26 Cdo 1222/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalované K.
M., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
8 pod sp. zn. 10 C 180/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 23 Co 370/2003-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3.
2003, č.j. 10 C 180/2002-76, zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena
povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat „byt č. 12, o dvou pokojích a
kuchyni s příslušenstvím, ve 4. poschodí domu čp. 310, Ch. 8, v P. – L., na
stavebním pozemku č. 293/2 o výměře 207 m2 zapsaném na LV 1711 pro katastrální
území L., obec P., okres město P.“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního
stupně zjistil, že dnem 1. 8. 1999 se žalovaná do předmětného bytu se souhlasem
rodičů přihlásila a do tohoto bytu se i fakticky nastěhovala. Nájemkyní bytu
byla její babička A. K., která byla dříve tanečnicí, a žalovaná v té době
studovala taneční konzervatoř, takže ji A. K. v její profesi podporovala a obě
si rozuměly. Skutečnost, že žalovaná v bytě se svojí babičkou A. K. bydlela,
potvrdily výpovědi řady svědků. Po ukončení taneční konzervatoře získala
žalovaná na základě pracovní smlouvy dne 28. 6. 2001 zaměstnání jako členka
baletního souboru divadla F. v L., kde pracuje dodnes. Na základě nájemní
smlouvy ze dne 1. 9. 2001 byla žalovaná počínaje tímto dnem oprávněna užívat
ubytovnu v L., kde bydlela během pracovního týdne a v předmětném bytě bydlela o
víkendech. Zpočátku přispívali na nájemné žalované a paní K. rodiče žalované,
po vzniku pracovního poměru žalovaná již na nájemné přispívala sama. V roce
2001 se zdravotní stav babičky žalované začal zhoršovat natolik, že od května
2001 často pobývala u rodičů žalované, později (v říjnu 2001) si ji rodiče
žalované vzali k sobě do rodinného domku, kde také dne 16. 11. 2001 zemřela.
Soud prvního stupně pak s odkazem na § 706 odst. 1 občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“) uzavřel, že odstěhovaní žalované za prací do L., kde
bydlela v ubytovně, nenasvědčuje tomu, že by žalovaná měla v úmyslu společnou
domácnost trvale opustit. Žalovaná, která nepochybně žila se svou babičkou po
dobu studií na konzervatoři, byla po ukončení školy ve výběru zaměstnavatele
značně omezena nízkým počtem stálých souborů v P., a proto začala pracovat v
L., kde získala nájemní smlouvu pouze k ubytovně, a tudíž nemá vlastní byt.
Každou volnou chvíli trávila v P. s babičkou, předmětný byt zařizovala novým
nábytkem a z toho lze usuzovat na její úmysl v tomto bytě bydlet. Skutečnost,
že babička zemřela mimo domácnost u rodičů žalované, kde krátkodobě pobývala ze
zdravotních důvodů, nemůže vést k závěru, že s ní žalovaná nevedla společnou
domácnost v době její smrti. Proto soud prvního stupně žalobě nevyhověl.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 11. 2003,
č.j. 23 Co 370/2003-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle
odvolacího soudu se žalované, která se domáhala přechodu nájmu, podařilo unést
důkazní břemeno. Výpovědi svědků jednoznačně potvrdily spolužití žalované s
babičkou po dobu studií žalované i poté, co získala práci v L. Získání
zaměstnání v jiném místě než v místě bydliště není důvodem zániku spolužití
žalované s babičkou. Odvolací soud dále uzavřel, že z uvedeného nelze usuzovat
na úmysl žalované bydlet tam, kde zrovna najde angažmá. Na tento úmysl by bylo
možné poukazovat jen v případě, že by žalovaná získala v L. možnost trvalého
bydlení a společnou domácnost se svou babičkou opustila v úmyslu se do
předmětného bytu již nevrátit. Tento úmysl však nebyl v řízení prokázán. Rovněž
skutečnost, že babička žalované ze zdravotních důvodů přechodně pobývala v domě
rodičů žalované, nemůže vést k zániku společné domácnosti, protože žalovaná se
vzhledem ke svým pracovním závazkům nemohla o babičku každodenně starat. Ani
toto chování žalované opět nelze hodnotit jako úmysl ukončit společnou
domácnost. Žalované se tak podařilo prokázat existence společného soužití s
nájemkyní v předmětném bytě s tím, že nemá jinou možnost bydlení, a proto na ni
nájem ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. přešel.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudní řádu
(dále též jen „o.s.ř.“). Zásadní právní význam přičítá otázkám: zda
neexistence soužití mezi nájemcem a osobou, která uplatňuje právo přechodu
nájmu, v den smrti nájemce i několik měsíců předtím, lze ještě považovat za
vedení společné domácnosti a zda lze spatřovat úmysl žít ve společné
domácnosti s nájemcem bytu u osoby, která pracuje a bydlí po několik let mimo
byt nájemce a má v úmyslu v tom pokračovat, bude-li pracovní smlouva
prodloužena. Jako dovolací důvod žalobkyně výslovně uplatnila vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst.
2 písm. a) o.s.ř., a jež spatřovala v tom, že odvolací soud nepřihlédl k
několika zásadním okolnostem. Jednak k tomu, že nájemkyně předmětného bytu A.
K. až do své smrti dne 16. 11. 2001 v tomto bytě nebydlela, dále k tomu, že
žalovaná od 28. 6. 2001, tedy ještě před smrtí babičky A. K., dodnes v L.
pracuje a tamtéž od 1. 9. 2001 na základě nájemní smlouvy na dobu určitou užívá
prostory ubytovny. Soudy obou stupňů zcela pominuly skutečnost, že v předmětném
bytě klesla spotřeba elektřiny od roku 2001, což dle názoru dovolatelky vyvrací
tvrzení o soužití žalované s nájemkyní bytu ve společné domácnosti. Jako další
dovolací důvod pak žalobkyně uvedla nesprávné právní posouzení ve věci ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. z hlediska úpravy přechodu nájmu podle §
706 odst. 1 obč. zák. Podle dovolatelky totiž nestačí ve smyslu citovaného
ustanovení „jakési spolužití“ nájemce a jeho příslušníka domácnosti, ale musí
jít o kvalifikované soužití trvalé povahy, spočívající v oboustranném a
souhlasném úmyslu nájemce a jeho příslušníka domácnosti žít v trvalém životním
společenství – společné domácnosti s tím, že takové soužití existovalo v den
smrti nájemce a příslušník domácnosti nemá vlastní byt. Podle žalobkyně bylo
provedeným dokazováním vyvráceno, že by soužití žalované a nájemce A. K.
vykazovalo znaky společné domácnosti. Podle dovolatelky je totiž třeba odlišit
úmysl pravidelně někoho navštěvovat od úmyslu trvale žít ve společné domácnosti
ve smyslu § 115 obč. zák. a oba soudy pochybily, pokud eventuální úmysl
žalované navštěvovat o víkendech babičku v předmětném bytě vyložily jako její
úmysl žít s ní v trvalém životním společenství. Dle názoru žalobkyně je též
sporné, zda se žalované podařilo prokázat, že nemá vlastní byt, jestliže z její
výpovědi vyplynulo, že bude i v budoucnu bydlet vždy tam, kde získá divadelní
angažmá. Soudy obou stupňů tak neměly pro svá rozhodnutí oporu v provedeném
dokazování, některé důkazy zcela pominuly a dále nesprávně aplikovaly příslušná
ustanovení občanského zákoníku na zjištěný skutkový stav. Proto dovolatelka
závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, eventuálně
i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že soudy obou stupňů dospěly ke správným
skutkovým zjištěním a věc rovněž správně posoudily.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle . § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a
shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též
sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání
nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241 a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost
skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3
o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na
kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím
soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného
právního posouzení věci založena především na kritice správnosti (úplnosti)
skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým
zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž
soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci
podle § 706 odst. 1 obč. zák. nabízí svou vlastní, poněkud odlišnou verzi
skutkového stavu věci. Skutkovým závěrem je i odpověď na otázku, zda byl
prokázán úmysl žalované žít s její babičkou – nájemkyní bytu v trvalém životním
společenství (srov. druhou otázku, která je podle dovolatelky otázkou
„zásadního právního významu“). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ
sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při
obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2
o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve
zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující
proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně
relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost)
skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z
okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o naplnění
předpokladů pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák.),
nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Stejně tak – jak již bylo řečeno – nemohou přípustnost dovolání
založit ani případné vady řízení.
Zbývá posoudit, zda přípustnost dovolání v dané věci nevyplývá z
řešení prvé v dovolání formulované právní otázky, jež dovolatelka pokládá za
zásadně právně významnou. Tak by tomu mohlo být v případě, že napadené
rozhodnutí (pokud jde o řešení této otázky) spočívá na právních závěrech, které
jsou v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou. Ani tento předpoklad
přípustnosti dovolání však dovolací soud nepovažuje za splněný.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo
463/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod pořadovým č. 44,
jakož i v rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že naplnění podmínky
soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v § 706 odst. 1
větě první obč. zák. není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici
nebo v jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití
však muselo vzniknout ještě před hospitalizací. Není důvod tento závěr
nevztáhnout i na situaci, kdy nepřítomnost nemocného nájemce bytu je vyvolána
nutností péče o něj ze strany rodinných příslušníků. Pokud tedy odvolací soud
konstatoval, že naplnění podmínky společného soužití ve společné domácnosti
mezi nájemkyní A. K. a osobou uvedenou v § 706 odst. 1 obč. zák. (žalovanou)
není na překážku, že nájemkyně před svou smrtí dočasně pobývala u rodičů
žalované, obzvláště za situace, kdy se žalovaná kvůli svým pracovním závazkům
během týdne o babičku postarat objektivně nemohla, neodchýlil se od ustálené
judikatury.
Ačkoli námitka, že je „sporné, zda se žalované podařilo prokázat, že nemá
vlastní byt“ dle slovního vyjádření směřuje do skutkových zjištění, obsahově ji
lze posoudit (též) jako námitku proti právnímu závěru, že (při respektování
nezpochybnitelnosti závěru o skutkovém stavu) byla v daném případě splněna
podmínka, že žalovaná v den smrti nájemkyně předmětného bytu neměla vlastní
byt.
\"Mít vlastní byt\" ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. znamená disponovat
takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy
slouží k trvalému (nikoli jen přechodnému) uspokojování potřeby bydlet (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura 13/1997, pod pořadovým číslem 98, a řadu
rozhodnutí dalších). Jestliže tedy žalovaná opakovaně uzavírala na dobu určitou
nájemní smlouvu o užívání ubytovny, nejde v daném případě o takový právní
titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou
potřebu. Ani v tomto směru tedy není právní posouzení věci soudy obou stupňů v
rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto,
avšak žalované v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu
by jinak měla proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu