26 Cdo 1352/2023-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) M., se sídlem XY, IČO XY, b) K., se sídlem XY, IČO: XY, a c) M. M.,narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará cesta 205, proti žalované Immobilien KC s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Josefově, Maiselova 57/9, IČO: 28473574, zastoupené Mgr. Miroslavem Kučerkou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, o zaplacení částky 1 470 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 56/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 58 Co 367/2022-210,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 521 Kč k rukám Mgr. Miroslava Kučerky, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaná zaplatila částku 1 470 000 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení). Žalobu odůvodnili tvrzením, že s ní uzavřeli zprostředkovatelskou smlouvu (dále jen „Smlouva“), podle které jim měla zprostředkovat do 30. 8. 2019 prodej tam uvedených nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) za cenu 75 000 000 Kč a obdržet za to provizi (odměnu) ve výši 6 % z dosažené kupní ceny s připočtením DPH (dále též jen „provize“) v případě, že uzavřou kupní smlouvu s osobou, jíž nabídne nemovitosti k prodeji a se kterou realizuje jejich prohlídku.
Následně se účastníci dne 2. 7. 2019 dohodli na změně Smlouvy (dále jen „dohoda z 2. 7. 2019“), podle níž měla nově činit prodejní cena nemovitostí 60 000 000 Kč a provize žalované 3,5 % plus DPH. Prodej nemovitostí se nakonec uskutečnil za částku 58 000 000 Kč, byť kupní smlouva z 1. 8. 2019, zprostředkovaná žalovanou, zněla původně na kupní cenu 60 000 000 Kč. Žalovaná přitom již dne 5. 6. 2019 inkasovala od (budoucí) kupující nemovitostí rezervační poplatek ve výši 5 000 000 Kč, z nějž později vydala žalobcům částku 1 500 000 Kč a zbytek si ponechala jako provizi.
Odměna za zprostředkování však podle Smlouvy ve znění dohody z 2. 7. 2019 činí toliko 2 030 000 Kč (včetně DPH). Podle mínění žalobců je tudíž žalovaná povinna jim uhradit z inkasovaného rezervačního poplatku, jenž tvoří součást prodejní ceny nemovitostí, ještě částku 1 470 000 Kč, což však odmítá. Proto se domáhají jejího zaplacení cestou podané žaloby.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, č. j. 41 C 56/2020-190, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 58 Co 367/2022-210, rozsudek soud prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Odvolací soud zejména přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobcům se – přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“) – nepodařilo prokázat jejich stěžejní žalobní tvrzení o změně (snížení) původně dohodnuté výše provize (odměny za zprostředkování) z 6 % na 3,5 % z dosažené kupní ceny nemovitostí (plus DPH).
Dovolání žalobců (dovolatelů) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř.
Dovolatelé mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, zda žalované (vůbec) vznikl nárok na provizi, byl-li prodej nemovitostí realizován za nižší kupní cenu než 75 000 000 Kč, a vytýkají odvolacímu soudu, že se touto
otázkou v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval, pročež je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. V této souvislosti poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2842/2018. Na řešení uvedené otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Podle ustálené soudní praxe v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, avšak samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci.
Pokud tedy účastník řízení svou námitku neuplatnil v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází účastník až v dovolání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, a z 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016). Dovolatelé v řízení před soudem prvního stupně či v řízení odvolacím tuto námitku neuplatnili, ale naopak doposud vždy tvrdili, že se s žalovanou dohodli na snížení prodejní ceny nemovitostí na částku 60 000 000 Kč (což žalovaná v průběhu řízení nikterak nesporovala), jíž, jak vyšlo v řízení najevo, pak odpovídala i prodejní cena nemovitostí podle kupní smlouvy z 1.
8. 2019 (provedené k důkazu při jednání před soudem prvního stupně dne 15. 3. 2022; viz přepis záznamu z tohoto jednání na č. l. 141 – 142 spisu). Za tohoto stavu pak nemohou odvolacímu soud úspěšně vytýkat, že se v rámci své přezkumné činnosti zaměřil primárně na hodnocení námitek, jež ve svém odvolání výslovně uplatnili a jimiž brojili především proti skutkovému závěru soudu prvního stupně, že prostřednictvím navržených důkazů se jim nepodařilo prokázat jejich – vzhledem k celkovému vyznění žaloby – stěžejní tvrzení o změně (snížení) původně dohodnuté výše provize pro žalovanou z 6 % na 3,5 % z dosažené kupní ceny nemovitostí (plus DPH).
Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
Dovolatelé namítají také existenci vad řízení (zejména neposkytnutí poučení podle § 118a o. s. ř.), a uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud dovolání je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu