P.
(dále jen „byt B.“), že do bytu B. se přestěhovala pouze J. K. s nezletilým
dítětem, že V. K. žil v předmětném bytě, že od roku 1985 zde žil se žalovanou,
s níž navázal známost, že současně se však stýkal i se svou manželkou a že v
roce 1986 se jim narodilo druhé dítě (syn V.). Poté zjistily, že po roce 1990
se stalo soužití V. K. a žalované konfliktní, že v roce 1993 bylo toto soužití
přerušeno a v roce 1994 ukončeno odstěhováním se V. K. ke své manželce do bytu
B., že ke dni 5. března 1992 (ke dni účinnosti zákona č. 102/1992 Sb.) byl V.
K. stále zaměstnancem OPBH v P., avšak nevykonával již práce domovníka a ani
topiče v předmětném domě, a že dne 15. července 1999 byla mezi V. K. a
žalobkyní uzavřena dohoda o skončení nájmu předmětného bytu (dále jen „dohoda
ze dne 15. července 1999“). Na tomto skutkovém základě soudy především
dovodily, že vzhledem k ustanovení § 182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen
„obč. zák. před novelou“), nebyli manželé K. společnými uživateli předmětného
bytu, že proto se ke dni 1. ledna 1992 nestali ani jeho společnými nájemci, že
jediným nájemcem bytu byl V. K., že předmětný byt ztratil charakter služebního
bytu a stal se bytem obecním a že nájem bytu byl ukončen (platně) až na základě
dohody ze dne 15. července 1999. Dále rovněž dovodily, že mezi V.
K. a žalovanou nešlo o společnou domácnost (§ 115 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době ukončení soužití V.
K. a žalované – dále jen „obč. zák.“) ve smyslu trvalého soužití. Zde uvedly,
že byl-li V. K. v té době ženatý, s manželkou se stýkal i v době známosti s
žalovanou a dokonce se jim narodilo dítě, manželství dosud trvá a soužití s
žalovanou přerušil již v roce 1993, nebyly prokázány objektivně zjistitelné
okolnosti svědčící o úmyslu V. K. založit a vést s žalovanou spolužití nikoli
jen na přechodnou dobu. Poté uzavřely, že odstěhováním V. K. z předmětného bytu
nemohlo právo nájmu bytu přejít na žalovanou (ve smyslu § 706 a § 708 obč.
zák.) a že proto žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. Za této
situace žalobě na jeho vyklizení – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč.
zák. – vyhověly a ke splnění vyklizovací povinnosti stanovily žalované lhůtu
jednoho roku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedla, že napadené
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dále namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zpochybnila především závěr, že manželům
K. nevzniklo právo společného nájmu předmětného bytu. V této souvislosti
uvedla, že z ustanovení § 871 odst. 4 obč. zák. sice vyplývá, že právo osobního
užívání bytu již nesloužícího k trvalému ubytování pracovníků se změnilo na
právo nájmu, avšak současně namítla, že ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák.
nevylučovalo v těchto případech ani vznik práva společného nájmu bytu manžely
„analogicky podle § 703 odst. 1 obč. zák.“. Je toho názoru, že manželé by měli
mít rovné postavení a že i v zájmu dosažení této zásady by přechodná ustanovení
k občanskému zákoníku (v daném případě ustanovení § 871 obč. zák.) neměla být
vykládána „proti smyslu § 703 a 704 obč. zák.“. Byla-li proto dohoda ze
dne 15. července 1999 podepsána jen V. K. (nikoli také jeho
manželkou), ačkoliv jako manželé byli společnými nájemci předmětného bytu, jde
podle dovolatelky o neplatný právní úkon. Namítla rovněž, že závěr, že za
trvání manželství lze vést společnou domácnost toliko mezi manžely, nemá oporu
v právu. Dále uvedla, že její soužití s V. K. mělo charakter trvalosti a v
řízení byly zjištěny okolnosti svědčící o souhlasné vůli V. K. a dovolatelky
žít spolu v předmětném bytě a vést společenství bez předem stanoveného časového
omezení. Podle dovolatelky samotná J. K. potvrdila, že v roce 1984 opustila
trvale společnou domácnost s V. K., sama si zařídila jiný byt, v němž s
manželem nebydlela, sama hospodařila a manžel ji pouze navštěvoval a plnil
vyživovací povinnost k dětem. Také V. K. potvrdil, že se žalovanou žili jako
druh a družka, popsal detailně vedení společné domácnosti a písemně prohlásil,
že společnou domácnost s žalovanou opustil. Odvolací soud, aniž důkazy opakoval
či dokazování doplnil, tyto okolnosti podle žalované pominul a proto dospěl k
nesprávnému závěru, že V. K. vedl společnou domácnost s manželkou. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu
prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedla, že znakem
společné domácnosti je vedle společného bydlení i to, že objektivně zjistitelné
okolnosti svědčí o úmyslu osob založit a vést takové spolužití nikoliv jen na
přechodnou dobu. Podle žalobkyně V. K. ve vztahu ke spolužití s žalovanou
takový úmysl nikdy neměl, což potvrzuje i skutečnost, že se mu z manželství v
roce 1986 narodil syn.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
potvrdil (v pořadí třetí) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějších zamítavých rozsudcích proto,
že byl vždy vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (tyto vady nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly), jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání
uplatněny.
Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení není postiženo ani namítanou vadou
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jiné vady ve smyslu citovaného ustanovení
z obsahu spisu nebyly zjištěny). Nelze totiž přehlédnout, že při posuzování
otázky existence společné domácnosti mezi V. K. a žalovanou (§115 obč. zák.)
vyšel odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně
(neodchýlil se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jak míní
žalovaná), avšak – v souladu s ustálenou soudní praxí (viz výklad uvedený níže)
– uvedenou otázku hodnotil rovněž z pohledu trvalosti soužití a v tomto ohledu
zdůraznil, že byl-li V. K. v té době ženatý, s manželkou se stýkal i v době
známosti s žalovanou a dokonce se jim narodilo dítě, manželství dosud trvá a
soužití s žalovanou přerušil již v roce 1993, nebyly prokázány objektivně
zjistitelné okolnosti svědčící o úmyslu V. K. založit a vést s žalovanou
spolužití nikoli jen na přechodnou dobu.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§
238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení
§ 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až
§ 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád,
komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí proti způsobu hodnocení důkazů,
z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal svá skutková
zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem
a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na
tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z
provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací
soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů vyplynuly; přitom nepominul žádné rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Při
posuzování existence společné domácnosti mezi V. K. a žalovanou se však – v
souladu s ustálenou soudní praxí – zabýval otázkou trvalosti takového soužití a
zde zdůraznil význam skutečností jím zmíněných. To mu ovšem nelze – vzhledem k
zásadě volného hodnocení důkazů – v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst.
3 o.s.ř. úspěšně vytýkat. Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího
důvodu o posouzení správnosti právních závěrů, že manželům
Kulhánkovým nevzniklo ve vztahu k předmětnému bytu právo společného užívání
bytu manžely, že mezi V. K. a žalovanou neexistovala společná domácnost ve
smyslu § 115 obč. zák., že proto odstěhováním se V. K. z předmětného bytu
nemohlo právo nájmu bytu přejít na žalovanou a že právo nájmu bytu svědčící V.
K. zaniklo až na základě dohody ze dne 15. července 1999.
Již na tomto místě je zapotřebí připomenout, že dovolatelka si protiřečí, pokud
na straně jedné namítá, že manželům K. svědčí právo společného nájmu bytu, a
přesto na straně druhé uvádí, že pouhým opuštěním společné domácnosti V. K. na
ni přešlo právo nájmu bytu.
V dovolání nebyl zpochybněn právní závěr, že v době do 31. prosince 1991 byl
uživatelem předmětného bytu jako bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků
organizace (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.) V. K. (V. K. a jeho manželce J. K.
tehdy nesvědčilo právo společného užívání bytu manžely). Pro úplnost lze
připomenout, že šlo-li v té době o byt trvale určený pro ubytování pracovníků
organizace, na nějž se vztahovalo ustanovení § 182 obč. zák. před novelou,
vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely, lze tento závěr
pokládat za správný. Dovoláním nebyl zpochybněn ani závěr, že právo osobního
užívání bytu svědčící V. K. se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle § 871
odst. 4 obč. zák. na právo nájmu bytu, resp. na právo nájmu služebního bytu,
pokud předmětný byt splňoval kritéria určená pro služební byty ustanoveními §
7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze
sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Dovolatelka však namítla
nesprávnost závěru, že manželům K. nevzniklo právo společného nájmu bytu
manžely, a v této souvislosti uvedla, že došlo-li k transformaci práva osobního
užívání bytu na právo nájmu bytu (právo nájmu služebního bytu) V. K. za trvání
jeho manželství, vzniklo současně s právem nájmu bytu rovněž právo společného
nájmu bytu manžely (podle § 703 odst. 1 obč. zák.) svědčící V. K. a jeho
manželce J. K.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že pokud manželé nebyli před 1. lednem 1992
nositeli práva společného užívání bytu manžely, nestali se ani společnými
nájemci účinností zákona č. 509/1991 Sb., resp. zákona č. 102/1992 Sb., i když
se právo osobního užívání nezměnilo na právo nájmu služebního bytu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2
Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura). K uvedenému závěru se Nejvyšší soud znovu přihlásil např. v
rozsudcích z 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a z 6. června 2002, sp.
zn. 26 Cdo 24/2001, a sdílí jej i v projednávané věci. V
naznačených souvislostech lze odkázat rovněž na závěr, že předpokladem přeměny
práva osobního (společného) užívání bytu na nájem (společný nájem) bytu ve
smyslu ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. je skutečnost, že ke dni účinnosti
zákona č. 509/1991 Sb. (k 1. lednu 1992) existovalo právo osobního (společného)
užívání bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn.
2 Cdon 335/97, uveřejněný pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu
Soudní judikatura).
Z řečeného vyplývá, že právo osobního užívání bytu svědčící Václavu Kulhánkovi
se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo (podle § 871 odst. 4 obč. zák.) na právo
nájmu bytu (právo nájmu služebního bytu) V. K., jak správně dovodil odvolací
soud, a proto se nemohlo – k témuž dni – transformovat (ve smyslu §
871 odst. 1 obč. zák.) na právo společného nájmu bytu manželů K.
Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že společnou
domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své
potřeby, že soužití se považuje za trvalé, jsou-li zde objektivně zjistitelné
okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen
na přechodnou dobu, a že společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze
charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se
svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se,
kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat (srov. rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 19. července 1978, sp. zn. 17 Co 189/78 – viz Sborník
stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů
ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983 /Sborník IV/, strana 538, stanovisko ze dne 10.
června 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 – 10 z roku 1982
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 – viz
rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu,
nakladatelství ASPI Publishing s. r. o.).
Předně je nutno konstatovat, že při posuzování otázky společné domácnosti
odvolací soud nedovodil, že za trvání manželství lze vést společnou domácnost
toliko mezi manžely, jak se mylně domnívá dovolatelka. Pro úplnost lze dodat,
že soudní praxe v tomto ohledu pouze dovodila, že pokud manželství trvá a
manželé se podílejí na úhradě společných potřeb a žijí tedy v trvalém
spotřebním společenství, založení další společné domácnosti jedním z manželů v
jiném spotřebním společenství není možné z hlediska § 115 obč. zák. právně
uznat (srov. stanovisko ze dne 10. června 1982, Cpj 163/84,
uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 – 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Odvolací soud, a to shodně se soudem prvního stupně, však
dovodil, že mezi V. K. a žalovanou nešlo o společnou domácnost ve smyslu § 115
obč. zák., neboť byl-li V. K. v době soužití s žalovanou ženatý, s manželkou se
stýkal i v této době a dokonce se jim narodilo dítě, manželství dosud trvá a
soužití s žalovanou přerušil již v roce 1993, nebyly prokázány objektivně
zjistitelné okolnosti svědčící o úmyslu V. K. založit a vést s žalovanou
spolužití trvalé, tedy nikoli jen na přechodnou dobu. Uvedený závěr
odpovídající ustálené judikatuře pokládá dovolací soud za správný. Lze proto
souhlasit také se závěrem, že odstěhováním se V. K. z předmětného bytu nemohlo
právo nájmu bytu přejít na žalovanou a že právo nájmu předmětného bytu svědčící
i nadále pouze V. K. zaniklo až na základě dohody ze dne 15. července 1999. Lze
uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit
opodstatněně.
Jelikož se žalované prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která
nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které
žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.900,- Kč (§ 2
odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1
a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu