NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
26 Cdo 1244/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) J. K. a B) L. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 55/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2003, č.j. 19 Co 356/2002-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 10. 2000, č.j. 48 C 55/98-61, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 8, v prvním podlaží domu č. 7a na P. ulici v B., určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalovanému byt vyklidit do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolání, které podal žalovaný proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, Městský soud v Brně usnesením ze dne 30. 9. 2002, č.j. 48 C 55/98-96, odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že napadený rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému doručen uložením na poště dne 18. 1. 2001 a že patnáctidenní lhůta k podání odvolání uplynula dnem 2. 2. 2001. Bylo-li odvolání podáno osobně u soudu až dne 6. 2. 2001, bylo podáno opožděně. Při svém rozhodování soud prvního stupně postupoval podle ustanovení § 208 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) usnesením ze dne 24. 2. 2003, č.j. 19 Co 356/2002-114, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí odvolání potvrdil, změnil je ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o opožděnosti odvolání; přitom – jak vyplývá z odůvodnění usnesení – vycházel z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný (nezastoupen advokátem) včasné dovolání, které následně doplnil podáním sepsaným advokátkou, v němž namítl, že nebyl řádně poučen o počátku běhu lhůty k podání odvolání. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1. 1. 2001 a po řízení (byť nesprávně) provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp.zn. 21 Cdo 574/2003, publikované v časopise Soudní judikatura 9/2003, pod pořadovým číslem 156). Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238, § 238a a také v § 239 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. nemůže být založena již z toho důvodu, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle § 238, § 238a odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť žádné z citovaných ustanovení nepřipouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.
Přípustnost dovolání není možno dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně podle § 208 odst. 1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp.zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod pořadovým číslem 41).
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení, a proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243 odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 20. července 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu